21 Co 98/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Michala Kadlečka a soudců Mgr. Kláry Cáskové a JUDr. Leoše Nováka ve věci žalobkyně: Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupená advokátkou Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 o 17 606 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 21. 2. 2024, č. j. 21 C 27/2023-129,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích II a III potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud I. stupně napadeným rozsudkem řízení v části, jíž žalobkyně po žalované požadovala zaplacení částky 156 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 143 000 Kč od 14. 6. 2023 do zaplacení, zastavil (výrok I), v části, jíž se se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 17 606 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 606 Kč od 14. 6. 2023 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 77 106,42 Kč k rukám její právní zástupkyně (výrok III).

2. Proti výrokům II a III rozsudku podala odvolání žalobkyně, která nesouhlasí s právním hodnocením věci soudem I. stupně. Žalobkyně namítla, že rozhodnutí nalézacího soudu o plnění nedluhu nemůže obstát ve světle judikatury Nejvyššího soudu, a to zejména rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 208/2019, podle kterého: „Ustanovení § 2997 odst. 1, věty druhé, o. z. nelze vykládat tak, že by již samo vědomí plnitele o absenci jeho povinnosti k úhradě cizího dluhu vylučovalo vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobě, za niž plnil a jíž se zánikem dluhu dostalo majetkového prospěchu“. Žalobkyně se tedy ve světle výše uvedeného judikátu domnívá, že v řízení nebylo žádným způsobem prokázáno, že by ona sama jednala s úmyslem předmětné částky žalované darovat a splnit tak vědomě její dluh. Přesto soud I. stupně tento závěr (nesprávně) aproboval, ačkoliv výše uvedený judikát plnění podle § 2992 občanského zákoníku (tj. „poskytnutí daru“) označuje jen za eventualitu. Žalobkyně dále nesouhlasí s rozhodnutím soudu I. stupně o nákladech řízení, neboť má za to, že nalézací soud měl aplikovat § 150 o. s. ř. Žalobkyně toto řízení zahájila z důvodu právní jistoty (aby její nárok nebyl promlčen) poté, kdy v souvisejícím soudním sporu (o plnění z nájemní smlouvy ze dne 23. 4. 2019) rozhodl Okresní soud pro Prahu – východ rozsudkem ze dne 24. 5. 2023, č. j. 24 C 232/2021-179 tak, že žalobu zamítl, když vyslovil, že se jedná o zdánlivé právní jednání, které nepůsobí právní důsledky. Podle přesvědčení žalobkyně byla tedy její žaloba podána důvodně. Po následném rozhodnutí Krajského soudu v Praze, který přehodnotil právní názor soudu I. stupně (viz jeho rozsudek ze dne 17. 1. 2024, č. j. 26 Co 137/2023-251), vzala žalobkyně svou žalobu v části týkající se bezdůvodného obohacení za platby „nájemného“ zpět, čímž respektovala výše uvedené rozhodnutí soudu a nenavyšovala tak dále náklady řízení.

3. Žalovaná se u jednání dne 16. 7. 2024 k odvolání žalobkyně vyjádřila tak, že odvolání není důvodné. Žalobkyní označená judikatura, podle názoru žalované, na věc nedopadá, neboť se týká jiné skutkové situace (darovací smlouvy). Žalovaná zdůraznila, že ona nemůže být ve sporu aktivně legitimována, v tomto směru odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1214/2023.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. – občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) – po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario), rozsudek soudu I. stupně včetně jemu předcházejícího řízení přezkoumal a u jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Odvolací soud především zdůrazňuje, že odvolání žalobkyně bylo podáno pouze proti výrokům II a III rozsudku. Výrok I, jímž bylo řízení po zpětvzetí žaloby částečně zastaveno, tedy nabyl právní moci, a rozsudek soudu I. stupně v dané části (tj. v tvrzeném nároku žalobkyně na zaplacení částky 156 000 Kč s příslušenstvím, vyplývající z opakovaného plnění částek 13 000 Kč, resp. 26 000 Kč v období od 22. 6. 2020 do 22. 10. 2020 na účet žalované bez právního důvodu, resp. z důvodu, který odpadl) není předmětem přezkumu odvolacího soudu. Předmětem řízení tedy zůstává pouze plnění ve výši 17 606 Kč s příslušenstvím (tj. ta část řízení, která nebyla žalobkyní vzata zpět), přičemž uvedená částka sestává ze dvou plateb (platba ze 4. 7. 2020 ve výši 2 570 Kč a platba ze 4. 7. 2020 ve výši 15 036 Kč), které žalobkyně za žalovanou zaslala na účet č. , č. účtu, (účet Finančního úřadu), když u těchto plateb byla uvedena poznámka „, jméno FO, – daň z nemovitosti“ a „, jméno FO, – pokuta, daň“ (viz též odst. 6 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně).

6. Z uvedeného důvodu zdejší odvolací soud zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení do skončení řízení o dovolání žalobkyně směřujícího proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 26 Co 137/2023-251, neboť dospěl k závěru, že v rámci daného řízení nemůže být (vy)řešena otázka, která by měla význam pro rozhodnutí zdejšího soudu ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Krajský soud v Praze se ve svém shora cit. rozsudku, zabýval důvodností nároku na zaplacení dlužného nájemného za období od 1. 10. 2020 do 31. 5. 2021, resp. otázkou platnosti nájemních smluv ze dne 1. 5. 2019 a 23. 4. 2019. Jelikož, jak bylo popsáno shora, předmětem tohoto odvolacího řízení jsou (po částečném zpětvzetí žaloby) již jen částky spočívající v tvrzeném bezdůvodném obohacení žalované, které jí mělo vzniknout tím, že za ni žalobkyně uhradila daň z nemovitosti a sankci za pozdní úhradu daně, nemůže mít případné přezkoumání platnosti uvedených nájemních smluv dovolacím soudem na toto řízení vliv.

7. Z obsahu spisu se podává, že podle žalobních tvrzení nebyla žalobkyně s žalovanou v žádném právním vztahu, z nějž by žalované vznikl nárok na zaplacení uvedených částek (odst. 2 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně). Podáním ze dne 16. 10. 2023 žalobkyně doplnila, že mezi žalovanou, manželi , jméno FO, a , jméno FO, (dále jen „manželé“) a žalobkyní existoval čtyřstranný právní vztah, na základě kterého žalobkyně plnila přímo svůj dluh. Manželé bydleli v rodinném domě ve vlastnictví žalované, přičemž žalovaná se zavázala po doplacení hypotečního úvěru na manžele předmětnou nemovitost převést; to se však nestalo (žalovaná dodatečně odvolala svůj příslib převést nemovitosti). Žalobkyně přitom nestála vně právního vztahu mezi žalovanou a manželi, ale naopak byla jeho součástí, neboť za manžele pravidelně plnila zejména hypotéční splátky (viz opakované platby 13 000 Kč, resp. 26 000 Kč), neboť tito k tomu neměli finanční prostředky. Žalovaná s tímto souhlasila a po celou dobu plnění toto pravidelně přijímala. Nemůže se tedy jednat o vědomé plnění nedluhu, když žalobkyně plnila uvedený dluh proto, že k tomu byla povinna (viz čl. 52 a odst. 4 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně).

8. Soud I. stupně, podle přesvědčení soudu odvolacího, správně zjistil skutkový stav (viz odst. 6 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně) a věc správně právně posoudil (viz odst. 15 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně). Na uvedené je možno pro stručnost odkázat.

9. Pokud se týká odvolacích námitek žalobkyně, je nutno konstatovat, že žalobkyní cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, č. j. 28 Cdo 208/2019, na uvedenou věc nedopadá. Ve věci řešené Nejvyšším soudem byla řešena jiná skutková situace, a to plnění 3. osoby za jiného (v dané věci řešené Nejvyšším soudem žalobkyně ze svých finančních prostředků uhradila za žalované jejich dluhy vůči OSSZ a několika soudním exekutorům). V této věci však bylo nesporné, že vlastníkem předmětné nemovitosti, a tedy subjektem povinným k úhradě daně z nemovitosti, resp. sankce za pozdní úhradu daně, nebyli manželé, nýbrž žalovaná. Nemůže tedy obstát ani právní konstrukce nabízená žalobkyní, že dané platby učinila za manžele, a to na základě jakéhosi čtyřstranného vztahu mezi žalobkyní, manželi a žalovanou. Manželé totiž nebyli a nemohli být osobami povinnými k úhradě daně z předmětného rodinného domu ve vlastnictví žalované[footnoteRef:1]. Zároveň, faktu, že dlužníkem, za nějž plní, je žalovaná, si byla žalobkyně při úhradě daných plateb jednoznačně vědoma. Uvedené vyplývá zejména z označení plateb žalobkyně ze dne 4. 7. 2020 na účet finančního úřadu, tj. z poznámky „, jméno FO, – daň z nemovitosti“ , Anonymizováno, „, jméno FO, – pokuta, daň.“ Závěrem pak lze uvést, že žalobkyně v tomto řízení netvrdila (a ani zjištěný skutkový stav neodpovídá tomu), že by k úhradě daných plateb byla žalobkyně povinna na základě jakéhokoliv vztahu žalobkyně s žalovanou. Lze tedy uzavřít, že ze strany žalobkyně šlo v případě úhrady daně z nemovitosti a sankce za pozdní úhradu daně jednoznačně o vědomé plnění nedluhu za žalovanou ve smyslu § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. Žalobkyni pak nelze přisvědčit ani v tom, že by ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 944/97, odvolání příslibu vlastníka (žalované) převést nemovitost, založilo žalobkyni nárok na vydání uvedených částek jako neoprávněného majetkového prospěchu (důvod plnění odpadl). Příslib převést nemovitost (viz smlouva o smlouvě budoucí darovací ze dne , datum, notářský zápis ze dne , datum, , který byl později odvolán (viz přípis žalované ze dne , datum, a odvolání prohlášení žalované ze dne , datum, ) byl v řízení zjištěn jen ve vztahu žalovaná – manželé , jméno FO, a , jméno FO, (viz odst. 6 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně); ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou žádný příslib nikdy učiněn nebyl a ani nebyl žalobkyní tvrzen. Rovněž daň z nemovitosti není svým charakterem totožná jako investice do nemovitosti ze strany osoby, která má nemovitost v budoucnu nabýt. [1: § 8 zák. č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí Poplatníci daně (1) Poplatníkem daně ze staveb a jednotek je vlastník zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky. (2) Poplatníkem daně ze staveb a jednotek je, jde-li o zdanitelnou stavbu nebo zdanitelnou jednotku, která je a) ve vlastnictví České republiky, 1. organizační složka státu, státní příspěvková organizace, státní fond, státní podnik nebo jiná státní organizace, které jsou příslušné hospodařit nebo mají právo hospodařit s majetkem státu, 2. právnická osoba, která má právo užívat tuto zdanitelnou stavbu nebo zdanitelnou jednotku na základě výpůjčky vzniklé podle zákona upravujícího některé užívací vztahy k majetku České republiky, b) ve svěřenském fondu, tento fond, c) v podílovém fondu, tento fond, d) ve fondu obhospodařovaném penzijní společností, tento fond. (3) Poplatníkem daně ze staveb a jednotek je vždy nájemce nebo pachtýř u pronajaté nebo propachtované zdanitelné jednotky nebo zdanitelné stavby a) je-li s nimi příslušná hospodařit Správa státních hmotných rezerv, nebo b) jsou-li převedené na základě rozhodnutí o privatizaci na Ministerstvo financí. (4) Uživatel je poplatníkem daně ze staveb a jednotek, pokud a) vlastník zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky není znám, nebo b) je se zdanitelnou stavbou nebo zdanitelnou jednotkou příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad nebo Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.]

10. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný ve výroku II potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení, které nalézací soud správně vyčíslil (§ 219 o. s. ř.).

11. Odvolací soud pak neshledal ani důvody pro případnou moderaci nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř., když bylo procesním rizikem žalobkyně, zda svůj tvrzený nárok uplatní, či nikoliv a zda tento nárok bude následně shledán důvodným. V té části řízení, o níž bylo rozhodnuto výrokem I rozsudku, došlo k zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby, a to jednoznačně z důvodu nikoliv na straně žalované (tj. nedošlo k naplnění podmínky § 146 odst. 2 in fine o. s. ř.). V té části řízení, o níž bylo rozhodnuto výrokem II rozsudku, pak byla žalobkyně plně procesně neúspěšná, přičemž zároveň nemohla mít ani legitimní očekávání správnosti svého postupu v souvislosti s vydáním nepravomocného rozsudku soudu I. stupně - Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 24. 5. 2023, č. j. 24 C 232/2021-179, neboť tento otázku nároku na vrácení plateb daně z nemovitostí vůbec neřešil.

12. O nároku na náhradu nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když však plně úspěšná žalovaná se této náhrady nákladů před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu výslovně vzdala.