27 CO 47/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobkyně: jméno příjmení , narozená dne datum , bytem adresa , zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa , o určení neplatnosti smlouvy o úvěru a neexistence zástavního práva smluvního, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. září 2021, č. j. 5 C 260/2019-157,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném [datum] domáhala se žalobkyně určení absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi [právnická osoba], sídlem [adresa] (žalovaným) a [jméno] [příjmení] (žalobkyní) a [jméno] [příjmení] a dále určení neexistence zástavního práva smluvního ve prospěch [právnická osoba], sídlem [adresa], a to k : a) pozemku parc. [číslo] orná půda, o výměře 732 m² a b) pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 371 m² a stavbě - rozestavěné na parc. [číslo]; vše zapsáno na [list vlastnictví] pro k. ú. [obec] u [obec], obec Moravany, okres [okres], v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov. K tomu uvedla, že dle stavu zápisu v katastru nemovitostí ke dni podání žaloby váznou na předmětných nemovitostech v jejím vlastnictví omezení jejího vlastnického práva, a to zástavní právo smluvní k zajištění pohledávek ve výši 7 500 000 Kč s příslušenstvím a veškerých budoucích pohledávek až do výše 7 500 000 Kč ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum]. Zástavní právo bylo zřízeno na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne [datum], právní účinky vkladu ke dni [datum] (parc. [číslo] parc. [číslo]) a na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne [datum], právní účinky vkladu ke dni [datum] (stavba - rozestavěná na parc. [číslo]). Žalobkyně dále uvedla, že předmětnou smlouvu o úvěru (kterou žalovaný - v postavení žalobce - předložil v řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 314/2015, v němž se na základě této smlouvy domáhal zaplacení částky 10 458 269,17 Kč s příslušenstvím) nikdy nepodepsala a je tak absolutně neplatná pro nedostatek projevu vůle na její straně. Dodala, že podpis na smlouvě ani vizuálně neodpovídá jejímu skutečnému podpisu a domnívá se tedy, že byl zfalšován. Dále uvedla, že smlouva, kterou žalovaný předložil v řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 314/2015 (dále jen„ jiné řízení“) není smlouvou, kterou ona sama se svým manželem dne [datum] se žalovaným uzavřela a na základě které byl čerpán hypoteční úvěr zajištěný zástavou. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru a s ohledem na akcesorickou povahu zástavního práva k hlavnímu závazku, tj. zástavní smlouvy ke smlouvě o úvěru, nemohlo dojít ani k platnému sjednání zástavní smlouvy, a i ta je absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.) Městský soud v Brně, u něhož byla žaloba podána, vyslovil ve věci svoji místní nepříslušnost a rozhodl o jejím postoupení Okresnímu soudu Brno-venkov. Následně soud prvního stupně (částečně) vyhověl žádosti žalobkyně, přiznal jí osvobození od soudních poplatků v rozsahu 70 % a následně jí k ochraně jejích zájmů ustanovil zástupkyni - Mgr. [jméno] [příjmení], advokátku se sídlem v [obec].

2. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že nárok uplatněný v žalobě neuznává, neboť dne [datum] uzavřel jako postupitel smlouvu o postoupení pohledávky, na jejímž základě postoupil na postupníka – společnost [právnická osoba], [IČO], pohledávku za žalobkyní ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum]. Ke dni podání žaloby tak již nebyl věřitelem předmětné pohledávky a není ve věci pasivně legitimován.

3. V replice na vyjádření žalovaného poukázala žalobkyně na čl. X. odst. 1 obchodních podmínek, které měly být přílohou úvěrové smlouvy a podle něhož„ banka je oprávněna postoupit svoji úvěrovou pohledávku jiné bance a zajištění s ní související na ni převést“. Předmětné ujednání dle názoru žalobkyně vylučuje aplikaci § 1879 o. z., dle kterého může věřitel postoupit pohledávku jiné osobě. Zákonná dikce stanoví širší okruh osob, kterým je možno pohledávku postoupit a nejeví se proto jako logické, pokud žalovaný do obchodních podmínek sám uvedl okruh osob užší, než vyplývá ze zákona, aby zároveň požadoval zachovat i okruh osob vymezený zákonem. Podle § 1812 odst. 1 o. z. za situace, kdy lze obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. V daném případě je pro žalobkyni jako spotřebitelku příznivější takový výklad, kdy její smluvní stranou zůstane žalovaný, nikoliv společnost [právnická osoba] Jestliže byl žalovaný oprávněn postoupit úvěrovou pohledávku pouze jiné bance, je žalobkyně přesvědčena, že nedošlo k platnému postoupení pohledávky na jinou společnost a žalovaný je nadále ve věci pasivně legitimován. Dále žalobkyně doplnila, že v jiném řízení jí manžel zatajoval zásilky od soudu (dopouštěl se vůči ní v tomto směru trestné činnosti) a ona se tak. nemohla účinně bránit. Je proto zásadní, aby v nyní probíhajícím řízení byly její sporné podpisy podrobeny znaleckému zkoumání a z tohoto důvodu navrhla důkaz znaleckým posudkem.

4. Při jednání soud prvního stupně nepřipustil žalobkyní navrhovanou změnu žaloby a po provedeném dokazování rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem.

5. Žalobu v celém rozsahu zamítl (I. a II. výrok) a žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění zrekapituloval tvrzení žalobkyně i obranu žalovaného a uvedl skutková zjištění z provedených listinných důkazů, mimo jiné i z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 9. 2017, č. j. 34 C 314/2015-155, a z rozsudku Krajského soudu v Brně, jako soudu odvolacího, ze dne 29. 7. 2021, č. j. 27 Co 238/2019-441. S odkazem na ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, věc posuzoval podle právní úpravy platné do 31. 12. 2013. Soud konstatoval, že ne/platnost smlouvy o úvěru a na ní navázaných smluv o zřízení zástavního práva byla jako otázka prejudiciální řešena již v uvedených rozsudcích. Přitom podle § 159a o. s. ř. výroky pravomocných rozsudků jsou obecně závazné pouze pro účastníky těchto řízení. S odkazem na judikaturu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011) tak soud uzavřel, že není vázán vyřešením předběžné otázky ne/platnosti úvěrové smlouvy, včetně jejích příloh a dodatků, v řízení vedeném u Okresního soud Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 314/2015. Na základě provedeného dokazování však zcela souhlasí se skutkovými zjištěními soudů i jejich právním hodnocením věci v citovaných rozhodnutích (úzce souvisejících s nyní projednávanou věcí) a neshledal žádný důvodu se od jejich závěrů odchýlit. Žalobkyně i v tomto řízení vznesla v zásadě shodné námitky a nepředložila žádná tvrzení a důkazy, které by závěry předchozích rozhodnutí jakkoliv zpochybnily. Soud proto shodně s uvedenými rozsudky posoudil (i s ohledem na průběh obou řízení) námitky žalobkyně jako účelové a nedůvěryhodné. Zdůraznil, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není (§ 80 o. s. ř.), skutečnost, že účastníci mají věcnou legitimaci a na požadovaném určení je naléhavý právní zájem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2614/2008 či ze dne 21. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1274/2010). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je rovněž dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení, práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak a jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji, než jiné právní prostředky, vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, není dán ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Soud uzavřel, že v projednávané věci žaloba o určení neplatnosti úvěrové smlouvy již preventivní funkci splnit nemůže, neboť rozhodnutí o ní již není objektivně způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků a předejít případným dalším sporům mezi účastníky či právními nástupci strany žalované (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1734/2013). Soud proto neshledal na požadovaném určení neplatnosti úvěrové smlouvy naléhavý právní zájem a žalobu v této části jako nedůvodnou zamítl. Dále zdůraznil, že podle judikatury Nejvyššího soudu v řízení, jehož předmětem je určení, zda tu zástavní právo je či není, jsou nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, zástavní věřitel, který má pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem, a zástavní dlužník, který je vlastníkem předmětu sporného zástavního práva (zástavy). Právní sféry dalších osob se toto řízení netýká. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně byla informována o postoupení pohledávky oznámením, které si osobně převzala 12. 3. 2019 (§ 526 obč. zák.) a že v katastru nemovitostí je jako zástavní věřitel zapsána osoba odlišná od žalovaného. Soud tak dospěl k závěru, že v řízení o určení neexistence zástavního práva není žalovaný pasivně legitimován. Neztotožnil se s argumentací žalobkyně o pasivní legitimaci na straně žalované v důsledku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. K tomu uvedl, že podle ustálené judikatury nemůže být ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem významná otázka platnosti postoupení pohledávky, neboť dlužník nemá zpravidla možnost posoudit, zda ve skutečnosti k postoupení došlo a zda je smlouva o postoupení pohledávky platná. Právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je oznámení postupitele dlužníkovi, aniž by bylo podstatné, zda ve skutečnosti k cesi platně či vůbec došlo. Notifikační úkon vyvolá zamýšlené právní důsledky – týkající se osoby oprávněné přijmout plnění – i tehdy, jestliže k postoupení vůbec nedošlo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2020). Soud proto žalobou i v této části zamítl. Právo na náhradu nákladů v řízení úspěšnému žalovanému nepřiznal, neboť žalovaný se jejich náhrady výslovně vzdal.

6. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání s tím, aby byl odvolacím soudem zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V prvé řadě soudu prvního stupně vytkla, že neprovedl důkaz znaleckým posudkem za účelem posouzení pravosti jejího podpisu na úvěrové smlouvě. Nadto soud v odůvodnění rozsudku ani neuvedl, proč tento důkaz neprovedl a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Další pochybení soudu spočívá v absenci poučení o nutnosti osvědčit naléhavý právní zájem na žalobě za situace, kdy soud měl o jeho existenci pochybnosti a v absenci poučení, že na straně žalované má vystupovat jiný subjekt než žalovaný. Soud rovněž v rozporu s § 40 odst. 1 o. s. ř. nezaznamenával průběh jednání ve formě zvukových záznamů a tyto neuchovával na trvalých nosičích dat, které by byly součástí spisu. Uvedený postup má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stejně tak soud pochybil, pokud nevyhověl námitce žalobkyně o neplatnosti postoupení pohledávky pro rozpor s ustanoveními všeobecných obchodních podmínek. Odůvodnění rozsudku pak obsahuje z velké části rekapitulaci odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v jiném řízení a strohé konstatování soudu, že se s těmito závěry ztotožňuje a nemá důvod se od nich odchýlit, představuje dle přesvědčení žalobkyně nesprávný postup, který má za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

7. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

8. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

9. V průběhu odvolacího řízení Krajský soud v Brně, jako soud insolvenční, zjistil úpadek dlužnice (žalobkyně) a na její majetek prohlásil konkurs (rozhodnutí ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka]). Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 11. 2022, č. j. [insolvenční spisová značka], [spisová značka], zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně o prohlášení konkursu na majetek dlužnice. Poté Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 2. 2023, č. j. [insolvenční spisová značka], povolil řešení úpadku dlužnice (žalobkyně) oddlužením.

10. V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že i přes zjištěný úpadek žalobkyně a povolení oddlužení není řízení dle § 140a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, přerušeno, neboť v projednávané věci není rozhodováno o pohledávkách ani jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170).

11. Vadou, jež by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jak namítá žalobkyně) není sama o sobě skutečnost, že soud prvního stupně pořizoval o jednání dne 6. 9. 2021 pouze písemný protokol, a nikoliv zvukový záznam, byť nahrávací zařízení bylo v jednací síni zprovozněno již 26. 7. 2021. Je nutno přihlédnout k tomu, že v době konání jednání bylo předmětné zařízení teprve v tzv. zkušebním provozu a docházelo k postupnému zaškolování zaměstnanců soudu a soudců (viz sdělení IT oddělení Okresního soudu Brno-venkov). Nadto soud umožnil při tomto jednání (jednalo se o jediné jednání ve věci) zástupkyni žalobkyně diktovat přednesy do diktafonu a proti protokolaci nevznesla (a to ani dodatečně ani v podaném odvolání) žádné námitky.

12. Za důvodnou neshledal odvolací soud ani námitku žalobkyně o nedostatečném poučení ze strany soudu. Závěr soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti smlouvy o úvěru není založen na neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního, a proto nebyl dán důvod pro její poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Stejně tak žalobkyně věděla o možném nedostatku pasivní legitimace žalovaného v řízení, neboť žalovaný sám tuto námitku uplatnil již v prvním vyjádření ve věci a informaci o postoupení pohledávky žalobkyně měla i z jiného řízení, kde byla otázka ne/platnosti postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy rovněž řešena.

13. Za situace, kdy již byla žalobkyně v jiném řízení pravomocně zavázána k plnění na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], považuje odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně, který žalobu v této části pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobkyně na určovací žalobě zamítl. K tomu v podrobnostech odvolací soud odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí. Pro úplnost odvolací soud poznamenává, že na projednávanou věc tedy nedopadají ani závěry obsažené v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1440/14.

14. Odvolací soud souhlasí i se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace žalovaného ve vztahu k určení neexistence zástavního práva k nemovitostem. I v tomto rozsahu odvolací soud odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.

15. S ohledem na přijaté závěry soud prvního stupně nepochybil, pokud z důvodu nadbytečnosti neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz znaleckým posudkem k posouzení pravosti jejího podpisu na úvěrové smlouvě. Sama skutečnost, že v odůvodnění rozsudku výsledně neuvedl důvod, pro který tento důkaz nebyl proveden, nemá vliv na správnost jeho rozhodnutí. Stejně tak skutečnost, že v odůvodnění svého rozhodnutí citoval závěry obsažené v rozhodnutí odvolacího soudu v jiném řízení a na základě provedeného dokazování se s nimi ztotožnil, nezpůsobuje nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.

16. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, jako věcně správný potvrdil.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná, a proto by byla povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Protože však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému v průběhu odvolacího řízení jakékoliv účelně vynaložené náklady vznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.

18. Žalobkyně nebyla v řízení před soudy obou stupňů úspěšná, a proto soud neshledal podmínky pro postup dle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, tj. k uložení povinnosti žalovanému zaplatit soudní poplatky za žalobkyni v rozsahu, v jakém byla od jejich placení osvobozena.