104 C 1/2021

Plný text

Okresní soud v Jihlavě rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Cejpkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce insolvenční správce právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 197 400 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobce proti žalované domáhal zaplacení částky 197 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně: z částky 126 000 Kč od 28. 8. 2019 do zaplacení, z částky 290 400 Kč od 2. 9. 2019 do 9. 9. 2019, z částky 50 400 Kč od 10. 9. 2019 do zaplacení, z částky 21 000 Kč od 10. 9. 2019 do zaplacení.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 32 147,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se jako insolvenční správce dlužníka [právnická osoba], na jehož majetek byl prohlášen konkurz, domáhal po částečném zastavení řízení zaplacení částky 197 400 Kč s úroky z prodlení v zákonné výši. Žalobce uvedl, že [právnická osoba] jako prodávající a žalovaná jako kupující uzavřely dne 12. 11. 2018 kupní smlouvu na soubor strojů za cenu 600 000 Kč bez daně z přidané hodnoty, resp. za cenu 726 000 Kč včetně uvedené daně. Splatnost kupní ceny byla sjednána do 30. 9. 2019. Insolvenční správce ke dni rozhodnutí vymáhal část kupní ceny ve výši 126 000 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, neboť žalovaná tuto část kupní ceny dosud nezaplatila, a to navzdory tomu, že jí byla vystavena faktura a o zaplacení byla vyzvána opakovaně před podáním žaloby. Dále tytéž strany uzavřely kupní smlouvu dne 17. 12. 2018 týkající se prodeje přepravních kontejnerů za cenu 340 000 Kč bez DPH, resp. za cenu 411 400 Kč včetně DPH. Splatnost kupní ceny byla sjednána rovněž do 30. 9. 2019. Žalované byly vystaveny dvě faktury, a to nejprve na částku 290 400 Kč dne 5. 12. 2018 a následně na částku 121 000 Kč dne 13. 12. 2018. Insolvenční správce v tomto řízení vymáhal část kupní ceny ve výši 50 400 Kč a 21 000 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, neboť žalovaná tuto část kupní ceny dosud nezaplatila. V replice žalobce uvedl, že pokud žalovaná dosud správci daně nezaplatila daň z přidané hodnoty, náleží podle § 249 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona do majetkové podstaty společnosti v konkurzu. Dále žalobce namítl, že nebyly splněny podmínky pro přenos daňové povinnosti, a upozornil, že společnosti jsou personálně propojeny.

2. Žalovaná na svou obranu uvedla, že podle kupních smluv měla žalovanou částku odpovídající dani z přidané hodnoty odvést finančnímu úřadu za prodávajícího. Dle ujednání v kupních smlouvách se tedy nejednalo o plnění ve prospěch společnosti v konkurzu. Během jednání uvedla, že žalovanou částku dosud finančnímu úřadu dosud neodvedla a čeká na registraci k uvedené dani.

3. Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2019, č.j. [insolvenční spisová značka] bylo zjištěno, že byl zjištěn úpadek společnosti [právnická osoba], na majetek dlužníka byl prohlášen konkurz a insolvenčním správcem dlužníka byl ustanoven [celé jméno žalobce]. Z článku II. kupních smluv ze dne 12. 11. 2018 a ze dne 17. 12. 2018 bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] jako prodávající a žalovaná jako kupující zahrnuly mezi ujednání kupních smluv přenos povinnosti odvést daň z přidané hodnoty ve výši 126 000 Kč a ve výši 71 400 Kč z prodávajícího na kupujícího. Z daňového dokladu [číslo] vystaveného společností v konkurzu bylo zjištěno, že žalované byla vyúčtována kupní cena 726 000 Kč, tzn. včetně daně z přidané hodnoty za prodej strojů podle kupní smlouvy z 12. 11. 2018. Z daňového dokladu [číslo] vystaveného společností v konkurzu bylo zjištěno, že žalované byla vyúčtována kupní cena 290 400 Kč, tzn. včetně daně z přidané hodnoty za prodej strojů podle kupní smlouvy ze dne 17. 12. 2018. Z daňového dokladu [číslo] vystaveného společností v konkurzu bylo zjištěno, že žalované byla vyúčtována kupní cena 121 000 Kč, tzn. včetně daně z přidané hodnoty za prodej strojů podle kupní smlouvy ze dne 17. 12. 2018. Z účetních dokladů společnosti v konkurzu bylo zjištěno, že tato společnost evidovala úhradu od žalované v celkové výši 940 000 Kč s popisem, že jde o úhradu výše uvedených závazků z kupních smluv. Z předžalobních výzev a doručenek bylo zjištěno, že žalobce vyzval opakovaně žalovanou před podáním žaloby k zaplacení. Z výpisu z obchodního rejstříku [právnická osoba] bylo zjištěno, že jako jediný jednatel a společník je uveden [jméno] [příjmení]. Z výpisu z obchodního rejstříku žalované bylo zjištěno, že jako statutární ředitel a člen správní rady je uveden [jméno] [příjmení]. Ze soupisu majetkové podstaty [právnická osoba] bylo zjištěno, že insolvenční správce sepsal pohledávku vůči žalované ve výši 1 137 400 Kč z důvodu nezaplacení kupní ceny z důvodu výše uvedených kupních smluv. Z příkazů k úhradě ze dne 9. 10. 2019 bylo zjištěno, že došlo k převodu částky 940 000 Kč z účtu [bankovní účet] na účet č. [bankovní účet] [právnická osoba] bylo zjištěno, že uvedený účet, je úvěrovým účtem společnosti v konkurzu a z připojeného výpisu bylo zjištěno, že uvedené částky byly na úvěrový účet skutečně připsány. Z důvodu nadbytečnosti nebyl proveden výslech Ing. [jméno] [příjmení], neboť tvrzení žalované o přenosu daňové povinnosti byla prokázána z kupních smluv.

4. Na základě dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. [právnická osoba], která je aktuálně v úpadku a na jejíž majetek byl prohlášen konkurz, uzavřela se žalovanou společností dvě kupní smlouvy týkající se prodeje strojů a kontejnerů dne 12. 11. 2018 a dne 17. 12. 2018. Obě smlouvy obsahovaly ujednání o výši kupní ceny včetně daně z přidané hodnoty o sazbě 21 %, konkrétně ve výši 726 000 Kč a ve výši 411 400 Kč Smlouvy dále obsahovaly ujednání o povinnosti žalované převést prodávající [právnická osoba] kupní cenu bez daně z přidané hodnoty ve výši 600 000 Kč a ve výši 340 000 Kč na účet č. [bankovní účet]. A dále smlouvy obsahovaly ujednání, podle kterého kupující, tj. žalovaná společnost, uhradí za prodávající daň z přidané hodnoty, tj. částky 126 000 Kč a 71 400 Kč. Žalovaná zaplatila prodávající částku 940 000 Kč. Daň z přidané hodnoty ve výši odpovídající žalované částce žalovaná dosud nezaplatila.

5. Podle § 2079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu. Podle § 1723 odst. 1 o. z. závazky vznikají ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 5 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty osoba povinná k dani je osoba, která samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti, nebo skupina. Osobou povinnou k dani je i právnická osoba, která nebyla založena nebo zřízena za účelem podnikání, pokud uskutečňuje ekonomické činnosti. Podle § 6 téhož zákona plátcem se stane osoba povinná k dani se sídlem v tuzemsku, jejíž obrat za nejvýše 12 bezprostředně předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců přesáhne 1 000 000 Kč, s výjimkou osoby, která uskutečňuje pouze plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně. Podle § 92a odst. 1 téhož zákona režimu přenesení daňové povinnosti je plátce, pro kterého bylo zdanitelné plnění s místem plnění v tuzemsku uskutečněno, povinen přiznat daň ke dni uskutečnění zdanitelného plnění. Dále zákon stanoví, kdy dochází k trvalému použití režimu přenesené daňové povinnosti (Díl 2, § 92b a následující) a kdy jde o dočasné použití režimu přenesení daňové povinnosti (Díl 3, § 92f a následující). Podle § 241 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu dohoda, podle níž daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, není vůči správci daně účinná; to neplatí, pokud jiná osoba plní povinnost, která této osobě vznikla v důsledku zajištění daně podle zákona.

6. Platností ujednání o přenesení daňové povinnosti se zabýval opakovaně Nejvyšší soud, a to např. v rozhodnutích sp. zn. 33 Cdo 132/99 a 33 Cdo 2178/2000, a to v souvislosti s daní z převodu nemovitostí. Podstatou uvedených rozhodnutí je, že ujednání v kupní smlouvě týkající se převodu daňové povinnosti nečiní kupní smlouvu neplatnou pro rozpor se zákonem. Takové ujednání je závazkem, který má soukromoprávní význam pouze mezi stranami kupní smlouvy. Takové ujednání neobchází ustanovení daňového zákona, když ve vztahu k finančnímu úřadu zůstává povinným i nadále prodávající. Uvedené lze aplikovat i na řešený spor. Ujednání společnosti [právnická osoba] a žalované v kupních smlouvách o povinnosti žalované odvést daň z přidané hodnoty ve výši odpovídající žalované částce bylo dostatečně určité, neboť z ujednání je patrné, jaké částky a komu má kupující zaplatit. Šlo o soukromoprávní závazek mezi stranami kupních smluv, podle kterého prodávající obdrží kupní cenu celkem ve výši 940 000 Kč. Kupní cenu v uvedené výši žalovaná skutečně společnosti [právnická osoba] zaplatila. Podle ujednání měla žalovaná zaplatit částku 197 400 Kč na dani z přidané hodnoty finančnímu úřadu. Na platnosti této smluvní povinnosti nic nemění, že § 92a zákona o dani z přidané hodnoty, resp. podle nařízení vlády č. 361/2014 Sb. se nejednalo o obchod, na který lze aplikovat režim přenesení daňové povinnosti, neboť podle § 241 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu dohoda, podle níž daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, není vůči správci daně účinná, tedy povinnou osobou ve vztahu k finančnímu úřadu je stále prodávající. Na platnosti ujednání o přenosu daňové povinnosti nemění nic ani to, že [právnická osoba] vystavila žalované daňové doklady, a to včetně vyúčtování daně z přidané hodnoty. Daňový doklad je jednostranným jednáním prodávajícího a nelze z něho usuzovat, že došlo ke změně původního závazku sjednaného v kupních smlouvách. Z faktu, že v obou společnostech jako statutární orgán vystupuje osoba s příjmením [příjmení], nelze usuzovat na záměr obejít daňové předpisy či zkrátit ostatní věřitele, neboť podstatná část kupní ceny byla kupující skutečně zaplacena. Ustanovení § 249 odst. 2 insolvenčního zákona se vztahuje na jinou než řešenou situaci. V daném případě totiž žalovaná dosud daň z přidané hodnoty finančnímu úřadu dosud neodvedla (tedy nedošlo k plnění, které mělo náležet dlužníkovi a nedostalo se do majetkové podstaty podle uvedeného ustanovení) a dále podle ujednání měla žalovaná plnit finančnímu úřadu (nikoliv společnosti v konkurzu). V tomto řízení nebylo tvrzeno, tedy ani prokázáno, že žalovanou částku v insolvenčním řízení uplatnil vůči společnosti v konkurzu finanční úřad a z majetkové podstaty byla tato částka zaplacena, ačkoliv podle kupních smluv měla povinnost částku 197 400 Kč zaplatit žalovaná a měla by tuto částku společnosti v konkurzu nahradit. Žaloba byla tedy v celém rozsahu zamítnuta.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení. Žalované náleží právo na náhradu odměny zástupce advokáta JUDr. [příjmení], který podal ve věci odpor a vyjádření, a to v době, kdy předmětem řízení byla částka 1 137 400 Kč. Zástupce žalované učinil ve věci dva úkony, a to přípravu a převzetí zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“) a dále písemné podání podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky. Podle § 8 odst. 1 a podle § 7 bod 6 a. t. náleží žalované náhrada za jeden úkon zástupce ve výši 12 860 Kč, tj. náhrada odměny zástupce v celkové výši 25 720 Kč. Dále žalované náleží náhrada režijních paušálů za dva úkony podle § 13 odst. 4 a. t. ve výši 600 Kč a náhrada za daň z přidané hodnoty o sazbě 21 % z částky 26 320 Kč, tj. ve výši 5 527,20 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) občanského soudního řádu. Dále žalované náleží náhrada nezastoupeného účastníka za účast u jednání ve výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 a § 1 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. Celkem náhrada nákladů řízení činila 32 147,20 Kč Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 věta před středníkem občanského soudního řádu.