27 CO 158/2020

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Zory Komancové a soudkyň Mgr. Marcely Vítkové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO , sídlem adresa , zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení , sídlem adresa , proti; žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne datum , bytem adresa , o zaplacení 29 925 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou 19 252 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. 6. 2020, čj. 4 C 26/2020-52,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do 29 925 Kč s 8,5% úroky z prodlení od 27. 1. 2020 do zaplacení, částky 19 252 Kč a 20% úroků z částky 36 719,28 Kč od 24. 1. 2018 do 25. 6. 2019, z částky 35 177 Kč od 26. 6. 2019 do 15. 8. 2019, z částky 32 177 Kč od 16. 8. 2019 do 29. 10. 2019 a z částky 29 177 Kč od 30. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 145 252 Kč, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném 27. 1. 2020 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 29 925 Kč s příslušenstvím (80,87% úroky (nominální roční úroková sazba) a zákonnými úroky z prodlení) a smluvní pokutou ve výši 19 252 Kč s tím, že se jedná o nároky ze smlouvy o úvěru [číslo] žalovaným podepsané dne 27. 9. 2016. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč (částka převedena na účet uvedený ve smlouvě dne 3. 10. 2013) se sjednanou efektivní úrokovou sazbou 118,72 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s úroky splatit pravidelnými 42 měsíčními splátkami ve výši 2 882 Kč, počínaje listopadem 2016. Úvěruschopnost žalovaného žalobce před uzavřením smlouvy prověřoval z dokladů o příjmech, výpisů z běžného účtu, z prohlášení žalovaného, ověřil jeho úvěrovou historii v databázích [příjmení] a NRKI, prověřil, že žalovaný ani jeho zaměstnavatel nebyli v době žádosti o úvěr evidováni v insolvenčním rejstříku, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidovaný jako neplatný, provedl scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka) – dospěl k závěru, že volné zdroje žalovaného pro splácení jsou dostatečné. Žalovaný na dluh zaplatil 12 splátek ve sjednané výši; celkem tedy 34 584 Kč. Dostal se však do prodlení delšího než 60 dnů se splátkou [číslo] která byla splatná 22. 11. 2017. Úvěr byl proto v souladu s bodem [číslo] smlouvy k 22. 1. 2018 zesplatněn. Po zesplatnění žalovaný na dluh zaplatil dalších 14 882 Kč (1 x 2 882 Kč a 4 x 3 000 Kč). V souladu s bodem [číslo] písm. a) a b) smlouvy je žalovaný povinen zaplatit žalobci při prodlení se splátkou delším než 30 dní částku 374,66 Kč za splátku (celkem 748 Kč – splátky [číslo]). Žalobce se po žalovaném rovněž domáhal zaplacení smluvní pokuty dle bodu [číslo] smlouvy, nikoliv však ve sjednané výši 0,25 % z dlužné nové jistiny denně, ale jen ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny denně ode dne 24. 1. 2018 (do 27. 1. 2020 kapitalizováno částkou 19 252 Kč).

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal pasivní.

3. Soud prvního stupně žalobu zcela zamítl (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že po provedeném dokazování dospěl k závěru, že smlouva o úvěru (§ 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, dále také jen„ občanský zákoník“) byla mezi účastníky platně uzavřena, zabýval se však otázkou, zda úroková sazba sjednaná ve výši 118,72 % ročně není v rozporu s dobrými mravy. Poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že dobrým mravům odporuje úroková sazba přesahující čtyřnásobně horní hranici úrokových sazeb uplatňovaných bankami. Z měnové statistiky [obec] národní banky zjistil, že průměrná výše úrokových sazeb v září 2016 (doba uzavření smlouvy o úvěru) činila u půjček na spotřebu 10,47 % ročně. Ač tedy soud prvního stupně považoval za legitimní, aby žalobce jako nebankovní subjekt vzhledem k vyšší rizikovosti úvěrů sjednával vyšší úrokovou sazbu než je běžné u bank, sazbu 118,72 % ročně vyhodnotil jako neakceptovatelnou, odporující dobrým mravům a tudíž absolutně neplatnou (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku). Dodal, že neshledal ani důvod pro moderaci takto neplatně sjednané úrokové sazby a že žalovaný v rámci svého právního jednání vystupoval jako spotřebitel. Sjednané smluvní pokuty jako takové nehodnotil jako nepřiměřené, nicméně v kombinaci s dalšími sankčními smluvními ujednáními rovněž za rozporné s dobrými mravy. V závěru však ujednání o smluvních pokutách přesto vyhodnotil jako nepřiměřené ujednání (§ 1813 občanského zákoníku), a podle § 1815 občanského zákoníku k nim nepřihlížel – nárok na ně shledal nedůvodným. V závěrečném shrnutí uvedl, že žalobce měl právo na vrácení vyčerpané jistiny 40 000 Kč, na zaplacení neplatně sjednaných úroků a smluvních pokut však právo nemá. Jelikož žalovaný žalobci zaplatil celkem 49 466 Kč, žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že v řízení byl zcela úspěšný žalovaný. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by mu nějaké náklady řízení vznikly, proto rozhodl, že na náhradu nákladů řízení nemá právo žádný z účastníků.

4. Proti části II. výroku rozsudku a proti III. výroku podal žalobce odvolání. Navrhoval jeho změnu tak, aby soud zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci částku 29 925 Kč (z toho 29 177 Kč jistina a 748 Kč smluvní pokuta dle čl. 12 písm. a) a b) smlouvy) s 8,5% (zákonnými) úroky z prodlení od 27. 1. 2020 do zaplacení, 20% úroky z částky 36 719,28 Kč od 24. 1. 2018 do 25. 6. 2019, z částky 35 177 Kč od 26. 6. 2019 do 15. 8. 2018, z částky 32 177 Kč od 16. 8. 2019 do 29. 10. 2019 a z částky 39 177 Kč od 30. 10. 2019 do zaplacení (maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 145 252 Kč), jakož i smluvní pokutu dle čl. 12 smlouvy ve výši 19 252 Kč, a současně aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Namítal, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení. Vyslovil přesvědčení, že úroky byly sjednány v zákonných limitech a nebyl tedy důvod je ani částečně nepřiznat. Poukazoval na to, že sjednaná efektivní úroková sazba 118,72 % ročně odpovídá nominální úrokové sazbě 80,87 % ročně, kterou uvádí naprostá většina finanční institucí (jedná se pouze o matematickou operaci, kterou podrobně vysvětlil, když současně odkázal na odborné vyjádření ze dne 25. 10. 2018 zpracované [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], [příjmení], znalcem v oboru ekonomika), a ta splňuje judikaturní limit čtyřnásobku. Zopakoval, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů a je tak naprosto běžné a spravedlivé, že úroky jsou o něco vyšší než u bankovních subjektů (je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů). Vyzdvihl rovněž zásadu smluvní volnosti, dle které smluvním stranám vstupujícím do smluvních vztahů na základě své pravé a svobodné vůle je v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Pokud se tedy v posuzovaném případě účastníci dohodli na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z předpokladu, že tak učinili po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích; opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda. Poukázal rovněž na to, že v případě smlouvy o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku) je placení úroků jedním z jejích obligatorních pojmových znaků, není tedy možné uplatněný nárok na úroky zcela zamítnout, zváženo by mělo být přiznání alespoň obvyklých úroků. Domáhá se přiznání 20% úroků z dlužné částky ročně, když takto nastavenou úrokovou sazbu považuje za sazbu pod úrovní průměrné výše úroků v rámci nebankovního sektoru při poskytování půjček. Dále namítal, že ujednání o konkrétní výši úroků není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním ve smyslu § 1813 občanského zákoníku, neboť žalovaný byl se sazbou úroků seznámen (jak v předsmluvním formuláři, tak ve smlouvě samotné). V této souvislosti poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. [spisová značka], [spisová značka]. Vyslovil přesvědčení, že sjednaná výše úroků nemůže být ani v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník pro tento případ zakotvuje institut neúměrného zkrácení (§ 1793 občanského zákoníku), kterého by se však žalovaný musel dovolat, což neučinil. Dodal, že při posuzování výše úrokové sazby nelze ani vycházet z databáze [příjmení], neboť údaje z této databáze nelze dle jeho názoru považovat za obvyklou výši úroků (hodnoty uváděné v databázi [příjmení] jsou fakticky nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami). Navíc je tato databáze založena na váženém průměru, což průměr výrazně snižuje. Žalovaný v okamžiku uzavření smlouvy proti ujednání o výši smluvních úroků ničeho nenamítal, finanční prostředky přijal, přitom se mohl se žádostí o poskytnutí peněžních prostředků obrátit na jinou osobu. Doplnil, že dle jeho názoru nelze ochranu spotřebitele pojímat jako nejvyšší právní princip se zcela neomezenou aplikací, nelze zanedbávat zásadu proporcionality ani další obecně platné zásady. Rovněž žalobou uplatněné smluvní pokuty jsou dle žalobce v souladu se zákonem, a to konkrétně s § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také„ ZSÚ-III“), který sice nebyl účinný v době uzavření smlouvy, ale byl účinný v době podání žaloby. A ani případná kumulace úroků z prodlení a smluvní pokuty nemůže být důvodem pro vyslovení závěru o neplatnosti smlouvy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1599/2010).

5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a o. s. ř., přezkoumal v odvoláním napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Odvolací soud nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o úvěru, byť se zcela ztotožňuje s jeho skutkovým zjištěním o době, kdy byla předmětná smlouva o úvěru uzavírána (září 2019). Z této skutečnosti je totiž zřejmé, že smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-II“), a pokud se soud prvního stupně otázkou platnosti smlouvy v intencích tohoto zákona nezabýval (tzv. z úřední povinnosti), pochybil.

8. Dle ustanovení § 9 odst. 1 ZSÚ-II, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

9. Dle ustanovení § 22 odst. 5 ZSÚ-II, není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.

10. V právní praxi již není výraznějších pochyb o tom, že neplatnost zakotvená v citovaném ustanovení je neplatností absolutní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo i dřívější rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, který dovodil absolutní neplatnost smlouvy jako důsledek nesplnění povinnosti věřitele prověřit úvěruschopnost spotřebitele i v době, kdy § 9 odst. 1 ZSÚ-II neobsahoval větu druhou, která byla do tohoto ustanovení vložena s účinností od 24. 2. 2013 zákonem č. 43/2013 Sb.). Soudy jsou proto povinny se otázkou posuzování úvěruschopnosti zabývat tzv. z úřední povinnosti. Ostatně již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou s českým právním řádem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (bod 41 rozhodnutí Ústavního soudu). 11. [příjmení] napravil pochybení soudu prvního stupně, zopakoval odvolací soud dle § 213 odst. 2 a 3 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. listinné důkazy, které se žalobce k otázce posuzování tzv. úvěruschopnosti žalovaného předložil již v řízení před soudem prvního stupně, a to hodnocením klienta, potvrzením zaměstnavatele o výši příjmu žalovaného, výplatní páskou žalovaného, výpisem z databáze NRKI a výpisem z databáze [příjmení].

12. Z hodnocení klienta datovaného dne 27. 9. 2016 vyplývá, že bylo prováděno v souvislosti s poskytnutím nového úvěru ve výši 40 000 Kč, který měl být splacen 42 měsíčními splátkami po 2 882 Kč (žalovaný měl za celou dobu trvání úvěrového vztahu při řádném placení zaplatit 121 044 Kč). V části týkající se příjmů klienta je uvedena částka 18 000 Kč, a to jako„ pravidelný čistý měsíční příjem klienta“ i jako„ celkem příjmy“. V části výdajů jsou ve formuláři uvedeny náklady žalovaného ve výši 3 800 Kč měsíčně a v kolonce„ nájemné, inkaso, doprava a ostatní“ je uvedena částka 4 000 Kč měsíčně. Celkové měsíční výdaje žalovaného tak jsou uvedeny částkou 7 800 Kč, volné zdroje částkou 10 200 Kč. Z formuláře dále vyplývá, že žalovaný je zaměstnán, je svobodný, údaj o vzdělání je zatržen v kolonce„ výuční list“, forma bydlení„ pronájem“.

13. Z potvrzení zaměstnavatele žalovaného vyplývá, že v době uzavírání smlouvy u něj žalovaný byl zaměstnán již jeden a tři čtvrtě roku, pracovní poměr nebyl sjednán na dobu určitou a se žalovaným nebylo vedeno jednání o skončení pracovního poměru. Průměrný čistý měsíční příjem žalovaného za měsíce červen až srpen 2016 činil 20 354 Kč (v srpnu 21 605 Kč), nebyly z něj činěny žádné srážky. Výplatní páska žalovaného za srpen 2016 tyto údaje potvrzuje.

14. Podle výpisu z databáze NRKI bylo žalovanému přiřazen příznak 14 (klient je v registru příliš nový nebo má rozpracované žádosti). Dle výpisu záznamů z registru [příjmení] pak u žalovaného nebyly evidovány žádné dlužné částky po splatnosti.

15. Po provedení těchto důkazů poučil odvolací soud žalobce, že tyto neprokazují, že by žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru dostál své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, když nejsou předloženy žádné důkazy k tomu, že žalobce řádně prověřoval i výdajovou stránku žalovaného. Žalobce žádné další důkazy nepředložil.

16. Z provedeného dokazování tedy vyplynulo, že žalobce si od žalovaného vyžádal pouze doklady prokazující jeho příjem, doklady prokazující výdaje žalovaného žádné předloženy nebyly. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalovaného nebyl řádný (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, jakož i závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) a že na základě údajů, které měl k dispozici, nemohl spolehlivě dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Úvěr žalovanému tak neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 9 odst. 1 věta prvá ZSÚ-II). Je velice málo pravděpodobné, že by žalovaný měl pravidelné výdaje toliko ve výši odpovídající životnímu minimu, rovněž souhrnně uváděná částka za bydlení (pronájem), inkaso, dopravu a ostatní ve výši 4 000 Kč dle soudu není reálná. Žalobce žalovanému přitom poskytl poměrně vysoký úvěr, který měl být splácen 3,5 roku.

17. Žalobci tak v rámci řízení nemělo být přisouzeno více, než odpovídá částce, kterou vyplatil žalovanému 40 000 Kč se zohledněním žalovaným již zaplacených částek (49 466 Kč). Výrok soudu prvního stupně, kterým žalobu zcela zamítl, je proto (i když z jiného důvodu) věcně správný a odvolací soud jej dle § 219 o. s. ř. potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku), a to včetně správného II. výroku o náhradě nákladů řízení (II. výrok tohoto rozsudku).

18. Pro úplnost odvolací soud dodává, že s ohledem na výše uvedený závěr nedoplňoval dokazování listinami, které žalobce předložil spolu s odvoláním, a to informacemi [obec] národní banky o zápůjčních úrokových sazbách obvyklých na trhu; dopisem [obec] národní banky z 21. 12. 2018 (sp. zn. Sp [číslo]); zprávou [právnická osoba], z 19. 9. 2018; ani zprávou [právnická osoba] (sp. zn. [spisová značka]).

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, byl by proto povinen nahradit žalovanému všechny účelně vynaložené náklady. Jelikož z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému v rámci odvolacího řízení nějaké účelně vynaložené náklady vznikly, rozhodl odvolací soud tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal (III. výrok tohoto rozsudku).