27 CO 79/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalované: osobní údaje žalované pobyt v České republice ukončen, naposledy bytem adresa , zastoupená opatrovníkem příjmení jméno příjmení , advokátem, sídlem adresa , o zaplacení 22 704,67 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 1. 2021, č. j. 22 C 125/2020-88, ve spojení s usnesením ze dne 7. 4. 2021, č. j. 22 C 125/2020-104, obojí ve znění opravného usnesení ze dne 17. 9. 2021, č. j. 22 C 125/2020-111

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 28 340,05 Kč s 19,9% úroky z částky 20 000 Kč od 23. 10. 2019 do zaplacení a s 9,75% úroky z prodlení z částky 22 704,67 Kč od 23. 10. 2019 do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 30% úroky z částky 2 704,67 Kč od 23. 10. 2019 do zaplacení, mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 14 945 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku, ve spojení s usnesením ze dne 7. 4. 2021, č. j. 22 C 125/2020-104, mění tak, že žalované se povinnost nahradit náklady řízení České republice na účet Okresního soudu v Hodoníně ve výši 12 364 Kč neukládá.

V. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 5 614,40 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V řízení zahájeném 3. 12. 2019 domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 22 704,67 Kč s kapitalizovanými úroky ve výši 4 073,93 Kč, kapitalizovanými (zákonnými) úroky z prodlení ve výši 1 561,45 Kč, 19,9% úroky z částky 20 000 Kč od 23. 10. 2019 do zaplacení, 30% úroky z částky 2 704,67 Kč od 23. 10. 2019 do zaplacení a 9,75% (zákonnými) úroky z prodlení z částky 22 704,67 Kč od 23. 10. 2019 do zaplacení. K tomu uvedl, že na základě žádosti žalované reg. [číslo] ze dne 11. 12. 2015 o poskytnutí kreditní karty a sjednání úvěru k ní, byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě poskytl žalované úvěr k ČSOB kreditní kartě do výše úvěrového limitu 20 000 Kč Součástí smlouvy byly mimo jiné i obchodní podmínky pro ČSOB kreditní kartu ze dne 1. 4. 2015. Ke dni 11. 12. 2015 byl otevřen úvěrový účet a žalovaná mohla počínaje tímto dnem úvěr čerpat. Ve smlouvě byly sjednány úroky ve výši 19,9 % a pro případ nesjednaného čerpání peněžních prostředků úroky ve výši 30 %. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky včetně příslušenství hradit v pravidelných měsíčních splátkách vždy k 25. dni v měsíci; výše měsíční splátky činila 5 % z vyčerpané částky úvěru ke dni vystavení výpisu, minimálně 500 Kč. Z důvodu porušování smluvních povinností žalovanou zesplatnil žalobce úvěr ke dni 25. 1. 2019, o čemž byla žalovaná informována dopisem z 27. 1. 2019. Ohledně pohybu jednotlivých plateb a čerpání a započítávání úroků a poplatků žalobce odkázal na doloženou transakční historii.

2. Vzhledem k tomu, že žalovaná má ukončený pobyt v ČR a soudu se nepodařilo zjistit její současné bydliště, usnesením ze dne 12. 8. 2020, č. j. 22 C 125/2020-25, v souladu s § 29 odst. 3 o. s. ř. žalované ustanovil opatrovníka [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec].

3. Opatrovník žalované namítl, že žalovaná smlouvu neuzavřela a případný podpis na smlouvě není její. Vyslovil přesvědčení, že na smlouvu by bylo nutno pohlížet jako na neplatnou i z toho důvodu, že žalobce před jejím uzavřením dostatečně neprověřil úvěruschopnost žalované.

4. Žalobce v replice na vyjádření opatrovníka žalované uvedl, že totožnost osoby podepisující smlouvu o úvěru byla ověřena jeho zaměstnancem na základě předloženého občanského průkazu, jehož číslo je totožné s číslem občanského průkazu uvedeným v žádosti o poskytnutí úvěru, a žalovaná rovněž předložila řidičský průkaz. Další ověření totožnosti žalované proběhlo 30. 12. 2015 při předání kreditní karty. Ohradil se proti námitce, že neprověřoval úvěruschopnost žalované, neboť povinnost vyplývající z § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, řádně splnil. Poukázal na to, že podpisem smlouvy žalovaná potvrdila, že se seznámila i s obchodními podmínkami pro ČSOB spotřebitelské úvěry, a to mimo jiné i s čl. 7 obsahujícím prohlášení klienta (žalované) ve vztahu k závazkům vůči jiným subjektům, jakož i prohlášení, že klient informuje pravdivě o všech svých finančních závazcích a údaje uvedené v žádosti jsou úplné, pravdivé a správné. Žalobce prověřil, že žalovaná nepodala návrh na povolení oddlužení, není s ní vedeno řízení, jehož důsledkem by bylo ztížení schopnosti splácet závazky, omezení nakládání s vlastním majetkem nebo ztráta podstatné části majetku. Splnil tak podmínku, aby při získání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vycházel především z informací dodaných spotřebitelem (viz rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2017, č. j. 17 VSOL 127/2017-39). Dále žalobce zdůraznil, že provedl kontrolu informací přes systém CBCB (tj. přes bankovní a nebankovní úvěrové registry), jeho prostřednictvím zjistil, že žalovaná se nenachází v prodlení se splácením žádných závazků vůči bankovním institucím a doposud byla schopna své závazky splácet. Žalobce posuzoval úvěruschopnost žalované i s ohledem na její životní náklady a po jejich zohlednění stanovil platební kapacitu žalované 8 038 Kč, při sjednané splátce 1 000 Kč (5 % z úvěrového limitu 20 000 Kč). V této souvislosti žalobce odkázal i na odbornou literaturu. Zdůraznil, že veškeré podklady nejsou při posuzování úvěruschopnosti hodnoceny izolovaně, ale ve svém souhrnu, aby získal ucelený přehled o finanční situaci žalované. Skutečnost, že žalovaná je schopna svůj úvěr splácet, ověřil nejen na základě skutečností tvrzených žalovanou, ale rovněž prostřednictvím dalších spolehlivých zdrojů. Údaje tvrzené žalovanou rovněž korespondovaly s údaji zjištěnými metodami žalobce. Na základě poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobce svá tvrzení k otázce prověřování úvěruschopnosti zopakoval a dále podrobněji rozvedl. Poukázal na doložené listiny s tím, že schvalovací protokol je generován systémem jako doklad o schválení úvěru a obsahuje informace o žádosti o úvěr a jejím schválení. Listina CRIF představuje otisk schvalovacího systému a jsou zde uvedeny veškeré detailní informace a rozbory při zpracování žádosti i jejím následném načerpání. DSTI je ukazatelem sledujícím měsíční poměr úvěrových závazků k měsíčnímu příjmu; žalobce přitom započítává rovněž splátku úvěru, o který žadatel žádá. V dokumentu CRIF je patrná identifikace žadatele, parametry žádaného úvěru a výsledek hodnocení jednotlivých vložených údajů. Z dokumentu je dále zřejmá výše vypočteného dostupného úvěrového limitu i to, zda je požadováno přistoupení další osoby; v daném případě nebylo přistoupení nutné. Rovněž jsou zde uvedeny výpočty rizikovost. Do schvalovacího systému se vkládají data poskytnutá žadatelem a z dokumentu CRIF je zřejmé, že žalovaná nebyla vyhodnocena jako rizikový klient. Žalobce zdůraznil, že není nebankovním poskytovatelem úvěru a je pravidelně kontrolován ČNB, která je dostatečně personálně a odborně vybavena zhodnotit přiměřenost a postupy, které se týkají posuzování úvěruschopnosti, což samo o sobě zajištuje vysoký standard v této oblasti. V daném případě činila platební kapacita žalované 8 038 Kč, tj. od příjmu ve výši 14 500 Kč byly odečteny životní náklady ve výši 6 462 Kč. Splátka ve výši 1 000 Kč měsíčně (5 % z úvěrového limitu 20 000 Kč) tak dle názoru žalobce byla adekvátní tomu, aby ji žalovaná mohla splácet. Nadto platební kapacita 8 038 Kč bezpochyby postačovala nejen k úhradě splátek, ale rovněž k pokrytí mimořádných výdajů žalované, popř. tvorbě úspor.

5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl (I. výrok). Dále žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10 782,60 Kč (II. výrok) a povinnost nahradit České republice – na účet Okresního soudu v Hodoníně náklady řízení, jejichž výše bude stanovena samostatným usnesením (III. výrok). Usnesením ze dne 7. 4. 2021, č. j. 22 C 125/2020-104, soud uložil žalované povinnost zaplatit České republice – na účet Okresního soudu v Hodoníně náklady řízení ve výši 12 364 Kč. V odůvodnění zrekapituloval skutková tvrzení žalobce i obranu žalované a věc posuzoval podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru („ ZSÚ-II“). V prvé řadě se zabýval otázkou, zda žalobcem předložené dokumenty skutečně podepsala žalovaná. Uvedl, že žalobce předložil dva doklady totožnosti žalované, a to občanský a řidičský průkaz. Obecně sice připustil možné zneužití dokladů, současně však vyzdvihl, že v daném případě žalovaná dokumenty podepisovala vždy v přítomnosti zástupce žalobce. V žádosti o poskytnutí úvěru je uvedeno, že podpis byl ověřen pracovnicí žalobce, smlouva byla podepsána na pobočce žalobce a z potvrzení o převzetí karty vyplývá, že totožnost žalované byla ověřena na základě předloženého občanského průkazu. Soud uzavřel, že za dané situace se jeví nepravděpodobné, že by došlo ke zneužití dokladů totožnosti žalované ze strany jiné osoby a že by zaměstnanci žalobce při osobním kontaktu nepoznali, že nejednají se stejnou osobou, jejíž fotografie se nachází na předloženém občanském průkazu. Podotkl, že podpis žalované na občanském průkazu odpovídá podpisu uvedenému na dokumentech předložených žalobcem. Soud tak dospěl k závěru, že žalovaná dokumenty skutečně podepsala a tvrzení o opaku označil za účelové. Dále se zabýval otázkou, zda žalobce před uzavřením smlouvy postupoval podle § 9 ZSÚ-II, tedy, zda před uzavřením smlouvy posoudil úvěruschopnost žalované. V této souvislosti zdůraznil, že žalobce není nebankovním subjektem, již v době předcházející vedl žalované běžný účet a měl tedy ucelený přehled o jejích příjmem a výdajích, které následně podrobil analýze prostřednictvím svého interního systému a současně lustrací v příslušných registrech prověřil, že žalovaná neměla neuhrazené závazky po splatnosti vůči jiným subjektům. Soud konstatoval, že žalobce svoji povinnost splnil a mezi účastníky tak byla na základě žádosti žalované o poskytnutí kreditní karty a sjednání úvěru dne 11. 12. 2015 platně uzavřena smlouva o úvěru ke kreditní kartě [číslo] (§ 2395 o. z.) a 30. 12. 2015 žalovaná převzala kreditní kartu. Soud proto žalobě v celém rozsahu vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve sporu zcela úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Sazbu mimosmluvní odměny za tři úkony právní služby učiněné před podáním žaloby (včetně podání žaloby) stanovil dle § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. S odkazem na § 148 odst. 1 o. s. ř. uložil v řízení neúspěšné žalované povinnost nahradit náklady státu představované náklady na ustanoveného opatrovníka.

6. Proti rozsudku podal opatrovník žalované odvolání s tím, aby byl odvolacím soudem změněn a žaloba v celém rozsahu zamítnuta, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Znovu namítl, že žalobce neprokázal, že splnil svoji povinnost, tj. že před uzavřením smlouvy řádně prověřil úvěruschopnost žalované. Soudu prvního stupně dále vytkl, že pouze dovodil (aniž by tato skutečnost vyplynula z provedených důkazů), že„ jelikož žalovaná měla u žalobce zjevně ještě před poskytnutím úvěru veden účet, mohl žalobce posoudit peněžní toky žalované na účtech, které podrobil interní analýze a získal tak ucelený přehled o příjmech a výdajích žalované“.

7. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Ohledně otázky posuzování úvěruschopnosti žalované odkázal na svá dřívější obšírná podání. Vyslovil přesvědčení, že jím předložené důkazy prokazují, že při posuzování úvěruschopnosti žalované se nejednalo o pouhý obecný popis toho, jak fungují banky, ale o zcela konkrétní postup posouzení provedeného žalobcem ve vztahu k žalované. Žalobce vyhodnocoval nejen informace poskytnuté žalovanou, ale následně je dále ještě konfrontoval jak s výstupy z celé řady registrů/databází, tak s demografickými a statistickými údaji zanesenými ve scoringovém modelu. Skutečnost, že žalobce řádně prověřil úvěruschopnost žalované je zřejmá i z toho, že žalovaná po dobu trvání úvěru uhradila většinu splátek řádně a včas a do prodlení se dostala až ve II. polovině roku 2018, tedy téměř tři roky po poskytnutí úvěru. Při jednání odvolacího soudu žalobce dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021.

8. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

9. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování listinnými důkazy předloženými žalobcem k otázce posuzování úvěruschopnosti již v řízení před soudem prvního stupně, a to předsmluvními informacemi ke spotřebitelskému úvěru – kreditní karta a listinami prokazujícími postup žalobce při prověřování úvěruschopnosti žalované (viz č. l. 40 – 45 spisu).

10. Z předsmluvních informací ke spotřebitelskému úvěru – kreditní karta se podává, že žalovaná požádala o spotřebitelský úvěr čerpaný prostřednictvím kreditní karty sjednaný na dobu neurčitou s možností opakovaného čerpání s tím, že úvěrový limit byl stanoven ve výši 20 000 Kč. Čerpání úvěru nastane použitím kreditní karty nebo převodem v rámci elektronického bankovnictví, případně převodem na základě žádosti o úvěr. Peněžní prostředky prostřednictvím kreditní karty je možné čerpat po jejím převzetí, případně její aktivaci. Úroková sazba byla sjednána ve výši 19,9 % ročně a žalovaná se zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % z vyčerpané částky, minimálně ve výši 500 Kč. Rovněž zde byly specifikovány jednotlivé poplatky. Ve vysvětlení předsmluvních informacích bylo (ve vztahu ke kreditní kartě) uvedeno, že pokud bude splacena celá čerpaná částka za předcházející období do data uvedeného ve výpisu, bude klientovi poskytnuto tzv. bezúročné období. Bezúročné období je doba, během které nejsou za čerpanou částku účtovány žádné úroky. Z listin předložených žalobcem ohledně prověřování úvěruschopnosti žalované vyplývá, že žalobce vedl žalované běžný korunový účet, na kterém byl v předmětném období kladný zůstatek a dále běžné devizové účty v EUR a USD, na nichž byl rovněž v předmětném období kladný zůstatek. O zřízení nového účtu v souvislosti se smlouvou o úvěru a vydání kreditní karty žalovaná nežádala. Dále žalobce vycházel ze sdělení žalované, že je zaměstnaná (doložení příjmu nebylo nutné), její měsíční příjem činí 14 500 Kč, dosažené vzdělání - vyučená, dále, že je svobodná a bydlí u rodičů. Po posouzení všech informací, včetně ověření žalované v dalších databázích, žalobce určil dostupný úvěrový limit pro žalovanou až do výše 580 000 Kč CBCB platební kapacita žalované byla stanovena ve výši 8 700 Kč a riziko (stávajícího klienta – žalované) vyhodnoceno jako velmi nízké.

11. Na základě zopakovaného dokazování odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že žalobce před uzavřením smlouvy řádně prověřil úvěruschopnost žalované a námitka žalované, že smlouva je v důsledku porušení této povinnosti ze strany žalobce neplatná, není důvodná. Z provedeného dokazování mimo jiné vyplynulo i to, že žalobce v době předcházející uzavření smlouvy o úvěru a poskytnutí kreditní karty vedl žalované běžný účet (i běžné devizové účty) a měl tak přehled o jejích příjmech a výdajích, jak konstatoval v odůvodnění svého rozsudku již soud prvního stupně. I Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021 (na něž poukazoval žalobce), v obdobné věci (poskytovatelem úvěru byla rovněž banka), kdy smlouva o úvěru byla shledána platnou, konstatoval, že„ otázku namítané neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužnice (spotřebitelky) vyřešil odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu“.„ Žalobkyně se nespolehla jen na informace předložené úvěrovanou, ale její schopnost úvěr ve sjednaných splátkách splácet prověřila jak z (interních) údajů vyplývajících z vedení běžného účtu, jehož majitelkou byla dlužnice, tak z externí databáze. [příjmení] ekonomického modelu zohledňujícího náklady a výdaje úvěrované byla absence důvodných pochybností o její schopnosti úvěr splácet.“ 12. Odvolací soud proto souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci byla mezi účastníky platně uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z. a ustanovení ZSÚ-II.

13. Na základě poučení odvolacího soudu (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.), že v řízení dosud řádně netvrdil ani neprokázal čerpání peněžních prostředků žalovanou, odkázal žalobce na podrobnou transakční historii zaslanou již spolu s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu. Doplnil, že částka 20 000 Kč představuje vyčerpaný úvěr a částka 2 704,67 Kč vyúčtované poplatky Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně tuto listinu k důkazu neprovedl, odvolací soud podle § 213 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 2 o. s. ř. dokazování doplnil a zjistil, že ke dni 25. 1. 2019 (zesplatnění) činil dluh žalované celkem 22 704,67 Kč a uhrazeno nebylo ničeho.

14. Odvolací soud připomíná, že účastníci mají povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Tvrdí-li účastník rozhodné skutečnosti, tedy splní-li povinnost tvrzení, je následně zatížen povinností důkazní, tj. povinností označit důkazy potřebné k prokázání tvrzení, na kterých zakládá uplatněné právo nebo obranu proti němu (§ 101 odst. 1 písm. b), § 120 odst. 1 o. s. ř.).

15. Ze znění § 2395 a násl. o. z. je nepochybné, že ve sporu o zaplacení dluhu z úvěru tíží úvěrujícího (žalobce) povinnost tvrdit, že s úvěrovaným (žalovanou) uzavřel smlouvu o úvěru, že podle této smlouvy poskytl peněžní prostředky a že úvěrovaný řádně a včas nezaplatil. Z takto vymezeného břemene tvrzení vyplývá pro úvěrujícího povinnost označit důkazy k prokázání toho, že smlouva byla uzavřena a že na jejím základě poskytl peněžní prostředky (břemeno důkazní). Důkazní břemeno ohledně existence právní skutečnosti, která měla za následek zánik dluhu, leží na úvěrovaném (žalované).

16. Na základě doplněného dokazování posoudil odvolací soud jako důvodný nárok žalobce na zaplacení částky 20 000 Kč (vyčerpaná jistina), a to spolu s úroky ve výši 19,9 % sjednanými ve smlouvě (§ 2395 o. z.) a s úroky z prodlení v zákonné výši (§ 1970 o. z.). Za důvodný shledal i nárok na zaplacení poplatků ve výši 2 704,67 Kč, když žalovaná v průběhu řízení před soudy obou stupňů netvrdila, že by po zesplatnění úvěru cokoliv na svůj dluh uhradila.

17. Jako nedůvodný však posoudil požadavek žalobce na 30% úroky z poplatků, neboť úroky představují tzv. cenu peněz a lze je přiznat pouze z finančních prostředků žalobcem skutečně poskytnutých.

18. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. potvrdil část I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 28 340,05 Kč s 19,9% úroky z částky 20 000 Kč od 23. 10. 2019 do zaplacení a s 9,75% úroky z prodlení z částky 22 704,67 Kč od 23. 10. 2019 do zaplacení, a podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil část I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 30% úroky z částky 2 704,67 Kč od 23. 10. 2019 do zaplacení a žalobu v tomto rozsahu zamítl.

19. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud rozhodl nově podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobce měl v řízení před soudem prvního stupně neúspěch v poměrně nepatrné části a vznikl mu tak nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši. Náklady žalobci za řízení před soudem prvního stupně sestávají z: - zaplaceného soudního poplatku ve výši 909 Kč, - odměny za pět úkonů právní služby po 2 020 Kč (tarifní hodnota 22 704,67 Kč), a to za převzetí věci, podání žaloby, písemné vyjádření ze dne 22. 10. 2020 a účast u dvou jednání soudu 10. 11. 2020 a 26. 1. 2021, dle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ advokátní tarif“), - náhrady za pět režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, - vše s výjimkou soudního poplatku navýšeno o DPH (21 %) ve výši 2 436 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalobce za řízení před soudem prvního stupně činí 14 945 Kč.

20. Odvolací soud pro úplnost podotýká, že soud prvního stupně postupoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle § 14b advokátního tarifu, aniž by tento svůj postup jakkoliv zdůvodnil a odvolací soud nemá žádné poznatky, jež by aplikaci tohoto ustanovení odůvodňovaly.

21. Odvolací soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, byť žalobce nedoložil, že by žalované zaslal předžalobní výzvu dle § 142a o. s. ř. K tomu odvolací soud poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2620/2014 a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5256/2015), v níž Nejvyšší soud dovodil, že„ pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v době rozhodování soudu, absence výzvy podle ustanovení § 142 o. s. ř. zásadně nebude důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik. Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení § 142a o. s. ř. zaplatit, není dán sebemenší důvod sankcionovat pochybení věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění“.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Rovněž v odvolacím řízení měl žalobce neúspěch pouze v poměrně nepatrné části a vznikl mu tak nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši. Náklady žalobce za odvolací řízení sestávají z: -) odměny za dva úkony právní služby po 2 020 Kč (tarifní hodnota 22 704,67 Kč), a to za vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu, dle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu, -) náhrady za dva režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, -) náhrady za DPH (21 %) ve výši 974,40 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalobce za odvolací řízení činí 5 614,40 Kč.

23. Podle § 220 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud změnil III. výrok rozsudku soudu prvního stupně, ve spojení s usnesením ze dne 7. 4. 2021, č. j. 22 C 125/2020-104, tak, že žalované se povinnost nahradit náklady řízení státu ve výši 12 364 Kč neukládá. Uvedené náklady odpovídají odměně ustanoveného opatrovníka za řízení před soudem prvního stupně a nejedná se o náklady, o nichž je třeba rozhodovat dle § 148 o. s. ř., ale naopak o náklady dle § 149 o. s. ř. K tomu odvolací soud poukazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 19 Co 373/2008, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 94/2009, v němž soud uzavřel, že„ Žalovaný, jemuž byl z důvodu neznámého pobytu ustanoven opatrovníkem advokát a který neměl úspěch ve věci, není povinen nahradit státu náklady řízení tvořené náklady zastoupení advokátem“.

24. Všechny shora uvedené náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práva v řízení před soudy obou stupňů převážně úspěšným žalobcem a z tohoto pohledu i co do výše úměrnými k žalobou vymáhané částce. Současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.