57 Az 6/2026

Rubrum

č. j. 57 Az 6/2026- 27 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Karlem Ulíkem ve věci žalobkyně: T. D. H. narozená X, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika pobytem hlášena v Pobytovém středisku Bělá-Jezová Jezová 1501, 294 21 Bělá pod Bezdězem zastoupena Mgr. Petrem Václavkem, advokátem sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2026, č. j. OAM-169/BE-BE01-D11-2026, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2026, č. j. OAM-169/BE-BE01-D11-2026, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 15 609 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce, Mgr. Petr Václavka, advokáta. Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 2 57 Az 6/2026

Odůvodnění

Shrnutí obsahu správního spisu 1. Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje rozhodnutím ze dne 6. 2. 2026, č. j. KRPC-19591-29/ČJ-2026-020023, žalobkyni zajistilo za účelem vycestování podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů.

2. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že při pobytové kontrole v nehtovém studiu dne 5. 2. 2026 se žalobkyně sice prokázala maďarským povolením k pobytu platným do 28. 4. 2026, současně však byla vedena v Schengenském informačním systému jako státní příslušník třetí země, na kterého se vztahuje rozhodnutí o navrácení vydané maďarskými orgány s vycestováním do 23. 10. 2025. Žalobkyně policii sdělila, že do ČR přicestovala dne 28. 1. 2026. Maďarské orgány pak policii potvrdily, že žalobkyně byla dne 16. 10. 2025 vyhoštěna a že již nemá platné oprávnění k pobytu. Žalobkyně se bránila tím, že o rozhodnutí maďarských orgánů nevěděla, tamní adresu si kontroluje a pochybuje, že jí bylo příslušné rozhodnutí řádně doručeno. Podle jejího přesvědčení je její maďarské pobytové oprávnění stále platné až do 28. 4. 2026. Podle policie si však žalobkyně musela být maďarského rozhodnutí o navrácení a jím stanovené lhůty vědoma.

3. Dne 11. 2. 2026 žalobkyně požádala v zařízení pro zajištění cizinců o mezinárodní ochranu.

4. Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 2. 2026, č. j. OAM-169/BE-BE01-VL14-Z-2026, žalobkyni „přezajistil“ podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále „zákon o azylu“).

5. V odůvodnění žalovaný podotkl, že žalobkyně o mezinárodní ochranu požádala až po jejím zadržení, zajištění a umístění v zařízení pro zajištění cizinců. Z ničeho přitom neplynulo, že by žalobkyně nemohla o mezinárodní ochranu požádat dříve. Bylo tak zjevné, že svou žádostí usilovala o oddálení či znemožnění realizace vyhoštění. Podle žalovaného nebylo možné uplatnit zvláštní opatření podle § 47 zákon o azylu.

6. Obě tato rozhodnutí o zajištění žalobkyně byla soudy následně zrušena (rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2026, č. j. 60 A 3/2026-30, a Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2026, č. j. 57 A 3/2026-16), zejména pro nedostatečné zvážení alternativ k zajištění.

7. Mezitím dne 19. 2. 2026 žalovaný požádal maďarské orgány o převzetí žalobkyně s odkazem na čl. 12 odst. 1 nebo odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále „nařízení Dublin III“).

8. Při pohovoru dne 27. 2. 2026 žalobkyně uvedla, že do Maďarska odcestovala dne 17. 9. 2023 na základě uděleného pracovního víza. V Maďarsku pobývala 3 roky. Dne 28. 1. 2026 přicestovala vlakem do České republiky na návštěvu strýce. U strýce se zdržela, protože se chtěla zdokonalit v manikúře. Dne 5. 2. 2026 přišla policie a řekla, že jí bylo maďarské vízum zrušeno. V Maďarsku o mezinárodní ochranu nežádala. V ČR má strýce, ale není to její sShodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 3 57 Az 6/2026 přímý příbuzný. Je zdravá a nemá žádné zvláštní potřeby. Do Maďarska se nechce vrátit, chtěla by vyčkat na výsledek řízení v České republice. Konkrétně jejímu předání do Maďarska nic nebrání.

9. Dne 3. 3. 2026 Maďarsko akceptovalo svoji příslušnost k posouzení žádosti žalobkyně. Maďarské úřady potvrdily, že žalobkyni vydaly povolení k pobytu (s platností do 2. 12. 2025). Proto přijalo svoji příslušnost, a to s odkazem na čl. 12 odst. 1 nařízení Dublin III.

10. Žalovaný následně založil do správního spisu Informace svého odboru azylové a migrační politiky (dále „OAMP“) ze dne 6. 10. 2025 k fungování maďarského azylového systému.

11. Podáním ze dne 17. 3. 2026 žalobkyně vznesla námitky ohledně nedostatků maďarského azylového systému a dále se domáhala aplikace čl. 17 nařízení Dublin III s tím, že příslušným státem k posouzení její žádosti má být Česká republika.

12. Shora uvedeným rozhodnutím ze dne 23. 3. 2026 (dále „napadené rozhodnutí“) žalovaný rozhodl tak, že žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná ve smyslu § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále „zákon o azylu“), řízení zastavil podle § 25 písm. i) zákona o azylu, a současně rozhodl, že státem příslušným k posouzení žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany podle čl. 3 nařízení Dublin III je Maďarsko.

13. V odůvodnění žalovaný konstatoval, že žalobkyně disponovala maďarským pracovním vízem s platností do 30. 7. 2024 a maďarským pobytovým oprávněním s platností do 28. 4. 2026. K posouzení její žádosti o mezinárodní ochranu je tak podle čl. 12 nařízení Dublin III příslušné Maďarsko. To ostatně svoji příslušnost uznalo. Žalovaný se dále zabýval tím, zda v případě maďarského azylového systému neexistují závažné důvody domnívat se, že trpí systémovými nedostatky. S odkazem na výše zmíněnou zprávu OAMP ze dne 6. 10. 2025 a dále zprávu získanou z Agentury Evropské unie pro otázky azylu (EUAA) Information on procedural elements and rights of applicants subject to a Dublin transfer to Hungary ze dne 3. 5. 2023 však dovodil, že takovými nedostatky netrpí. K situaci žadatelů o mezinárodní ochranu navrácených do Maďarska na základě nařízení Dublin III žalovaný konstatoval, že ze zákona sice nepatří mezi výjimky, kteří by mohli podat novou či opakovanou žádost o mezinárodní ochranu na území Maďarska, z výkladu a tamní praxe však vyplývá, že jsou vyzýváni k prohlášení o záměru žádat o mezinárodní ochranu, načež je řízení maďarskými úřady zahájeno. Dále žalovaný konstatoval, že žalobkyně nemá na území ČR žádné socioekonomické vazby, proto nepřistoupil k aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III. Shrnutí žaloby 14. Žalobkyně podala dne 10. 4. 2026 proti napadenému rozhodnutí žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“).

15. V ní namítla, že při seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí jí žalovaný stanovil lhůtu k písemnému vyjádření do 17. 3. 2026. Žalobkyně tento poslední den lhůty zaslala žalovanému prostřednictvím svého právního zástupce písemné vyjádření, v nichž upozorňovala na nedostatky maďarského azylového systému. Žalovaný se však s tímto jejím vyjádřením v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval, čímž založil vadu jeho nepřezkoumatelnosti. Konkrétně na str. 5 napadeného rozhodnutí dokonce žalovaný uvedl, že „do dnešního dne správní orgán neobdržel žádné vyjádření“. V tomto vyjádření přitom byly sShodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 4 57 Az 6/2026 vyjádřeny podrobné a judikaturou podložené obavy žalobkyně z nedostatků maďarského azylového systému.

16. Ve vyjádření uvedené okolnosti přitom popírají závěry žalovaného ohledně dodržování práv žadatelů o mezinárodní ochranu v Maďarsku. Žalobkyně navíc v rámci svého vyjádření navrhla užití čl. 17 nařízení Dublin III s odkazem na své rodinné a sociální zázemí v ČR, které ve vyjádření popsala. Žalovaný své úvahy vedoucí k nemožnosti užití čl. 17 nařízení v důsledku opomenutí tohoto vyjádření dostatečně nerozvedl. Vyjádření žalovaného 17. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 24. 4. 2026 zopakoval své úvahy z napadeného rozhodnutí. K žalobní námitce opomenutí vyjádření uvedl, že dne 10. 3. 2026 byla žalobkyni dána možnost seznámit se v souladu s § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, s podklady pro vydání napadeného rozhodnutí. Při něm si žalobkyně vyžádala lhůtu 7 dní na vyjádření se k nim. V této avizované lhůtě však žalovaný neobdržel žádné vyjádření. Žalobkyní zmiňovaný dokument byl žalovanému doručen až dne 18. 3. 2026, tedy po lhůtě. Mezitím byla dne 19. 3. 2026 vypravena výzva k převzetí rozhodnutí. Tvrzení v žalobě jsou tak účelová. Žalobkyně ve správním řízení nevznesla žádné konkrétní námitky proti maďarskému azylovému systému. V ČR nemá žádné přímé rodinné vazby ve smyslu čl. 2 nařízení Dublin III. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Posouzení věci soudem 18. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou.

19. K námitce opomenutí vyjádření žalobkyně zjistil soud ze správního spisu následující.

20. Dne 10. 3. 2026 se žalobkyně spolu se svojí zástupkyní seznámila s podklady pro rozhodnutí a byla jí dána možnost vyjádřit se k těmto podkladům v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu. Její zástupkyně při té příležitosti požádala o lhůtu pro písemné vyjádření. Žalovaný jí stanovil lhůtu 7 kalendářních dnů.

21. Ve správním spise je založeno žalobkyní zmiňované vyjádření, datované dnem 17. 3. 2026, v němž vznáší argumenty ve prospěch aplikace čl. 17 nařízení Dublin III a dále v něm s odkazy na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále „SDEU“) poukazuje na nedostatky maďarského azylového systému a dovolává se čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Podle ní je v souladu s tímto ustanovením příslušným státem pro posouzení podané žádosti Česká republika.

22. Příslušná doručenka k tomuto vyjádření ve správním spise chybí. Ve správním spise je u tohoto vyjádření založena pouze ověřovací doložka změny datového formátu dokumentu podle § 69 zákona č. 499/2004 Sb. s datem vyhotovení doložky 18. 3. 2026. Dne 19. 3. 2026 pak žalovaný vypravil výzvu k převzetí rozhodnutí a žalobkyně si napadené rozhodnutí převzala 27. 3. 2026.

23. Právě z ověřovací doložky žalovaný ve vyjádření k žalobě dovozoval, že žalobkyně podala své vyjádření až dne 18. 3. 2026. S tím soud nesouhlasí. Datum na ověřovací doložce dokládá pouze tolik, že tento den žalovaný učinil úkony podle § 69a zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, načež vyhotovil příslušnou sShodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 5 57 Az 6/2026 ověřovací doložku. Ověřovací doložka tedy dokládá pouze tolik, že žalovaný měl vyjádření žalobkyně ve své dispozici nejpozději dne 18. 3. 2026. Neříká však nic o tom, kdy žalobkyně své vyjádření podala.

24. V tomto ohledu je pochybením žalovaného, že do správního spisu nezaložil příslušnou doručenku. On přitom zodpovídá za jeho řádné vedení a jeho úplnost [srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) ze dne 10. 12. 2020, č. j. 7 As 431/2019-15, odst. 13]. Uvedené pochybení je v nynější věci o to podstatnější, že žalobkyně na opomenutí svého vyjádření postavila prakticky celou žalobu. Žalovaný si tak nutně měl při vypracování vyjádření k žalobě ověřit, kdy byla datová zpráva s vyjádřením žalobkyně žalovanému zaslána a zda je příslušný doklad o tom založen ve správním spise.

25. Soud dále podotýká, že na rozdíl od žalovaného soudu předložila příslušnou doručenku datové zprávy žalobkyně. Tato doručenka potvrzuje její verzi, že své vyjádření zaslala datovou zprávou dne 17. 3. 2026 (konkrétně v 16:58), a také z ní vyplývá, že v tentýž čas byla tato zpráva dodaná do datové schránky žalovaného. Tím byla žalovanému doručena (viz např. rozsudek NSS ze dne 15. 7. 2010, č. j. 9 Afs 28/2010-79). Žalobkyně se tedy vyjádřila ještě ve lhůtě stanovené samotným žalovaným.

26. Soud si je vědom toho, že tuto doručenku přiloženou k žalobě soud žalovanému nepřeposlal spolu s podanou žalobou; nicméně jde o listinu, která je žalovanému známa ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. z jím vedeného správního řízení (ostatně nutně ji musel mít ve své dispozici a měl ji založit do správního spisu). Nadto, jak soud vysvětlí dále, z hlediska opomenutí vyjádření žalobkyně není ani tak rozhodující, zda vyjádření zaslala ve lhůtě stanovené žalovaným (tj. do 17. 3. 2026), ale zda tak učinila před vydáním napadeného rozhodnutí.

27. Jak totiž vyplývá z judikatury, účastníci správního řízení jsou oprávněni navrhovat důkazy, činit jiné návrhy a předkládat svá vyjádření po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí. Ze žádného ustanovení správního řádu ani zákona o azylu nelze dovodit, že k podání předloženému po lhůtě stanovené správním orgánem, avšak ještě před vydáním rozhodnutí, nemá správní orgán povinnost přihlédnout (viz rozsudky NSS ze dne 31. 5. 2023, č. j. 4 Azs 79/2023-25, a Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2021, č. j. 53 Az 15/2020-38).

28. Podle § 27 odst. 9 zákona o azylu ve znění účinném od 1. 7. 2023 se vydáním rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany rozumí předání písemné výzvy k převzetí rozhodnutí podle § 24a odst. 1 k poštovní přepravě nebo jinak k doručení; na rozhodnutí se tato skutečnost vyznačí slovy "Výzva vypravena dne:".

29. V nyní posuzované věci žalovaný tuto výzvu vypravil dne 19. 3. 2026. Tedy i v případě, že by se žalobkyně vyjádřila až dne 18. 3. 2026, jak tvrdil žalovaný, stále tak učinila před vydáním napadeného rozhodnutí. Žalovaný by byl i v takovém případě povinen obsah jejího vyjádření v napadeném rozhodnutí zohlednit.

30. Napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (srov. již citovaný rozsudek č. j. 53 Az 15/2020-38, odst. 22), neboť v něm žalovaný zcela opomněl zohlednit a vypořádat argumentaci žalobkyně uplatněnou v jejím vyjádření ze dne 17. 3. 2026. Ta přitom nebyla pro věc na první pohled irelevantní. Naopak žalobkyně ve vyjádření s odkazem na judikaturu SDEU vznesla námitku systematických nedostatků maďarského azylového řízení a dále přednesla argumenty ve prospěch užití diskrečního čl. 17 nařízení Dublin III. S těmito jejími argumenty a odkazovanou judikaturou sShodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 6 57 Az 6/2026 se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal. Již z tohoto důvodu je nutné napadené rozhodnutí zrušit.

31. Pokud jde o úplnost správního spisu, soud si povšiml ještě dalšího pochybení žalovaného. Žalovaný totiž v napadeném rozhodnutí na str. 5 odkazuje na to, že „získal podklad“ z EUAA Information on procedural elements and rights of applicants subject to a Dublin transfer to Hungary ze dne 3. 5. 2023. Z něj pak v napadeném rozhodnutí vyvozuje svá skutková zjištění ohledně toho, jak bude řízení v Maďarsku po přesunu žalobkyně dále probíhat. Tento podklad však taktéž není součástí správního spisu a žalobkyně s ním tedy nebyla před vydáním napadeného rozhodnutí seznámena. Žalobkyně v tomto ohledu nevznesla přímou žalobní námitku, nicméně soud na toto pochybení žalovaného upozorňuje v zájmu předejití procesních vad v dalším průběhu správního řízení.

32. I pokud by zde výše uvedená procesní pochybení nebyla, soud by i v takovém případě napadené rozhodnutí zrušil. To se totiž opírá o zcela shodné podklady, jimiž se soud zabýval nedávno ve svém rozsudku ze dne 29. 4. 2026, č. j. 57 Az 5/2026-29, a dospěl k závěru, že neposkytují dostatečný skutkový podklad pro závěr, že žadatelé o mezinárodní ochranu předaní do Maďarska na základě nařízení Dublin III mají v Maďarsku účinný přístup k řízení o jejich žádosti a že jejich žádost bude v Maďarsku skutečně projednána. Soud neshledal důvod se v nyní posuzované věci od těchto závěrů odchýlit a přebírá je.

33. V případě Maďarska je dlouhodobě známo, že jeho azylový systém trpí závažnými nedostatky. Pro nyní posuzovanou věc nemá smysl tyto nedostatky podrobně rozebírat, postačí odkázat na relevantní judikaturu SDEU, na kterou upozornila i žalobkyně ve svém opomenutém vyjádření (rozsudek velkého senátu ze dne 17. 12. 2020, C-808/18, Komise proti Maďarsku, rozsudek ze dne 22. 6. 2023, C-823/21, Komise proti Maďarsku, a rozsudek ze dne 13. 6. 2024, C-123/22, Komise proti Maďarsku), Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek ze dne 8. 7. 2021, č. 12625/17, Shahzad proti Maďarsku, rozsudek ze dne 22. 9. 2022, č. 18531/17, H.K. proti Maďarsku, rozsudek ze dne 24. 6. 2025, č. 46084/21, 40185/22 a 53952/22, H.Q. a další proti Maďarsku) i českých správních soudů (např. rozsudky NSS ze dne 28. 8. 2024, č. j. 2 Azs 134/2024-31, a ze dne 17. 4. 2025, č. j. 3 Azs 38/2024-62, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2026, č. j. 33 Az 3/2026-34, nebo rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2024, č. j. 2 Az 11/2024-27).

34. Pro nyní posuzovanou věc jsou podstatné ty nedostatky tamního azylového řízení, které se s určitou mírou pravděpodobnosti mohou týkat žalobkyně (viz rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2023, č. j. 4 Azs 107/2023-38, odst. 16).

35. V tomto ohledu je nanejvýš problematická maďarská právní úprava, podle níž se musí žadatel o mezinárodní ochranu nejprve osobně dostavit na maďarské velvyslanectví v Bělehradě nebo v Kyjevě, aby zde předložil prohlášení o úmyslu pro účel podání žádosti o mezinárodní ochranu, načež je toto prohlášení posouzeno Státním generálním ředitelstvím Maďarska pro dohled nad cizinci (dále „NDGAP“) a teprve na základě tohoto posouzení je rozhodnuto o tom, zda bude takovému žadateli vůbec umožněn vstup do Maďarsku za účelem podání samotné žádosti o mezinárodní ochranu.

36. Tuto úpravu, která podmiňuje vůbec možnost požádat o mezinárodní ochranu předchozím předložením prohlášení o úmyslu u maďarského velvyslanectví nacházejícího se ve třetí zemi a vydáním cestovního dokladu, který umožňuje vstup na maďarské území, shledal SDEU ve výše odkazovaném rozsudku C-823/21 rozpornou s čl. 6 procedurální směrnice. Maďarsko tuto úpravu v reakci na závěry SDEU nezměnilo (viz rozsudek C-123/22, sShodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 7 57 Az 6/2026 odst. 123). Též ESLP shledal tuto úpravu rozpornou s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz rozsudek H.Q. a další proti Maďarsku).

37. Žalovaný si byl i v této věci této právní úpravy vědom, přičemž připustil, že žadatelé o mezinárodní ochranu navrácení do Maďarska na základě nařízení Dublin III nejsou dle zákona vyňati z tohoto pravidla. S odkazem na výše zmíněné podklady OAMP ze dne 6. 10. 2025 a od EUAA ze dne 3. 5. 2023 nicméně dovodil, že v praxi NDGAP toto pravidlo v případě dublinských transferů neuplatňuje a pokud takoví žadatelé prohlásí, že chtějí žádat o mezinárodní ochranu, je řízení o této žádosti maďarskými úřady zahájeno.

38. Tento závěr byl však zpochybněn výše citovanými rozsudky NSS č. j. 2 Azs 134/2024-31 a č. j. 3 Azs 38/2024-62. V prvně odkazovaném rozsudku NSS uvedl: „

34. Z podkladů shromážděných stěžovatelem není zřejmé, z čeho tam popisovaný postup maďarských orgánů vyplývá, tedy do jaké míry jde o postup právně závazný, jehož se může tzv. dublinský navrátilec domáhat u nezávislého orgánu (soudu), a zda je tvrzení maďarských orgánů potvrzováno rovněž reálnou praxí (tedy zda je potvrzeno praktickými zkušenostmi s přístupem maďarských orgánů). Zpráva OAMP připouští, že popisovaný postup nemá oporu v legislativě. Podle ní totiž mohou žádost o udělení mezinárodní ochrany podat na území Maďarska pouze osoby, které úspěšně prošly procedurou u velvyslanectví v Kyjevě a Bělehradu. Výslovně upravené výjimky z tohoto legislativně nastaveného rámce přijímání žádostí nezahrnují žadatele předané na základě Dublinského nařízení. V této souvislosti není z prohlášení NGDAP zcela zřejmé, zda je umožněno podat žádost o udělení mezinárodní ochrany všem tzv. dublinským navrátilcům, nebo jen těm, kteří splňují podmínky vnitrostátní úpravy umožňující podání žádosti na území Maďarska (např. příbuzní osob, jimž byla přiznána doplňková ochrana). Ze shromážděných zpráv se lze domnívat, že základní zákonem upravené pravidlo vymezující okruh osob oprávněných podat žádost na území Maďarska je u tzv. dublinských navrátilců prolamováno jakousi faktickou praxí maďarských orgánů. Ze zpráv však nevyplývá, na čem je tato praxe založena, tedy do jaké míry je právně závazná a vynutitelná konkrétním dublinským navrátilcem (žadatelem). Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že nepostačuje, pokud by prezentovaná praxe byla založena toliko na dobré vůli, resp. libovůli správního orgánu. Ze shromážděných podkladů nelze dovodit pravou povahu této deklarované praxe maďarských orgánů, tedy zda vyplývá z interních pokynů, jejichž aplikace žadatelům zakládá legitimní očekávání, či z judikatury nebo ústavních maxim, a zda se může v případě odchýlení se od této praxe žadatel účinně obrátit na nezávislý soud. Ze zpráv nelze ani dovodit, zda jde o praxi potvrzenou průběhem takového počtu řízení o mezinárodní ochraně tzv. dublinských navrátilců, že lze hovořit o ustálené a jednotné praxi, nebo zda jde o praxi nahodilou. Zprávy shromážděné stěžovatelem se neopírají o poznatky vnějších aktérů (třetích osob) monitorujících průběh řízení o udělení mezinárodní ochrany. Ani statistické údaje o počtu dublinských navrátilců neumožňují učinit si ve vztahu k této otázce žádnou konkrétnější představu.

35. Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel neshromáždil dostatek zpráv o průběhu řízení o mezinárodní ochraně v případě tzv. dublinských navrátilců, zejména z hlediska přístupu k podání žádosti a věcnému posouzení jejích důvodů. Stěžovatel zjistil skutkový stav ohledně této klíčové otázky nedostatečně, a ten tak vyžaduje doplnění. Za daného stavu totiž nelze spolehlivě posoudit, zda by měl žalobce v případě předání do Maďarska přístup k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, přičemž nelze prozatím dospět k závěru, že by stěžovatel vyčerpal všechny možnosti směřující ke správnému a úplnému zjištění skutkového stavu. K objasnění skutkového sShodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 8 57 Az 6/2026 stavu je přitom nejlépe disponovaný žalovaný, jenž může využít širší palety nástrojů než soud, ať již k detailnějšímu objasnění skutkového stavu, nebo k sjednání individuálních záruk. Městský soud měl za této situace zrušit rozhodnutí stěžovatele podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pro vadu řízení, která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Jeho závěr, že rozhodnutí stěžovatele je nezákonné, neboť maďarské azylové řízení vykazuje systémové nedostatky i ve vztahu k tzv. dublinským navrátilcům, je předčasný a je nezbytné ho v tomto rozsahu korigovat. Nejvyšší správní soud se z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu nemohl zabývat zmíněnou právní otázkou.“ (zdůraznění doplněno krajským soudem)

39. Žalovaný v nyní posuzované věci fakticky vycházel ze stejných podkladů, které shledal NSS nedostatečnými pro ověření, že dublinští navrátilci mají v Maďarsku účinný přístup k řízení o udělení mezinárodní ochrany. Byť jeden z podkladů, zpráva OAMP, byla formálně aktualizována (zpráva OAMP ze dne 10. 7. 2023, která byla podkladem ve věci řešené NSS, byla v nyní posuzované věci nahrazena zprávou OAMP ze dne 6. 10. 2025), uvedené nedostatky zůstaly. Nadále platí, že není jasné, z čeho pramení žalovaným popisovaná praxe, která je v rozporu s tamní zákonnou úpravou, a do jaké míry je tato praxe právně závazná a vynutitelná. Ze zprávy OAMP přesvědčivě nevyplývá, že by šlo o ustálenou a jednotnou praxi. Není ani jasné, zda by se žalobkyně v případě odchýlení se od této praxe maďarskými úřady mohla účinně obrátit na nezávislý soud (srov. rozsudek ESLP H.Q. a další proti Maďarsku, odst. 122, a rozsudek SDEU C-123/22, odst. 81).

40. Druhý z podkladů, označený v napadeném rozhodnutí jako zpráva získaná od EUAA Information on procedural elements and rights of applicants subject to a Dublin transfer to Hungary ze dne 3. 5. 2023, nebyl vůbec založen do správního spisu. Dle názvu, data a textu reprodukovaného v napadeném rozhodnutí jde však toliko o odpovědi maďarského NGDAP na odpovědi EUAA, nikoliv objektivní zprávu vypracovanou EUAA. Obsah tohoto podkladu je proto třeba považovat za tvrzení maďarského orgánu odpovědného za rozhodování o mezinárodní ochraně, které nebylo nijak verifikováno (viz rozsudek NSS č. j. 2 Azs 134/2024-31, odst. 32). Žalovaný z něj však i v této věci vycházel bez jakékoli reflexe těchto výhrad.

41. Soud proto uzavírá, že za popsané situace nelze s dostatečnou jistotou zaručit, že v případě předání žalobkyně do Maďarska bude její žádost o mezinárodní ochranu tamními úřady skutečně projednána. Právo na meritorní posouzení podané žádosti je přitom jedním ze základních pilířů společného evropského azylového systému. Není-li toto právo respektováno, hrozí, že osoba, která by v souladu s evropským právem byla oprávněna žádost podat, bude navrácena (vyhoštěna) do země původu či třetí země, aniž by bylo prověřeno, zda jí v takové zemi nehrozí pronásledování či vážná újma (srov. odst. 27 a 29 citovaného rozsudku NSS). Za tohoto skutkového stavu nemůže být žalobkyně přemístěna do Maďarska (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 21. 11. 2019, č. 47287/15, Ilias a Ahmed proti Maďarsku, odst. 130–138). Takový krok by byl v rozporu se zásadou nenavracení (non-refoulement). V takovém případě musí soud zohlednit jemu známé nedostatky tamního azylového řízení i bez případné žalobní námitky (viz rozsudek č. j. 57 Az 5/2026-29, odst. 22–31).

42. Soud pro úplnost podotýká, že v nyní posuzované věci se vůbec nezabýval a ani nemohl zabývat samotnou důvodností podané žádosti o mezinárodní ochranu (srov. § 10a odst. 2 zákona o azylu). V nyní posuzované věci jde „pouze“ o určení členského státu příslušného k posouzení podané žádosti. Při přezkumu takového rozhodnutí nehraje otázka, zda sShodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 9 57 Az 6/2026 žalobkyni skutečně v zemi původu hrozí pronásledování či vážná újma, žádnou roli (srov. posledně odkazovaný rozsudek ESLP, odst. 137). Závěr a náklady řízení 43. Soud tak uzavírá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť žalovaný nijak nezohlednil vyjádření žalobkyně ze dne 17. 3. 2026 a v něm uplatněnou argumentaci. Vedle toho žalovaný pochybil, když rozhodl o příslušnosti Maďarska k posouzení žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu, aniž by si spolehlivě ověřil – a do spisu v tomto ohledu opatřil dostatečné podklady – že žalobkyně bude mít v Maďarsku účinný přístup k řízení o své žádosti. Podle rozsudků č. j. 2 Azs 134/2024-31 a č. j. 3 Azs 38/2024-62 jde o vadu podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Proto soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

44. Žalovaný tak v dalším řízení podrobněji a spolehlivěji zjistí skutkový stav, což v dané situaci znamená, že se pokusí si opatřit ještě další podklady k přístupu dublinských navrátilců k azylovému řízení v Maďarsku (v prvé řadě se nabízí přímo samotná zpráva AIDA Country Report Hungary, která beztak tvoří prakticky jediný zdroj pro zprávu OAMP ze dne 6. 10. 2025). Bez doplnění dalších podkladů nelze bezpečně uzavřít, že žalobkyně bude mít v Maďarsku účinný přístup k řízení o své žádosti. Vedle doplnění skutkových zjištění lze zvážit též cestu sjednání individuálních záruk, jak zmiňují oba posledně citované rozsudky NSS. Soud ještě podotýká, že nelze vyloučit, že se v návaznosti na výsledek parlamentních voleb konaných v Maďarsku dne 12. 4. 2026 bude maďarská právní úprava a praxe proměňovat. Je na žalovaném, aby případné změny v tomto ohledu v dalším řízení reflektoval. Současně žalovaný zohlední ve svém dalším rozhodování vyjádření žalobkyně ze dne 17. 3. 2026 a tam uplatněné argumenty.

45. Protože soud rozhodl bezodkladně o samotné žalobě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě (srov. např. rozsudek NSS ze dne 14. 4. 2022, č. j. 5 Azs 89/2022-24, odst. 27).

46. Pokud jde o náklady řízení, žalobkyně má podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. vůči žalovanému právo na jejich náhradu.

47. Důvodně vynaložené náklady žalobkyně spočívají v nákladech na zastoupení advokátem. Ty tvoří odměna advokáta za dva úkony právní služby po 4 620 Kč [1) převzetí a příprava zastoupení a 2) sepis žaloby podle § 7, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále „advokátní tarif“)], za jeden úkon s poloviční sazbou 2 310 Kč [návrh na přiznání odkladného účinku žalobě podle § 11 odst. 2 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu, třebaže o něm soud nakonec nerozhodoval] a tři paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. K této částce ve výši 12 900 Kč je dále třeba připočíst DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad zástupce žalobkyně, tedy 2 709 Kč, neboť ten je společníkem advokátní kanceláře, která je plátcem DPH (§ 57 odst. 2 s. ř. s.).

48. Náhradu nákladů řízení v celkové výši 15 609 Kč je žalovaný povinen uhradit podle § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve spojení s § 64 s. ř. s. k rukám zástupce žalobkyně ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.). sShodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R. 10 57 Az 6/2026

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 11. května 2026 Karel Ulík v. r. samosoudce sShodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.