21 Co 840/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Michala Kadlečka a soudců Mgr. Kláry Cáskové a JUDr. Leoše Nováka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Anonymizováno Jméno žalované IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o určení vlastnického práva o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. 7. 2025, č. j. 27 C 319/2024-108,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna uhradit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 395,87 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně výrokem I zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemků parc. č. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, a parc. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, , obci , adresa, , zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. , Anonymizováno, (dále též jen „předmětné nemovitosti“). Výrokem II zamítl eventuální petit připuštěný usnesením ze dne , datum, (čl. 95), jímž se žalobkyně – pro případ, že nebude vyhověno primárnímu petitu - domáhala určení, že pozemky parc. č. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, a parc. č. , Anonymizováno, v k.ú. , adresa, , obci , adresa, , zapsané v katastru nemovitostí na LV č. , Anonymizováno, , jsou ve společném jmění manželů , jméno FO, , nar. , datum, a , jméno FO, , nar. , datum, , obou bytem , adresa, . Výrokem III uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované na náhradě nákladů řízení částku 3 755 Kč.

2. Proti rozsudku se odvolala žalobkyně. Zdůraznila, že připuštění eventuálního petitu navrhla právě pro případ, že by soud ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 dospěl k závěru, že manželé , jméno FO, předmětné nemovitosti vydrželi sami a žalobkyně by si tedy z toho důvodu nemohla započíst dobu jejich dobrověrné držby. Soud I. stupně však podle žalobkyně překvapivě dospěl k vnitřně rozpornému závěru, že manželé , jméno FO, sami předmětné nemovitosti nevydrželi, avšak zároveň, že žalobkyně si nemůže započíst dobu dobrověrné držby svých předchůdců. Dále namítla, že soud I. stupně nesprávně posoudil otázku mimořádného vydržení předmětných pozemků manželi , jméno FO, , neboť skutečnost, zda měl vydržitel vědomost o zápisu v katastru nemovitostí, není zákonem předvídanou podmínkou mimořádného vydržení. Zároveň žalobkyně poukázala na fakt, že v průběhu řízení uzavřela s manželi , jméno FO, darovací smlouvu k předmětným nemovitostem. V neposlední řadě, závěr soudu, že v dané věci – s ohledem na okolnosti případu - není možné připustit určení vlastnického práva třetí osoby, pokládá za zjevnou svévoli soudu.

3. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že rozsudek soudu I. stupně považuje za věcně i procesně správný. Zejména pak poukázala na skutečnost, že manželé , jméno FO, začali pozemky užívat a užívali je po celou dobu s vědomím, že nejsou v jejich vlastnictví.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. – občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) – po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario) – přezkoumal napadené rozhodnutí a u jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně coby kupující uzavřela mj. s , jméno FO, coby prodávající dne , datum, kupní smlouvu, na jejímž základě byla žalobkyně v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice budovy , adresa, , č. e. , Anonymizováno, , nacházející se na pozemku jiného vlastníka, parc. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, . Jako vlastníci pozemků p. č. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, a parc. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, , obci , adresa, byli do , datum, v katastru nemovitostí zapsáni , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, (dědeček , jméno FO, ) a , jméno FO, , a to každý s velikostí podílu id. 1/5 vzhledem k celku. Tito katastrální vlastníci nebyli dostatečně identifikovaní, proto s účinností od , datum, je jako vlastník předmětných nemovitostí ve smyslu § 65 odst. 9 zák. č. 256/2013 Sb., katastrálního zákona, ve spojení s § 1045 odst. 2, § 1050 odst. 2 a § 3067 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v katastru nemovitostí zapsána žalovaná Česká republika.

6. V bodě IV kupní smlouvy ze dne , datum, strany kupní smlouvy výslovně uvedly, že s předmětem koupě tvoří funkční celek pozemky , Anonymizováno, , které jsou evidovány na jiné vlastníky. Prodávající spolu s předmětem koupě užívali pozemky parc. č. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , což je i záměrem kupující. Dohodnutá kupní cena zohledňuje i jmenované pozemky, byť jejich zapsaný stav v katastru nemovitostí je co do otázky vlastnictví nejistý. Kupující předpokládá, že se může jednat o právní předchůdce prodávajících a hodlá v tomto směru podniknout právní kroky a prodávající se zavazují poskytnout k tomu součinnost. Pro právní jistotu, ujednání o vyjmenovaných pozemcích se považuje za smlouvu o budoucí smlouvě kupní s tím, že kupní cena je již uhrazena v rámci této kupní smlouvy. Dne , datum, žalobkyně coby obdarovaná uzavřela s , jméno FO, a , jméno FO, coby dárci darovací smlouvu, jíž dárci na žalobkyni bezúplatně převedli pozemky p. č. pozemky , Anonymizováno, . Uvedené právní jednání se nepromítlo do zápisu v katastru nemovitostí.

7. Z výslechu manželů , jméno FO, nalézací soud zjistil, že tito v letech 1969 až 1970 vybudovali chatu č. e. , Anonymizováno, , a to na předmětných pozemcích, které od té doby až do září 2021 společně s chatou užívali. Předmětné pozemky vždy sloužily rodině , jméno FO, , svědkyně , jméno FO, uvedla, že „jsou jejího dědečka , jméno FO, a jeho sourozenců“. Dědeček (, jméno FO, ) se o pozemky staral asi se souhlasem dalších sourozenců, jejichž pobyt převážně není znám. Poté předal vinohrad otci svědkyně. Jednalo se o ústní dohodu v rámci rodiny, kterou nikdo nezpochybňoval. Otec svědkyně pak předal pozemky jí a jejímu manželovi.

8. Podle § 1091 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), je k vydržení vlastnického práva k nemovité věci potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

9. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

10. V souladu s § 1105 o. z. převede-li se vlastnické právo k nemovité věci zapsané ve veřejném seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu.

11. Pode § 41a odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), se k úkonu účastníka, který je vázán na splnění podmínky nebo doložení času, nepřihlíží.

12. Podle § 95 odst. 1 věta prvá o. s. ř. může žalobce (navrhovatel) za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. V souladu s § 95 odst. 2 o. s. ř. soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.

13. Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.

14. K primárnímu petitu (tj. žalobě na určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobkyně) odvolací soud pro stručnost odkazuje na přiléhavé odůvodnění obsažené v odst. 17 až 20 rozsudku soudu I. stupně. Žalobkyně se přitom mýlí, pokud pokládá rozsudek nalézacího soudu za vnitřně rozporný. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně se podává a je přesvědčivě vysvětleno, že žalobě nebylo možné vyhovět, a to ani pokud soud za zjištěného skutkového stavu zvažoval různé právní důvody nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem. Žalobkyně a) především nenabyla předmětné pozemky na základě kupní smlouvy ze dne , datum, , neboť tyto nebyly předmětem koupě. Nenabyla je ani na základě darovací smlouvy ze dne , datum, , když ve smyslu § 1105 převede-li se vlastnické právo k nemovité věci zapsané ve veřejném seznamu (tj. v daném případě v katastru nemovitostí), nabývá se věc do vlastnictví teprve zápisem do takového seznamu. K tomu v daném případě nedošlo a dojít nemohlo, neboť manželé , jméno FO, především nejsou (a nebyli) zapsáni jako katastrální vlastníci předmětných nemovitostí. Nalézací soud správně posoudil i eventualitu vydržení věci a dospěl k závěru, že vlastnické právo žalobkyně k předmětným nemovitostem nemohlo vzniknout ani podle § 1095 o. z., neboť pokud by na straně právních předchůdců žalobkyně byly splněny podmínky pro mimořádné vydržení věci, do vydržecí doby ve prospěch žalobkyně by – s ohledem na tvrzené skutkové okolnosti věci[footnoteRef:1] – nemohla být započtena doba případné dobrověrné držby jejích právních předchůdců.[footnoteRef:2] Zároveň však soud I. stupně zcela správně zvažoval i to, zda na straně právních předchůdců žalobkyně skutečně byly naplněny podmínky pro mimořádné vydržení věci ve smyslu § 1095 o. z. ze strany manželů , jméno FO, , a dospěl ke správnému a judikatorně podloženému závěru, že tyto podmínky naplněny nebyly, neboť manželé , jméno FO, se držby předmětných nemovitostí pro sebe neujali v „nikoliv nepoctivém úmyslu“ (v podrobnostech viz odst. 24 až 28 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně). Jinak řečeno, v posuzovaném případě neexistovala žádná „doba dobrověrné držby“ právních předchůdců žalobkyně, kterou by si žalobkyně případně mohla započíst ve svůj prospěch. [1: a to zejména fakt, že manželé , jméno FO, předmětné pozemky užívali v období , Anonymizováno, , zatímco žalobkyně je užívá teprve od , Anonymizováno, dosud] [2: viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021]

15. K sekundárnímu petitu (tj. žalobě na určení, že vlastníky předmětných nemovitostí jsou manželé , jméno FO, ) odvolací soud předesílá, že soud I. stupně především ve smyslu § 41a odst. 2 o. s. ř. neměl ani přihlížet k návrhu žalobkyně ze dne , datum, na rozšíření žaloby o eventuální petit a neměl tedy rozhodovat o připuštění změny žaloby. Žalobkyně totiž svůj návrh ze dne , datum, učinila podmíněně (tj. „pro případ“, že soud v rámci řízení dospěje k závěru, že nelze vyhovět jejímu primárnímu návrhu). Takový návrh je však - podle judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3119/2008) - nepřípustný, neboť pokud se žalobkyně domáhala určení svého vlastnictví k předmětným nemovitostem a teprve pro případ, že by žaloba byla zamítnuta z důvodu nedostatku její aktivní legitimace, požadovala, aby bylo určeno vlastnictví stejných nemovitostí pro manžele , jméno FO, , jedná se o úkon (návrh na změnu žaloby), který je ve smyslu § 41a odst. 2 o. s. ř. vázán na splnění podmínky (že žaloba bude zamítnuta z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobkyně). Již z tohoto důvodu nemohla být žalobkyně ve svém návrhu na určení vlastnictví manželů , jméno FO, k předmětným nemovitostem úspěšná.

16. Pokud však soud I. stupně danou změnu, resp. rozšíření žaloby v souladu s § 95 o. s. ř. připustil, pak správně zhodnotil (viz odst. 22 a 23 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně), že ani uvedenému sekundárnímu petitu nelze vyhovět. Nad rámec odůvodnění soudu I. stupně odvolací soud dodává, že žaloba na určení vlastnického práva ve prospěch třetích osob (které však, ačkoliv mají plnou procesní způsobilost, nejsou účastníky řízení) není přípustná, a to zejména z důvodu pravidla obsaženého v § 159a odst. 1 o. s. ř., tj. že výrok pravomocného rozsudku je – až na zákonem stanovené výjimky – závazný právě toliko pro účastníky řízení. Zároveň, v daném případě nelze ani dovodit, že by určení vlastnického práva třetích osob mělo či mohlo mít přímý dopad na právní postavení žalobkyně (např. možnost uspokojení pohledávky, zabránění exekuci, ochrana před neplatným převodem atp.). Nešlo tedy o svévolný postup soudu, jak se domnívala žalobkyně.

17. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správně určených nákladů řízení žalované.

18. Výrokem II odvolací soud uložil žalobkyni ve smyslu § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř, aby plně úspěšné žalované uhradila náklady odvolacího řízení, které spočívají v paušální náhradě za tři úkony právní služby (vyjádření k odvolání, příprava na jednání a účast na jednání odvolacího soudu) po 300 Kč podle vyhl. č. 254/2015 Sb. a dále cestovné osobním automobilem s průměrnou spotřebou nafty 3,7 l/100 km na a z jednání odvolacího soudu na trase , adresa, a zpět (tj. celkem 70 km) při ceně pohonných hmot a sazbě základní náhrady podle vyhl. č. 475/2024 Sb., tj na cestovném 495,87 Kč. Celkem tedy 1 395,87 Kč.