27 CO 104/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalované: osobní údaje žalované s evidovanou adresou pobytu ulice a číslo , PSČ obec , o zaplacení 203 508,73 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 3. 2022, č. j. 33 C 2/2022-79,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku mění tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 3 991 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 203 508,73 Kč s úroky ve výši 6 772,86 Kč, (zákonnými) úroky z prodlení ve výši 22 389,83 Kč, s 6,9% úroky z částky 199 698,73 Kč od [datum] do zaplacení a s 10% (zákonnými) úroky z prodlení z částky 199 698,73 Kč od [datum] do zaplacení. K tomu uvedl, že pohledávka uplatněná žalobou mu byla postoupena původním věřitelem - společností [právnická osoba], sídlem [adresa], smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], včetně její přílohy [číslo]. Původní věřitel uzavřel se žalovanou [datum] smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru s pojištěním schopnosti splácet Konsolidace Plus [číslo] v níž se zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 200 000 Kč za účelem konsolidace jejích (ve smlouvě specifikovaných) závazků a žalovaná se naproti tomu zavázala úvěr splatit v pravidelných 60 měsíčních anuitních splátkách po 3 200 Kč počínaje [datum]. Každá splátka obsahovala platbu jistiny, úroků (sjednaných ve výši 6,9 %) a poplatků specifikovaných v sazebníku tvořícím nedílnou součást smlouvy. Dále žalovaná podpisem smlouvy stvrdila převzetí produktových podmínek a všeobecných obchodních podmínek. Původní věřitel úvěr žalované poskytl dne [datum] bezhotovostním převodem na účty konsolidovaných závazků. Žalovaná neplnila své smluvní povinnosti, a proto původní věřitel prohlásil úvěr za okamžitě splatný dopisem ze dne [datum]. Žalovaná dluží jistinu 199 698,73 Kč, poplatky ve výši 3 810 Kč, smluvní úroky ke dni splatnosti ve výši 6 772,86 Kč (tj. úroky, které měla zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách) a úroky z prodlení kapitalizované ke dni [datum] částkou 22 389,83 Kč. V reakci na výzvu soudu žalobce sdělil, že při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházel původní věřitel z údajů poskytnutých žalovanou v žádosti o konsolidaci úvěru ze dne [datum]. V rámci posouzení byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík atd. Hodnocení úvěruschopnosti klienta je přitom vždy individuální. V daném případě měla žalovaná příjem ze zaměstnaneckého poměru, který doložila a původní věřitel tak vycházel z příjmu ve výši 20 599 Kč; žalovaná v žádosti uvedla celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 21 000 Kč. Původní věřitel dále porovnával příjem žalované s výdaji odhadnutými na základě historických dat z ČSÚ a výpočtem dospěl k výši disponibilních zdrojů žalované. V době podání žádosti měla žalovaná vůči původnímu věřiteli závazky s celkovou výší měsíčních splátek 250 Kč a další závazky s celkovou výší měsíčních splátek 9 252 Kč. Následně původní věřitel poskytl žalované úvěr ve výši 200 000, a to tak, že byl uhrazen jiný dluh žalované u [právnická osoba] ve výši 69 341,55 Kč a zbývající část úvěru byla převedena na běžný účet žalované. Dále žalobce popsal, jak dospěl k výši dlužné jistiny a poplatků, jakož i způsob kapitalizace úroků a úroků z prodlení. Při jednání žalobce uvedl, že nechce doplnit žádná skutková tvrzení ani důkazy k otázce prověřování úvěruschopnosti žalované.

2. Žalovaná zůstala po celou dobu řízení pasivní, k žalobě se nijak nevyjádřila a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavila.

3. Soud prvního stupně odvoláním napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 176 700,17 Kč s 8,25% zákonnými úroky z prodlení od [datum] do zaplacení (I. výrok) a žalobu zamítl co do částky 26 808,56 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 6 772,86 Kč, kapitalizovaných (zákonných) úroků z prodlení ve výši 22 389,83 Kč, 6,9% úroků z částky 199 698,73 Kč od [datum] do zaplacení a 10% (zákonných) úroků z prodlení z částky 199 698,73 Kč od [datum] do [datum], z částky 22 998,56 Kč od [datum] do zaplacení a 1,75% (zákonných) úroků z prodlení z částky 176 700,17 Kč od [datum] do zaplacení (II. výrok). Žalované dále uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 16 149 Kč (III. výrok). V odůvodnění zrekapituloval tvrzení žalobce a uvedl skutková zjištění z žalobcem předložených listinných důkazů. Věc posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“). V prvé řadě konstatoval, že žalobce prokázal svoji aktivní věcnou legitimaci, když pohledávka uplatněná žalobou mu byla postoupena smlouvou ze dne [datum] ve spojení se seznamem postupovaných pohledávek a současně původní věřitel postoupení pohledávky oznámil žalované dopisem z [datum]. Soud citoval § 2395 o. z. upravující smlouvu o úvěru a dále § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 ZSÚ-III. Uvedl, že v daném případě žalovaná neuplatnila námitku neplatnosti smlouvy z důvodu porušení povinnosti žalobce řádně posoudit její úvěruschopnost. Nicméně pochybnosti o tom, zda § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III brání soudům zabývat se z úřední povinnosti touto otázkou, byly vyřešeny rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] OPR. Soud se proto nejprve zabýval posouzením, zda úvěrová smlouva mezi právním předchůdcem žalobce (původním věřitelem) a žalovanou byla platně uzavřena, tedy zda původní věřitel před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalované spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti poukázal i na závěry Nejvyššího správního soudu uvedené v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dle kterých součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. V projednávané věci soud dospěl k závěru, že původní věřitel před poskytnutím úvěru úvěruschopnost žalované řádně neposoudil. Vycházel z příjmu žalované uvedeného v žádosti ve výši 20 599 Kč, když současně zaměstnavatel žalované potvrdil její průměrný příjem ve výši 19 915 Kč. K výdajům sama žalovaná uvedla, že nemá žádné jiné měsíční splátky, žádné srážky ze mzdy, neuvedla výši výdajů na bydlení ani dalších osobních výdajů a naproti tomu původní věřitel zjistil výdaje na splátky jiných úvěrů ve výši 7 723 Kč a výdaje na interní splátky ve výši 250 Kč. Dále žalovaná sdělila, že bydlí v podnájmu, nicméně původní věřitel nijak nezjišťoval konkrétní výdaje žalované s tím spojené a při posuzování osobních výdajů vycházel pouze z částky životního minima. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná v žádosti neuvedla žádné výdaje na splátky jiných úvěrů, měl původní věřitel zkoumat rozpor mezi údaji uvedenými žalovanou a údaji zjištěnými a měl od žalované získat podrobné informace o výdajích na bydlení a výdajích na další životní potřeby. Pokud tak neučinil, nepostupoval s náležitou péči; je zřejmé, že žalovaná nebyla schopna z příjmu ve výši cca 20 000 Kč měsíčně pokrýt své životní potřeby a zároveň splácet poskytnutý úvěr. Soud proto uzavřel, že smlouva uzavřená mezi původním věřitelem a žalovanou je neplatná. Za dané situace se zabýval posouzením, zda na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení a v jaké výši (§ 2991 odst. 1. a 2 o. z.). Vzal za prokázané, že žalovaná přijala peněžní prostředky ve výši 236 000 Kč a naproti tomu zaplatila 52 299,83 Kč a výše bezdůvodného obohacení tak činí 176 700,17 Kč; tuto částku je tedy povinna vrátit. Současně žalobci vznikl nárok na úroky z prodlení v zákonné výši (§ 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.), a to od [datum], když k zaplacení dlužné částky byla žalovaná vyzvána dopisem ze dne [datum] a za den doručení je třeba pokládat [datum] (§ 573 o. z.). Žalované proto uložil povinnost zaplatit žalobci částku 176 700,17 Kč s 8,25% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že ve sporu úspěšnějšímu žalobci vznikl nárok na náhradu 30 % nákladů řízení sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku, odměny za čtyři úkony právní služby a čtyři režijní paušály dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a náhrady za DPH.

4. Proti II. a III. výroku rozsudku podal žalobce odvolání a navrhl, aby byl odvolacím soudem změněn, žalobě i v tomto rozsahu vyhověno a žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v plné výši. Žalobce vyslovil nesouhlas se závěry soudu prvního stupně týkajícími se údajně nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalované před poskytnutím konsolidačního úvěru. Znovu zopakoval, že původní věřitel vycházel z údajů uvedených žalovanou, která sdělila, že její měsíční příjem z pracovního poměru činí 20 599 Kč (případně 21 000 Kč), což bylo ověřeno potvrzením zaměstnavatele, který uvedl průměrný příjem ve výši 19 915 Kč. Ohledně výdajů žalovaná sdělila, že nemá žádné jiné měsíční splátky, srážky ze mzdy a výdaje na bydlení ani další osobní výdaje neuvedla a původní věřitel zjistil výdaje na splátky jiných úvěrů ve výši 7 723 Kč a na interní splátky ve výši 250 Kč. Dále původní věřitel prověřil všechny dostupné databáze. Bylo tedy prokázáno, že původní věřitel se nespokojil jen s údaji uvedenými žalovanou, ale tyto dále prověřoval. Nadto předmětný úvěr byl úvěrem konsolidačním a jediným konsolidovaným úvěrem byl úvěr poskytnutý žalované jinou bankou ve výši 69 341,55 Kč s měsíční splátkou ve výši 1 529 Kč. Poskytnutím konsolidačního úvěru zpravidla nedochází k významnému navýšení úvěrové zátěže dlužníka a v daném případě došlo k navýšení měsíční splátky z 1 529 Kč na 3 200 Kč. Žalobce tedy nesouhlasí s tvrzením soudu prvního stupně, že z takových závěrů je zřejmé, že žalovaná nebyla schopna z příjmu ve výši 20 000 Kč měsíčně pokrýt své životní potřeby a zároveň splácet poskytnutý úvěr.

5. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, ve znění platném do [datum], poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. K aplikaci § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ-III se vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, když z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále také„ SDEU“) ze dne [datum] ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK), dle kterého„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

10. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Takový postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). K otázce aplikační přednosti evropského práva se Ústavní soud již dříve vyjádřil např. v rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že„ národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů“. V posuzovaném případě soud prvního stupně takto postupoval právě ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III a odvolací soud se s postupem soudu prvního stupně zcela ztotožňuje. Jen pro úplnost odvolací soud dodává, že zákonem č. 96/2022 Sb., bylo s účinností od [datum] znění druhé věty § 87 odst. 1 ZSÚ-III změněno a zní: Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

11. Pokud jde o míru posuzování či obezřetnosti úvěrujícího při posuzování úvěruschopnosti úvěrovaného, je odvolací soud toho názoru, že tuto je nutno stanovit vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a je nasnadě, že nemůže jít o míru obezřetnosti stoprocentní, nýbrž přiměřenou. Vždy však je nutno dodržet naplnění cíle, pro který byla tato povinnost úvěrujícím uložena, tj. ochrana spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti. Je tak na úvěrujícím, aby jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní (srov. argumentaci obsaženou v již výše poukazovaném rozhodnutí SDEU ve věci sp. zn. C [číslo]). Jak uvedl i Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. Rovněž Nejvyšší správní soud ČR se k otázce ověřování poměrů dlužníka vyjádřil, a to např. ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, v němž uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá doložit od žadatele). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu. Byť se obě tato rozhodnutí týkala výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také„ ZSÚ-II“), jsou využitelná i za účinnosti ZSÚ-III, neboť úprava zakotvená v § 9 ZSÚ-II a v § 86 ZSÚ-III je obsahově shodná. A konečně, SDEU v odůvodnění svého rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) uvedl, že poskytovatel má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).

12. Odvolací soud se tedy ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním hodnocením věci a pro stručnost odkazuje na podrobné odůvodnění jeho rozhodnutí.

13. Podle § 219 o. s. ř. odvolací soud potvrdil. II. výrok rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný.

14. Podle § 220 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud změnil III. výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení před soudem prvního stupně, když zohlednil i žalobcem požadované příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2717/08) a dospěl k závěru, že žalobce byl úspěšný v rozsahu 192 036,77 Kč (70,8 %), jeho neúspěch je představován částkou 79 191,79 Kč (29,2 %) a žalobci tak vznikl nárok na náhradu 41,6 % celkových nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o. s. ř.) Odvolací soud však nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že účelně vynaloženým nákladem žalobce je odměna za právní zastoupení, když z výpisu z obchodního rejstříku žalobce vyplývá, že JUDr. [jméno] [příjmení], kterému žalobce udělil plnou moc pro zastupování v řízení, je současně členem dozorčí rady žalobce. V souvislosti s právním zastoupením žalobce je tak účelně vynaloženým nákladem pouze náhrada paušálních výdajů, neboť tato by žalobci příslušela, i kdyby nebyl v řízení právně zastoupen. Účelně vynaložené náklady žalobce za řízení před soudem prvního stupně, tak sestávají z: -) soudního poplatku ve výši 8 141 Kč, -) náhrady za čtyři režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, -) náhrada hotových výdajů navýšena o DPH (21 %) ve výši 252 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalobce za řízení před soudem prvního stupně činí 9 593 Kč, z nichž bylo přiznáno 41,6 %, tj. 3 991 Kč.

15. Shora uvedené náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práva v řízení před soudem prvního stupně převážně úspěšným žalobcem a současně neshledal podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, a proto by byl povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení. Protože však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované v průběhu odvolacího řízení jakékoliv účelně vynaložené náklady vznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.