22 C 239/2020

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 52 520 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 17 990 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 990 Kč od 28. 4. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 27 538 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 27 538 Kč od 28. 4. 2020 do zaplacení, částky 6 992 Kč a úroku ve výši 65,04 % ročně z částky 38 506,94 Kč od 28. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 149 104 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala po žalované zaplacení částky 52 520 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru číslo uzavřené mezi účastníky dne 4. 3. 2019, na jejímž základě žalované poskytla úvěr ve výši 40 000 Kč (po prověření úvěrové historie žalované a její schopnosti úvěr splácet). Tento úvěr se žalovaná zavázala splácet při sjednaném efektivním úroku ve výši 88,39 % ročně v 54 měsíčních splátkách po 2 301 Kč, a to vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem dubnem roku 2019. Žalovaná však poskytnutý úvěr nesplácela řádně, a proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 26. 4. 2020, jak umožňuje bod 6.3 smlouvy. Před zesplatněním pak žalobkyni vzniklo v důsledku prodlení žalované právo na úhradu smluvních pokut podle bodu 6.1 smlouvy ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se dlužník ocitne v prodlení delším než 30 dnů, a na úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 200 Kč za každou splátku, s níž se žalovaná ocitne v prodlení o délce 15 dnů (bod 6.2 smlouvy). Podle bodu 6.4 smlouvy je dlužník dále vedle jistiny povinen žalobkyni uhradit také úroky k nesplacené jistině přirostlé do dne zesplatnění (tj. vrátit žalobkyni novou jistinu) a též jí zaplatit úroky z prodlení v zákonné výši z této nové jistiny. V bodě 6.5 smlouvy si účastníci dále sjednali, že žalovaný má povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení (tj. od 28. 4. 2020 až do úplného zaplacení). Konečně podle bodu 2.2 smlouvy běží sjednané úroky od data poskytnutí úvěru, a to i po zesplatnění úvěru, až do skutečného vrácení jistiny. Na tomto smluvním podkladě proto v sobě žalovaná částka zahrnuje kromě nové jistiny ve výši 43 431,51 Kč také smluvní pokutu ve výši 1 497 Kč, smluvní pokutu, jejíž výši žalobkyně kapitalizovala k datu vyhotovení žaloby na 6 992,23 Kč, a náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 600 Kč. Kromě toho žalobkyně po žalovaném požaduje úrok za poskytnutí úvěru ve výši 65,04 % ročně ze zbývající dlužné původní jistiny od 28. 4. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud z provedených důkazů zjistil, že účastníci uzavřeli dne 4. 3. 2019 smlouvu o úvěru číslo v níž se žalovaná zavázala splatit jistinu ve výši 40 000 Kč při sjednaném úroku ve výši 88,39 % ročně (viz část A) smlouvy). O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalované oznámení ze dne 7. 3. 2019. Z bodu 6.1 smlouvy vyplývá povinnost žalované uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, a v bodu 6.2 smlouvy je zakotveno pro žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dlužníka se splácením jednotlivé splátky delším než 15 dnů; jejich výše u každé splátky činí 200 Kč. Z čl. 2 smlouvy vyplývá také to, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (viz bod 6.3 smlouvy, podle níž k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části o délce 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady.

4. Z„ Předsmluvního formuláře“ a z„ Prohlášení klientů – informací pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru“ ze dne 4. 3. 2019 soud nad rámec výše uvedeného zjistil, že efektivní výpůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru činí 88,39 % ročně a že předpokládaná výše roční procentní sazby nákladů (RPSN) na tento spotřebitelský úvěr představuje taktéž 88,39 %.

5. Uzavření smlouvy předcházel pre-scoring žalované, jak vyplývá z„ Hodnocení klienta“ ze dne 4. 3. 2019. Jako výdaje žalované zde byly uvedeny náklady na bydlení v celkové výši 1 800 Kč, splátky jiného finančního produktu u žalobkyně ve výši 4 491 Kč měsíčně, ostatní výdaje 200 Kč měsíčně a životní minimum pro žalovanou ve výši 3 410 Kč měsíčně. Na straně příjmů se uvádí částka 16 000 Kč měsíčně. Současně měla žalobkyně k dispozici také pracovní smlouvu žalované ze dne 31. 1. 2008, z níž je patrno, že žalovaná byla v dané době zaměstnána v pracovním poměru na dobu neurčitou na pozici„ dělník ve výrobě“, výpisy z běžného účtu žalované a potvrzení o příchozí úhradě, z nichž plyne výše její měsíční mzdy za leden 2019 (15 228 Kč a 16 876 Kč), a kopii jejího občanského průkazu. Žalovaná předložila též kopii ústřižku poštovní poukázky na částku 1 880 Kč, uhrazenou právnická osoba právnická osoba dne 29. 10. 2019. Konečně žalobkyně doložila výpis z nebankovních registrů ze dne 4. 3. 2019, dle kterého byl žalované přiřazen kód příznaku 433 (menší riziko, lepší segment klientů) a výpis z registru SOLUS z téhož dne, v němž nebyly vedeny žádné závazky žalovaného.

6. Částka 40 000 Kč byla podle výpisu z účtu č. bankovní účet žalované zúčtována dne 6. 3. 2019. Podle upraveného splátkového kalendáře ze dne 14. 11. 2019 (po odkladu splátek na základě žádosti ze dne 13. 11. 2019) pak měla žalovaná splácet celkem 55 měsíčních splátek ve výši 2 301 Kč. Z karty klienta je zřejmé, že žalovaná uhradila žalobkyni do podání žaloby na svůj dluh celkovou částku 22 010 Kč.

7. Poté, co se žalovaná dostala do prodlení se splácením tří splátek (splatných k 20. 1. 2020, 20. 2. 2020, 20. 3. 2020 a 20. 4. 2020), vyzvala žalobkyně žalovaného dopisy ze dne 20. 2. 2020, 23. 3. 2020 a 20. 4. 2020 k jejich zaplacení, a dále žalovaného vyzvala k zaplacení smluvní pokuty a upozornila ho na možnost zesplatnění celého úvěru. Poté žalobkyně využila možnosti úvěr zesplatnit, a tento krok žalované oznámila v dopise ze dne 26. 4. 2020. Současně jí vyúčtovala poplatky za upomínání (tato skutečnost je patrna taktéž z karty klienta). Předžalobní výzvou ze dne 16. 9. 2020, podanou k poštovní přepravě následujícího dne, vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení celkového dluhu ve výši 45 528 Kč s příslušenstvím, jakož i k úhradě smluvní pokuty.

8. Z„ Vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek“ ze dne 25. 10. 2018 soud zjistil, že bez ohledu na to, zda je ve smlouvě uvedena nominální úroková sazba či efektivní úroková sazba, absolutní výše celkově zaplacených úroků je v obou případech shodná.

9. Soud neprovedl důkaz potvrzením o odchozí úhradě u právnická osoba, neboť tato listina je nečitelná.

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 586 odst. 1 občanského zákoníku, je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

14. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

17. Na základě výše uvedeného má soud za prokázané, že mezi účastníky byla dne 4. 3. 2019 platně uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 40 000 Kč a žalovaná se zavázala jej pravidelně splácet při sjednaném efektivním úroku ve výši 88,39 % ročně v 54 měsíčních splátkách po 2 301 Kč, a to vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem dubnem roku 2019. Žalovaná však své povinnosti vyplývající z uzavřené smlouvy o úvěru neplnila, protože řádně a včas nehradila předepsané splátky. Žalobkyně proto vzniklo právo úvěr zesplatnit, a tohoto práva využila dne 26. 4. 2020.

18. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzovaní úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, v němž mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Pokud jde o příjmy žalované, ohledně těchto žalobkyně prokázala, že byly z její strany řádně ověřeny, neboť se nespokojila pouze s tvrzením žalovaného, ale vyžádala si pracovní smlouvu, výplatní pásky a výpisy z účtů. Co se však týče výdajů žalované, tyto zjevně nebyly ze strany žalobkyně jakkoli prověřovány. Žalobkyně se v tomto ohledu spokojila s tvrzením žalované o výši jeho nákladů na bydlení v částce 1 800 Kč měsíčně a splátky jiného úvěru u žalobkyně ve výši 4 491 Kč měsíčně, aniž by však tyto výdaje byly soudu jakkoli doloženy. Náklady na bydlení přitom představují jednu ze zásadních a stěžejních položek výdajů každé domácnosti, jejímž ověřením se žalobkyně nezabývala. Ačkoli tedy příjmy žalované ze zaměstnání nebyly nízké, podezřele nízká byla částka, kterou označila jako své měsíční výdaje na bydlení. Žalobkyně tedy takto tvrzené výdaje nepodrobila žádnému zkoumání, resp. ověření, a s ohledem na uvedené skutečnosti pak soud dospěl k závěru, že nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného.

19. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

20. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou účinné, přiměřené a odrazující, tyto charakteristiky nemůže splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že:„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost zamezení nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránění zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

21. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

22. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 40 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaná přitom před podáním žaloby uhradila částku ve výši 22 010 Kč, a proto zbývá žalobkyni vrátit jen 17 990 Kč. Pokud jde o den, od kterého náleží žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení, pak povinnost k vydání bezdůvodného obohacení patří k nárokům, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 696/2018). Žalobkyně požadovala úrok z prodlení od 28. 4. 2020, avšak již před tímto datem zaslala žalované několik výzev k úhradě dluhu, a proto soud přiznal nárok na úroky z prodlení od tohoto data.

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala původně na žalované zaplacení částky 74 088 Kč včetně úroků a úroků z prodlení, přičemž by jí soudem bylo přiznáno pouze 19 301 Kč včetně úroků z prodlení (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vydání rozsudku). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 26 % a ze 74 % byla neúspěšná (ze 74 % byla úspěšná žalovaná, která by měla právo na 48 % náhrady nákladů řízení). Jelikož ale žalovaná náhradu nákladů řízení nežádala a podle obsahu spisu jí ani žádné náklady nevznikly, vyslovil soud, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.