27 CO 196/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , insolvenční správce právnická osoba , IČO , sídlem adresa , zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa , o zaplacení 197 400 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. 9. 2021, č. j. 104 C 1/2021-72,

I. Rozsudek soud prvního stupně se v I. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 197 400 Kč s 10% úroky z prodlení z částky 126 000 Kč od 28. 8. 2019 do zaplacení, z částky 290 400 Kč od 2. 9. 2019 do 9. 9. 2019, z částky 50 400 Kč od 10. 9. 2019 do zaplacení a z částky 21 000 Kč od 10. 9. 2019 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 37 280 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek za žalobu ve výši 19 270 Kč na účet Okresního soudu v Jihlavě do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 18 640 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek za odvolání ve výši 9 870 Kč na účet Okresního soudu v Jihlavě do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V řízení zahájeném 31. 12. 2020 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 1 137 400 Kč s 10% (zákonnými) úroky z prodlení z částky 726 000 Kč od 28. 8. 2019 do zaplacení, z částky 290 400 Kč od 2. 9. 2019 do zaplacení a z částky 121 000 Kč od 10. 9. 2019 do zaplacení. V prvé řadě uvedl, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2019, č. j. [insolvenční spisová značka], byl zjištěn úpadek společnosti [právnická osoba], se sídlem v [obec], [IČO] (dále jen„ dlužník“), a na její majetek prohlášen konkurs. Současně byl žalobce jmenován insolvenčním správcem. Do majetkové podstaty dlužníka byla pod položkou [číslo] sepsána i pohledávka za žalovaným ve výši 1 137 400 Kč. Mezi dlužníkem (prodávajícím) a žalovaným (kupujícím) byla 12. 11. 2018 uzavřena smlouva o koupi souboru movitých věcí; žalovanému předán téhož dne. Sjednanou kupní cenu ve výši 600 000 Kč bez DPH, tj. 726 000 Kč vč. DPH, dlužník vyúčtoval žalovanému fakturou [číslo] ze dne 30. 11. 2018 splatnou 27. 8. 2019. Mezi dlužníkem (prodávajícím) a žalovaným (kupujícím) byla 17. 12. 2018 uzavřena další kupní smlouva o koupi souboru movitých věcí; žalovanému předán téhož dne. Dohodnutou kupní cenu ve výši 340 000 Kč bez DPH, tj. 411 400 Kč vč. DPH, dlužník vyúčtoval žalovanému fakturou [číslo] ze dne 5. 12. 2018 splatnou 1. 9. 2019 na částku 290 400 Kč a fakturou [číslo] ze dne 13. 12. 2018 splatnou 9. 9. 2019 na částku 121 000 Kč. Po prohlášení konkursu na majetek dlužníka žalobce 5. 5. 2020 vyzval žalovaného k zaplacení částky 197 400 Kč, která nebyla dosud uhrazena; dle účetnictví dlužníka měly být 9. 10. 2019 na úhradu předmětných faktur zaplaceny pouze částky 600 000 Kč, 240 000 Kč a 100 000 Kč, tj. kupní ceny bez DPH. K těmto platbám však není v účetnictví dlužníka evidován žádný doklad a samotné zaúčtování k prokázání této skutečnosti nepostačuje. Nato jednatel žalovaného telefonicky kontaktoval žalobce se sdělením, že jde o nedoplatky ve výši DPH a k jejich úhradě dojde do poloviny června 2022, jakmile mu přijde jiné plnění. Ani přes požadavek žalobce jednatel žalovaného tento příslib nezaslal písemně ani emailem. Na základě další urgence jednatel žalovaného sdělil žalobci, že dlužné částky odvede přímo správci daně Ani přes upozornění, že takový postup není možný a dlužné částky je nutno uhradit do majetkové podstaty dlužníka, již žalovaný nereagoval ani ničeho nezaplatil. Žalobce proto dopisem z 27. 9. 2020 žalovaného opakovaně vyzval k úhradě všech dlužných částek a následně byl žalovaný k úhradě vyzván dopisem právního zástupce žalobce dne 23. 10. 2020. Vzhledem k tomu, že jediný společník a jednatel žalovaného je bratrem jediného společníka a jednatele dlužníka a jediný společník a jednatel žalovaného byl rovněž zaměstnancem dlužníka, má žalobce důvodné pochybnosti o tom, zda k úhradám skutečně došlo, neboť nesprávným vedeným účetnictvím dlužníka mohlo dojít k získání majetkového prospěchu v rámci rodiny jediného společníka a jednatele dlužníka na úkor věřitelů a majetkové podstaty.

2. Žalovaný potvrdil uzavření kupních smluv i vystavení faktur, ohradil se však proti tvrzení žalobce, že částka 940 000 Kč, tj. součet kupních cen bez DPH, dosud nebyla uhrazena. Zdůraznil, že v čl. II (který je stejného znění v obou kupních smlouvách) bylo ujednáno přenesení povinnosti úhrady daně z přidané hodnoty z prodávajícího (dlužníka) na kupujícího (žalovaného). Daň z přidané hodnoty tak měl příslušnému finančnímu úřadu hradit přímo žalovaný, nikoliv dlužník (prodávající) a žalobci nárok na úhradu DPH vůči žalovanému nevznikl. Vyslovil přesvědčení, že veškeré nároky žalobce z obou kupních smluv již uhradil. Současně doložil dva jednorázové příkazy z 9. 10. 2019 k úhradě částek 340 000 Kč a 600 000 Kč na účet č. [bankovní účet]. Při jednání žalovaný sdělil, že DPH finančnímu úřadu dosud nezaplatil, neboť čeká na registraci plátce DPH.

3. Žalobce v replice na vyjádření žalovaného uvedl, že již 4. 11. 2019 požádal o součinnost [právnická osoba], která mu dne 19. 11. 2019 sdělila, že dlužník u ní má vedeny pouze dva běžné účty (oba zrušeny v listopadu 2019). Protože se ani v jednom případě nejednalo o bankovní účet, na který žalovaný dle svého tvrzení zaslal platby v celkové výši 940 000 Kč, začal žalobce zjišťovat, zda nešlo o účet úvěrový, neboť dlužník měl vůči [právnická osoba], povinnost hradit úvěr, který zajišťovala práva vůči jednateli dlužníka. Pokud by došlo k úhradě na tento účet, zřejmě by se jednalo o snahu o co největší ponížení předmětného úvěru namísto jiných dluhů, u kterých neexistovalo zajišťovací právo vůči jednateli dlužníka. Byť povinnost tvrzení a důkazní ohledně tohoto účtu je na žalovaném, žalobce sám dne 26. 3. 2021 požádal [právnická osoba], o zaslání výpisu z účtu č. [bankovní účet] za účelem ověření, zda se skutečně jednalo o úvěrový účet a zda na tento účet byla úhrada provedena. (Odpověď na tuto žádost však ke dni vyhotovení písemné repliky žalobce neobdržel.) K tvrzení žalovaného, že se s dlužníkem dohodl na zaplacení DPH přímo správci daně, žalobce zdůraznil, že bylo primárně povinností dlužníka jako prodávajícího odvést DPH správci daně a k jinému ujednání nemůže být nyní přihlíženo. Nadto žalovaný ani netvrdil a neprokazoval, že by DPH skutečně uhradil. Pokud k zaplacení nedošlo, nárok na zaplacení zbývající části kupní ceny náleží do majetkové podstaty dlužníka; žalovaný již není oprávněn platit jiné osobě než žalobci jakožto insolvenčnímu správci dlužníka (viz § 249 insolvenčního zákona). Pokud by žalovaný platbu za dlužníka vůči správci daně učinil, bylo by možno uvažovat o zániku povinnosti žalovaného k úhradě v této části. Pokud k úhradě nedošlo, tvrzené sjednání úhrady DPH za dlužníka vůči správci daně lze považovat pouze za platební místo, které prohlášením konkursu však již bylo zcela jistě nahrazeno. V tento okamžik již nelze správce daně upřednostnit před ostatními věřiteli dlužníka. Nadto podle názoru žalobce nebyly splněny zákonné podmínky pro přenesení daňové povinnosti z dlužníka na žalovaného. Zákon o DPH uvádí případy, ve kterých lze uplatňovat přenesení daňové povinnosti, nicméně předmětná transakce žádnou takovou výjimku nenaplňuje. Následně vzal žalobce žalobu zpět co do částky 940 000 Kč s příslušenstvím s tím, že [právnická osoba], poskytla výpis z úvěrového účtu, z něhož je zřejmé, že tato částka byla žalovaným uhrazena dne 9. 10. 2019. Soud prvního stupně řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby zastavil.

4. Po provedeném dokazování soud prvního stupně rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem, kterým žalobu zamítl (I. výrok) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 32 147,20 Kč (II. výrok). V odůvodnění stručně zrekapituloval tvrzení žalobce i obranu žalovaného. Konstatoval, že žalovaný zaplatil dlužníkovi (prodávajícímu) částku 940 000 Kč a dosud neuhradil daň z přidané hodnoty ve výši 197 400 Kč Smlouvy uzavřené 12. 11. 2018 a 17. 12. 2018 mezi dlužníkem a žalovaným podřadil pod § 2079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) upravující kupní smlouvu. Rovněž citoval § 5 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a § 241 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Poukázal na to, že platností ujednání o přenesení daňové povinnosti se opakovaně zabýval i Nejvyšší soud (např. rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 132/99 a sp. zn. 33 Cdo 2178/2000), a to v souvislosti s daní z převodu nemovitostí. Uzavřel, že ujednání mezi dlužníkem a žalovaným obsažené v obou kupních smlouvách (čl. II čtvrtý odstavec obou těchto smluv) o povinnosti žalovaného odvést dan z přidané hodnoty ve výši odpovídající žalované částce bylo dostatečně určité, neboť je patrné, jaké částky a komu má žalovaný jako kupující zaplatit. Šlo o soukromoprávní závazek mezi stranami kupní smlouvy. V souladu se smluvním ujednáním žalovaný jako kupující uhradil kupní cenu ve výši 940 000 Kč a dále podle tohoto ujednání měl zaplatit 197 400 Kč na dani z přidané hodnoty finančnímu úřadu. Na platnosti této smluvní povinnosti nic nemění ani skutečnost, že podle § 92a zákona o dani z přidané hodnoty, resp. podle nařízení vlády č. 361/2014 Sb., se nejednalo o obchod, na který lze aplikovat režim přenesené daňové povinnosti, neboť podle § 241 daňového řádu dohoda, podle níž daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, není vůči správci daně účinná, tedy povinnou osobou ve vztahu k finančnímu úřadu je stále prodávající. Na platnosti ujednání o přenosu daňové povinnosti nemění nic ani skutečnost, že dlužník jako prodávající vystavil žalovanému daňové doklady včetně vyúčtování DPH. Daňový doklad je totiž jednostranným jednáním prodávajícího a nelze z něho usuzovat, že by došlo ke změně původního závazku sjednaného v kupních smlouvách. Poukaz žalobce na § 249 odst. 2 insolvenčního zákona označil za nepřiléhavý, neboť„ v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že žalovanou částku v insolvenčním řízení uplatnil vůči společnosti v konkurzu finanční úřad a z majetkové podstaty byla tato částka zaplacena, ačkoliv podle kupních smluv měl povinnost částku 197 400 Kč zaplatit žalovaný a měl by tuto částku společnosti v konkursu nahradit“. Žalobu tedy v celém rozsahu zamítl a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal ve sporu zcela úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení v plné výši.

5. Proti rozsudku podal odvolání žalobce s tím, aby byl odvolacím soudem změněn, žalobě (se zohledněním částečného zpětvzetí) v celém rozsahu vyhověno a žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V obšírném odůvodnění odvolání žalobce zrekapituloval tvrzení uvedená již v řízení před soudem prvního stupně ohledně pochybností o úhradě částky 940 000 Kč. Soudu prvního stupně vytkl nesprávné posouzení základu sporu s tím, že sice odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu, nicméně jeho závěry jsou značně nepřiléhavé, kdy patrně došlo k nepochopení aplikace daňových otázek, zejména způsobu fungování vzniku daňových povinností, vystavování daňových dokladů, odvodů daňových závazků státu atd. Dále soudu prvního stupně vytkl, že se vůbec nevypořádal s aplikací § 249 odst. 2 insolvenčního zákona, pouze ji„ odbyl“ konstatováním, že se údajně vztahuje na jinou, než řešenou situaci, ačkoliv jde o zcela zásadní ustanovení pro posouzení celé věci, které zjednodušeně řečeno stanoví, že všichni jsou povinni po prohlášení konkursu platit své závazky dlužníkovi na účet majetkové podstaty k rukám insolvenčního správce, tedy nikoliv na jakákoliv jiná dříve sjednaná platební místa. Podle přesvědčení žalobce ve věci lze aplikovat primárně předmětné ustanovení insolvenčního zákona. Pokud si dlužník se žalovaným sjednali, že platebním místem pro úhradu části závazku bude účet správce daně, váha tohoto ujednání je obdobná tomu, jako by si dlužník se žalovaným sjednal, že tuto část závazku žalovaný zaplatí jakékoliv jiné osobě, stále se jedná pouze a jen o platební místo. Pokud by k úhradě došlo, správce daně by platbu započetl na úhradu daňové povinnosti dlužníka vůči správci daně. Po zjištění úpadku dlužníka by však ani takové započtení nebylo (s ohledem na § 140 odst. 2 insolvenčního zákona) přípustné. I v řízení před soudem prvního stupně žalovaný výslovně potvrdil, že částku 197 400 Kč dosud nezaplatil s tím, že údajně čeká na registraci k DPH. Tuto výmluvu považuje žalobce za zarážející i s ohledem na výši obratu žalovaného. Dále žalobce zdůraznil, že dlužníkovi vznikla povinnost přiznat daň správci daně již při prodeji věcí (§ 20a odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.) a vystavit na toto plnění (do 15 dnů ode dne vzniku povinnosti přiznat daň) fakturu a následně bezodkladně odvést příslušné DPH správci daně. Soud prvního stupně se vůbec nezabýval tím, že prodlení dlužníka vůči správci daně by trvalo bez ohledu na to, na čem se dohodl se žalovaným. Žalobce se rovněž podivil nad názorem soudu prvního stupně, podle kterého by asi měl dlužník v případě popsané dohody vystavit žalovanému fakturu na částku bez DPH, tedy uvést, že DPH je vlastně 0 Kč. Současně však soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že vůči správci daně je tato soukromoprávní dohoda neúčinná, což naopak potvrzuje, že faktury byly vystaveny správně včetně uvedení DPH. Dlužník nebyl oprávněn vystavit fakturu bez DPH v režimu přenesené daňové povinnosti, neboť takovou možnost neumožnuje zákon a už vůbec ne skutečnost, že žalovaný nebyl v okamžiku popsaných obchodů plátcem DPH, neboť režim přenesené daňové povinnosti u DPH se použije právě jen u plátů DPH (§ 92a odst. 2 zákona o DPH). Závěrem žalobce poukázal i na to, že žalovanému vznikl na základě předmětných kupních smluv jediný souhrnný závazek v celkové výši 1 137 400 Kč, kdy existence dohody o platebním místě části takového závazku na této skutečnosti nic nemění. Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení žalobce zdůraznil, že to byl právě a jen žalovaný, kdo zavinil zastavení řízení v rozsahu částky 940 000 Kč. Tuto skutečnost však soud prvního stupně při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nijak nezohlednil.

6. Žalovaný se k odvolání žalobce písemně nevyjádřil. Při jednání odvolacího soudu setrval na své již dříve uvedené argumentaci a obšírně popisoval průtahy při vyřizování jeho žádosti o registraci plátce DPH. Opakoval, že tato skutečnost (že není plátce DPH) mu znemožnila DPH ve výši 197 400 Kč správci daně uhradit. Namítl, že v článku II kupních smluv dlužník a žalovaný zcela jednoznačně projevili svoji svobodnou vůli, tj., že žalovaný bude hradit DPH namísto dlužníka přímo správci daně, a v případě, že by žalovanému byla soudem uložena povinnost nahradit tuto částku žalobci, došlo by k popření této svobodné vůle smluvních stran. Navrhl, aby k prokázání vůle smluvních stran byl vyslechnut jednatel dlužníka a dále bylo doloženo účetnictví dlužníka za účelem objasnění skutečnosti, že žalobce již před podáním žaloby věděl, že částku 940 000 Kč žalovaný uhradil.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

8. Odvolací soud při jednání podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování listinnými důkazy předloženými žalobcem již v řízení před soudem prvního stupně, a to kupní smlouvou ze dne 12. 11. 2018, fakturou [číslo] kupní smlouvou ze dne 17. 12. 2018, fakturami [číslo] [číslo] zaúčtováním dokladů, 2x zadáním jednorázového příkazu k úhradě ze dne 9. 10. 2019, předžalobními upomínkami ze dne 5. 5. 2020 a 27. 9. 2020 včetně doručenek, žádostmi o poskytnutí součinnosti ze dne 4. 11. 2019 a 26. 3. 2021 a zprávami [právnická osoba], z 19. 11. 2019 a 8. 4. 2021, včetně seznamu splátek úvěru a vyjádřením jednatele žalovaného při jednání 6. 9. 2021.

9. V kupní smlouvě ze dne 12. 11. 2018 uzavřené mezi dlužníkem (prodávajícím) a žalovaným (kupujícím) byla sjednána kupní cena ve výši 726 000 Kč vč. DPH s tím, že kupní cenu bez DPH ve výši 600 000 Kč kupující uhradí převodem na bankovní účet č. [bankovní účet]. Podle článku II odst. 4 smlouvy„ mezi stranami došlo k ujednání o postoupení (přenesení) povinnosti kupujícího uhradit v souvislosti s uzavřením této kupní smlouvy a nabytím vlastnického práva k předmětu smlouvy daň z přidané hodnoty v zákonné výši za prodávajícího“. Fakturou [číslo] vystavenou 30. 11. 2018 a splatnou 27. 8. 2019, dlužník vyúčtoval žalovanému k úhradě celkem 726 000 Kč (tj. 600 000 Kč + 126 000 Kč DPH). V kupní smlouvě ze dne 17. 12. 2018 uzavřené mezi dlužníkem (prodávajícím) a žalovaným (kupujícím) byla sjednána kupní cena ve výši 411 400 Kč vč. DPH s tím, že kupní cenu bez DPH ve výši 340 000 Kč kupující uhradí převodem na bankovní účet č. [bankovní účet]. Podle článku II odst. 4 smlouvy„ mezi stranami došlo k ujednání o postoupení (přenesení) povinnosti kupujícího uhradit v souvislosti s uzavřením této kupní smlouvy a nabytím vlastnického práva k předmětu smlouvy daň z přidané hodnoty v zákonné výši za prodávajícího“. Fakturou [číslo] vystavenou 5. 12. 2018 a splatnou 1. 9. 2019, dlužník vyúčtoval žalovanému k úhradě celkem 290 400 Kč (tj. 240 000 Kč + 50 400 Kč DPH). Fakturou [číslo] vystavenou 13. 12. 2018 a splatnou 9. 9. 2019, dlužník vyúčtoval žalovanému k úhradě celkem 121 000 Kč (tj. 100 000 Kč + 21 000 Kč DPH). Ve všech fakturách je uveden shodný [variabilní symbol] (odpovídající IČO dlužníka – pozn. odvol. soudu). Z listiny označené jako„ Zaúčtování dokladů [právnická osoba]“ datované 15. 11. 2019 se podává - doklad: [číslo], [variabilní symbol], firma: [anonymizováno] a s., text: úhrada FV [číslo] FV [číslo] FV [číslo] částky 600 000 Kč, 240 000 Kč a 100 000 Kč a datum účetního případu: 9. 10. 2019. Dne 9. 10. 2019 byl zadán (nečitelný podpis dle podpisového vzoru) jednorázový příkaz k úhradě s uvedením účtu a kódu banky plátce a dále účtu a kódu banky příjemce: [bankovní účet], [variabilní symbol], s tím, že částka 340 000 Kč je splatná 9. 10. 2019. Příkaz je opatřen razítkem [obec] spořitelny, a. s a nečitelným podpisem s datem [datum]. Dne 9. 10. 2019 byl zadán (nečitelný podpis dle podpisového vzoru) jednorázový příkaz k úhradě s uvedením účtu a kódu banky plátce a uvedením účtu a kódu banky příjemce: [bankovní účet], [variabilní symbol], s tím, že částka 600 000 Kč je splatná 9. 10. 2019. Příkaz je opatřen razítkem [právnická osoba] a nečitelným podpisem s datem 9. 10. 2019. Předsoudní výzvou k zaplacení pohledávky ze dne 5. 5. 2020 (dle doručenky žalovanému doručena 5. 5. 2020) žalobce vyzval žalovaného k zaplacení částky 197 400 Kč s podrobným zdůvodněním na základě jakých skutečností je tato částka požadována. Následně žalobce dopisem z 27. 9. 2020 – předsoudní výzvou k zaplacení pohledávky vyzval žalovaného k zaplacení částky 1 137 400 Kč, popřípadě k doložení plateb ve výši 600 000 Kč, 240 000 Kč a 100 000 Kč, neboť k těmto úhradám není v účetnictví dlužníka evidován žádný doklad, byť dlužník eviduje ve svých účetních přehledech uvedené částky jako uhrazené. Výzva byla žalovanému doručena 27. 9. 2020. Dne 4. 11. 2019 požádal žalobce [právnická osoba], o poskytnutí součinnosti ohledně účtů dlužníka. [právnická osoba], sdělila, že dlužníkovi vedla dva běžné účtu, které již byly ke dni 18. 11. 2019 a 7. 11. 2019 zrušeny. Dne 26. 3. 2021 žalobce opakovaně požádal [právnická osoba], o poskytnutí součinnosti a zaslání výpisu z úvěrového účtu č. [bankovní účet] [právnická osoba], reagovala sdělením z 8. 4. 2021 s tím, že se skutečně jedná o úvěrový účet dlužníka a současně doložila přehled plateb, z něhož vyplývá, že na účet byla dne 9. 10. 2019 zaslána splátka ve výši 600 000 Kč a dne 9. 10. 2019 splátka 340 000 Kč; obě platby zaslal žalovaný. Při jednání u soudu prvního stupně 6. 9. 2021 jednatel žalovaného uvedl, že poslední komunikace s protistranou proběhla v červenci loňského roku (tzn. červenec 2020 – pozn. odvol. soudu).

10. Odvolací soud při svém rozhodování vyšel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně a souhlasí i se závěrem soudu prvního stupně, že mezi dlužníkem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím byly 12. 11. 2018 a 17. 12. 2018 platně uzavřeny kupní smlouvy (§ 2079 a násl. o. z.). Na základě kupní smlouvy z 12. 11. 2018 vznikla žalovanému povinnost zaplatit kupní cenu ve výši 726 000 Kč a dle kupní smlouvy ze dne 17. 12. 2018 povinnost zaplatit kupní cenu ve výši 411 400 Kč. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný již uhradil částku 940 000 Kč a neuhrazena zůstala část kupních cen ve výši odpovídající DPH, tj. částka 197 400 Kč.

11. Žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně i při jednání odvolacího soudu uvedl, že částku 197 400 Kč dosud neuhradil a vyslovil přesvědčení, že s ohledem na smluvní ujednání obsažené v článku II odst. 4 obou kupních smluv tuto částku není povinen hradit žalobci, ale správci daně. Podle jeho názoru došlo k přenosu daňové povinnosti, tzn. k povinnosti zaplatit DPH, z prodávajícího (dlužníka) na kupujícího (žalovaného).

12. Ve vztahu k obraně žalovaného odvolací soudu s právním posouzením věci soudem prvního stupně nesouhlasí.

13. Podle § 241 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), dohoda, podle níž daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, není vůči správci daně účinná; to neplatí, pokud jiná osoba plní povinnost, která této osobě vznikla v důsledku zajištění daně podle zákona.

14. Podle § 164 odst. 4 daňového řádu, správce daně přijme každou platbu daně, i když není provedena daňovým subjektem, a zachází s ní stejným způsobem, jako by ji vykonal daňový subjekt.

15. Platí, že daňová povinnost je subjektu přiřazena zákonem a není v možnostech daňového subjektu přenést své daňové povinnost na jinou osobu. Tím není vyloučeno, aby jiná osoba, například uhradila daň za jiného (§ 164 odst. 4 daňového řádu), nelze však přenést svůj status daňového subjektu na jiný subjekt, pokud tak nestanoví zákon (viz Daňový řád, Praktický komentář, Rozehnal T., nakladatel Wolters Kluwer, Praha 2019). Uvedený princip však neznamená, že by správce daně nesměl přijmout platbu daňové povinnosti daňového subjektu učiněnou jinou osobou. Naopak podle § 164 odst. 4 daňového řádu je správce daně povinen přijmout každou platbu bez ohledu na to, zda je provedena daňovým subjektem či jinou osobou a je-li tato platba dostatečně identifikována jako platba daňového subjektu, musí k ní správce daně přistupovat stejně, jako by byla provedena tímto daňovým subjektem. Neúčinnost dohod o převodu daňové povinnosti znamená pouze tolik, že dohodne-li se daňový subjekt se třetí osobou, že za něj tato osoba bude hradit jeho daňové povinnosti či uhradí konkrétní daňovou povinnost a tato třetí osoba svého závazku nedostojí, bude správce daně přes uvedenou dohodu vymáhat platbu daně od daňového subjektu, nikoliv od třetí uvedené osoby (viz Daňový řád, Komentář, Baxa J. a kol., nakladatel Wolters Kluwer, Praha 2011).

16. I Nejvyšší soud opakovaně uzavřel, že ujednáním (obsaženým ve smlouvě), která ze smluvních stran zaplatí daň, se nepřenáší daňová povinnost, ale jedná se o dohodu zavazující pouze její účastníky, nikoliv správce daně (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4150/2008 a ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 112/2005).

17. Z uvedeného plyne, že v daném případě nedošlo k přenosu daňové povinnosti z dlužníka (prodávajícího) na žalovaného (kupujícího) a žalovanému tak na základě uzavřených kupních smluv vznikla povinnost uhradit kupní cenu v celkové výši 1 137 400 Kč s tím, že dle ujednání smluvních stran měla být část kupní ceny ve výši 197 400 Kč (tj. ve výši odpovídající DPH) zaplacena nikoliv na účet dlužníka jako prodávajícího, ale na účet správce daně. Mezi smluvními stranami tak pouze došlo k dohodě o jiném platebním místu pro splnění části závazku.

18. Podle § 249 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, není-li zákonem stanoveno jinak, je osobou oprávněnou k podání žaloby nebo jiného návrhu k vymožení nároku dlužníka včetně jeho zajištění, který se týká majetkové podstaty, po prohlášení konkursu pouze insolvenční správce; návrh podaný jinou osobou soud zamítne. Podle odstavce druhého téhož ustanovení, jestliže osoba, která má závazek vůči dlužníkovi, plní tento závazek po prohlášení konkursu dlužníka a plnění se nedostane do majetkové podstaty, není tím svého závazku zproštěna, ledaže prokáže, že o prohlášení konkursu nemohla vědět, nebo, že vzhledem k okolnostem plnění dluhu bylo zřejmé, že dlužník plnění vydá do majetkové podstaty.

19. V projednávané věci je nesporné, že žalovaný dosud částku 197 400 Kč neuhradil a s ohledem na § 249 odst. 1 insolvenčního zákona je tak nyní osobou oprávněnou k vymáhání nároku dlužníka na úhradu zbývající části kupní ceny ve výši 197 400 Kč insolvenční správce. Protože žalovaný v průběhu řízení svoji povinnost k úhradě částky 197 400 Kč (na základě uzavřených kupních smluv) nezpochybňoval, odvolací soud posoudil nárok žalobce jako oprávněný.

20. Podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proto změnil I. výrok rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 197 400 Kč včetně příslušenství představovaného (zákonnými) úroky z prodlení (§ 1970 o. z.).

21. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud rozhodl nově podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. Žalobce byl v řízení zcela úspěšný, když žalovaný zavinil, že řízení bylo co do částky 940 000 Kč s příslušenstvím zastaveno. V řízení bylo prokázáno, že z účetnictví dlužníka nebylo zřejmé, zda vůbec, jakým způsobem a kdy došlo k úhradě částky 940 000 Kč a žalobce opakovaně vyzýval žalovaného k úhradě dluhu, byť nejprve ve výši 197 400 Kč, následně však ve výši 1 137 400 Kč, a to právě s odkazem na skutečnost, že z účetnictví částečná úhrada nevyplývá, a proto opakovaně žádal žalovaného o doložení těchto plateb. K tomu žalovaný doložil pouze jednorázové příkazy k úhradě na účet uvedený ve fakturách, následně však bylo zjištěno, že se nejednalo o běžný účet dlužníka, ale o účet úvěrový a oproti běžným zvyklostem byly všechny faktury hrazeny pod jednotným variabilním symbolem neodpovídajícím ani číslům daňových dokladů, ani neodkazujícím například na data uzavření kupních smluv (variabilní symbol byl shodný s IČO dlužníka). Sám žalovaný při jednání soudu prvního stupně uvedl, že se žalobcem naposledy komunikoval v červenci 2020 a na výzvu z 27. 9. 2020 (k úhradě kupních cen v plné výši nebo doložení plateb) nereagoval vůbec. Z uvedeného je zřejmé, že to bylo právě a jen chování žalovaného, v jehož důsledku byl žalobce nucen podat žalobu na zaplacení kupních cen v plné výši. K tomu je třeba dodat, že s ohledem na přístup žalovaného žalobce sám potřebné informace zjistil prostřednicím dotazů na [právnická osoba] Ve sporu zcela úspěšnému žalobci tak vznikl nárok na náhradu všech účelně vynaložených nákladů v plné výši (v rámci vyúčtování nákladů řízení před soudem prvního stupně žalobce požadoval odměnu stanovenou z tarifní hodnoty 197 400 Kč). Náklady žalobce za řízení před soudem prvního stupně sestávají z: -) odměny za čtyři úkony právní služby po 9 020 Kč (tarifní hodnota 197 400 Kč), a to za převzetí věci, podání žaloby, písemné vyjádření ve věci a částečné zpětvzetí, dle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1, písm. a) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ advokátní tarif“), -) náhrady za čtyři režijní paušály po 300 Kč, dle § 13 odst. 4 advokáta tarifu. Celkové náklady žalobce za řízení před soudem prvního stupně činí 37 280 Kč.

22. V souladu s § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, odvolací soud uložil v řízení před prvním stupněm neúspěšnému žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu, když žalobce je ze zákona od placení soudního poplatku osvobozen (§ 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích) Soudní poplatek za žalobu činil celkem 56 870 Kč. Předmětem řízení však zůstala částka 197 400 Kč, z níž poplatková povinnost činí 9 870 Kč. Co do částky 940 000 Kč činil poplatek 47 000 Kč, avšak vzhledem k částečnému zpětvzetí před prvním jednáním ve věci činila poplatková povinnost pouze 20 %, tedy 9 400 Kč Celkem tak bylo žalovanému uloženo zaplatit soudní poplatek za žalobu ve výši 19 270 Kč.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl v odvolacím řízení úspěšný, a proto je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení. Náklady žalobce za odvolací řízení sestávají z: -) odměny za dva úkony právní služby po 9 020 Kč (tarifní hodnota 197 400 Kč), a to za podané odvolání a účast u jednání odvolacího soudu, dle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. k) a g) advokátního tarifu, -) náhrady za dva režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Celkové náklady žalobce za odvolací řízení činí 18 640 Kč.

24. Všechny shora uvedené náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práva v řízení před soudy obou stupňů zcela úspěšným žalobcem a z tohoto pohledu i co do výše úměrnými k žalobou vymáhané částce. Současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř.

25. Podle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích odvolací soud uložil v odvolacím řízení neúspěšnému žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání ve výši 9 870 Kč, když předmětem odvolacího řízení byla pouze částka 197 400 Kč.