33 C 2/2022

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Evou Liškovou ve věci žalobce: ; I- právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 203 508,73 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 176 700,17 Kč s 8,25% zákonným úrokem z prodlení od 3. 3. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, kde se žalobce domáhal po žalované zaplacení - částky 26 808,56 Kč - kapitalizovaného úroku ve výši 6 772,86 Kč od 20. 11. 2017 do 22. 10. 2019 - kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 22 389,83 Kč od 20. 11. 2017 do 22. 10. 2019 - 6,9% úroku ročně z částky 199 698,73 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení - 10% zákonného úroku z prodlení z částky 199 698,73 Kč od 29. 1. 2021 do 2. 3. 2021, 10% zákonného úroku z prodlení z částky 22 998,56 Kč od 3. 3. 2021 do zaplacení a 1,75% zákonného úroku z prodlení z částky 176 700,17 Kč od 3. 3. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 16 149 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

1. Žalobou podanou dne 6. 4. 2021 se žalobce domáhá vydání rozhodnutí, kterým bude žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 203 508,73 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že aktivní legitimace žalobce je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a její přílohy [číslo] seznamu pohledávek, která byla uzavřena mezi žalobcem a společností [právnická osoba] (dále jen bankou). Banka uzavřela s žalovanou dne [datum] smlouvu o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru s pojištěním schopnosti splácet [anonymizována dvě slova] [číslo] na základě níž se banka zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 200 000 Kč za účelem konsolidace ve smlouvě o úvěru specifikovaných dlužných závazků žalované a žalovaná se zavázala tento úvěr splatit v pravidelných 60 měsíčních splátkách ve výši 3 200 Kč, a to počínaje dnem 25. 12. 2017. Strany ve smlouvě dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 6,9 % a že nedílnou součástí smlouvy je Sazebník poplatků, Produktové podmínky a Všeobecné obchodní podmínky banky. Banka svůj závazek splnila a dne 20. 11. 2017 úvěr žalované poskytla. Žalovaná nesplnila svoji povinnost splácet poskytnutý úvěr řádně a včas. Banka proto využila svého práva a v souladu s odst. 13 a odst. 14 Produktových podmínek banky prohlásila úvěr dopisem ze dne 22. 10. 2019 za okamžitě splatný v celé výši. Žalovaná dosud svoji povinnost neplnila a splatný úvěr nezaplatila. Žalovaná tak nadále dluží žalobci na jistině částku 199 698,73 Kč, smluvní úrok z dlužné jistiny ke dni splatnosti ve výši 6 772,86 Kč, smluvní poplatky ve výši 3 810 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 28. 1. 2021 ve výši 22 389,83 Kč, 10% úrok z prodlení z částky 199 698,73 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení a smluvní úrok ve výši 6,9 % z částky 199 698,73 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení.

2. K výzvě soudu žalobce v písemném podání ze dne 14. 2. 2022 doplnil, že banka při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých bance žalovanou v žádosti o konsolidaci úvěrů ze dne 15. 11. 2017. Žádost byla hodnocena individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi společnosti [právnická osoba] a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalované byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. V případě žalované byl zjištěn příjem ve výši 20 599 Kč, žalovaná zároveň uvedla v žádosti celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 21 000 Kč. Při hodnocení úvěruschopnosti žalované porovnávala banka příjem a výdaje žalovaného odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem získala banka částku disponibilních zdrojů žalované. Dále bylo z interních zdrojů zjištěno, že vůči společnosti měla žalovaná v době podání žádosti závazky s celkovou výší měsíčních splátek 250 Kč. Z externích zdrojů bylo zjištěno, že žalovaná měla v době podání žádosti závazky s celkovou výší měsíčních splátek 9 252 Kč. Dle smlouvy byl předmětný úvěr poskytnut na úplnou úhradu dluhů sjednaných mezi žalovanou a společností [právnická osoba] ve výši 69 341,55 Kč a zbývající část byla převedena na běžný účet žalované. Žalovaná na základě smlouvy čerpala částku v celkové výši 236 000 Kč, zaplatila platby v celkové výši 59 299,83 Kč.

3. Žalovaná se k podané žalobě nijak nevyjádřila, k jednání, které bylo ve věci nařízeno, se nedostavila.

4. Skutková zjištění učinil soud z provedených listinných důkazů. Ze smlouvy o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru s pojištěním schopnosti splácet uzavřené dne 20. 11. 2017 bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce [právnická osoba] jako bankou a žalovanou jako klientem. Byla sjednána výše úvěrového rámce 200 000 Kč a výše prvního čerpání 160 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet poskytnutý úvěr měsíční splátkou jistiny a úroku ve výši 3 200 Kč, byla sjednána úhrada pojištění ve výši 285 Kč měsíčně s tím, že měsíční anuitní splátky a úhrady pojištění jsou splatné k 25. dni v měsíci počínaje dnem 25. 12. 2017. Byla sjednána pevná roční úroková sazba ve výši 6,9 %. Dle článku III smlouvy měl být úvěr poskytnut na úplnou úhradu dluhů sjednaných mezi žalovanou a [právnická osoba] ve výši 69 341,55 Kč, zbývající část jistiny úvěru měla být poskytnuta neúčelově ve prospěch běžného účtu číslo [bankovní účet].

5. Z platební historie a výpisu z úvěrového účtu bylo zjištěno, že dne 20. 11. 2017 došlo k prvnímu čerpání úvěru ve výši 69 341,55 Kč a k dalšímu čerpání úvěru ve výši 90 658,45 Kč, k dalším čerpáním úvěru došlo dne 19. 2. 2018 ve výši 40 000 Kč, dne 16. 7. 2018 ve výši 10 000 Kč, dne 27. 12. 2018 ve výši 15 000 Kč, dne 21. 2. 2019 ve výši 5 000 Kč, dne 17. 4. 2019 ve výši 4 000 Kč a dne 30. 4. 2019 ve výši 2 000 Kč, tj. celkem bylo čerpáno 236 000 Kč. Na úvěr byly žalovanou uhrazeny splátky ve výši 3 510 Kč dne 27. 12. 2017, ve výši 3 510 Kč dne 25. 1. 2018, ve výši 3 485 Kč ve dnech 26. 2. 2018, 26. 3. 2018, 25. 4. 2018, 25. 5. 2018, 25. 6. 2018, 25. 7. 2018, 27. 8. 2018, 25. 9. 2018, 25. 10. 2018, 26. 11. 2018, 27. 12. 2018, 25. 1. 2019, 25. 2. 2019, dále ve výši 912,38 Kč dne 25. 3. 2019, ve výši 2 577,45 Kč dne 1. 4. 2019 a ve výši 3 485 Kč dne 25. 4. 2019, tj. celkem byly na úvěr uhrazeny splátky ve výši 59 299,83 Kč. 6. [právnická osoba] ze dne 24. 10. 2019 byl úvěr prohlášen za okamžitě splatný.

7. Z listiny nazvané Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 1. 2. 2022 bylo zjištěno, že původní věřitel uvedl, že úvěruschopnost žalované byla hodnocena individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi společnosti a s principy obezřetného úvěrování. Bylo vycházeno z údajů poskytnutých v žádosti o [anonymizována dvě slova] ze dne 15. 11. 2017, které byly ověřovány v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku, databázi MVČR atd. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima klienta dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb. a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Na základě zjištěné disponibilní částky bylo žádosti o úvěr vyhověno a byl poskytnut předmětný úvěr. Poskytnutým úvěrem s měsíční splátkou ve výši 3 200 Kč byly konsolidovány dosavadní závazky se splátkami v celkové výši 1 529 Kč. Právní předchůdce žalobce vycházel z deklarovaného čistého měsíčního příjmu klienta 20 599 Kč, který měl být ověřen z doloženého dokladu o příjmu s tím, že žalovaná měla povolání na dobu neurčitou, čistý měsíční příjem domácnosti činil 21 000 Kč, žalovaná byla svobodná, bydlela v pronajatém domě/bytě, dosavadní interní splátky činily 250 Kč, dosavadní externí splátky dle BRKI a NRKI činily 7 723 Kč.

8. Z žádosti o úvěr [anonymizována dvě slova] bylo zjištěno, že žalovaná uvedla, že má pracovní poměr na dobu neurčitou, je svobodná, má středoškolské vzdělání, bydlí v pronajatém domě/v bytě, její čistý průměrný měsíční příjem za poslední 3 měsíce činil 20 599 Kč, je zaměstnána u [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 21 000 Kč, nemá žádné srážky ze mzdy, žádné jiné měsíční splátky a počet vyživovaných osob je 0. Konsolidovaným úvěrem měl být úvěr u [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] ve výši 69 341,55 Kč s měsíční splátkou ve výši 1 529 Kč.

9. Z potvrzení zaměstnavatele žalované ze dne 20. 11. 2017 bylo zjištěno, že průměrný měsíční příjem žalované za poslední tři měsíce byl 19 915 Kč.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] ve spojení se seznamem postupovaných pohledávek bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobce. Žalované bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem původního věřitele ze dne 2. 2. 2021. <i>11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>12. Podle § 87 odst. 1 zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> 13. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouvu o úvěru upravuje občanský zákoník v ustanovení § 2395 tak, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Žalovaná v daném případě neuplatnila námitku neplatnosti smlouvy z důvodu porušení povinnosti žalobce řádně posoudit její úvěruschopnost. Judikatura soudů byla dlouhou dobu nejednotná v posuzování, zda výše citované ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru brání soudům zabývat se z úřední povinnosti otázkou, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil dostatečně schopnost spotřebitele (úvěrovaného) úvěr splatit a zda lze v případě negativního zjištění o této skutečnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru (tak jak tomu bylo v režimu zákona č. 145/2010 Sb. – zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 30. 11. 2016). Spor byl tedy o to, zda soud může z úřední povinnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy za situace, kdy platný zákon vychází z koncepce, že dostatečné posuzování úvěruschopnosti (které může vést k závěru o neplatnosti smlouvy) soud zkoumá jen k (včasné) námitce druhého účastníka smlouvy (úvěrovaného). Tuto otázku lze mít za vyřešenou vydáním rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR, ze kterého mimo jiné vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. Soudní dvůr EU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“. Z výše citovaného rozsudku Soudního dvora EU tedy vyplývá, že právní závěr soudu prvního stupně o neplatnosti předmětné smlouvy (i bez výslovné námitky žalovaného) z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného je správný a je v souladu s evropským právem, které má v tomto případě přednost před vnitrostátní úpravou (jinými slovy § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, v platném znění, je pro rozpor s evropským právem ustanovením neaplikovatelným).

15. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda úvěrová smlouva byla platně uzavřena, tedy zda právní předchůdce žalobce před jejich uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s tím, že tato povinnost je ukládána věřiteli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel úvěru neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele.

16. Zároveň soud poukazuje na závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, v němž vyložil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).

17. V posuzované věci učinil soud závěr, že právní předchůdce žalobce před poskytnutím úvěru řádně neposoudil úvěruschopnost žalované ve vztahu k poskytnutému úvěru. Právní předchůdce žalobce vycházel při posuzování příjmů a výdajů žalované z údajů uvedených žalovanou, kdy žalovaná uvedla, že její měsíční příjmy představuje příjem z pracovního poměru ve výši 20 599 Kč (příp. 21 000 Kč), což právní předchůdce žalobce ověřil potvrzením jejího zaměstnavatele, který uvedl průměr příjmu žalované ve výši 19 915 Kč. Pokud jde o výdaje, žalovaná v žádosti o úvěr vedla, že nemá žádné jiné měsíční splátky, nemá srážky ze mzdy, výdaje na bydlení ani další osobní výdaje neuvedla, právní předchůdce žalobce zjistil výdaje na splátky jiných úvěrů ve výši 7 723 Kč a výdaje na interní splátky ve výši 250 Kč.

18. Pokud jde o výdaje na bydlení, žalovaná uvedla, že bydlí v podnájmu, žalobce však netvrdil, ani neprokazoval, že by u žalované jakkoliv zjišťoval, jaké konkrétní výdaje jsou s tím spojené, že by po žalované požadoval jakékoliv konkrétní informace a doklady o platbách v souvislosti s bydlením. Při posuzování osobních výdajů žalované vycházel žalobce z částky životního minima, aniž by od žalované zjišťoval, či požadoval upřesnění k jejím skutečným výdajům, k tomu, zda tyto nejdou nad rámec částky stanovené zákonem, když obecně lze říci, že částky životního minima jen stěží odpovídají skutečným výdajům průměrného člověka. Výdaje na splátky jiných úvěrů zjistil právní předchůdce žalobce ve výši 7 973 Kč měsíčně, žalovaná v žádosti o úvěr neuvedla žádné výdaje na splátky jiných úvěrů.

19. Soud proto učinil závěr, že úvěruschopnost žalované nebyla posouzena řádně, resp. že z výsledků posouzení nevyplynulo, že by nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované splácet sjednané splátky a úvěrová smlouva je z tohoto důvodu neplatná. Právní předchůdce žalobce měl zkoumat rozpor mezi údaji uvedenými žalovanou a údaji zjištěnými, pokud jde o splátky jiných úvěrů, měl od žalované získat informace o výdajích na bydlení a výdajích na další životní potřeby žalované. Pokud tak neučinil, nepostupoval s náležitou pečlivostí, když zároveň je zřejmé, že žalovaná nebyla schopna z příjmu ve výši cca 20 000 Kč měsíčně pokrýt své životní potřeby a zároveň splácet poskytnutý úvěr. Z uzavřené úvěrové smlouvy tak nemohly vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. Žalovaná však přijala od právního předchůdce žalobce platby v celkové výši 236 000 Kč, aniž by k tomu existoval nějaký právní důvod, na její straně tak došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. V takovém případě citované ustanovení ukládá tomu, kdo se takto obohatil, vydat ochuzenému to, oč se obohatil.

20. Žalovaná přijala od právního předchůdce žalobce platby ve výši 236 000 Kč, zaplatila částku 59 299,83 Kč, její bezdůvodné obohacení tak činí částku 176 700,17 Kč. Žalovaná je proto povinna vrátit tuto částku žalobci, jehož aktivní legitimace je dána smlouvou o postoupení pohledávek.

21. V prodlení se zaplacením částky 176 700,17 Kč je žalovaná od 3. 3. 2021, neboť k zaplacení byla vyzvána předžalobní výzvou ze dne 23. 2. 2021, jejíž doručení se dle § 573 o. z. předpokládá do tří dnů (tj. 1. 3. 2021). V souladu s § 1970 občanského zákoníku tak soud přiznal žalobci právo na zaplacení úroků z prodlení z částky 176 700,17 Kč od 3. 3. 2021 do zaplacení. Výše úroků z prodlení odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

22. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 176 700,17 Kč s 8,25% zákonným úrokem z prodlení od 3. 3. 2021 do zaplacení a ve zbytku žalobu zamítl.

23. K zaplacení byla stanovena zákonná lhůta v trvání 3 dnů dle § 160 o. s. ř.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy soud porovnával procesní úspěch žalobce a žalované, a to tak, že vyčíslil výši dluhu ke dni vyhlášení rozsudku, a to jednak dle výroku I., tj. v té části, kde bylo žalobě vyhověno, která činí částku 176 700,17 a jednak dle výroku II., tj. v té části, ohledně níž byla žaloba zamítnuta, která činí částku 94 583,12 Kč (26 808,56 + 6 772,86 Kč + 22 389,83 Kč + 15 742,27 Kč + 22 869,60 Kč). Porovnáním procesního úspěchu žalobce a žalované pak soud dovodil, že žalobci náleží 30 % náhrady nákladů řízení.

25. Náklady řízení žalobce představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 8 141 Kč, náhrada nákladů právního zastoupení za 4 úkony právní služby ve výši 9 140 Kč dle § 7, § 8 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen AT) – příprava a převzetí věci, sepis žaloby, předžalobní výzva, účast u jednání, 4× režijní paušál 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT a 21% DPH z odměny a náhrad dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 7 929,60 Kč Celkem tak náklady řízení žalobce dosáhly částky 53 830,60 Kč a z této částky náleží žalobci 30 %, tj. částka 16 149 Kč. K zaplacení této částky stanovil soud zákonnou lhůtu v trvání 3 dnů.