27 CO 29/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa, zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení, sídlem ulice a číslo, PSČ obec, proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa, o zaplacení 26 775 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou 3 106 Kč, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2021, č. j. 255 C 14/2019-63,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. a III. výroku potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 2 371,60 Kč k rukám jeho zástupkyně Mgr. jméno příjmení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V řízení zahájeném datum domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 26 775 Kč se zákonnými úroky z prodlení od datum do zaplacení, částky 500 Kč a smluvní pokuty 0,1 % denně z částky 26 775 Kč od datum do zaplacení, maximálně do výše 12 500 Kč. K tomu uvedl, že dne datum uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru číslo. Poskytnutý úvěr ve výši 25 000 Kč se žalovaný zavázal vrátit spolu s 35,12% úroky ve 36 pravidelných měsíčních splátkách po 1 071 Kč, splatných dle splátkového kalendáře. V případě prodlení žalovaného se splácením dvou měsíčních splátek současně byl žalobce oprávněn úvěr zesplatnit; oznámení o zesplatnění byl povinen vyhotovit písemně a doručit žalovanému na jeho korespondenční adresu (čl. IV odst. 3 smlouvy). Současně si účastníci sjednali, že za dlužnou částku, ze které budou počítány úroky z prodlení, bude ve smyslu § 1806 zákona č. 89/2012 Sb., považován jak souhrn dlužné jistiny, tak dlužných smluvních úroků (čl. IV odst. 3 smlouvy). V čl. IV odst. 1 smlouvy si účastníci dohodli smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné částky, maximálně však ve výši poloviny celkové z celkové výše poskytnutého úvěru. Podle čl. IV odst. 4 smlouvy má žalobce právo požadovat i úhradu nákladů vzniklých v důsledku prodlení žalovaného ve výši 500 Kč, a to za druhou upomínku k úhradě zahrnující i oznámení o zesplatnění úvěru. Žalovaný uhradil pouze 11 splátek (poslední datum), žalobce proto úvěr předčasně zesplatnil upomínkou z datum, doručenou žalovanému datum. Dlužná částka ke dni zesplatnění sestávala z neuhrazené jistiny (včetně smluvních úroků) ve výši 26 775 Kč a poplatku 500 Kč. Žalobce dále žalobou uplatnil nárok na smluvní pokutu 0,1 % denně z částky 26 775 Kč od datum (počínaje uplynutím lhůty 10 dnů ode dne doručení oznámení o zesplatnění) do maximální částky 12 500 Kč (čl. IV odst. 1 smlouvy) a pokračující úroky z prodlení (v zákonné výši) od datum do zaplacení (čl. IV odst. 2 smlouvy).

2. V podání ze dne datum žalobce sdělil, že požaduje smluvní pokutu pouze za období od datum do datum ve výši 3 106 Kč a ve zbývajícím rozsahu vzal žalobu ohledně požadavku na smluvní pokutu zpět. Soud prvního stupně proto usnesením ze dne 4. 9. 2019, č. j. 255 C 14/2019-30 (právní moc 27. 9. 2019), řízení co do smluvní pokuty 0,1 % denně z částky 26 775 Kč od datum do zaplacení zastavil.

3. Žalovaný uvedl, že nárok žalobce minimálně zčásti neuznává. Poukázal na rozpor ve výpočtu RPSN ve smlouvě o úvěru (35,12 %) a v předsmluvních informacích, kde je uvedena pouze výše úroků (30,71 %), aniž by z nich současně vyplýval jakýkoliv jiný náklad. Zdůraznil, že je v postavení spotřebitele a žalobce je oprávněn požadovat příslušenství pouze v nižší sazbě. Vyslovil přesvědčení, že bylo nepřípustně sjednáno přirůstání úroků k jistině. Dále namítl, že podle předsmluvních informací s ním smlouvu sjednávala jako zprostředkovatel právnická osoba s. r. o., IČO, avšak u podpisu věřitele chybí razítko. Také poukázal na to, že z registru (seznamu registrovaných a regulovaných subjektů) vedeného Českou národní bankou vyplývá, že zprostředkovatel získal licenci ke zprostředkování spotřebitelských úvěrů až cca 4 měsíce po uzavření smlouvy. Závěrem vyslovil pochybnosti o řádném prověření úvěruschopnosti a dovolával se neplatnosti smlouvy s odkazem na § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“).

4. Žalobce v replice k žalovaným vzneseným námitkám vysvětlil, že v předsmluvních informacích jsou uvedeny úroky 30,71 % a zároveň RPSN 35,92 %, která má pro dlužníka větší vypovídací hodnotu, podle ní porovnává nabídky různých poskytovatelů úvěrů; ve smlouvě samotné je nadto RPSN nižší 35,12 %. Konstatoval, že přirůstání úroků k jistině je standardním ustanovením obvyklým u bankovních úvěrů. Registrace zprostředkovatele u ČNB proběhla v souladu se zákonem č. 257/2016 Sb. a podle § 170 tohoto zákona měl zprostředkovatel oprávnění vykonávat tuto činnost do doby, než ČNB rozhodne o jeho žádosti. Je přesvědčen, že úvěruschopnost žalovaného řádně posoudil, když ověřil, že žalovaný nebyl v době podání žádosti o úvěr veden v databázi neplatičů příjmení a v Centrální evidenci exekucí a ověřil dostupnost jeho telefonního čísla. Žalovaný k žádosti doložil kopie dokladů totožnosti, potvrzení ČSSZ o výši starobního důchodu a bankovní výpisy za poslední tři měsíce z účtu, na který mu byl vyplácen důchod. Větší finanční transakce na účtu žalovaný vysvětlil sběratelstvím mincí a obchodováním s nimi. V této souvislosti žalobce zdůraznil, že žalovaný původně žádal o úvěr 50 000 Kč a po prověření úvěruschopnosti mu byl redukován na částku 25 000 Kč. Žalobce poukázal na to, že dluh ve výši 26 775 Kč žalovaný uznal v návrhu na povolení oddlužení v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. insolvenční spisová značka. V rámci insolvenčního řízení žalobce zjistil, že ke dni podání návrhu na povolení oddlužení měl žalovaný dluhy v celkové výši 1 881 783 Kč, ačkoliv necelý rok a půl předtím uvedl v žádosti o úvěr pouze splátky 6 000 Kč měsíčně. Je tak nepochybné, že žalovaný při sjednávání spotřebitelského úvěru uvedl nepravdivé informace a jednal minimálně nepoctivě.

5. Žalovaný v reakci na vyjádření žalobce zopakoval námitky vznesené v předchozím podání. Dále zdůraznil, že uznání pohledávky pro účely insolvenčního řízení vyjadřuje pouze stanovisko dlužníka ve smyslu insolvenčního zákona (zákon č. 182/2006 Sb.) a nelze jej zaměňovat s uznáním dluhu podle § 2048 o. z. Namítl, že smlouva obsahuje pro spotřebitele zvlášť nevýhodné ujednání v podobě pořadí zápočtu plnění dlužníka s prioritou uspokojení úroků z prodlení před úhradou samotné jistiny.

6. Soud prvního stupně odvoláním napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 13 219 Kč s 9% úroky z prodlení od datum do zaplacení (I. výrok). Žalobu zamítl co do částky 13 556 Kč s 9% úroky z prodlení od datum do zaplacení, částky 500 Kč a smluvní pokuty 3 106 Kč (II. výrok) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 266 Kč (III. výrok). Soud zrekapituloval tvrzení žalobce a obranu žalovaného a uvedl skutková zjištění z předložených listinných důkazů. Vzal za prokázané, že dne datum účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen„ ZSÚ-III“), na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč; naproti tomu žalovaný uhradil pouze 11 781 Kč. Soud citoval § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 ZSÚ-III a z úřední povinnosti (s odkazem na rozhodnutí SDEU ve věci C číslo a usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne datum, v němž Ústavní soud shledal koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv nedostatečnou ochranou spotřebitelských práv) se zabýval splněním povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne datum, rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018. Svoji argumentaci podrobně rozvedl. Uvedl, že žalobce vycházel při posuzování žádosti žalovaného o úvěr z toho, že je starobním důchodcem, bydlí v nájemním domě, jeho čistý měsíční příjem činí 20 864 Kč a celková výše měsíčních splátek jiným věřitelům činí 6 000 Kč. Soud konstatoval, že již tento souhrn samotný budí na první pohled důvodné pochybnosti o jeho relevantnosti, když v něm není žádným způsobem reflektována výše nákladů na bydlení (ačkoliv žalovaný bydlí v nájmu) ani konkrétní výdaje samotného žalovaného (např. náklady na stravu, ošacení, hygienu). Žalovaný předložil žalobci kromě oznámení o výši starobního důchodu také výpis z bankovního účtu za období od datum do datum, a pokud by žalobce náležitě zkoumal výdaje žalovaného (což se u profesionálního poskytovatele úvěrů předpokládá), zjistil by, že žalovaný hradí na nájemném 11 000 Kč, k tomu splácí řadu úvěrů a zápůjček. Souhrn jednotlivých splátek v měsíci květnu 2017 dosáhl částky 18 953,89 Kč, v měsíci červnu 2017 částky 34 181,89 Kč a v měsíci červenci částky 35 110,79 Kč. Příjmy žalovaného tak v zásadním podílu plynou právě od úvěrových společností (současně soud v 15. odstavci odůvodnění podrobně vypsal platby připsané na účet žalovaného od jiných úvěrových společností). Soud tak uzavřel, že žalobce se pouze formálně spokojil s příjmy žalovaného, aniž by se zabýval prověřováním jeho výdajové stránky, nedostál tedy své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí, a proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 ZSÚ-III a § 588 o. z.). Vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru nevzniklo žalobci právo na smluvní úroky, smluvní pokutu a náhradu nákladů vymáhání, ale pouze právo na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.) ve výši 13 219 Kč, tj. rozdíl mezi žalobcem poskytnutými peněžními prostředky 25 000 Kč a žalovaným zaplacenou částkou 11 781 Kč. Jako důvodný soud posoudil i nárok žalobce na úroky z prodlení (§ 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení (§ 1958 odst. 2 o. z.) považoval dopis zástupce žalobce ze dne datum s desetidenní lhůtou k plnění, doručený žalovanému datum. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení se tak stal splatným datum; žalobce uplatnil žalobou nárok na úroky z prodlení až od datum O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobce byl úspěšný v 35,2 %, žalovaný v 64,8 % a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu 29,6 % účelně vynaložených nákladů řízení, tj. paušální náhrada nákladů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za tři úkony po 300 Kč (odpor, vyjádření ze dne datum a datum), z čehož 29,6 % činí 266 Kč.

7. Proti I. výroku rozsudku a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal odvolání žalovaný. Navrhl, aby odvolací soud v odvoláním napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Namítl, že se soud nezabýval aplikací § 87 odst. 1 věta poslední ZSÚ-III, tedy stanovením doby přiměřené možnostem spotřebitele k vrácení jistiny. Jedná se přitom o speciální ustanovení k § 1958 odst. 2 o. z. o splatnosti dluhu na výzvu a také k § 1970 věta první o. z. Podle jeho názoru splatnost žalované jistiny, resp. odpovědnost za prodlení, nemůže vzniknout dříve, dokud není splněna podmínka dle § 87 odst. 1 věta poslední ZSÚ-III.

8. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku v odvoláním napadené části. K odvolací námitce žalovaného uvedl, že v předmětné věci jde o sporné řízení a bylo na žalovaném, aby tvrdil, jaké jsou jeho majetkové a příjmové možnosti k vrácení dlužné jistiny. Žalovaný žádné takové okolnosti v řízení neuvedl, nezmínil je ani ve svém odvolání. Je přesvědčen, že není povinností soudu tyto skutečnosti zjišťovat z vlastní iniciativy a poukázal na znění § 87 odst. 2 ZSÚ-III s tím, že žalovaný v řízení nenavrhl žádnou lhůtu k vrácení neuhrazené jistiny. Vyslovil nesouhlas s tvrzením žalovaného, že v případě nesplnění podmínky § 87 odst. 1 ZSÚ-III nenastalo prodlení s úhradou dlužné částky. Podle ustálené judikatury i soudní praxe je nesplacená jistina úvěru z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru považována za bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, které je povinen vydat věřiteli. Splatnost závazku k vydání bezdůvodného obohacení nastává dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník vyzván k plnění a nesplněním povinnosti v den splatnosti závazku dochází následující den k prodlení. Žalobce považuje za správné závěry soudu, který za výzvu k plnění považoval dopis z datum se stanovenou desetidenní lhůtou od doručení (datum); dluh se stal splatným datum, navíc žalobou požadoval úroky z prodlení až od datum.

9. Usnesením ze dne 22. 10. 2021, č. j. 255 C 14/2019-89 (právní moc 17. 11. 2021), soud přiznal žalovanému osvobození soudních poplatku v plném rozsahu (I. výrok) a nevyhověl jeho žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů (II. výrok).

10. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

11. Odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem o neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nesplnění povinnosti věřitele před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele (§ 86 odst. 1 o. s. ř.), jakož i s přiléhavými odkazy na judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a SDEU a v rámci stručnosti odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011).

12. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ-III, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

15. V poměrech posuzované věci žalobce vyzval žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení (k zaplacení dluhu ve výši 27 275 Kč) dopisem ze dne datum, doručeným žalovanému datum, se stanovenou lhůtou k plnění 10 dnů od doručení výzvy. Žalovaný netvrdil, že by v reakci na tuto výzvu žalobci sdělil, že jím stanovená doba plnění není přiměřená jeho možnostem; takovou námitku (tzn. že žalobcem stanovená doba plnění není přiměřená jeho možnostem) nevznesl ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu je nutno poslední větu § 87 odst. 1 ZSÚ-III a odst. 2 téhož ustanovení interpretovat komplexně (tj. ve vzájemné souvislosti). Na pojem„ spor“ uvedený v § 87 odst. 2 ZSÚ-III je přitom nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita„ spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V projednávané věci nebyl mezi účastníky řízení (v řízení před soudem prvního stupně, ale ani v době před zahájením řízení) spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem žalovaného jako spotřebitele k vrácení jistiny, nastolen. Jinými slovy řečeno, žalovaný až v rámci svého odvolání začal tvrdit, že doba, v níž má poskytnutou jistinu žalobci vrátit není přiměřená jeho možnostem. Současně však ale již neuvedl ničeho konkrétního k tomu, jaké jsou„ jeho možnosti“. Je třeba mít na zřeteli, že § 87 ZSÚ-III směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný než on sám potřebnými informacemi v tomto směru nedisponuje. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel (dlužník). Lze si jen těžko představit, že by soud měl, např. v případě zcela pasivního dlužníka, v řízení bez dalšího (rozuměj bez existence„ sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny. V daném případě žalovaný žádné informace ohledně svých poměrů v době, kdy byl žalobcem vyzván k plnění, nesdělil, žádné skutečnosti v tomto směru netvrdil ani v řízení před soudem prvního stupně, a spor o to, zda doba k plnění uvedená žalobcem v jeho výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou tak nastolen nebyl.

16. Jak již bylo uvedeno výše, v souvislosti s touto svojí námitkou žalovaný ani odvolacímu soudu neposkytl žádné konkrétní informace (jaké byly jeho majetkové poměry v době výzvy k plnění a jaká doba plnění je dobou přiměřenou jeho možnostem). K jednání nařízenému odvolacím soudem k projednání jeho odvolání se žalovaný nedostavil, nemohl být tedy poučen o nutnosti tvrdit a prokazovat, že doba plnění uvedená ve výzvě žalobce ze dne datum není/nebyla dobou přiměřenou jeho možnostem. Z důvodu absence tvrzení a důkazů ze strany žalovaného proto nelze než uzavřít, že po marném uplynutí této doby se žalovaný dostal do prodlení a stíhá jej povinnost platit žalobci i úroky z prodlení.

17. Pro úplnost odvolací soud dodává, že tvrzení žalovaného ohledně jeho poměrů doplněná v rámci odvolacího řízení až v souvislosti s žalovaným podanou žádostí o přiznání osvobození od soudních poplatků, nejsou z hlediska posuzované otázky – přiměřenosti lhůty k plnění – relevantní, neboť nic nevypovídají o poměrech žalovaného v době, kdy byl žalobcem jako věřitelem k plnění dluhu vyzván.

18. Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný I. a III. výrok rozsudku soudu prvního stupně.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl v odvolacím řízení úspěšný, je proto povinen nahradit žalobci účelně vynaložené náklady odvolacího řízení v plné výši. Náklady žalobce za odvolací řízení sestávají z: -) odměny za jeden úkon právní služby ve výši 1 660 Kč za vyjádření k odvolání, podle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ advokátní tarif“), -) náhrady za jeden režijní paušál ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, -) náhrady za DPH 21 % ve výši 411,60 Kč (§ 137 odst. 1. a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalobce za odvolací řízení činí 2 371,60 Kč.

20. Všechny tyto náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práva v řízení před odvolacím soudem úspěšným žalobcem a z tohoto pohledu i co do výše úměrnými k předmětu odvolacího řízení. Současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou měsíců od jeho doručení dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně; takové dovolání je však přípustné pouze tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak. Proti rozsudku v části týkající se výroků o nákladech řízení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.).