22 Az 18/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem ve věci žalobce: B. A. (X), nar. X st. příslušnost: X t. č. pobytem: X zastoupen advokátem JUDr. Matějem Šedivým, sídlem Václavské náměstí 831/21, 110 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem P. O. Box 21/OAM, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2026, č. j. OAM-588/ZA-ZA11-D02- 2026, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalovaný napadeným rozhodnutím rozhodl, že žádost žalobce o mezinárodní ochranu je nepřípustná dle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), řízení o žádosti zastavil dle § 25 písm. i) zákona o azylu a určil, že příslušným státem k projednání žádosti je podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 („nařízení Dublin III“) Bulharská republika.

II. Podání účastníků

2. V podané žalobě žalobce namítl, že napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno a že se žalovaný vůbec nezabýval čl. 17 nařízení Dublin III. Žalovaný nijak nezodpověděl otázku, proč nebylo provedeno azylové řízení na území daného státu a proč je žalobce přesouván do jiného státu. Dále brojil proti tomu, že ve správním spise chybí důkaz o probíhajícím řízení v Bulharsku; není tak řádně položeno na jisto, který stát je aktuálně příslušným k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Ze správního spisu není patrné, z jakých zdrojů pochází informace o azylových řízeních žalobce v jiných zemích. V dalším bodu namítal, že měl žalovaný alespoň obecně posoudit jeho situaci s ohledem na zásadu non-refoulement. Podrobně odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze (bez uvedení data) č. j. 49 Az 90/2015-29, který se má věnovat totožnému tématu a totožnému odůvodnění správního rozhodnutí.

3. Žalovaný ve vyjádření navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Žalobce byl v době podání žádosti o mezinárodní ochranu (12. 5. 2026) držitelem povolení k pobytu Bulharské republiky, které bylo platné do 16. 4. 2028 a které bylo v Schengenském informačním systému zrušeno 26. 3. 2026 a na žalobce tak bylo nezbytné aplikovat čl. 12 nařízení Dublin III. Bulharsko svoji příslušnost uznalo. V případě Bulharska nebyly shledány systematické nedostatky azylového řízení. Možností aplikace čl. 17 se zabýval a vysvětlil v napadeném rozhodnutí, proč ho neaplikoval.

III. Posouzení věci krajským soudem

4. Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). Žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).

5. Žaloba není důvodná.

6. Předem soud poznamenává, že podaná žaloba je zjevně kompilátem jiných žalob, neboť je v ní opakovaně zaměňován ženský a mužský rod jak v označení účastníka, tak v použitých zájmenech. Dále soud konstatuje, že se (zcela zřejmě) právní zástupce žalobce v podané žalobě dopustil falzifikace citace jím označeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2015, č. j. 49 Az 90/2015-29, když uvedl: „… možné přemístění žalobce do Bulharska, jakožto státu …“, přičemž v původním textu je uvedeno přemístění do Itálie. Takový způsob ochrany práva nemůže být shledán jako řádný a soud ho považuje za jasnou procesní obstrukci daleko za hranicí profesionální etiky člena České advokátní komory.

7. Pokud jde o samotnou žalobu, soud konstatuje, že o věci bylo rozhodnuto před 12. 6. 2026, tudíž soud postupoval při přezkumu napadeného rozhodnutí dle právní úpravy účinné před tímto datem.

8. Podle čl. 3 odst. 1 věty druhé nařízení Dublin III žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III. Výjimku představuje situace popsaná v čl. 3 odst. 2 větě druhé, dle které není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.

9. Podle čl. 12 odst. 1 nařízení Dublin III platí, že pokud je žadatel držitelem platného povolení k pobytu, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto povolení vydal.

10. Podle čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III platí, že pokud je žadatel držitelem pouze jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před méně než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před méně než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, použijí se odstavce 1, 2 a 3, dokud žadatel neopustil území členských států. Pokud je žadatel držitelem jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před více než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před více než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, a pokud žadatel neopustil území členských států, je příslušný členský stát, ve kterém byla podána žádost o mezinárodní ochranu.

11. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu dne 12. 5. 2026 v X. V rámci poskytnutí údajů k žádosti uvedl, že disponoval bulharským povolením k pobytu č. X s platností do 16. 4. 2028, jeho platnost byla v Schengenském informačním systému zrušena 26. 3. 2026.

12. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce podal žádost o azyl v ČR v době, kdy disponoval povolením k pobytu jiného členského státu EU, jehož platnost skončila před méně než dvěma lety. Podle shora uvedené právní úpravy nařízení Dublin III. je k posouzení žádosti o azyl příslušný pouze jediný členský stát EU. S ohledem na to, že předchozí kritéria uvedená v nařízení v případě žalobce splněna nejsou, je Bulharská republika dle čl. 12 nařízení Dublin III příslušná k posouzení žádosti žalobce.

13. Pokud jde o samotné žalobní námitky, tak z obsahu správního spisu plyne, že žalobce přicestoval v dubnu 2025 do X, v září 2025 odcestoval do ČR. K žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že ji podal z důvodu konfliktu s věřiteli.

14. Do protokolu o pohovoru v rámci dublinského řízení uvedl, že důvodem opuštění Bulharska bylo, že se mu tam nelíbilo, nebyli tam slušní lidé, v ČR se mu líbí, jsou tu lepší výdělky a pracovní podmínky. Negoval problémy po případném přemístění do Bulharska, potíže se správním orgány Bulharska i příbuzné v ČR 15. Obecně platí, že právní řád a společný azylový systém vychází z předpokladu, že se zřetelem na úroveň ochrany základních práv a svobod v členských státech Evropské unie se považují členské státy navzájem za bezpečné země původu, a to pro veškeré právní a praktické účely spojené se záležitostmi azylu. Zároveň není za běžných okolností důvodu se domnívat, že by některý z členských států trpěl pronásledování či působení vážné újmy na svém území v případě státních příslušníků třetích zemí. Pokud nevyjdou v řízení najevo konkrétní náznaky dosahu hrozby ze země původu i na příslušný členský stát, není povinností žalovaného se možným přesahem obav žadatele na území jiného členského státu výslovně zabývat (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016–24).

16. Zároveň bylo úkolem žalovaného, potažmo nyní soudu zhodnotit, zda v případě žalobce existují individuální okolnosti, které by mohly bránit přemístění žalobce do Bulharska. Soud má za to, že takové okolnosti v nyní projednávané věci nenastaly, resp. nebyly adekvátně prokázány. Žalovaný si opatřil jako podklad pro své rozhodnutí Informaci OAMP ze dne 24. 6. 2025 ohledně azylového systému v Bulharsku, ze které vyplývá dostatečně popis azylového systému v dané zemi a nevyplývají z něj podezření na systémové nedostatky, které by objektivně bránily přesunu žalobce do Bulharska k provedení azylového řízení. Uvedený listinný podklad je s ohledem na způsob aktualizace zpráv o jednotlivých zemích aktuální. V podané žalobě žalobce nijak konkrétně nezpochybnil dostatečnost azylového systému v Bulharsku tak, aby vznikly pochybnosti o systémových nedostatcích, které by vyloučily posouzení jeho žádosti v souladu se standardy států EU, které vylučují pronásledování či působení vážné újmy na svém území v případě státních příslušníků třetích zemí. Zároveň ze správního spisu vyplývá, že Bulharská republika akceptovala požadavek ČR na převzetí žalobce k řízení o žádosti o mezinárodní ochranu.

17. Pokud jde o jednotlivé žalobní námitky, tak předně brojil žalobce proti tomu, že se žalovaný vůbec nezabýval čl. 17 nařízení Dublin III. Není to pravda. Možností aplikace čl. 17 nařízení Dublin III. se žalovaný zabýval na str. 5 napadeného rozhodnutí a v souladu se správním spisem konstatoval, že v řízení nevyplynuly žádné důvody, pro které by žalovaný nebo soud měl aplikovat čl. 17 nařízení Dublin III. s tím, že žalobce nemá k ČR dlouhodobé vazby. Toto odůvodnění považuje soud za dostačující, neboť sám žalobce uvedl, že v ČR nemá žádné příbuzné, nijak své vazby k ČR nespecifikoval ani ve správním řízení ani v žalobě. Samotná skutečnost, že pobýval na území ČR jeden rok, není v tomto směru bez dalšího podstatná.

18. Dále brojil proti tomu, že ve správním spise chybí důkaz o probíhajícím řízení v Bulharsku; není tak řádně položeno najisto, který stát je aktuálně příslušným k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu; ze správního spisu není patrné, z jakých zdrojů pochází informace o azylových řízeních žalobce v jiných zemích. K tomu soud uvádí, že správní orgán v napadeném rozhodnutí nikde neodkazoval na jiná probíhající řízení o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu v jiném státě, tím méně na jakékoliv řízení, které by mělo probíhat v Bulharsku.

19. Z pohledu příslušnosti Bulharska je podstatné, zda bylo řádně zjištěno splnění podmínek čl. 12 nařízení Dublin III. Z obsahu správního spisu neplyne, že by měl žalovaný k dispozici originál nebo kopii povolení k pobytu žalobce v Bulharsku. Z judikatury Nejvyššího správního soudu nicméně plyne, že takový listinný důkaz není pro dublinské řízení za určitých podmínek třeba. Pro závěr o tom, že žalobce disponoval v určité době pobytovým oprávněním v Bulharsku, postačuje, pokud tuto informaci uvedl sám žalobce, tato informace byla dostatečně určitá, toto tvrzení zůstalo od počátku řízení až do jeho skončení stále stejné, a to až do současné doby, a zároveň je toto tvrzení podporováno tím, že Bulharsko uznalo svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. 7 Azs 217/2015-28, příp. rozsudek téhož soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. 6 Azs 16/2017-61). V podané žalobě žalobce existenci povolení k pobytu tak, jak bylo specifikováno ve správním řízení, nijak nepopřel, soud proto nemá důvod domnívat se, že by podmínky čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III nebyly splněny.

20. V dalším bodu namítal, že měl žalovaný alespoň obecně posoudit jeho situaci s ohledem na zásadu non-refoulement. Podrobně odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze (bez uvedení data) č. j. 49 Az 90/2015-29, který se má věnovat totožnému tématu a totožnému odůvodnění správního rozhodnutí.

21. Otázka naplnění zásady non-refoulement je primárně otázkou věcného posouzení žádosti o mezinárodní ochranu a stejně jako důvody podání žádosti se tím žalovaný zabývat nemohl, neboť otázkou poskytnutí mezinárodní ochrany a skutečnostmi souvisejícími s případným návratem žalobce do země původu se věcně budou zabývat orgány státu, který je dle nařízení Dublin III příslušné k posouzení jeho žádosti, tj. orgány Bulharské republiky. Žádné důvody, ze kterých by vyplývalo, že žalobci hrozí pronásledování na území Bulharska, žalobce neuvedl, tudíž se žalovaný neměl, čím zabývat. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018, č. j. 6 Azs 367/2017-47.

22. Soud zdůrazňuje, že zásada non-refoulement sama o sobě nezakládá povinnost, aby žádost meritorně posoudila ČR. Zakládá však povinnost před transferem ověřit, že příslušný stát žadateli reálně umožní přístup k řízení a věcné posouzení; jinak hrozí nepřípustné nepřímé či řetězové navrácení. K tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2026, č. j. 57 Az 6/2026-7.

23. Jak soud uvedl výše, systémové nedostatky azylového systému v Bulharsku neshledal a žalobcem falsifikovaná citace rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2015, č. j. 49 Az 18/2015-48, není a nemůže být důvodem ke zpochybnění bulharského azylového systému, neboť na něj vůbec nedopadá.

24. Krajský soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně zabýval individuální situací žalobce. Žalobní námitky proto krajský soud neshledal důvodnými.

IV. Závěr a náklady řízení

25. Krajský soud z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s.

26. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

27. O návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl ve věci samé před uplynutím lhůty pro rozhodnutí o toto návrhu a rozhodnutí by tak bylo zcela nadbytečné. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o ní musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie. Brno, 27. července 2026 Petr Sedlák, v. r. samosoudce