4 C 26/2020

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 49 177 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 29 925 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 29 925 Kč ve výši 8,5 % ročně od 27. 1. 2020 do zaplacení, částku ve výši 19 252 Kč a dále úrok za poskytnutí úvěru ve výši 80,87 % p.a., a to v celkové výši 40 818,40 Kč, 3 849,99 Kč a 5 178,75 Kč a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 80,87 % p.a. z částky 29 177 Kč od 30. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 24. 1. 2018 dosáhne částky 145 252 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 49 177 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce číslo ze dne 27. 9. 2016, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou zápůjčku vrátit ve 42 měsíčních splátkách po 2 882 Kč. Jelikož se žalovaný dále ocitl v prodlení více jak 30 dnů u splátek č. 13, 14, žalobkyni vzniklo právo na smluvní pokuty ve výši 374,66 Kč za každý případ tohoto prodlení. V důsledku toho, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou u splátky č. 13 o více jak 60 dnů, žalobkyně k 22. 1. 2018 zesplatnila celou zápůjčku. Do tohoto data žalovaný uhradil pouze 34 584 Kč. Ke dni zesplatnění zápůjčky se celá dosud nezaplacená jistina i úroky staly součástí nové jistiny zápůjčky. Poté žalovaný ještě uhradil žalobkyni 14 882 Kč. Žalobkyně požaduje po žalovaném úhradu nové jistiny zápůjčky ve výši 29 177 Kč, smluvních pokut vyměřených před zesplatněním v celkové výši 748 Kč a smluvní pokuty ve výši 19 252 Kč. Na posledně uvedenou smluvní pokutu stanovenou 0,25 % z dlužné nové jistiny za každý dne prodlení, žalobkyně však požaduje pouze 0,1% ročně. Dále žádá úrok ve výši 80,87 % ročně, ve smlouvě byl dohodnut ve výši 118,72 % ročně.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal nečinný.

3. Soud z provedených důkazů zjistil, že účastníci podepsali dne 27. 9. 2016 smlouvu o úvěru číslo v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit jistinu ve výši 40 000 Kč při sjednaném úroku ve výši 118,72 % ročně (viz část A) smlouvy). O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému oznámení ze dne 4. 10. 2016. Z bodu 12 smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru, podepsaných žalovaným dne 27. 9. 2016, vyplývá povinnost žalovaného uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 8 % z výše dlužné splátky za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 15 dnů, 13 % z výše dlužné splátky za třicetidenní prodlení, dle bodu číslo je žalovaný v případě, že po zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 25 % z dlužné částky a dále 0,25 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího úplného zaplacení za každý den prodlení. Dle bodu číslo v případě, že nebudou uhrazeny 2 splátky řádně a včas nebo se dlužník ocitne v prodlení s úhradou splátky nebo její části o délce 60 dnů, dojde automaticky k zesplatnění úvěru. Dle dokladu o vyplacení úvěru byl úvěr vyplacen dne 3. 10. 2016 na účet uvedený ve smlouvě. Žalobkyně je vedena jako nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru (úplný výpis).

4. Z„ Předsmluvního formuláře“ ze dne 27. 9. 2016 soud zjistil, že výpůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru činí 118,72 % ročně a jedná se o pevnou výpůjční úrokovou sazbu na celou dobu splácení úvěru a že předpokládaná výše roční procentní sazby nákladů (RPSN) na tento spotřebitelský úvěr představuje taktéž 118,72 %. Podle smlouvy měl žalovaný tento úvěr splácet v 42 měsíčních splátkách po 2 882 Kč ke každému 22. dni v měsíci, přičemž celková částka při řádném splácení, kterou měl žalovaný zaplatit, činila 121 044 Kč Uzavření smlouvy předcházel pre-scoring žalovaného, jak vyplývá z dotazu ze dne 27. 9. 2016 z výpisu z databáze SOLUS, v němž není žádný záznam a z výpisu z nebankovního registru klientských informací, kde je záznam, že klient je v registru příliš nový nebo má rozpracované žádosti a z dokumentu s názvem„ Hodnocení klienta“, ze dne 27. 9. 2016, z něhož vyplynulo, že čistý příjem žalovaného je 18 000 Kč měsíčně a jeho výdaje činí 3 800 Kč, což je částka na žalovaného a 4 000 Kč na inkaso a nájemné, dopravu a jiné. Žalovaný taktéž předložil výplatní lístek a potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu. Strany také podepsaly prohlášení o splnění informační povinnosti úvěrujícího a žalovanému bylo oznámeno schválení úvěru přípisem ze dne 4. 10. 2016 a byl mu zaslán i splátkový kalendář ke smlouvě.

5. Poté, co se žalovaný dostal do prodlení se splácením splátek, vyzvala žalobkyně žalovaného dopisy ze dne 22. 1. 2018 a 27. 12. 2017 k jejich zaplacení, a dále žalovaného vyzvala k zaplacení smluvní pokuty a účelně vynaložených nákladů a upozornila ho na možnost zesplatnění celého úvěru (přípisy a dodejka). Poté žalobkyně využila možnosti úvěr zesplatnit, a tento krok žalovanému oznámila v dopise ze dne 22. 1. 2018 (oznámení). Současně mu vyúčtovala náklady vzniklé v souvislosti s upomínáním. Dle karty klienta žalovaný na úvěr uhradil celkem částku 49 466 Kč. Předžalobní výzvou ze dne 10. 4. 2019 odeslanou dne 11. 4. 2019 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení celkového dluhu (výzva, poštovní podací arch).

6. Z vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek soud neučinil žádná skutková zjištění, neboť má za to, že v úvěrové smlouvě samotné byla zcela jednoznačně určena výše úroku jako pevná sazba po celou dobu neměnná a ve vztahu ke spotřebiteli považuje polemiku ohledně nominální úrokové sazby a výpočtu efektivní úrokové míry podle složitých vzorců znalce za zcela irelevantní.

7. Při právním posouzení věci vycházel soud se zákona č. 89/2012 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 576 o. z., týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k takovému jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 1802 o. z., mají-li být sjednány úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Podle § 1813 o. z., má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Podle § 2048 o. z., ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Dle odst. 2 téhož ustanovení platí, že uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Dle odst. 3 téhož ustanovení platí, že souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

8. Na základě výše uvedeného má soud za prokázané, že mezi účastníky byla dne 27. 9. 2016 platně uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 40 000 Kč a žalovaný se zavázal pravidelně splácet měsíční splátky ve výši 2 882 Kč ke každému 22. dni v měsíci. Pokud jde o sjednaný úrok ve výši 118,72 % ročně, je nezbytné jej hodnotit z hlediska jeho přiměřenosti a toho, zda jeho výše není v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy je míněn„ souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence sdílené rozhodující částí společnosti, a majíce povahu norem základních“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001). Jak Nejvyšší soud dále uvedl v rozsudku ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2640/2012:„ Kompendium uvedených norem představuje společensky uznávané mínění, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Soud zjišťuje, zda se výkon práva příčí dobrým mravům v daném čase a na daném místě podle objektivního kritéria, nezávisle na vědomí a vůli toho, kdo právo nebo povinnost vykonává (nezávisle na zavinění).“ Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, uvádí, že„ nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“. Na jiném místě tohoto rozsudku Nejvyšší soud dodává, že„ za nepřiměřenou výši úroků, která odporuje dobrým mravům, je zpravidla považována taková výše, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“. Nejvyšší soud konkrétně považoval za rozpornou s dobrými mravy výši úroků, která přesahovala horní hranici úrokových sazeb uplatňovaných bankami téměř čtyřnásobně. Ačkoli se citovaný rozsudek týká smlouvy o půjčce, jeho závěry lze nepochybně vztáhnout i na sjednaný úrok ve smlouvě o úvěru. Z měnové statistiky České národní banky týkající se úrokových sazeb úvěrů poskytovaných bankami v jednotlivých letech soud zjistil, že průměrná výše úrokových sazeb v měsíci září 2016, kdy byla s žalovaným smlouva o úvěru uzavřena, činila u půjček na spotřebu celkem 10,47 %.

9. Podle názoru zdejšího soudu je legitimní, aby žalobkyně uplatňovala u úvěru vyšší úrokovou míru, než jaká je běžně uplatňována bankami. Na rozdíl od bankovních ústavů totiž čelí vyšší míře rizikovosti, neboť poskytuje úvěry za méně přísných podmínek a klientům, u nichž mohou být určité pochybnosti o tom, zda jej budou splácet, a kteří by u banky s žádostí o úvěr patrně neuspěli. Je rovněž potřeba respektovat zásadu smluvní volnosti stran za situace, kdy žalovaná byla přímo v textu smlouvy seznámena s výší částky, kterou bude povinna žalobkyni zaplatit. Jakkoli je tedy ze strany žalobkyně zcela oprávněné, aby tuto zvýšenou míru rizikovosti jí poskytovaných půjček kompenzovala vyššími úroky, míru úrokové sazby ve výši 118,72 % ročně již akceptovat nelze, neboť výrazně přesahuje horní hranici úrokových sazeb sjednávaných bankami, a proto optikou výše citované judikatury odporuje dobrým mravům. Tento závěr je navíc posílen faktem, že se v daném případě jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem, v němž je třeba spotřebiteli jakožto slabší straně poskytnout zvýšenou ochranu, a to navzdory dikci věty poslední § 1813 občanského zákoníku, jemuž ustanovení § 580 odst. 1 téhož zákona nejen systematicky předchází, ale jemuž je toto obecné ustanovení jakožto ustanovení speciálnímu aplikačně nadřazeno.

10. Soud neshledal ani důvod pro moderaci neplatně ujednané výše úrokové sazby do výše obvyklé, a to ze dvou důvodů. Zaprvé ustanovení § 1802 občanského zákoníku tento postup předvídá pouze pro případ, kdy výše úroků nebyla sjednána v (adhezní) úvěrové smlouvě vůbec, zadruhé se k obdobnému postupu vyjádřil v minulosti odmítavě Soudní dvůr Evropské unie a soud má za to, že z jeho odůvodnění lze vycházet i v tomto případě, tedy pokud jde o sjednadný úrok, neboť smysl a účel toho, co uvedl Soudní dvůr zůstává zachován. Ten například v rozsudku ze dne 14. 6. 2012 ve věci C -618/10 (Banco Espanol de Crédito SA vs. Joaquín Calderón Camino) konstatoval, že článek 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13 EHS z 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách je třeba vykládat tak, že brání takové úpravě členského státu, jež by vnitrostátnímu soudu umožnila, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. Soudní dvůr Evropské unie odůvodnil toto rozhodnutí o předběžné otázce tím, že pokud by mohl vnitrostátní soud smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, tj. změnit zneužívající klauzuli, byli by prodávající či poskytovatelé nadále podněcováni uvedené klauzule využívat a jejich zájmy by byly tímto způsobem zajištěny.

11. Na věc je nutno aplikovat rovněž relevantní ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, který je účinný od 1. 12. 2016, a to s ohledem na uzavření smlouvy dne 27. 9. 2016 a úpravou § 168 zákona týkající se přechodných ustanovení. Žalovaný v rámci smluvního vztahu vystupoval jako spotřebitel, jedná se tedy o spotřebitelský úvěr. Ustanovení § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 124 téhož zákona, výslovně stanoví, že se zesplatnění týká pouze dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, nikoliv i budoucích nákladů spotřebitelského úvěru. Chrání tedy spotřebitele před tím, aby po něm v důsledku zesplatnění byly požadovány budoucí platby úroků; tato úprava je přitom kogentní a nelze se od ní odchýlit. Požaduje-li tedy žalobkyně i budoucí náklady (smluvní úroky za dobu následující po zesplatnění úvěru až do zaplacení), je tento požadavek v rozporu s § 122 zákona o spotřebitelském úvěru, který nepřipouští jiné nároky než ty, které jsou zde uvedeny.

12. Soud má proto za prokázané, že výše úroku 118,72 % ročně několikanásobně přesahuje úrokové sazby poskytované bankami v době sjednání smlouvy o úvěru, a proto je pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná. V části, v níž tedy žalobkyně požadovala po žalovaném úroky 80,87 % ročně z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru, proto soud žalobu zamítl, neboť pokud je úrok sjednán absolutně neplatně, není podstatné, že žalobkyně požaduje žalobou méně, než je sjednaný úrok (v dané věci úrok sjednán ve výši 118,72 %, požadován ve výši 80,87 %).

13. Ke sjednaným smluvním pokutám soud uvádí, že tyto sami o sobě nejsou nepřiměřené, nicméně v kombinaci s dalšími ujednanými smluvními pokutami či sankcemi, ať už skrytými za poplatky (smluvní pokutu ve výši 8 % z výše dlužné splátky za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 15 dnů, 13 % z výše dlužné splátky za třicetidenní prodlení, smluvní pokutu ve výši 25 % z dlužné částky pro případ, že po zesplatnění nedojde k úhradě nové jistiny úvěru a dále 0,25 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího úplného zaplacení za každý den prodlení), jsou nepřiměřeně vysoké, zakládají nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele, neboť žalobkyně není žádným způsobem ohrožena sankcemi při porušení jejích povinností, a jako takové jsou v rozporu s dobrými mravy. Soud proto žalobkyni nepřiznal ani smluvní pokutu. Nutno také vzít v úvahu, že smluvní pokuta byla sjednána mimo samotnou smlouvu o úvěru, v listině označené jako smluvní ujednání smlouvy, byť podepsané žalovaným, psané však velmi malým písmem, velmi obsáhlé a ze strany žalovaného mohlo lehce dojít k přehlédnutí.

14. Nárok žalobkyně na smluvní pokutu soud posoudil v souladu s ustanovením § 2048 o. z., a shledal, že smluvní pokuta nebyla sjednána přímo ve smlouvě, uplatní se tedy nález ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 (dostupné na nalus.usoud.cz) a také odkazuje soud na závěry shora uvedeného rozsudku Soudního dvora EU ze dne 14. 6. 2012 ve věci Banco Español de byl 2 i s Crédito SA proti Joaquínovi Calderónovi Caminovi, C -618/10 (dostupné na eur-lex.europa.eu), v němž bylo uvedeno, že čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993 musí být vykládán tak, že brání takové úpravě vnitrostátního práva, která umožní soudům členského státu, aby měnily obsah zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských smlouvách, jsou-li shledány neplatnými. Jinými slovy z textu směrnice a výkladu v uvedeném rozsudku soudního dvora vyplývá, že soudy členských států jsou povinny v případě zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských smlouvách povinny k takovým ujednáním nepřihlížet. Tomu odpovídá také shora uvedená úprava ustanovení § 1813 ve spojení s § 1815 o. z., které příslušnou směrnici implementují a dle nichž se k nepřiměřeným ujednáním ve spotřebitelských smlouvách nepřihlíží, ledaže se jich dovolá sám spotřebitel. Zdejší soud má přitom za to, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v projednávané smlouvě je v rozporu s ustanovením § 1813 o. z., a to z těchto důvodů. Funkce smluvní pokuty je trojí – preventivní, sankční a uhrazovací. Smluvní pokuta tedy musí být dostatečně vysoká, aby dlužníka odradila od porušování smluvního závazku, případně jej za jeho porušení citelně potrestala a konečně má také sloužit jako paušalizovaná náhrada škody pro věřitele. S ohledem na tyto funkce se však jeví soudu stanovená výše smluvní pokuty jako nepřiměřená. Pokud jde o prevenci delikvence a sankci pro dlužníka má soud za to, že sjednání smluvní pokuty bez časového ohraničení vede k tomu, že ujednání o smluvní pokutě fakticky obchází institut úroku z prodlení, který lze dle názoru soudu ve spotřebitelských vztazích požadovat pouze do výše stanovené uvedeným nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (k tomu viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 523/07 ze dne 7. 5. 2009 a sp. zn. I. ÚS 728/10 ze dne 1. 7. 2010 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2014, dostupný na www.nsoud.cz). Účinným odrazením dlužníka od porušování smlouvy by byla bez pochyby i smluvní pokuta v podobě jednorázové částky nebo s denní sazbou, avšak časově ohraničeným plynutím, jež by v konečném důsledku spotřebitele zatěžovala méně. Z pohledu uhrazovací funkce pak soud konstatuje, že v případě úvěrového vztahu lze jako škodu na straně věřitele považovat nemožnost úvěrovat prostředky, které v rozporu se smlouvou dlužník zadržuje, jinému subjektu a inkasovat příslušný úrok. Škoda tak má povahu ušlého zisku. Lze však jen stěží uvažovat o tom, že by byla žalobkyně schopna úročit jím poskytované úvěry sazbou 0,25 % denně a takovýto zisk generovat, neboť smluvní úrok u spotřebitelských úvěrů v této výši by byl jistojistě hodnocen jako nepřiměřeně vysoký. Nelze tedy než uzavřít, že dle soudu je ujednání smlouvy o smluvní pokutě nutné považovat za nepřiměřené dle ustanovení § 1813 o. z. Proto k němu soud v souladu s ustanovením § 1815 nepřihlíží a nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty proto v celém rozsahu zamítl jako nedůvodný.

15. V řízení o žalobě o vrácení plnění z (částečně) neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným, a to i v případě, že by žalovaný započtení jím poskytnutého protiplnění nenavrhl (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 52/2002 ze dne 30. 6. 2004, nebo sp. zn. 33 Cdo 2373/2007 ze dne 15. 9. 2009; soud má přitom za to, že dané závěry lze aplikovat i za stávající právní úpravy). Vzhledem k tomu, že žalobkyně by měla právo na vrácení jistiny v čerpané výši 40 000 Kč, nemá však právo na neplatně sjednaný úrok ani na neplatně sjednané smluvní pokuty; a vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 49 466 Kč, soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. V řízení byl zcela úspěšný žalovaný, měl by tak právo na náhradu nákladů řízení, ze spisu se však nepodává, že by mu nějaké vznikly, rozhodl soud, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li účastníci dobrovolně povinnosti stanovené tímto rozhodnutím, lze se plnění domáhat výkonem rozhodnutí nebo exekucí dle zákona 120/01 Sb.