27 CO 104/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , o zaplacení 13 877,17 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 3. 3. 2021, č. j. 8 C 247/2020-132, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 9. 5. 2022, č. j. 8 C 247/2020-175,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. a III. výroku potvrzuje.

II. Doplňující rozsudek se v I. a II. výroku potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal se žalobce po žalovaném nároku z titulu šesti smluv o úvěru; soud prvního stupně usnesením ze dne 19. 8. 2020, č. j. 8 C 247/2020-40, vyloučil nároky z pěti smluv k samostatnému řízení. V projednávané věci žalobce uvedl, že 8. 9. 2016 uzavřel se žalovaným rámcovou smlouvu [číslo] na jejímž základě žalovanému aktivoval a vedl běžný účet č. [bankovní účet]. Dne 16. 8. 2018 účastníci uzavřeli dodatek [číslo] k rámcové smlouvě – smlouvu o úvěru č. [anonymizováno], dle které žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč (vyplacen 16. 8. 2018 na běžný účet žalovaného). Dále žalobce uvedl, že vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného (§ 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) provedl na základě informací, které mu žalovaný/klient poskytl v žádosti o úvěr. Přitom osobní údaje dále ověřuje proti informacím z klientových dokladů; údaje o finanční situaci poskytuje sám klient a žalobce je dle potřeby ověřuje. Rovněž posuzuje informace z interních a externích databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti klienta (v případě žádosti o úvěr je používána úvěrová zpráva z bankovního registru klientských informací zahrnující i údaje z nebankovního registru klientských informací a dále informace z některých společností patřících do skupiny PPF). Poskytnuté peněžní prostředky spolu s 13,9% úroky se žalovaný zavázal uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 260 Kč splatných vždy k 13. dni v měsíci počínaje 13. 9. 2018 (předpokládané datum splacení celého úvěru bylo stanoveno na 13. 8. 2026). Žalovaný uhradil splátky za dobu od 13. 9. 2018 do 13. 7. 2019; počínaje splátkou splatnou 13. 8. 2019 již nebyly splátky žalovaným zaplaceny. V důsledku porušování smluvních povinností byl úvěr k datu 14. 10. 2019 zesplatněn dopisem – předžalobní výzvou z téhož dne. Ke dni zesplatnění činila dlužná jistina 13 972,22 Kč a úroky 491,43 Kč. Po zesplatnění žalovaný dne 16. 10. 2019 uhradil částku 260 Kč, kterou žalobce započetl zčásti na jistinu (95,05 Kč) a zčásti na úroky (164,95 Kč). Žalobou proto uplatnil nárok na nesplacenou jistinu ve výši 13 877,17 Kč (s tím, že neobsahuje žádné úroky, úroky z prodlení, pokuty, poplatky ani jiné složky), úroky ve výši 326,48 Kč (za dobu od 13. 8. 2019 do 13. 10. 2019) a 13,9% úroky z částky 13 972,22 Kč od 14. 10. 2019 do 15. 10. 2019 a z částky 13 877,17 Kč od 16. 10. 2019 do zaplacení. V reakci na výzvu soudu žalobce doplnil tvrzení ohledně výpočtu jednotlivých žalobou uplatněných částek a zopakoval tvrzení týkající se prověřování úvěruschopnosti žalovaného. Uvedl, že před poskytnutím dalších úvěrů si novou úvěrovou zprávu nevyžádal, neboť by neobsahovala aktuálnější informace. Poskytovatelé úvěrů reportují do bankovního a nebankovního registru klientských informací vždy k poslednímu dni v měsíci a teprve po zpracování reportovaných dat jsou nová data v registrech přístupná. Žalobce při posuzování úvěruschopnosti vychází vždy z úvěrové zprávy s nejaktuálnějšími dostupnými daty. Dále zdůraznil, že žalovanému vedl běžný účet, na který mu byla zasílána mzda a že žalovaný řádně splácel dříve poskytnuté úvěry. V daném případě žalovaný uvedl příjem ze zaměstnání ve výši 18 663,66 Kč a sdělil, že již hradí jiné splátky ve výši 4 100 Kč. Tyto informace si žalobce ověřoval z úvěrové zprávy ze dne 7. 7. 2018, z níž zjistil, že žalovaný má jeden splátkový úvěr (vedený u žalobce) se splátkou 2 838 Kč. Při ověřování v interním systému pak žalobce zjistil, že žalovaný má vedeny tři splátkové úvěry s celkovou měsíční splátkou 4 092 Kč. Pro finální výpočet tak žalobce vycházel z částky 4 100 Kč. Dále žalovaný uvedl, že je svobodný a typ bydlení – nájemní. Od příjmu žalovaného ve výši 18 663,66 Kč tedy žalobce odečetl částku 3 140 Kč (dle expertní analýzy potřebou pro další výdaje žalovaného) a částky 4 092 Kč a 4 100 Kč jako splátky uvedené v interním systému žalobce a žalovaným, a dospěl k rozdílu ve výši 11 423,66 Kč (správně 7 331,66 Kč – pozn. odvol. soudu). Nově stanovenou splátkou 260 Kč měsíčně tak podle názoru žalobce nedošlo k významnému navýšení zadlužení žalovaného či snížení jeho schopnosti splácet. Na základě výzvy soudu žalobce doplnil, jakým způsobem byla smlouva mezi účastníky uzavřena (v rámcové smlouvě si účastníci sjednali možnost využívání internetového bankovnictví).

2. Při jednání soud prvního stupně pro provedeném dokazování seznámil žalobce se svým názorem na projednávanou věc s tím, že na základě provedeného posouzení úvěruschopnosti neměl být žalovanému úvěr poskytnut, úvěrová smlouva je proto neplatná a žalobci tak vznikl pouze nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající rozdílu mezi poskytnutým úvěrem ve výši 15 000 Kč a platbami žalovaného ve výši 3 120 Kč. Na základě sděleného názoru soudu prvního stupně a po poučení dle § 119a odst. 1 o. s. ř. žalobce žádné další důkazy nedoplnil.

3. Soud prvního stupně rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem, kterým žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 11 880 Kč s 10% úroky z prodlení od 24. 10. 2019 do zaplacení (I. výrok). Žalobu zamítl co do částky 1 997,17 Kč s 13,9% úroky z částky 13 972,22 Kč od 14. 10. 2019 do 15. 10. 2019 a z částky 13 887,17 Kč od 24. 10. 2019 do zaplacení, s 10% úroky z prodlení z částky 1 997,17 Kč od 24. 10. 2019 do zaplacení a úroků ve výši 326,48 Kč (II. výrok). Dále žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 244 Kč (III. výrok). Doplňujícím rozsudkem žalobu zamítl co do 13,9% úroků z částky 13 877,17 Kč od 16. 10. 2019 do 23. 10. 2019 (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s jeho vydáním (II. výrok). V odůvodnění zrekapituloval tvrzení žalobce a uvedl zjištění z jednotlivých provedených důkazů. Vzal za prokázané, že účastníci 8. 9. 2016 uzavřeli rámcovou smlouvu [číslo] jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky, ceník, podmínky pro používání karet, pro používání úvěrů, pro používání hypotéky, pojistné podmínky a rámcová pojistná smlouva. Na základě této smlouvy žalobce vedl žalovanému běžný účet č. [bankovní účet]. V dodatku [číslo] k rámcové smlouvě – smlouva o úvěru č. HU00583430 ze dne 16. 8. 2018 se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč bez určení účelu s úroky sjednanými ve výši 13,9 % (základní sazba) a 9,9 % (bonusová sazba). Žalovaný se zavázal zaplatit 96 splátek se základní úrokovou sazbou po 260 Kč měsíčně počínaje měsícem následujícím po čerpání úvěru vždy k 13. dni v měsíci; celkem se žalovaný zavázal (v případě základní úrokové sazby) uhradit 24 877,98 Kč. Žalovaný prohlásil, že si je vědom své finanční situace a ví, že bude schopen úvěr splácet. Soud prvního stupně konstatoval, že„ nelze s jednoznačnou určitostí vzít za prokázáno“, že smlouva o úvěru byla mezi účastníky uzavřena žalobcem tvrzeným způsobem, nicméně s ohledem na dále přijaté závěry se touto otázkou již blíže nezabýval. Dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná (§ 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru), neboť žalobce před uzavřením smlouvy se žalovaným – spotřebitelem sice ověřoval jeho úvěruschopnost, avšak zjištěné skutečnosti nesprávně vyhodnotil. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný již 6. 1. 2018 uzavřel se žalobcem dodatek [číslo] k rámcové smlouvě – úvěrovou smlouvu č. HU00499332, na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 197 789 Kč, z něhož částka 97 789 Kč byla určena ke splacení dřívějšího úvěru žalovaného a částka 100 000 Kč byla poskytnuta bez účelového určení. Žalovaný se naproti tomu zavázal uhradit 120 splátek po 2 838 Kč. Předchozí úvěr ve výši 100 000 Kč byl žalovanému poskytnut na základě dodatku [číslo] – úvěrové smlouvy č. HU00456754 uzavřené 16. 9. 2017. Úvěr dle dodatku [číslo] žalovaný splácel do července 2019. Další závazek žalovaného vůči žalobci vychází z dodatku [číslo] – úvěrová smlouva č. HU00568255 ze dne 7. 7. 2018, na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit 96 splátek po 898 Kč měsíčně; splátky hradil pouze do července 2019. Dne 30. 7. 2018 byl mezi účastníky uzavřen dodatek [číslo] – smlouva o úvěru č. HU00576953, na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému úvěr 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit ve splátkách po 356 Kč měsíčně; poslední splátka splatná v červenci 2026. Úvěr však žalovaný hradil pouze do července 2019. Soud konstatoval, že k ověření totožnosti žalovaného měl žalobce k dispozici kopie jeho občanského průkazu a rodného listu. K poměrům žalovaného měl žalobce v databázi uvedeno, že žalovaný je svobodný, od 1. 8. 2017 bydlí v nájmu, má středoškolské vzdělání a od 1. 1. 2017 je zaměstnán na dobu neurčitou jako operátor ve společnosti [právnická osoba]; příjem ze zaměstnání 18 664 Kč. Dále žalovaný uvedl, že celkové výdaje domácnosti činí 8 000 Kč za bydlení a 10 000 Kč za léky, jídlo a dopravu, příjmy ostatních členů domácnosti ve výši 15 000 tyto údaje však nebyly nijak ověřeny a nemají vypovídací schopnost. Není zřejmé, o jaké ostatní členy domácnosti se jedná, jaký je jejich počet, v jakém jsou vztahu k žalovanému, zda s nimi společně hospodaří ani žádné další bližší informace. V úvěrové zprávě ze dne 7. 7. 2018 jsou uvedeny závazky („ přidělené kontrakty“) žalovaného v celkové výši 329 059 Kč a měsíční splátka 2 838 Kč; zůstatek jistiny (úvěru poskytnutého podle dodatku [číslo]) činí 194 918 Kč a k úhradě zbývá ještě 116 splátek (z celkových 120). Z výpisů z běžného účtu žalovaného soud zjistil, že jediným příjem žalovaného byla mzda (v měsíci říjnu 2017 připsána na účet ve výši 17 194 Kč, v listopadu 2017 ve výši 18 936 Kč, v prosinci 2017 ve výši 17 098 Kč, v dubnu 2018 ve výši 18 379 Kč, v květnu 2018 ve výši 19 664 Kč a v červnu 2018 ve výši 18 843 Kč) a konečné zůstatky (vždy k poslednímu dni v měsíci) na účtu žalovaného byly v minimální výši, popřípadě záporné. V červenci 2018 byly na účet žalovaného připsány částky 50 000 Kč a 20 000 Kč z předchozích poskytnutých úvěrů podle dodatků [číslo] [číslo]. Soud uzavřel, že na základě dodatku [číslo] ze dne 16. 9. 2017 žalobce poskytl žalovanému úvěr 100 000 Kč. Přibližně za tři a půl měsíce žalovaný požádal o další úvěr a v souladu s dodatkem [číslo] ze dne 6. 1. 2018 žalobce poskytl žalovanému úvěr 197 789 Kč zčásti na pokrytí předchozího úvěru a ve výši 100 000 Kč pro další potřebu žalovaného. Za půl roku poté (7. 7. 2018) účastníci uzavřeli dodatek [číslo] žalobce poskytl žalovanému úvěr 50 000 Kč. Za 3 týdny (30. 7. 2018) účastníci uzavřeli dodatek [číslo] žalobce poskytl žalovanému úvěr 20 000 Kč, za 17 dnů žalovaný požádal o další úvěr a dne 16. 8. 2018 účastníci uzavřeli dodatek [číslo] na jehož základě žalobce poskytl žalovanému úvěr 15 000 Kč. Všechny úvěry žalovaný přestal splácet v červenci 2019 a následně již uhradil toliko jedinou splátku dne 16. 10. 2019. Za situace, kdy žalobci byl znám relativně nízký věk žalovaného a z pohybů na účtu žalovaného je zřejmé, že jeho čistý měsíční příjem je nízký a na účtu mívá velmi nízké (či dokonce záporné) zůstatky, měl poměry žalovaného hodnotit mnohem obezřetněji. O nedostatečně zodpovědném chování ve finančním hospodaření svědčí i skutečnost, že žalovaný v krátkých intervalech požadoval další a další úvěry. Soud dospěl k závěru, že s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy vznikl žalobci pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ [číslo] odst. 2 a § 2993 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)). V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému částku 15 000 Kč a žalovaný vrátil 3 120 Kč, soud proto shledal jako důvodný nárok žalobce na zaplacení částky 11 880 Kč s úroky z prodlení v zákonné výši (§ 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.), a to od 24. 10. 2019, když ve výzvě k zaplacení dluhu žalobce poskytl žalovanému lhůtu do 23. 10. 2019. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobce měl v řízení úspěch v rozsahu 72 %, jeho neúspěch představuje 28 % a vznikl mu tak nárok na náhradu 44 % z celkových nákladů řízení. Žalobce uplatnil nárok jen na zaplacený soudní poplatek ve výši 555 Kč a ve zbývajícím rozsahu se práva na náhradu nákladů řízení vzdal. Soud proto žalobci přiznal částku 244 Kč odpovídající poměrné části soudního poplatku.

4. Proti II. a III. výroku rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalobce s tím, aby odvolací soud v tomto rozsahu rozsudek změnil, žalobě vyhověl a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Zopakoval, že mezi účastníky byla 8. 9. 2016 uzavřena rámcová smlouva, na jejímž základě byl žalovanému aktivován běžný účet č. [bankovní účet] a 16. 8. 2018 účastníci uzavřeli dodatek [číslo] k rámcové smlouvě – smlouvu o poskytnutí úvěru č. HU00583430, dle které žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč. Před poskytnutím úvěru žalobce řádně posuzoval úvěruschopnost žalovaného, přitom nevycházel pouze z informací uvedené žalovaným v žádosti o úvěr. V prvé řadě žalobce zdůraznil, že v době poskytnutí předmětného úvěru žalovaný řádně a včas splácel dříve poskytnuté úvěry č. [anonymizováno] a č. [anonymizováno]. Vyslovil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně o nízkém měsíčním příjmu žalovaného. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl svého zaměstnavatele i průměrnou měsíční mzdu ve výši 18 663,66 Kč a žalobce si tyto údaje ověřil z běžného účtu žalovaného. Zopakoval, že posuzoval informace z interních a externích databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti klienta, a to konkrétně z uvěrové zprávy z bankovního registru klientských informací zahrnující i údaje z nebankovního registru klientských informací. Tyto registry sdružují informace od více než 60 poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, jsou v nich obsaženy údaje o žádostech o úvěry, čerpání jednotlivých úvěrových produktů, platební morálce atd., informace v úvěrové zprávě obsažené tedy odrážejí nepřesnější možný obraz úvěrové historie klienta, a to včetně jejich ukončených úvěrů. Žalobce si vyžádal úvěrovou zprávu dne 7. 7. 2018 a zjistil, že žalovaný má jen jeden splátkový produkt, který je řádně a včas splácen. Dále si tyto informace ověřoval ve svém interním systému a zjistil, že žalovaný má vedeny tři splátkové úvěry s celkovou měsíční splátkou 4 092 Kč. V rámci finálního výpočtu tak žalobce z důvodu obezřetnosti vycházel z částky 4 100 Kč. Co se týká dalších výdajů žalovaného (výdaje na živobytí, nájemné, případně ostatní) žalobce používá sofistikovaných statistických modelů pro důsledné vyhodnocení schopnosti splácet úvěr, které mimo jiné pracují s informacemi o rodinném stavu, vyživovacích povinnostech či dosaženém vzdělání. Na běžném účtu žalovaného nebyly v době sjednávání předmětného úvěru evidovány žádné exekuční příkazy ani transakce spojené s hazardem či jinou rizikovou činností. Bylo zřejmé, že případné splátky úvěru nejsou jedinými měsíčními výdaji žalovaného, proto žalobce dále k posuzovaným výdajům žalovaného připočetl částkou potřebou pro jeho další výdaje, kterou v rozhodné době stanovil na základě expertní analýzy. V této souvislosti žalobce poukázal na komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo], jakož i rozsudek Švédského Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 5868/16. V daném případě žalobce vycházel z průměrného měsíčního příjmu žalovaného ve výši 18 663,66 Kč, od něhož odečetl částku 3 140 Kč (částka potřebná dle expertní analýzy pro výdaje žalovaného) a částku 4 100 Kč (splátky) a vyšel mu rozdíl mezi příjmy a nutnými výdaje žalovaného před poskytnutím úvěru ve výši 11 423,66 Kč. Po zohlednění splátky na úhradu předmětného úvěru (260 Kč) pak rozdíl mezi příjmy a nutnými výdaji žalovaného po poskytnutí úvěru činil 11 163,66 Kč. Je tak nepochybné, že výsledek posuzování úvěruschopnosti žalovaného nesvědčil o tom, že by došlo k významnému navýšení zadlužení žalovaného či snížení jeho schopnosti úvěr splácet, neboť se jednalo o splátku nízkou. Žalobce nevycházel z dalších údajů sdělených žalovaným týkajících se příjmů a výdajů domácnosti, neboť jednak vstoupil do smluvního vztahu pouze se žalovaným a dále tyto údaje neměl jak ověřit. Podotkl, že předmětný úvěr žalovaný rok řádně splácel. Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení žalobce poznamenal, že v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 19. 11. 2019 uplatnil nároky z šesti smluv a nepovažuje za správný postup soudu prvního stupně, který jednotlivé nároky vyloučil k samostatným řízením. Vyslovil přesvědčení, že tento postup je v rozporu se zásadou hospodárnosti a procesní ekonomice.

5. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč byly žalovanému vyplaceny na základě dodatku [číslo] – smlouvy o úvěru č. [anonymizováno] datovaného 16. 8. 2018.

8. Daný vztah je proto nutno posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZSÚ-III“).

9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Z dikce § 87 odst. 1 ZSÚ-III vyplývá, že těmito otázkami by se soud měl zabývat toliko k námitce žalovaného (a nutno dodat, že v posuzovaném případě žalovaný takovou námitku nevznesl), tedy, že neplatnost smlouvy stanovená ve větě prvé tohoto ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost. S takovým postupem však odvolací soud nesouhlasí, neboť relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele nemůže být považována za dostatečnou pro vyvážení fakticky nerovného postavení spotřebitele (slabší strany) ve vztahu k podnikateli, znamená popření smyslu a účelu zákonné povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost vůbec a ve svém důsledku vede k významnému snížení úrovně dosavadní ochrany spotřebitele tím, že její uplatnění je podmíněno jeho vlastní aktivitou. Navíc za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb. – účinný od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016), judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že se má jednat o neplatnost absolutní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z uvedených důvodů proto odvolací soud dne 18. 2. 2020 podal ve skutkově obdobné věci k Ústavnímu soudu podle článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III (návrh byl u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20).

12. Přestože Ústavní soud usnesením ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III odmítl, k aplikaci tohoto ustanovení zákona se vyslovil, když z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti [anonymizováno]). Z tohoto rozsudku SDEU vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

13. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Uvedený postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). Aplikační přednost evropského práva ostatně konstatoval i Ústavní soud např. v rozhodnutí ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. V posuzovaném případě odvolací soud takto postupoval ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III.

14. Podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 213a odst. 1 o. s. ř. odvolací soud zopakoval dokazování výpisy z účtu žalovaného za měsíce květen, červen a červenec 2018, z nichž (nad rámec zjištění soudu prvního stupně) dále zjistil, že žalovaný každý měsíc hradil částky 8 000 Kč a 400 Kč.

15. Ohledně otázky posuzování úvěruschopnosti žalovaného se odvolací soud ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho závěrem, že důkazy předložené žalobcem neprokazují, že by žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru dostál své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného ani to, že na základě těchto listin bylo možno dospět k závěru, že neexistence důvodných pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Pro úplnost odvolací soud dodává, že žalovaný každý měsíc pravidelně hradil částky 8 000 Kč a 400 Kč a tuto skutečnost žalobce při posuzování úvěruschopnosti nijak nezohlednil; sám tvrdil, že vyjma splátek předchozích úvěrů (4 100 Kč) započítal na další výdaje žalovaného pouze částku 3 140 Kč. Přitom jediným příjmem žalovaného byl příjem ze zaměstnání, který nebyl nijak vysoký a ke konci každého měsíce měl žalovaný zůstatek na účtu velmi nízký, popřípadě záporný. Tvrzení žalobce, že žalovaný veškeré úvěry rok řádně splácel, odvolací soud podotýká, že žalovaný se zavázal ke splácení předmětného úvěru po dobu 8 let a stejně tak i ke splácení úvěru na základě dodatku [číslo] – úvěrová smlouva č. HU00499332 po dobu 10 let a úvěru dle dodatku [číslo] – úvěrová smlouva č. HU00568255 po dobu 8 let. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že úvěr neměl být žalovanému poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta první ZSÚ – III). Žalobci tak v rámci řízení nemohlo být přisouzeno více, než odpovídá částce, kterou žalovanému vyplatil, navýšené o příslušenství (zákonné úroky z prodlení).

16. Pro úplnost odvolací soud dodává, že neshledal pochybení v postupu soudu prvního stupně, který vyloučil nároky žalobce z jednotlivých smluv k samostatnému řízení.

17. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném II. a III. výroku, ve spojení s doplňujícím rozsudkem, jako věcně správný potvrdil.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, a proto by byl povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Protože však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému v průběhu odvolacího řízení nějaké účelně vynaložené náklady vznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.