27 Co 153/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Dany Daňkové ve věci žalobce: Jméno žalobce., IČO IČO žalobce Anonymizováno sídlem Adresa žalobce, zastoupený advokátem Jméno advokáta, sídlem Adresa advokáta, proti žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované, bytem Adresa žalované, o zaplacení 50 930,79 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 6. 2024, čj. 19 C 107/2024-63,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do 15% úroků z prodlení z částky 23 252,05 Kč od datum do datum a 0,25% úroků z prodlení z částky 23 252,05 Kč od datum do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 14,75% úroky z prodlení z částky 23 252,05 Kč od datum do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 5 213,63 Kč k rukám jeho zástupce JUD. tituly před jménem Karla Goláně, tituly za jménem, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V řízení zahájeném datum domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 50 930,79 Kč s příslušenstvím. K tomu uvedl, že jeho právní předchůdce právnická osoba., sídlem adresa, IČO IČO (dříve právnická osoba., IČO IČO, která k datum zanikla fúzí sloučením s nástupnickou společností právnická osoba.), uzavřel se žalovanou datum smlouvu o půjčce na konsolidaci č. 2001141866, na jejímž základě poskytl žalované zápůjčku ve výši 71 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 12,6 % ročně a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit v 96 pravidelných měsíčních splátkách po 1 178 Kč. Z důvodu porušování smluvních povinností žalovanou původní věřitel přistoupil k zesplatnění úvěru ke dni datum. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum původní věřitel s účinností ke dni datum pohledávku ze smlouvy postoupil žalobci, o čemž byla žalovaná písemně informována. Ke dni postoupení činila pohledávka celkem 55 170,21 Kč (bez kompletního příslušenství) a sestávala z dlužné jistiny 50 930,79 Kč, dlužných úroků splatných ke dni datum ve výši 4 083,57 Kč a úroků z prodlení k témuž dni ve výši 155,85 Kč. Žalobce uplatnil žalobou rovněž nárok na pokračující 15 % (zákonné) úroky z prodlení z částky 50 930,79 Kč od datum do zaplacení a 12,6% úroky z částky 50 930,79 Kč od datum do zaplacení. Následně žalobce doplnil skutková tvrzení k otázce prověřování úvěruschopnosti žalované původním věřitelem před uzavřením smlouvy a sdělil, že do zesplatnění úvěru žalovaná uhradila celkem 47 747,95 Kč. Následně již ze strany žalované žádná úhrada neproběhla.

2. Žalovaná zůstala po celou dobu řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřila a k jednání soudu prvního stupně se bez omluvy nedostavila.

3. Soud prvního stupně odvoláním napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 23 252,05 Kč (I. výrok) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Konstatoval, že žalobce prokázal svoji aktivní věcnou legitimaci (viz žalobcem předložená smlouva o postoupení pohledávek ze dne datum, včetně seznamu postupovaných pohledávek a potvrzení o úhradě úplaty a oznámení o postoupení pohledávek odeslané datum). Soud vzal za prokázané, že na základě smlouvy o půjčce na konsolidaci č. 2001141866 (návrh žalované na uzavření smlouvy ze dne datum a jeho akceptace žalobcem z datum) byla žalované bezhotovostně poskytnuta částka 71 000 Kč a žalovaná se zavázala jistinu spolu s úroky sjednanými ve výši 12,6 % ročně zaplatit v 96měsíčních splátkách po 1 178 Kč. Uhradila však pouze částku 47 747,95 Kč. Soud věc právně posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚIII“). S ohledem na postavení žalované jako spotřebitelky se zabýval otázkou, zda původní věřitel a žalovaná platně uzavřeli smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. o. z.), tedy, zda původní věřitel splnil svoji zákonnou povinnost a před uzavřením smlouvy s náležitou péčí posoudil schopnost žalované úvěr splácet. Uzavřel, že původní věřitel řádně nezkoumal úvěruschopnost žalované a smlouva je proto absolutně neplatná (§ 86, § 87 ZSÚ-III a § 588 věta první o. z.), přičemž k absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Konstatoval, že při závěru o neplatnosti smlouvy je třeba právní poměr mezi žalobcem a žalovanou posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalované (§ 2991 odst. 1 o. z.). Žalované tak vznikla povinnost vrátit žalobci jistinu úvěru poníženou o provedené úhrady, tedy částku 23 252,05 Kč. K tomu však soud dále uvedl, že z § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ-III vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Soud uzavřel, že v projednávané věci žalobci nárok na úroky z prodlení nevznikl, neboť žalovaná se dosud nedostala do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávané věci nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto musí splatnost stanovit soud svým rozhodnutím. Protože žalovaná byla v řízení nečinná a nesdělila, jaké jsou její aktuální poměry, soud uložil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. žalované povinnost k plnění v délce tří dnů od právní moci rozsudku, když v řízení nevyšly najevo okolnosti odůvodňující stanovení lhůty delší. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že ve sporu úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly, a proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

4. Proti části II. výroku a proti III. výroku rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal odvolání žalobce. Navrhl, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 15% úroky z prodlení z částky 23 252,05 Kč od datum do zaplacení a nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů. Zdůraznil, že žalovaná se dostala do prodlení v důsledku neplnění svých peněžitých závazků, a proto je zcela opodstatněný jeho nárok na zaplacení úroků z prodlení. Nárok na úroky z prodlení přitom vyplývá přímo ze zákona (§ 1970 o. z.) a žalobce požaduje pouze úroky z prodlení v zákonné výši. Splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení nastává na výzvu věřitele. Žalobce již tvrdil a prokázal, že žalovaná byla vyzvána k plnění svého peněžitého dluhu žalobci jako novému věřiteli v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne datum, které jí bylo odesláno datum. Nejpozději třetí den po odeslání se výzva dostala do sféry dispozice žalované a po marném uplynutí desetidenní lhůty, která jí byla ke splnění dluhu poskytnuta, se žalovaná dne datum dostala do prodlení. Dále žalobce podotkl, že v řízení bylo rovněž prokázáno, že upomínal žalovanou o zaplacení dluhu předžalobní upomínkou ze dne datum a její odeslání do sféry dispozice žalované prokázal podacím lístkem právnická osoba. jméno FO byla podána v dubnu 2024 a žalovaná tak měla dostatečný prostor pro vrácení minimálně poskytnuté jistiny, což však neučinila. Poslední platba ze strany žalované proběhla dne datum. Žalobce dále zdůraznil, že žalovaná v řízení před soudem prvního stupně netvrdila, ani neprokázala, že by neměla možnost a schopnost poskytnutou jistinu vrátit, přičemž břemeno tvrzení a důkazní nese ona sama. Závěrem žalobce poukázal na hlavní funkci úroků z prodlení, tj. zákonem předpokládanou sankci pro případ, že dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas. Připomenul i druhou funkci úroků z prodlení, tedy funkci kompenzační, zajišťující, aby se věřiteli alespoň částečně nahradila újma za to, že nemůže disponovat svými penězi, které mu dlužník měl vrátit.

5. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila, k nařízenému jednání odvolacího soudu se bez omluvy nedostavila.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je z větší části důvodné.

7. Žalobce podaným odvoláním nenapadl skutková zjištění soudu prvního stupně, ani jeho závěr o neplatnosti smlouvy z důvodu nesplnění povinnosti původního věřitele před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitelky, v důsledku čehož vznikl žalobci pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Předmětem odvolacího řízení bylo tedy jen posouzení, zda vůbec (a od jakého data) žalobci vznikl nárok na úroky z prodlení.

8. Podle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

9. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

10. Podle § 573 o. z., má se za to, že došla zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb, došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, tak patnáctý pracovní den po odeslání.

11. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování návrhem na uzavření smlouvy o půjčce na konsolidaci č. 2001141866, akceptací tohoto návrhu, vyrozuměním o postoupení pohledávky z datum, včetně seznamu odeslané pošty a předžalobní upomínkou z datum, včetně podacího lístku.

12. V návrhu na uzavření smlouvy o půjčce na konsolidaci č. 2001141866 podepsaném žalovanou dne datum je v záhlaví uvedena adresa žalované adresa. Totožná adresa žalované je uvedena i v akceptaci návrhu podepsané žalobcem datum.

13. Ve vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne datum původní věřitel – právnická osoba. informoval žalovanou, že svoji pohledávku vyplývající ze smlouvy o půjčce na konsolidaci č. 2001141866 postoupil novému věřiteli – společnosti Jméno žalobce., sídlem adresa, IČO IČO žalobce, na jehož účet má ode dne doručení vyrozumění poukazovat veškeré úhrady dluhu. Dále původní věřitel sdělil žalované, aby se ohledně konkrétní výše dluhu a bankovního spojení obrátila na nového věřitele. Podle seznamu odeslané pošty byla zásilka odeslána žalované na adresu adresa, uvedenou rovněž v záhlaví vyrozumění o postoupení pohledávky, a to dne datum. Předžalobní upomínkou ze dne datum právní zástupce žalobce vyzval žalovanou k úhradě dluhu v celkové výši 59 348,24 Kč ve lhůtě do datum. Podle podacího lístku byla doporučená zásilka odeslána žalované datum na adresu adresa, která byla rovněž uvedena v záhlaví předžalobní upomínky.

14. Pro případ bezdůvodného obohacení je právo věřitele (žalobce) domáhat se plnění, vázáno na výzvu k plnění a dlužník (žalovaná) musí plnit bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 o. z.).

15. V daném případě odvolací soud nepovažuje vyrozumění o postoupení pohledávky z datum za výzvu ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z., neboť se jednalo pouze o sdělení o změně v osobě věřitele s tím, že ohledně informací o výši dluhu a bankovních údajů se má žalovaná obrátit již na nového věřitele. Výzvou k plnění je až předžalobní upomínka z datum, která byla žalované odeslána téhož dne. V této výzvě byla žalované sdělena výše dluhu a stanovena lhůta k plnění do datum; ode dne následujícího je žalovaná v prodlení, kdy k tomuto dni činila výše úroků z prodlení 14,75 % (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).

16. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, ve znění účinném od datum, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ-III, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

18. Doba plnění stanovená v § 87 odst. 2 ZSÚ-III je nepochybně dobou hmotněprávní, která může být předmětem dohody stran. Odvolací soud je přesvědčen o tom, že při absenci platné dohody o splatnosti (v posuzované věci o přiměřené době k plnění) je třeba analogicky ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyjít z výzvy k plnění, kterou v tomto případě byla předžalobní upomínka z datum. Žalovaná nikdy netvrdila, jaká doba k plnění je ne/přiměřená jejím možnostem; žádnou námitku v tomto směru nevznesla.

19. Podle názoru odvolacího soudu je nutno poslední větu § 87 odst. 1 ZSÚ-III a odst. 2 téhož ustanovení interpretovat komplexně (ve vzájemné souvislosti). Na pojem „spor“ uvedený v § 87 odst. 2 ZSÚ-III je přitom nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V projednávané věci nebyl mezi účastníky řízení (v řízení před soudem prvního stupně, ale ani v době před zahájením řízení) spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem žalované jako spotřebitelky k navrácení jistiny, nastolen. Je třeba mít na zřeteli, že § 87 ZSÚ-III směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný, než on sám, potřebnými informacemi v tomto směru nedisponuje. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel (dlužník). Lze si jen stěží představit, že by soud měl, například v případě zcela pasivního dlužníka, řízení bez dalšího (rozuměj bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny. V daném případě žalovaná žádné informace ohledně svých poměrů v době, kdy byla žalobcem vyzvána k plnění, nesdělila a žádné skutečnosti v tomto směru netvrdila ani v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím. Spor o to, zda doba k plnění uvedená žalobcem v jeho výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak nastolen nebyl.

20. Odvolací soud proto uzavřel, že po marném uplynutí lhůty plnění stanovené do datum, se žalovaná dostala do prodlení a je tedy povinna platit žalobci i (zákonné) úroky z prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.).

21. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 14,75% úroky z prodlení z částky 23 252,05 Kč od datum do zaplacení.

22. Podle § 219 o. s. ř. odvolací soud potvrdil část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterou byla žaloba zamítnuta co do 15% úroků z prodlení z částky 23 252,05 Kč od datum do datum a 0,25% úroků z prodlení z částky 23 252,05 Kč od datum do zaplacení.

23. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud nově podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud kapitalizoval předmět řízení ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně žalobcem požadovaného příslušenství (viz nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 2717/08) a dospěl k závěru, že žalobce byl v řízení úspěšný pouze v rozsahu 36,6 %. V řízení úspěšnější žalované však žádné náklady nevznikly, a proto odvolací soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud kapitalizoval předmět řízení ke dni svého rozhodnutí, včetně žalobcem požadovaného příslušenství. Žalobce byl v odvolacím řízení úspěšný v rozsahu 91,3 %, jeho neúspěch představuje 8,7 % a žalobci tak vznikl nárok na náhradu 82,6 % nákladů odvolacího řízení. Náklady žalobce sestávají z: - soudního poplatku za odvolání ve výši 1 000 Kč, - za dva úkony právní služby po 1 820 Kč, a to za odvolání a účast u jednání odvolacího soudu, dle § 7, § 8 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. k) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění platném do datum (dále jen „advokátní tarif I“) a vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od datum (dále jen „advokátní tarif II“), - náhrady za jeden režijní paušál ve výši 300 Kč (odvolání) dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu I, - náhrady za jeden režijní paušál ve výši 450 Kč (účast u jednání) dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu II, - vše s výjimkou soudního poplatku navýšeno o DPH (21 %) ve výši 921,90 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalobce za odvolací řízení činí 6 311,90 Kč, z nichž bylo přiznáno 82,6 %, tj. 5 213,63 Kč.

25. Všechny shora uvedené náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práva v řízení před odvolacím soudem převážně úspěšným žalobcem a z tohoto pohledu i co do výše úměrnými k předmětu řízení. Současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. Nadto nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by mělo být jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Proti I. výroku tohoto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně; takové dovolání je však přípustné pouze tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak. Proti rozsudku v části týkající se výroků o nákladech řízení není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].