27 Co 132/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Dany Daňkové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce , bytem Adresa žalobce , zastoupený advokátem Jméno advokáta , sídlem Adresa advokáta , proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , bytem Adresa žalovaného , o zaplacení 26 935 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2024, č. j. 36 C 265/2023-36,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části III. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 15% úroky z prodlení ročně z částky 14 284 Kč od 7. 10. 2023 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části III. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 12 651 Kč, 60% úroků ročně z částky 26 935 Kč od 18. 9. 2023 do zaplacení, 0,1% úroků z prodlení denně z částky 26 935 Kč od 18. 9. 2023 do 6. 10. 2023, 21,5% úroků z prodlení ročně z částky 14 284 Kč od 7. 10. 2023 do zaplacení, a 0,1% úroků z prodlení denně z částky 12 651 Kč od 7. 10. 2023 do zaplacení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném 9. 10. 2023 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 26 935 Kč s 0,1% smluvními úroky z prodlení denně od 18. 9. 2023 do zaplacení a s 60% úroky ročně od 18. 9. 2023 do zaplacení. K tomu uvedl, že se žalovaným uzavřel 17. 3. 2023 smlouvu o zápůjčce, a to prostřednictvím platformy provozované na webu www.julu.cz poskytující mimo jiné i platební služby malého rozsahu. Uvedený server je provozován společností , právnická osoba, , sídlem , adresa, , IČO , IČO, , a to jako inzertní server, na kterém se střetává poptávka po financování ze strany nepodnikajících fyzických osob s nabídkou jiných nepodnikajících fyzických osob ochotných poskytnout zápůjčku v podobě peněžitého plnění. Žalobce uzavřel se společností , právnická osoba, smlouvu o spolupráci. Ve smlouvě uzavřené mezi účastníky se žalobce zavázal poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 30 000 Kč. Dne 20. 3. 2023 byla žalovanému fakticky poskytnuta částka 27 969 Kč, když rozdíl mezi sjednanou zápůjčkou ve výši 30 000 Kč a skutečně poskytnutou částkou představuje odměnu poskytovateli platebních služeb. Před uzavřením smlouvy byla posouzena úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím předloženého výpisu z jeho bankovního účtu č. , č. účtu, za dobu od listopadu 2022 do ledna 2023. Z výpisu byl zjištěn stabilní příjem žalovaného, jakož i další příjmy (byť tyto pocházely i z dalších úvěrů) a skutečnost, že své závazky plní. Zůstatek na účtu byl vždy ke konci každého měsíce kladný. Dále byla provedena lustrace žalovaného v insolvenčním rejstříku a dotazem v Centrální evidenci exekucí, v níž žalovaný není evidován. Žalovaný se zavázal zápůjčku spolu s úroky splatit ve 12měsíčních splátkách po 3 385 Kč, nicméně uhradil pouze první čtyři splátky a částečně pátou splátku (celkem zaplatil 13 685 Kč), a proto v souladu se smlouvou (čl. 3.2) došlo k zesplatnění zápůjčky ke dni 17. 9. 2023. Žalovaný se smlouvou zavázal uhradit celkem 40 620 Kč a po odečtení zaplacených částek jeho dluh činí 26 935 Kč. Ve smlouvě si účastníci rovněž sjednali úroky ve výši 60 % ročně a úroky z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky.

2. Žalovaný zůstal po celou dobu řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřil a k jednání soudu prvního stupně se nedostavil.

3. Soud prvního stupně odvoláním napadeným rozsudkem uložil žalobci povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení ve výši 269 Kč (I. výrok). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 14 284 Kč (II. výrok) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (III. výrok). Dále žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 8 787 Kč (IV. výrok). V odůvodnění zrekapituloval tvrzení žalobce a uvedl skutková zjištění z žalobcem doložených listinných důkazů (§ 115a o. s. ř.). Soud věc právně posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ-III“). V prvé řadě se zabýval otázkou, zda žalobce prostřednictvím společnosti , právnická osoba, dostatečně ověřil úvěruschopnost žalovaného. Konstatoval, že při posuzování úvěruschopnosti prostřednictvím nahlížení do výpisu z běžného účtu žalovaného a výpisu z centrální evidence exekuci, nebyly řádně zjišťovány reálné výdaje žalovaného. Soud uvedl, že z výpisu z účtu za dobu od 1. 11. 2022 do 31. 1. 2023, kdy počáteční zůstatek činil 4,17 Kč a konečný zůstatek 14,09 Kč, mohlo být při prověřování úvěruschopnosti zjištěno, že žalovaný měl v každém měsíci příjmy (zřejmě z pracovního poměru), a to ve výši 38 204 Kč, 40 493 Kč a 51 915 Kč. Vedle těchto příjmů měl příjmy i z dalších poskytnutých úvěrů, což zjistil i soud v rámci provedeného dokazování (jednalo se jeden úvěr v listopadu 2020, tři úvěry v prosinci 2020 a jeden úvěr v lednu 2021). Dále mohly být v rámci prověřování úvěruschopnosti zjištěny výdaje bez bližší specifikace (v rámci provedeného dokazování soudu zjistil, že zde byla uvedena pouze jména osob, v jejichž prospěch byly částky převáděny). Soud uzavřel, že žalobce musel vědět, že pokud žalovanému zápůjčku poskytne, nemůže mít jistotu v tom, že mu ji žalovaný vrátí, neboť neměl vůbec ověřeno, zda žalovaný je v pracovním poměru u , podezřelý výraz, záchranné služby a za jakým účelem převádí jednotlivé částky ze svého účtu. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit. Zejména za situace, kdy, jako v tomto případě, údaje ve výpisu z běžného účtu zcela jednoznačně vyvolávaly pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobce nesplnil zákonem stanovenou povinnost, žalovanému poskytl zápůjčku v rozporu s § 86 ZSÚ-III a smlouva o zápůjčce (§ 2390 a násl. o. z.) je absolutně neplatná. K tomu uvedl, že neplatnost ve smyslu § 87 odst. 1 ZSÚ-III, jakožto důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vyložit jako neplatnost absolutní. Přitom k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, soud přihlíží i bez návrhu (viz rozhodnutí ESD č. C-679/18, rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Dále soud konstatoval, že v obecné rovině lze při plnění z neplatné smlouvy vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení uvedených v občanském zákoníku. Nicméně § 87 odst. 1 a 2 ZSÚ-III představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úroky z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byla poskytnuta částka 27 987 Kč, naproti tomu uhradil pouze 13 685 Kč a je tak povinen vydat žalobci částku 14 284 Kč (§ 2991 o. z.). K otázce stanovení lhůty k plnění soud konstatoval, že žalovaný je nekontaktní, na výzvy soudu nereagoval a soudu tak nejsou známy jeho majetkové a výdělkové poměry, na základě kterých by bylo možno stanovit splatnost nevrácené jistiny a určit způsob jejího splácení. Proto podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III soud určil lhůtu k plnění do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že soud nevyhověl návrhu žalobce na rozhodnutí formou vydání elektronického platebního rozkazu, vznikla žalobci povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 269 Kč podle zákona o soudních poplatcích. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a ve sporu převážně úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu poměrné části nákladů řízení.

4. Proti rozsudku podal včas odvolání žalobce s tím, aby odvolací soud změnil III. výrok rozsudku a žalovanému uložil povinnost zaplatit částku 12 651 Kč s 0,1% smluvními úroky z prodlení denně z částky 26 935 Kč od 18. 9. 2023 do zaplacení a 60% úroky z částky 26 935 Kč od 18. 9. 2023 do zaplacení a dále povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů. V prvé řadě se ohradil proti závěru soudu prvního stupně o nutnosti analogické aplikace zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena mezi dvěma fyzickými osobami, dopadají na ni pouze ustanovení občanského zákoníku, a to konkrétně ustanovení upravující smlouvu o zápůjčce, a není tak důvod pro analogickou aplikaci dalších zákonných předpisů. Dále vyslovil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného. Zdůraznil, že prověření úvěruschopnosti proběhlo prostřednictvím několika zdrojů informací o finanční situaci žalovaného, a to zejména výpisem z jeho bankovního účtu za období od listopadu 2022 do ledna 2023, z něhož je zřejmá jak příjmová, tak výdajová stránka žalovaného. Je nepochybné, že žalovaný má zajištěn stabilní příjem (od , podezřelý výraz, záchranné služby) v průměrné výši 43 537 Kč měsíčně, a to vedle dalších příjmů od fyzických osob v průměrné výši cca 5 153 Kč měsíčně. V této souvislosti žalobce podotkl, že všechny , podezřelý výraz, záchranné služby v ČR jsou zřizovány jednotlivými kraji jako jejich příspěvkové organizace, a to za účelem poskytování přednemocniční neodkladné péče a lze si tedy jen stěží představit, že žalovaný by měl od této veřejné instituce pravidelné příjmy, pokud by nebyl jejím zaměstnancem. Je pravdou, že z předloženého výpisu z účtu žalobce sice zjistil, žalovaný uzavřel několik úvěrových smluv, nicméně je zřejmé, že žalovaný tímto pokrýval své zájmy či nezávazné výdaje a nejedná se o případ, že by žalovaný byl „nucen“ prostřednictvím úvěrů pokrývat základní životní potřeby. Je nepochybné, že žalovaný měl průměrné měsíční příjmy ve výši cca 48 690 Kč. Dále žalobce uvedl, že z výpisu z účtu žalovaného vyplývá, že jeho výdaje jsou nezávazné, plně regulovatelné žalovaným. Poukázal na to, že žalovaný byl lustrován i v insolvenčním rejstříku (ISIR) a dotazem na Centrální evidenci exekucí. Dále vyslovil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že výše smluvních úroků je v rozporu s dobrými mravy, a tudíž i smlouva je neplatná z důvodu rozporu s dobrými mravy (soud prvního stupně se výší úroků nezabýval s ohledem na svůj závěr o neplatnosti smlouvy podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III – pozn. odvol. soudu). K tomu uvedl, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena mezi dvěma fyzickými osobami – spotřebiteli, kdy i judikatura soudů dovodila vysokou rizikovost tohoto typu zápůjček. Dále žalobce odkázal na rozhodnutí ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5299/2017, v němž Nejvyšší soud shledal jako oprávněné úroky ve výši 60 % ročně a současně i smluvní úroky z prodlení ve výši 0,1 % denně. Závěrem žalobce podotkl, že rozsudek obsahuje zjevnou chybu v psaní, a to ve IV. výroku, kdy mu soud přiznal náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, nicméně podle odůvodnění pouze v poměrné výši 6 %.

5. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil, k nařízenému jednání odvolacího soudu se bez omluvy nedostavil.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve III. a IV. výroku, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je pouze zčásti důvodné.

7. V prvé řadě odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně nepochybil, pokud vztah mezi účastníky posuzoval nejen podle ustanovení občanského zákoníku upravujících smlouvu o zápůjčce, ale rovněž podle zákona o spotřebitelském úvěru. V této souvislosti odvolací soud poukazuje na rozsudek ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2919/2022-258, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/2024, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že „o spotřebitelský úvěr jde vždy, je-li věřitelem ze smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, poskytovatel (ten, kdo jako podnikatel spotřebitelský úvěr poskytuje). Stejně tak jde o spotřebitelský úvěr, jestliže v procesu úvěrování spotřebitele vystupuje jako prostředník zprostředkovatel (ten, kdo jako podnikatel spotřebitelský úvěr zprostředkovává), i když věřitelem ze smlouvy, ve které se tento úvěr sjednává, není poskytovatel ve výše uvedeném smyslu. Absence příslušného oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů nemá sama o sobě vliv na povahu či platnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr“.

8. V projednávané věci sám žalobce v návrhu na zahájení řízení uvedl, že smlouvu se žalovaným uzavřel prostřednictvím platformy na webu www.julu.cz provozované společností , právnická osoba, a současně byla tato skutečnost prokázána i smlouvou o spolupráci platnou od 20. 8. 2020, kterou odvolací soud zopakoval dokazování (§ 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř.).

9. V současné době již není pochyb o tom, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného, což v rozporu s evropským právem předpokládala úprava § 87 ZSÚ-III ve znění do 28. 5. 2022 [srov. např. závěry vyplývající z rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále také „SDEU“) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-, právnická osoba, . proti GK)]. Odvolací soud se tak, i s ohledem na odvolací námitky žalobce, v prvé řadě zaměřil na přezkum správnosti závěru soudu prvního stupně v tomto směru.

10. K otázce prověřování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování výpisem z účtu žalovaného č. , č. účtu, vedeného , právnická osoba, . za dobu od 1. 11. 2022 do 31. 1. 2023. Z výpisu vyplývá, že žalovaný měl měsíční příjem (ze zaměstnání) ve výši tak, jak byla zjištěna soudem prvního stupně a další nepravidelné příjmy od fyzických osob v řádech stokorun až nižších tisíců a rovněž příjmy od dalších poskytovatelů nebankovních úvěrů; první úvěr již 8. 11. 2022 ve výši 4 000 Kč, dne 14. 12 2022 ve výši 4 000 Kč, dne 20. 12. 2022 ve výši 26 400 Kč, dne 27. 12. 2022 ve výši 3 000 Kč, dne 30. 12. 2022 ve výši 14 924 Kč a dne 5. 1. 2023 ve výši 2 000 Kč.

11. Nahlédnutím do insolvenčního rejstříku (ISIR) přístupného na internetu (www.justice.cz) dále odvolací soud zjistil, že žalovaný byl v insolvenčním řízení (sp. zn. , Anonymizováno, , insolvenční spisová značka, vedené u Krajského soudu v Brně) s tím, že ke dni 31. 10. 2022 vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení a žalovanému poskytl osvobození od plnění dosud neuspokojených pohledávek.

12. Pokud jde o míru posuzování či obezřetnosti úvěrujícího při posuzování úvěruschopnosti úvěrovaného, je odvolací soud toho názoru, že tuto je nutno stanovit vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a je nasnadě, že nemůže jít o míru obezřetnosti stoprocentní, nýbrž přiměřenou. Vždy však je nutno dodržet naplnění cíle, pro který byla tato povinnost úvěrujícím uložena, tj. ochrana spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti. Je tak na úvěrujícím, aby jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní (srov. argumentaci obsaženou v již výše poukazovaném rozhodnutí SDEU ve věci sp. zn. C-679/18). Jak uvedl i Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. Rovněž Nejvyšší správní soud ČR se k otázce ověřování poměrů dlužníka vyjádřil, a to např. ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, v němž uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá doložit od žadatele). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu. Byť se obě tato rozhodnutí týkala výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „ZSÚ-II“), jsou využitelná i za účinnosti ZSÚ-III, neboť úprava zakotvená v § 9 ZSÚ-II a v § 86 ZSÚ-III je obsahově shodná. A konečně, SDEU v odůvodnění svého rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci sp. zn. C449/13 (CA Consumer Finance SA v. , jméno FO, a další) uvedl, že poskytovatel má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).

13. Odvolací soud tedy souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě postup při prověřování úvěruschopnosti žalovaného nebyl řádný a že na základě dostupných údajů nebylo možno spolehlivě dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Jak již zdůraznil soud prvního stupně, nebyly vůbec zjišťovány výdaje žalovaného (přitom zejména výdaje související s bydlením bývají velmi významné a dále měl žalovaný bezpochyby povinnost hradit splátky na úhradu již dříve poskytnutých úvěrů či zápůjček) a nadto skutečnost, že žalovaný bezprostředně po ukončení insolvenčního řízení začal znovu čerpat peněžní prostředky od poskytovatelů nebankovních úvěrů nesvědčí o jeho zodpovědném přístupu. Úvěr žalovanému neměl být poskytnut a závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy je proto správný (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ-III).

14. Soud prvního stupně tedy správně přiznal žalobci nárok z titulu bezdůvodného obohacení odpovídající částce, kterou žalobce žalovanému skutečně poskytl, poníženou o platby žalovaného (§ 2991 o. z.). Pochybil však, nepřiznal-li žalobci z této částky i žalobou požadované úroky z prodlení.

15. Podle § 1958 odst. 2. o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

16. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1, o. s. ř. provedl k důkazu smlouvu o zápůjčce č. 1202302283, předžalobní upomínku z 18. 9. 2023, podací lístek ze dne 19. 9. 2023 a výpis o provedené lustraci žalovaného v informačním systému základních registrů.

18. Ve smlouvě o zápůjčce č. 1202302283 je v záhlaví uvedeno bydliště žalovaného , adresa, . Právní zástupce žalobce předžalobní výzvou ze dne 18. 9. 2023 vyzval žalovaného k plnění ve lhůtě nejpozději do 10 pracovních dnů od jejího doručení. Z podacího lístku vyplývá, že výzva byla žalovanému odeslána jako doporučená zásilka 19. 9. 2023, a to na adresu , adresa, ., , adresa, , která byla uvedena i v záhlaví písemnosti. Podle údajů v informačním systému základních registrů má žalovaný od 9. 7. 2021 (dosud) evidován trvalý pobyt na adrese , adresa, . Doručovací adresu zadánu nemá.

19. Pro případ vydání bezdůvodného obohacení je právo věřitele (žalobce) domáhat se plnění vázáno na výzvu k plnění a dlužník (žalovaný) musí plnit bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalovaný byl vyzván k plnění výzvou odeslanou na adresu jeho trvalého pobytu dne 19. 9. 2023 a v souladu s § 573 o. z. se za dobu dojití považuje pátek 22. 9. 2023. Žalovaný byl povinen plnit ve lhůtě 10 pracovních dnů ode dne doručení výzvy, tedy do pátku 6. 10. 2023.

20. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, ve znění účinném od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle ZSÚ-III, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

22. Doba plnění stanovená v § 87 odst. 2 ZSÚ-III je nepochybně dobou hmotněprávní, která může být předmětem dohody stran. Odvolací soud je přesvědčen o tom, že při absenci platné dohody o splatnosti (v posuzované věci o přiměřené době k plnění) je třeba analogicky ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyjít z výzvy věřitele, kterou v tomto případě byla výzva z 18. 9. 2023 se stanovenou dobou k plnění v délce deseti pracovních dnů. Žalovaný netvrdil, že by v reakci na tuto výzvu sdělil žalobci, že stanovená doba plnění není přiměřená jeho možnostem; takovou námitku nevznesl ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně.

23. Podle názoru odvolacího soudu je nutno poslední větu § 87 odst. 1 ZSÚ-III a odst. 2 téhož ustanovení interpretovat komplexně (ve vzájemné souvislosti). Na pojem „spor“ uvedený v § 87 odst. 2 ZSÚ-III je přitom nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V projednávané věci nebyl mezi účastníky řízení (v řízení před soudem prvního stupně, ale ani v době před zahájením řízení) spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem žalovaného jako spotřebitele k navrácení jistiny, nastolen. Je třeba mít na zřeteli, že § 87 ZSÚ-III směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný, než on sám, potřebnými informacemi v tomto směru nedisponuje. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel (dlužník). Lze si jen stěží představit, že by soud měl, například v případě zcela pasivního dlužníka, řízení bez dalšího (rozuměj bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny. V daném případě žalovaný žádné informace ohledně svých poměrů v době, kdy byla žalobcem vyzván k plnění, nesdělil a žádné skutečnosti v tomto směru netvrdil ani v řízení před soudem prvního stupně. Spor o to, zda doba k plnění uvedená žalobcem v jeho výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak nastolen nebyl.

24. Jak již bylo výše uvedeno, žalovaný byl v průběhu celého řízení zcela pasivní, k jednání odvolacího soudu se nedostavil, nemohl být tedy poučen o nutnosti tvrdit a prokazovat, že doba plnění uvedená ve výzvě žalobce ze dne 18. 9. 2023 není či nebyla dobou přiměřenou jeho možnostem. Z důvodu absence tvrzení a důkazů ze strany žalovaného nelze než uzavřít, že po marném uplynutí lhůty k plnění stanovené žalobcem v předžalobní výzvě k plnění se žalovaný dostal do prodlení a od 7. 10. 2023 je povinen žalobci platit i úroky z prodlení (§ 1968 a 1970 o. z.), které k tomuto dni činily 15 % ročně.

25. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil část III. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 15% úroky z prodlení z částky 14 284 Kč od 7. 10. 2023 do zaplacení.

26. Podle § 219 o. s. ř. odvolací soud potvrdil část III. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 12 651 Kč, 60% úroků ročně z částky 26 935 Kč od 18. 9. 2023 do zaplacení, 0,1% úroků z prodlení denně z částky 26 935 Kč od 18. 9. 2023 do 6. 10. 2023, 21,5% úroků z prodlení ročně z částky 14 284 Kč od 7. 10. 2023 do zaplacení, a 0,1% úroků z prodlení denně z částky 12 651 Kč od 7. 10. 2023 do zaplacení.

27. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud nově podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud kapitalizoval předmět řízení ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně žalobcem požadovaného příslušenství (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08) a dospěl k závěru, že v řízení před soudem prvního stupně byl žalobce úspěšný pouze v rozsahu 39,, právnická osoba, řízení převážně úspěšnému žalovanému však žádné náklady nevznikly, a proto odvolací soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal.

28. Pro úplnost odvolací soud podotýká, že neshledává důvodnou námitku žalobce, že v písemném vyhotovení IV. výroku rozsudku prvního stupně došlo k pochybení, neboť z tohoto výroku nevyplývá, že by žalobci byla přiznána plná náhrada nákladů řízení, tento výrok obsahuje pouze povinnost žalovaného k náhradě nákladů žalobci v konkrétní výši a tato je pak v odůvodnění rozsudku odůvodněna odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř.

29. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobce byl rovněž v odvolacím řízení v převážném rozsahu neúspěšný. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by žalovanému v rámci odvolacího řízení jakékoliv účelně vynaložené náklady vznikly, a proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.