27 CO 45/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Zory Komancové a soudkyň Mgr. Marcely Vítkové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO , sídlem adresa , zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti; žalované: ; jméno příjmení , narozená dne datum , bytem adresa , o zaplacení 45 528 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou 6 992,23 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 1. 2021, čj. 22 C 239/2020-81,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 23 598,94 Kč s 10% úroky z prodlení od 28. 4. 2020 do zaplacení, smluvní pokuty 6 992,23 Kč a co do 20% úroků z částky 38 506,94 Kč od 28. 4. 2020 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 149 104 Kč, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném 6. 10. 2020 domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 45 528 Kč s příslušenstvím (65,04% úroky (nominální roční úroková sazba) a zákonnými úroky z prodlení) a smluvní pokutou ve výši 6 992,23 Kč s tím, že se jedná o nároky ze smlouvy o úvěru [číslo] žalovanou podepsané dne 4. 3. 2019. Na základě této smlouvy žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 40 000 Kč (vyplacen na účet uvedený ve smlouvě dne 6. 3. 2019) se sjednanou efektivní úrokovou sazbou 88,39 % ročně. Žalovaná se zavázala úvěr splatit pravidelnými 54 měsíčními splátkami ve výši 2 301 Kč, počínaje dubnem 2019, splatnými k 20. dni v měsíci. Pokud jde o úvěruschopnost žalované, žalobce tvrdil, že ji před uzavřením smlouvy prověřoval z dokladů o příjmech, výpisy z běžného účtu, z prohlášení žalované, prověřil její úvěrovou historii v databázích [příjmení] a NRKI, prověřil, že žalovaná ani její zaměstnavatel nebyli v době žádosti o úvěr evidováni v insolvenčním rejstříku, doklad totožnosti žalované nebyl evidovaný jako neplatný, provedl scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka) a dospěl k závěru, že volné zdroje žalované pro splácení jsou dostatečné (5 099 Kč, z toho sjednaná splátka 2 301 Kč činí toliko 45,13 %). Žalovaná dluh splácela, v průběhu splácení však požádala o odklad splátek. Její žádosti žalobce vyhověl a odložil splatnost 7. splátky (splatná 20. 10. 2019), žalované zaslal upravený splátkový kalendář. Žalovaná na dluh zaplatila 6 x 2 301 Kč, 1 x 2 310 Kč, 1 x 2 390 Kč, 1 x 2 203 Kč a naposledy zaplatila dne 13. 3. 2020 částku 1 301 Kč. Do prodlení delšího než 65 dnů se dostala se splátkou [číslo] (splatná dne 20. 2. 2020). Úvěr byl proto v souladu s bodem 6.3 smlouvy k datu 26. 4. 2020 automaticky zesplatněn a žalovaná vyzvána k zaplacení tzv. nové jistiny ve výši 43 431,51 Kč (sestává z dlužné jistiny 38 506,94 Kč a dlužných úroků kapitalizovaných ke dni zesplatnění částkou 4 924,57 Kč). V souladu s bodem 6.1 smlouvy je žalovaná povinna zaplatit žalobci při prodlení se splátkou delším než 30 dní smluvní pokutu ve výši 499 Kč za splátku (celkem 1 497 Kč – splátky [číslo]) a dále náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 200 Kč za splátku, s níž je v prodlení delším než 15 dnů (celkem 400 Kč – splátky [číslo]). Žalobce se po žalované rovněž domáhal zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny denně ode dne 28. 4. 2020 (do 5. 10. 2020 kapitalizováno částkou 6 992,23 Kč).

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, po celou dobu řízení byla pasivní.

3. Soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 17 990 Kč s 10% úroky z prodlení od 28. 4. 2020 do zaplacení (I. výrok) a ve zbylé části žalobu zamítl (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že vztah mezi účastníky po právní stránce podřadil pod § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) – smlouva o úvěru, a dále pod ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“). Zabýval se platností uzavřené smlouvy z pohledu ustanovení § 86 a § 87 odst. 1 ZSÚ-III, tedy zda žalobce jako úvěrující před poskytnutím úvěru s odbornou péčí prověřil schopnost žalované plánovaný úvěr splácet. Uzavřel, že žalobce nepostupoval při posuzování úvěruschopnosti žalované řádně (s odbornou péčí), neboť se nezabýval podrobněji jejími výdaji (podstatné výdaje žalované nijak neověřoval, spokojil se s jejím tvrzením o nákladech na bydlení ve výši 1 800 Kč, o splátkách jiného úvěru ve výši 4 491 Kč), a úvěr jí poskytl. Dodal, že ačkoliv příjmy žalované nebyly nízké, podezřele nízká byla částka, kterou označila jako výdaj na bydlení, přesto ji žalobce nijak neprověřil. Smlouvu proto vyhodnotil jako absolutně neplatnou dle § 87 odst. 1 ZSÚ-III a podrobně rozvedl i důvody, proč se v daném případě přiklonil k neplatnosti absolutní a ne relativní. Žalobci proto přiznal pouze právo na vrácení poskytnutého plnění (§ 2991 občanského zákoníku – bezdůvodné obohacení) ve výši rozdílu mezi žalobcem poskytnou částkou 40 000 Kč a žalovanou zaplacenou částkou 22 010 Kč, a to včetně zákonných úroků z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku). Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že z procesního hlediska byla v řízení úspěšnější žalovaná (74% z celkového předmětu řízení), měla by proto právo na náhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení. Jelikož však z obsahu spisu žádné náklady řízení žalované nevyplývají, soud prvního stupně žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal.

4. Proti části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 23 598,94 Kč (z toho představuje 20 516,94 Kč původní jistinu úvěru, 985 Kč úroky přirostlé k jistině ke dni zesplatnění přepočítané na 20 %, 1 497 Kč smluvní pokutu dle bodu 6.1 smlouvy a 600 Kč náklady prodlení dle bodu 6.2 smlouvy) s 10% úroky z prodlení od 28. 4. 2020 do zaplacení, co do 20% úroků ročně z částky 38 506,94 Kč od 28. 4. 2020 do zaplacení (maximálně do doby, kdy úroky jako celek dosáhnou částky 149 104 Kč), co do smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 6 992,23 Kč a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce odvolání.

5. Namítal, že nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že úvěruschopnost žalované řádně neprověřil a smlouva o úvěru je proto neplatná. Poukazoval na to, že žalovaná k věci nic nesdělila, k soudnímu jednání se nedostavila, nerozporovala ani údaje uvedené ve formuláři„ Hodnocení klienta“, ani samotné nároky žalobce. Naopak, po nějakou dobu úvěr splácela. Zopakoval, že při posuzování úvěruschopnosti žalované dospěl k důvodnému závěru, že její schopnost úvěr splácet byla v době uzavření smlouvy dostatečná, když ve vztahu k jejím příjmům 16 000 Kč měsíčně zohlednil ve formuláři„ Hodnocení klienta“ uvedené výdaje (mj. i splátky z předchozí úvěrové smlouvy žalované), které navíc navýšil o rezervu 1 000 Kč. Vyslovil přesvědčení, že je to právě klient, kdo je povinen pravdivě uvést jednotlivé výdaje a jestliže výdaje zatají nebo uvede v nižší výši, nemůže takové jednání požívat právní ochrany (§ 6 občanského zákoníku). Pokud jde o míru ověřování údajů uvedených před poskytnutím úvěru klientem, poukázal na závěr vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. [spisová značka], že po úvěrových společnostech nelze požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou. Je tady přesvědčen, že za situace, kdy žalovaná uvedla, že bydlí„ ve státním“ s náklady 1 800 Kč, je třeba z takové částky vycházet. K paušálnímu určení částky na živobytí dodal, že zcela dostatečnými jsou údaje vyplývající ze zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a pokud žadatel neuvede částku vyšší, jde o zcela zákonný postup, kdy úvěrující vyjde z této částky, která není minimální částkou stanovenou zákonem„ k přežití“, ale částkou, která dle zákona postačuje k obživě. Vytkl soudu prvního stupně, že změna v § 87 odst. 1 ZSÚ-III výslovně stanovené relativní neplatnosti na neplatnost absolutní je contra legem. Dle jeho názoru je smlouva o úvěru platná a žalobci měly být úroky přiznány v celém žalobou uplatněném rozsahu, byť nyní v odvolání požaduje úroky jen ve výši 20 % ročně, stejně tak mu měly být přiznány i požadované smluvní pokuty a náhrada nákladů s prodlením. V souvislosti s přesvědčením o svém právu na úroky se rovněž dovolával § 3002 občanského zákoníku, jestliže soud vztah mezi ním a žalovanou posoudil jako bezdůvodné obohacení. Pro případ, že by soud setrval na hodnocení vztahu mezi účastníky jako na bezdůvodném obohacení, namítl, že jeho výše nebyla soudem prvního stupně vypočtena správně, jestliže v rozporu s § 2993 občanského zákoníku žalovanou poskytnuté platby vyhodnotil jako uhrazené.

6. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila, k nařízenému jednání odvolacího soudu se nedostavila.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř., přezkoumal v odvoláním napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

8. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním hodnocením a pro stručnost na ně odkazuje.

9. Byť z dikce § 87 odst. 1 ZSÚ-III vyplývá, že otázkou tzv. úvěruschopnosti by se soud měl zabývat toliko k námitce žalované, tedy že neplatnost smlouvy stanovená ve větě prvé tohoto ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost, v souvislosti se spotřebitelskými úvěry nelze takto postupovat, neboť relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele nemůže být shledána dostatečnou pro vyvážení fakticky nerovného postavení spotřebitele (slabší strany) ve vztahu k podnikateli, znamená popření smyslu a účelu zákonné povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost, a ve svém důsledku vede k významnému snížení úrovně dosavadní ochrany spotřebitele tím, že její uplatnění je podmíněno jeho vlastní aktivitou. Navíc za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb. – účinný od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016), judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že se má jednat o neplatnost absolutní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z uvedených důvodů proto také odvolací soud dne 18. 2. 2020 podal ve skutkově obdobné věci podle článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky k Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III (návrh byl u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20) a do rozhodnutí Ústavního soudu toto řízení přerušil (usnesení ze dne 24. 5. 2021, čj. 27 Co 45/2021-100).

10. Ústavní soud usnesením ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, sice návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ-III odmítl, přesto se k aplikaci tohoto sporného ustanovení zákona vyslovil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále také„ SDEU“) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti [anonymizováno]), dle kterého„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

11. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Takový postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). K otázce aplikační přednosti evropského práva se Ústavní soud již dříve vyjádřil např. v rozhodnutí ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že„ národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů“. V posuzovaném případě odvolací soud takto postupoval právě ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III.

12. Pokud jde o míru posuzování či obezřetnosti úvěrujícího při posuzování úvěruschopnosti úvěrovaného, je odvolací soud toho názoru, že tuto je nutno stanovit vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a je nasnadě, že nemůže jít o míru obezřetnosti stoprocentní, nýbrž přiměřenou. Vždy však je nutno dodržet naplnění cíle, pro který byla tato povinnost úvěrujícím uložena, tj. ochrana spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti. Je tak na úvěrujícím, aby jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní (srov. argumentaci obsaženou v již výše poukazovaném rozhodnutí SDEU ve věci sp. zn. C [číslo]). Jak uvedl Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouvy neplatná. Rovněž Nejvyšší správní soud ČR se k otázce ověřování poměrů dlužníka vyjádřil, a to např. ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, v němž uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá doložit od žadatele). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu. Byť se obě tato rozhodnutí týkala výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také„ ZSÚ-II“), jsou využitelná i za účinnosti ZSÚ-III, neboť úprava zakotvená v § 9 ZSÚ-II a v § 86 ZSÚ-III je obsahově shodná. A konečně, SDEU v odůvodnění svého rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci sp. zn. C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) uvedl, že poskytovatel má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).

13. Odvolací soud zopakoval dokazování kartou klienta vztahující se k projednávané smlouvě o úvěru a dále žalobcem v řízení před soudem prvního stupně rovněž předloženou kartou klienta (žalované) vztahující se k předchozímu úvěru poskytnutému žalobcem žalované ([číslo]).

14. Z karty klienta (žalované) k úvěrové smlouvě [číslo] (předcházející úvěrová smlouva) odvolací soud zjistil, že se týká úvěru ve výši 58 000 Kč, který byl žalované žalobcem vyplacen 27. 11. 2018, tj. cca tři měsíce před uzavřením nyní projednávané smlouvy. Žalovaná tento úvěr až do října 2019 splácela měsíčními splátkami (sjednáno 32 splátek) ve výši 4 491 Kč více méně ve sjednaných lhůtách splatnosti. Splátky [číslo] splatné v prosinci 2019 a v lednu 2020 však již platila s více než 30 denním zpožděním. Naposledy zaplatila dne 18. 2. 2020 splátku [číslo] jejíž splatnost nastala 17. 1. 2020.

15. Z karty klienta k nyní projednávané smlouvě odvolací soud nad rámec skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně zjistil, že žalovaná se do prodlení se splácením (byť jen v rozsahu jednotek dnů) dostala již se splátkami [číslo] (splatné 20. 5. 2019 a 20. 7. 2019), do výraznějšího prodlení (13 dnů) se dostala se splátkou [číslo] (splatná 20. 8. 2019). Od splátky [číslo] (splatná 20. 12. 2019) prodlení žalované v podstatě jen narůstalo.

16. Alibistický přístup úvěrujícího, který se při hodnocení úvěruschopnosti úvěrované na straně výdajů spokojil s formálně uváděnou částkou životního minima a nedoloženými výdaji na bydlení ve výši 1 800 Kč, a to za situace, kdy měsíční příjem úvěrované byl doložen ve výši 16 000 Kč měsíčně (na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud takovou výši příjmů hodnotí jako poměrně nízkou), a přitom věděl, že žalovaná již splácí měsíčně 4 491 Kč na jiný žalobcem poskytnutý úvěr, a hodlal její úvěrovou zátěž zatížit o dalších 2 301 Kč (jen splátky obou úvěrů představovaly 42,45 % jejího měsíčního ne zrovna vysokého příjmu), požadavku„ přiměřené obezřetnosti“ ve světle výše citované judikatury neodpovídá. Naopak naznačuje účelovost či snahu žalobce uvést ve formuláři hodnocení klienta jen takové údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti klienta, aniž by byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

17. Odvolací soud tedy souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalované nebyl řádný a že na základě údajů, které měl k dispozici, nemohl spolehlivě dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalované úvěr splácet. Úvěr žalované tedy neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ-III). Pro úplnost nutno dodat, že z dokladů předložených žalobcem ani nevyplývá, že by v rámci hodnocení žalované jako budoucího klienta mohl vycházet z předpokladu, že z její finanční situace vyplývalo, že by měla být schopna úvěr splácet bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 ZSÚ-III).

18. Pokud žalobce namítal, že soud prvního stupně nepostupoval správně, jestliže v rozporu s § 2993 občanského zákoníku žalovanou poskytnuté platby vyhodnotil jako uhrazené na jistinu úvěru a jestliže mu v souladu s § 3002 občanského zákoníku nepřiznal právo na úroky, pak je nutno uvést, že ani jedna z těchto námitek není přiléhavá. Na daný vztah mezi účastníky totiž vedle obecné úpravy zakotvené v občanském zákoníku dopadají speciální ustanovení ZSÚ-III, která mají aplikační přednost.

19. Dle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ-III, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Citované ustanovení je speciální právní úpravou pro případ bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru a jasně stanoví, že v případě neplatné smlouvy o úvěru v souvislosti s porušením povinnosti úvěrujícího dle § 86 odst. 1 ZSÚ-III není povinností spotřebitele vrátit úvěrujícímu více, než poskytnutou jistinu, nadto v době přiměřené jeho možnostem. Toto ustanovení tak dopadá i na situaci, kdy spotřebitel podle smlouvy o spotřebitelském úvěru, která byla následně v soudním řízení z důvodu rozporu s § 86 odst. 1 ZSÚ-III posouzena jako neplatná, poskytovateli úvěru již plnil. Pro posuzovaný případ to znamená, že výše spotřebiteli poskytnutých peněžních prostředků (jistina úvěru), které je spotřebitel povinen vrátit poskytovateli úvěru, se sníží o veškeré platby spotřebitele poskytnuté poskytovateli úvěru podle smlouvy o spotřebitelském úvěru, aniž by bylo třeba„ namítat vzájemné plnění“.

21. Soud prvního stupně proto rozhodl správně, pokud žalobci přiznal jen nárok odpovídající částce, kterou žalobce žalované vyplatil, ponížený o vše, co mu žalovaná v souvislosti s předmětnou smlouvou o úvěru zaplatila, navýšený o příslušenství (zákonné úroky z prodlení). Podle § 219 o. s. ř. tak odvolací soud příslušnou odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku), a to spolu s III. výrokem rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (II. výrok tohoto rozsudku). Pokud jde o nákladový výrok soudu prvního stupně, souhlasí odvolací soud s aplikací § 142 odst. 2 o. s. ř. a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožňuje.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný, současně však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady odvolacího řízení vznikly. Proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal (III. výrok tohoto rozsudku).