13 C 300/2020

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 28 364 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 197 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 21. 11. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 19 167,10 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 852,21 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 197 Kč od 15. 8. 2020 do 20. 11. 2020, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 210 Kč od 15. 8. 2020 do zaplacení, rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 197 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 197 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 4 095,13 Kč a úroku ve výši 62,46 % ročně z částky 21 009,79 Kč od 15. 8. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 28. 4. 2020 dosáhne částky 90 504 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 28 364 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru číslo na základě které žalobkyně žalované poskytla finanční prostředky ve výši 23 000 Kč. Tuto částku se žalovaná zavázala společně s úrokem ve výši 83,84 % ročně žalobkyni splatit v 60 měsíčních splátkách po 1 257 Kč splatných vždy k 20. dni kalendářního měsíce. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o doklady o příjmech, prohlášení žalované apod. Dále si ověřila úvěrovou historii žalované v registrech SOLUS a NRKI, prověřila si, že žalovaná nebyla v době žádosti o úvěr evidována v insolvenčním rejstříku, neměla u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání a ani její zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Za pomocí zjištěných údajů byl poté proveden tzv. scoring klienta, na základě něhož bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru. Žalovaná však poskytnutý úvěr řádně nesplácela, v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 26. 4. 2020. Do dne zepslatnění žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila celkovou částku 8 803 Kč a po dni zesplatnění uhradila ještě částku 5 000 Kč, a to dne 14. 8. 2020. Žalobkyni pak mělo vzniknout právo na zaplacení jistiny v celkové výši 21 009,79 Kč sestávající jednak ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru a dále z úroků přirostlých k jistině ke dni zesplatnění, které se v souladu se smlouvou staly součástí nové jistiny úvěru (žalobkyně pak požadovala pouze zaplacení částky 21 009 Kč), právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se žalovaná ocitla v prodlení o délce 30 dnů, přičemž se jednalo o celkem dvě splátky (celkově žalobkyně požadovala na těchto smluvních pokutách 998 Kč), právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 200 Kč za každou splátku, s níž se žalovaná ocitla v prodlení o délce 15 dnů, přičemž se jednalo o celkem sedm splátek (celkově žalobkyně požadovala na těchto nákladech 1 400 Kč) a právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % vždy z částky odpovídající aktuální dlužné nové jistině úvěru v závislosti na částečných úhradách po dni zesplatnění úvěru za každý den prodlení, kdy tuto žalobkyně požadovala za období od 28. 4. 2020 do 23. 11. 2020, tj. ve výši 4 957,10 Kč. Dále žalobkyně po žalované požadovala zaplacení úroku ve výši 62,46 % ročně vždy z částky odpovídající aktuální dlužné původní jistině úvěru po dni zesplatnění úvěru za období od 28. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 90 504 Kč (za období od 28. 4. 2020 do 14. 8. 2020 žalobkyně úrok kapitalizovala částkou 4 095,13 Kč). S ohledem na prodlení žalované požadovala žalobkyně rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně vždy z částky odpovídající součtu zbývající nové jistiny úvěru v závislosti na částečných úhradách po dni zesplatnění úvěru, smluvních pokut za prodlení s úhradou splátek a náhrady nákladů za prodlení s úhradou splátek za období od 28. 4. 2020 do zaplacení (za období od 28. 4. 2020 do 14. 8. 2020 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala částkou 852,21 Kč).

1. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

1. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu bylo ověřeno, že žalobkyni bylo ze strany České národní banky uděleno povolení k poskytování spotřebitelského úvěru.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 23 000 Kč a žalovaná se zavázala splatit tuto částku společně s úrokem v 60 měsíčních splátkách po 1 257 Kč splatných vždy nejpozději k 20. dni každého kalendářního měsíce, kdy výše úrokové sazby činila 83,84 % ročně. K této smlouvě žalobkyně doložila také předsmluvní formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru podepsaný žalovanou, Prohlášení žalované, v němž mimo jiné stvrdila, že žalobkyni poskytla pravdivé a úplné údaje o své osobě a splátkový kalendář, z něhož je zřejmé, jakým způsobem byly jednotlivé splátky rozpočteny na jistinu a na úrok. O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalované oznámení ze dne datum. Dle doloženého dokladu o vyplacení úvěru žalobkyně žalované dne datum vyplatila částku 23 000 Kč na bankovní účet uvedený ve smlouvě.

1. Žalobkyně dále doložila dokument s názvem„ Hodnocení klienta“ podepsaný žalovanou, kam žalovaná uvedla svůj pravidelný čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 21 700 Kč. K tomuto žalobkyně doložila pracovní smlouvu žalované ze dne datum, v níž byl pracovní poměr žalované sjednán na dobu určitou do 12. 11. 2019, mzdový výměr, dle něhož základní mzda žalované činila 22 500 Kč měsíčně a nad rámec základní mzdy mohla žalovaná dosáhnout na prémie ve výši až 1 500 Kč měsíčně a na docházkový bonus ve výši až 1 000 Kč měsíčně, výplatní lístek žalované za měsíc březen 2019, dle kterého čistá mzda žalované za tento měsíc činila 22 723 Kč, přičemž mzda byla žalované vyplacena na účet dne 15. 4. 2019, jak dokládá doložený výpis z účtu, výplatní lístek za měsíc duben 2019, dle kterého čistá mzda žalované za tento měsíc činila 20 693 Kč, přičemž mzda byla žalované vyplacena na účet dne 15. 5. 2019, jak opět dokládá doložený výpis z účtu. Na doložených výpisech z účtu je dále viditelné, že konečný zůstatek žalované na tomto účtu činil v měsíci dubnu 2019 pouhých 427,64 Kč a v měsíci květnu 2019 dokonce pouhých 4,07 Kč. Žalovaná pak měla dle uvedených údajů bydlet u rodičů a její výdaje spojené s bydlením měly činit 1 000 Kč měsíčně. V této souvislosti byla ve formuláři uvedena poznámka„ Inkaso nedoloženo“. Jako své další výdaje žalovaná uvedla výdaje na dopravu, kurzy a záliby ve výši 100 Kč měsíčně. Konečně zde bylo počítáno s částkou životního minima pro žalovanou ve výši 3 410 Kč měsíčně, s částkou životního minima pro jedno dítě žijící v domácnosti ve výši 2 000 Kč měsíčně a s rezervou ve výši 1 000 Kč měsíčně. Žalobkyně doložila také výpis z registru SOLUS ze dne datum, dle něhož neměla mít žalovaná žádné závazky po splatnosti a výpis z nebankovního registru klientských informací ze dne datum, v němž však není uvedeno CBS skóre žalované, tudíž není zřejmé, jaká byla u žalované míra rizika, že nebude poskytnutý úvěr splácet, neboť lze vyčíst pouze tolik, že„ klientova smlouva je hodnocena jako špatná“ bez bližšího vysvětlení.

1. Z doložené karty klienta je dále zřejmé, že žalovaná uhradila žalobkyni na svůj dluh celkovou částku 13 803 Kč.

1. Upomínkami ze dne 23. 3. 2020 a 20. 4. 2020 měla být žalovaná vyzvána k úhradě dlužných splátek úvěru, přičemž byla rovněž upozorněna na možnost zesplatnění celého úvěru v případě, že se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů. Dopisem ze dne 26. 4. 2020 pak již mělo být žalované oznámeno zesplatnění úvěru z důvodu prodlení s úhradou splátek a žalovaná měla být vyzvána k okamžité úhradě veškerých dlužných nároků z titulu smlouvy o úvěru.

1. K úhradě dlužné částky byla žalovaná prokazatelně vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 4. 11. 2020, jejíž odeslání žalobkyně prokázala přiloženým podacím archem ze dne 5. 11. 2020 a v níž byla žalované stanovena lhůta k úhradě do 15 dnů od data odeslání této upomínky.

1. Z žalobkyní předloženého„ Vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek“ soud s ohledem na níže uvedené skutečnosti neučinil žádné skutkové závěry ve věci.

1. Je zjevné, že mezi účastníky mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 1. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o s spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

1. Soud se domnívá, že žalobkyně povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

1. Pokud jde o příjmy žalované, ohledně těchto žalobkyně prokázala, že byly z její strany řádně ověřeny, neboť se nespokojila pouze s tvrzením žalované, že pobírá mzdu v uváděné výši, nýbrž si vyžádala k tomuto tvrzení doklady, a to konkrétně pracovní smlouvu včetně mzdového výměru, výplatní pásky, z nichž je zřejmá výše čisté mzdy žalované za měsíce předcházející uzavření smlouvy a výpisy z účtu žalované prokazující vyplacení této mzdy žalované. Co se však týče výdajů žalované, tak ohledně těchto nelze mít za to, že byly ze strany žalobkyně řádně prověřeny, a to ani, pokud jde o náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Ve vztahu k ostatním životním nákladům jako jsou například náklady na stravování, drogerii a ošacení, se v zásadě jeví jako přijatelné, aby žalobkyně vycházela z částek životního minima dle příslušných právních předpisů, neboť jde o náklady, které lze poměrně snadno přizpůsobit aktuální finanční situaci. To však nelze říct o nákladech spojených s bydlením. Jestliže žalovaná uváděla, že bydlí u rodičů, bylo dle názoru soudu povinností žalobkyně po žalované požadovat, aby tuto skutečnost doložila, což mohla učinit kupříkladu předložením čestného prohlášení rodičů o tom, že s nimi žalovaná skutečně a bydlí a jakou částkou jim případně přispívá na chod domácnosti. Žádné takové prohlášení však žalobkyně soudu nedoložila a lze tedy uzavřít, že ohledně výdajů žalované žalobkyně na jejich zjišťování v podstatě rezignovala a spokojila se s pouhým (ničím nepodloženým) prohlášením žalované. Nelze pak opominout skutečnost, že konečný zůstatek na účtu žalované byl ve sledovaných měsících velice nízký a žalobkyně tak mohla pojmout podezření, že žalovaná nebude schopna poskytnutý úvěr bez potíží splácet, jelikož zjevně stěží dokázala se svými financemi vyjít. Vzhledem k této skutečnosti by se dala ze strany žalobkyně očekávat vyšší míra obezřetnosti při zkoumání a prověřování výdajové stránky žalované. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované.

1. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 23 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 1. Žalovaná uhradila celkovou částku 13 803 Kč a zbývá jí tak uhradit na jistinu částku 9 197 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Žalobkyně prokázala podacím archem zaslání předžalobní upomínky žalované dne 5. 11. 2020, přičemž v této jí byla poskytnuta lhůta k plnění v délce patnácti dnů od jejího odeslání, jejímž uplynutím se stal závazek splatným. Žalovaná tak byla povinna dlužnou částku uhradit do 20. 11. 2020 a ode dne následujícího, tj. ode dne 21. 11. 2020, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ 1. Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 28. 4. 2020, tj. ve výši 10 % ročně, tedy ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 21. 11. 2020, tj. 8,25 % ročně. Soud proto žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení odpovídajícího rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 197 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 197 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení, zamítnul a dále žalobu zamítnul v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 19 167,10 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 852,21 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 197 Kč od 15. 8. 2020 do 20. 11. 2020, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 210 Kč od 15. 8. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 4 095,13 Kč a úroku ve výši 62,46 % ročně z částky 21 009,79 Kč od 15. 8. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 28. 4. 2020 dosáhne částky 90 504 Kč.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ve věci byla převážně úspěšná žalovaná a ta by tak měla vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalované v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.