27 CO 156/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa, zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení, sídlem adresa, proti žalované: osobní údaje žalované s evidovanou adresou pobytu ulice a číslo, PSČ obec, o zaplacení 28 364 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 3. 2021, č. j. 13 C 300/2020-65, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 7. 2021, č. j. 13 C 300/2020-78,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do 11 809 Kč s 10% úroky z prodlení od 28. 4. 2020 do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném 24. 11. 2020 domáhal se žalobce po žalované nároků z titulu smlouvy o úvěru číslo kterou žalovaná podepsala 11. 6. 2019; žalobce následně zaslal žalované oznámení o schválení úvěru. Sjednaný úvěr ve výši 23 000 Kč, který byl vyplacen na účet uvedený ve smlouvě 12. 6. 2019, se žalovaná zavázala splatit spolu s 83,84% úroky (efektivní sazba) v 60 měsíčních splátkách po 1 257 Kč počínaje měsícem červencem 2019. Žalobce uvedl, že schopnost žalované úvěr řádně hradit prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalované (zejména se jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalované), z nichž zjistil, že volné zdroje ke splácení má dostatečné. Žalobce rovněž ověřoval úvěrovou historii žalované v databázích příjmení a NRKI. Žalovaná uhradila 23. 7. 2019 částku 1 257 Kč, 16. 9. 2019 částku 2 514 Kč, 18. 11. 2019 částku 1 258 Kč, 16. 12. 2019 částku 1 258 Kč, 20. 1. 2020 částku 1 255 Kč a 14. 2. 2020 částku 1 258 Kč. Z důvodu prodlení žalované s placením sjednaných splátek vznikl žalobci v souladu s bodem 6.1 smlouvy nárok na smluvní pokutu ve výši 998 Kč (2 x 499 Kč za prodlení o délce 30 dnů u splátek číslo) a dále v souladu s bodem 6.2 smlouvy nárok na náklady ve výši 1 400 Kč (7 x 200 Kč za prodlení o délce 15 dnů u splátek číslo). Vzhledem k tomu, že žalovaná se dostala do prodlení o délce 65 dnů u splátky číslo splatné 20. 2. 2020, došlo k automatickému zesplatnění úvěru k datu 26. 4. 2020 (bod 6.3 smlouvy). Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí tzv. nové jistiny úvěru. Ta činila 26 009,79 Kč (původní dlužná jistina 22 509,53 Kč a úroky přirostlé ke dni zesplatnění ve výši 3 500,26 Kč), a protože žalovaná nesplnila povinnost uhradit ji nejpozději v den zesplatnění úvěru, vznikl žalobci nárok na smluvní pokutu (bod 6.5 smlouvy) ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou; žalobce uplatnil žalobou nárok na smluvní pokutu ve výši 4 957,10 Kč za dobu od 28. 4. 2020 do dne vyhotovení žaloby (23. 11. 2020). Po zesplatnění žalovaná uhradila 14. 8. 2020 částku 5 000 Kč. Žalobce se proto žalobou domáhal zaplacení 23 407 Kč s 10% úroky z prodlení z částky 28 407 Kč od 28. 4. 2020 do 14. 8. 2020 vyčíslenými na 852,21 Kč a z částky 23 407 Kč od 15. 8. 2020 do zaplacení, smluvní pokuty 4 957,10 Kč a 62,46% úroků (nominální sazba) od 28. 4. 2020 (se zohledněním plateb žalované) do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky 90 504 Kč.

2. Žalovaná zůstala po celou řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřila a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavila.

3. Soud prvního stupně ve věci rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, kterým žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 9 200 Kč s 8,25% úroky z prodlení od 21. 11. 2020 do zaplacení (I. výrok) a žalobu zamítl co do částky 19 164,10 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 852,21 Kč, 10% úroků z prodlení z částky 9 200 Kč od 15. 8. 2020 do 20. 11. 2020, 10% úroků z prodlení z částky 14 207 Kč od 15. 8. 2020 do zaplacení, rozdílu mezi 10% a 8,25% úroky z prodlení z částky 9 200 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení, kapitalizovaných úroků ve výši 4 095,13 Kč a 62,46% úroků z částky 21 009,79 Kč od 15. 8. 2020 do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky 90 504 (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). V odůvodnění zrekapituloval tvrzení žalobce a uvedl skutková zjištění z provedených důkazů. Věc posuzoval podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“), neboť žalovaná v daném vztahu vystupovala jako spotřebitelka. V prvé řadě se tedy zabýval otázkou, zda žalobce před uzavřením smlouvy posuzoval úvěruschopnost žalované (§ 86 a § 87 ZSÚ-III). Konstatoval, že žalobce prokázal, že řádně ověřil příjmy žalované (pracovní smlouva, mzdový výměr, výplatní pásky a výpisy z účtu žalované prokazující vyplacení mzdy), naproti tomu však nijak neověřil výdaje žalované, a to ani náklady spojené s bydlením, byť tyto zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Neověření výdajů na bydlení nelze akceptovat ani za situace, kdy žalovaná tvrdila, že bydlí u rodičů; nic nebránilo tomu, aby si žalobce vyžádal například předložení čestného prohlášení rodičů o tom, že s nimi žalovaná skutečně bydlí a jakou částkou jim přispívá na bydlení a chod domácnosti. Ve vztahu k ostatním životním nákladům se pak v zásadě jeví jako přijatelné, aby žalobce vycházel z částek životního minima. Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že ve sledovaných měsících byl konečný zůstatek na účtu žalované velmi nízký a žalobce tak mohl mít pochybnosti o tom, zda žalovaná bude schopna poskytnutý úvěr splácet. Bezpochyby tak byla namístě větší obezřetnost žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalované. Soud dospěl k závěru, že v důsledku nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalované je smlouva číslo uzavřená dne 11. 6. 2019 neplatná a žalované tak vznikla pouze povinnost vrátit žalobci poskytnuté finanční prostředky ve výši 23 000 Kč (žalované vyplaceny 12. 6. 2019) z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.). Za situace, kdy žalovaná uhradila 13 800 Kč, soud posoudil jako důvodný nárok žalobce na zaplacení zbývající jistiny ve výši 9 200 Kč, a to spolu s úroky z prodlení v zákonné výši (§ 1907 o. z.). V předžalobní upomínce odeslané žalované 15. 11. 2020 žalobce stanovil lhůtu k plnění v délce 15 dnů od jejího odeslání, a proto je ode dne 21. 11. 2020 žalovaná s plněním svého dluhu v prodlení. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl a podle § 142 odst. 2 o. s. ř. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci převážně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.

4. Proti části II. výroku rozsudku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 11 809 Kč s 10% úroky z prodlení od 28. 4. 2020 do zaplacení a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání s tím, aby byl v tomto rozsahu rozsudek změněn, žalobě vyhověno a bylo mu přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobce uvedl, že byť nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně a považuje smlouvu za platně uzavřenou, odvolává se pouze co do rozdílu nepřiznané jistiny úvěru s úroky z prodlení v zákonné výši. Je toho názoru, že na právní vztahy podléhající režimu nového občanského zákoníku nelze bez dalšího aplikovat závěry předchozí judikatury vztahující se k problematice bezdůvodného obohacení v případě neplatné smlouvy. Ustanovení § 2993 o. z. nově stanoví, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout (!) vzájemné plnění tím není dotčeno. Nový občanský zákoník oproti předchozí právní úpravě nepožaduje, aby u synallagmatických závazků z titulu bezdůvodného obohacení osoba, která z tohoto titulu podává žalobu na plnění, toto synallagma vyjádřila v petitu podávané žaloby. Soudy při řešení vzájemných vztahů podle § 2993 o. z. rovněž nemohou provádět automatické vypořádání v tom smyslu, že by při vrácení plnění stejného dluhu (např. peněžité plnění) za bezdůvodné obohacení považovaly pouze saldo, tedy pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve vyšší výši ponížený o nárok druhé strany na vydání bezdůvodného obohacení v nižší výši. Pokud druhá strana námitku vzájemného plnění nevznese, nemůže soud k tomuto vzájemnému plnění přihlížet a za bezdůvodné obohacení považovat shora uvedené saldo. K tomu žalobce poukázal na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 8. 7. 2020, č. j. 75 Co 71/2020-84, jakož i komentář Nakladatelství C.H.BECK, příjmení, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 – 3014). Komentář, 1. vydání, obec a číslo. Obdobné závěry rovněž v : příjmení, J.: Bezdůvodné obohacení v novém občanském zákoníku. Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. BECK, 2015. V projednávané věci soud prvního stupně provedl zúčtování všech vzájemných plnění, aniž by žalovaná jakoukoliv námitku vznesla a postup soudu tak je v rozporu s § 2993 o. z.

5. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila, k jednání odvolacího soudu se bez omluvy nedostavila.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že peněžní prostředky ve výši 23 000 Kč byly žalované vyplaceny 12. 6. 2019 na základě smlouvy o úvěru číslo uzavřené 11. 6. 2019.

8. S ohledem na datum uzavření smlouvy je nutno daný vztah posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZSÚ-III“).

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Odvolací soud souhlasí se skutkovým závěrem soudu prvního stupně o tom, že v posuzovaném případě nebyla dostatečně posouzena úvěruschopnost žalované, tak jak žalobci ukládá shora citovaný § 86 ZSÚ-III; pro stručnost v tomto směru odkazuje na odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku, v němž se soud prvního stupně s touto otázkou vypořádal. Současně není sporu o tom, že žalovaná (která po celou dobu řízení byla pasivní) neuplatnila námitku neplatnosti smlouvy z důvodu porušení povinnosti žalobce řádně posoudit její úvěruschopnost ve tříleté promlčecí době od uzavření úvěrové smlouvy, jak stanoví § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III. Judikatura soudů byla dlouhou dobu nejednotná v posuzování, zda výše citovaný § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III brání soudům zabývat se z úřední povinnosti otázkou, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil dostatečně schopnost spotřebitele (úvěrovaného) úvěr splatit a zda lze v případě negativního zjištění o této skutečnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru (tak jak tomu bylo v režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. příjmení byl tedy o to, zda soud může z úřední povinnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy za situace, kdy platný zákon vychází z koncepce, že dostatečné posuzování úvěruschopnosti (které může vést k závěru o neplatnosti smlouvy) soud zkoumá jen k námitce druhého účastníka smlouvy (úvěrovaného). Tuto otázku lze mít za vyřešenou vydáním rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo OPR, ze kterého mimo jiné vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. Soudní dvůr EU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“. Z výše citovaného rozsudku Soudního dvora EU tedy vyplývá, že právní závěr soudu prvního stupně o neplatnosti předmětné smlouvy (i bez výslovné námitky žalované) z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalované je správný a je v souladu s evropským právem, které má v tomto případě přednost před vnitrostátní úpravou (jinými slovy § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III, v platném znění, je pro rozpor s evropským právem ustanovením neaplikovatelným).

12. Podstatou odvolání však bylo posouzení jiné právní otázky, a to, zda v případě závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s § 86 odst. 1 ZSÚ-III pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti (který žalobce v odvolacím řízení již nezpochybňoval), byl soud prvního stupně oprávněn plnění, které žalovaná poskytla žalobci na základě předmětné smlouvy, sám započítat na jistinu, pokud žalovaná v řízení námitku vzájemného plnění sama nevznesla.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění, tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Plnění poskytnuté na základě neplatné smlouvy (není rozhodné, zda se jedná o neplatnost absolutní či relativní) je bezdůvodným obohacením. Citovaný § 2991 odst. 1 o. z. je generální klauzulí bezdůvodného obohacení, § 2991 odst. 2 o. z. uvádí demonstrativní výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení. Dále citovaný § 2993 o. z. je pak především úpravou způsobu vypořádání vzájemných plnění smluvních stran z neplatné či zrušené smlouvy. Právní úprava občanského zákoníku platná a účinná do 31. 12. 2013 (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník - dále jen„ obč. zák.“) v § 457 stanovila, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Judikatura k tomuto ustanovení opakovaně vycházela z toho, že pokud si strany navzájem plnily dle neplatné nebo zrušené smlouvy, pak § 457 obč. zák. zakládá vztah vzájemné podmíněnosti plnění (synallagma) obdobě jako podle § 560 obč. zák. Nový občanský zákoník (účinný od 1. 1. 2014) v § 2993 věta druhá o. z. uvedená pravidla výrazně změnil v tom směru, že žalobce již vzájemnou podmíněnost v žalobě vyjadřovat nemusí s tím, že soud ji ve výroku vyjádří jen k námitce žalované strany („ právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno“). V režimu nového občanského zákoníku však zatím není při aplikaci § 2993 o. z. jednoznačná shoda, jak postupovat v případě, kdy na základě neplatné nebo zrušené smlouvy vzniklo oběma stranám právo na vrácení vzájemného plnění v situace, kdy se jedná o plnění stejného druhu (tzv. peníze za peníze). Žalobci je třeba dát za pravdu v tom směru, že důvodová zpráva k § 2993 o. z. i jím zmíněný komentář k tomuto ustanovení (příjmení M. a kol.: Občanský zákoník VI., závazkové právo, zvláštní část (§ 2055 -3014), str. 1915 -1925, 1. vydání, 2014, Praha, nakladatelství C. H. Beck) vychází z názoru, že„ žalovaný musí vznést námitku vzájemného plnění i pokud se jedná o plnění stejného druhu. Teprve pokud žalovaný tuto námitku důvodně vznese, pak soud přizná žalobci jen sníženou, případně nulovou částku“.

16. Nicméně je potřeba zmínit i jiné právní výklady vztahující se k uvedené právní otázce. Například komentář k občanskému zákoníku (svazek VI. § 2521-3081, nakladatelství Wolters Kluwer, 1. vydání, Praha 2014, zpracovaný kolektivem autorů: jméno příjmení, jméno příjmení, jméno příjmení, jméno jméno a spol.) uvádí:„ pro případy, v nichž proti sobě stojí dvě peněžité povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení, je myslitelný též alternativní výklad § 2993. Bylo by možné argumentovat, že jsou-li plnění oboustranně stejnorodá, nezakládá poskytnutí protiplnění obohaceným vzájemnou restituční povinnost ochuzeného, nýbrž snižuje rozsah prospěchu obohaceného. V souladu s touto koncepcí se sféra obohaceného bez spravedlivého důvodu rozhojnila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Vzhledem k tomu, že vymezení rozsahu bezdůvodného obohacení musí předcházet úvaze o způsobu jeho vypořádání, přičemž vyčíslení výsledného dopadu neplatné, zdánlivé, resp. zrušené smlouvy do majetkové sféry kontrahenta si žádá zohlednění jak vydaných, tak přijatých hodnot, bylo by při přijetí popisovaného náhledu možné dovozovat, že se strana oboustranně zavazující vadné či zrušené smlouvy může dožadovat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala, přičemž zohlednění oboustrannosti majetkového přesunu nebude ani nadále podmíněno vznesením námitky vzájemnosti, neboť jde o otázku kvantifikace prospěchu smluvních stran, nikoli specifického synallagmatického způsobu vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993“.

17. Odvolací soud se ztotožňuje s alternativním výkladem § 2993 o. z. tak, jak vyplývá z citovaného komentáře (bod 16 odůvodnění). Na podporu svého názoru poukazuje i na skutečnost, že žalovaná předmětnou smlouvu uzavírala jako spotřebitelka za účinnosti speciální právní úpravy (ZSÚ-III), kdy § 87 odst. 1 ZSÚ-III s poskytnutím spotřebitelského úvěru poskytovatelem spotřebiteli v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ-III pojí důsledek neplatnosti smlouvy (věta první) a dále to, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (věta třetí). Na § 87 odst. 1 větu třetí ZSÚ-III tak lze nahlížet jako na speciální právní úpravu vydání bezdůvodného obohacení spotřebitelem z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavírané za účinnosti tohoto zákona. Toto ustanovení lze podle názoru odvolacího soudu vyložit tak, že není povinností spotřebitele vrátit poskytovateli úvěru více než poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, tedy částku jemu poskytnutých peněžních prostředků. Toto ustanovení tak dopadá i na situaci, kdy spotřebitel podle smlouvy o spotřebitelském úvěru, která byla následně v soudním řízení posouzena jako neplatná z důvodu rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ-III, poskytovateli úvěru již plnil. Pro posuzovaný případ to znamená, že výše spotřebiteli poskytnutých peněžních prostředků (jistina úvěru), které je spotřebitel povinen vrátit poskytovateli úvěru, se sníží o veškeré platby spotřebitele poskytnuté poskytovateli úvěru podle smlouvy o spotřebitelském úvěru, aniž by bylo třeba„ namítat vzájemné plnění“.

18. S odkazem na výše uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že za dané situace je správný závěr soudu prvního stupně, který nárok žalobce (po přijetí závěru, že se jedná o neplatnou smlouvu) posoudil jako nárok vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Výši bezdůvodného obohacení soud prvního stupně správně vypočetl jako rozdíl mezi žalované vyplacenou jistinou a tím, co podle této neplatné smlouvy žalovaná zaplatila.

19. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do 11 809 Kč s 10% úroky z prodlení od 28. 4. 2020 do zaplacení a ve III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, jako věcně správný potvrdil.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, a proto by byl povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení. Protože však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované v průběhu odvolacího řízení nějaké účelně vynaložené náklady vznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal. Proti I. výroku tohoto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně; takové dovolání je však přípustné pouze tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak. Proti II. a III. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.).