27 Co 97/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Dany Daňkové ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce , sídlem Adresa žalobce , zastoupený advokátem Jméno advokáta , sídlem Adresa advokáta , proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , bytem Adresa žalovaného , o zaplacení 83 875 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 4. 4. 2024, č. j. 7 C 22/2024-53,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, kterou bylo rozhodnuto o lhůtě k plnění, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci soudem prvního stupně přiznanou částku do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 8,25% úroky z prodlení z částky 23 950 Kč od 11. 7. 2023 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do 8,25% úroků z prodlení z částky 23 950 Kč od 4. 7. 2023 do 10. 7. 2023, potvrzuje.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

V. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 6 610,08 Kč k rukám jeho zástupce , tituly před jménem, Karla Goláně, , tituly za jménem, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V řízení zahájeném dne 7. 11. 2023 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení celkové částky 83 875 Kč s příslušenstvím, a to na základě dvou smluv o spotřebitelském úvěru. Prvý úvěr byl poskytnut na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 1401166398 ze dne 24. 9. 2019 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce – společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, a žalovaným, dle které původní věřitel poskytl žalovanému v hotovosti v den podpisu smlouvy částku 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu společně s úroky ve výši 5 950 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 7 000 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 19 950 Kč. Dále si žalovaný sjednal doplňkové služby, a to poplatek za životní pojištění ve výši 880 Kč a poplatek za asistenční služby ve výši 720 Kč. Celkovou částku měl žalovaný splatit v 80týdenních splátkách po 869 Kč, poslední splátka připadala na 6. 4. 2021. Žalovaný uhradil pouze částku 22 950 Kč. Druhý úvěr byl poskytnut na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 1401147476 ze dne 9. 12. 2019 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce – společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, a žalovaným, dle které původní věřitel poskytl žalovanému v hotovosti v den podpisu smlouvy částku 27 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu společně s úroky ve výši 5 400 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 5 400 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 800 Kč. Dále si žalovaný sjednal doplňkové služby, a to poplatek za životní pojištění ve výši 660 Kč a poplatek za asistenční služby ve výši 540 Kč. Celkovou částku měl žalovaný splatit v 60týdenních splátkách po 830 Kč, poslední splátka připadala na 1. 2. 2021. Žalovaný uhradil pouze částku 15 100 Kč. Původní věřitel postoupil pohledávky z obou smluv žalobci smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 6. 2023 s účinností ke dni 1. 6. 2023, o čemž byl žalovaný písemně informován. Následně již žalovaný neuhradil ničeho. Žalobce tak žalobou uplatnil nárok na jistinu z prvého úvěru ve výši 32 959,50 Kč, dlužnou úhradu za služby ve výši 14 815,50 Kč, tedy celkem částku 47 775 Kč, kapitalizované úroky ve výši 14 924,83 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 5 936,83 Kč, 20,74% úroky z částky 32 959,50 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení a 8,25% úroky z prodlení z částky 32 959,50 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení a nárok na dlužnou jistinu z druhého úvěru ve výši 27 000 Kč, dlužnou úhradu za služby ve výši 9 100 Kč, tedy celkem částku 36 100 Kč, kapitalizované úroky ve výši 16 026,75 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 5 259,38 Kč, 25,14% úroky z částky 27 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení a 8,25% úroky z prodlení z částky 27 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný zůstal po celou dobu řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřil.

3. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 23 950 Kč do 24 měsíců od právní moci rozsudku (I. výrok) a žalobu zamítl co do částky 59 925 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 5 259,83 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 16 026,75 Kč, 8,25% úroků z prodlení z částky 27 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, 25,14% úroků z částky 27 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 5 936,83 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 14 924,83 Kč, 8,25% úroků z prodlení z částky 32 959,50 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, 20,74% úroků z částky 32 959,50 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení (II. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). V odůvodnění zrekapituloval tvrzení žalobce a uvedl skutková zjištění z předložených listinných důkazů. V prvé řadě konstatoval, že žalobce doložil svoji aktivní věcnou legitimaci. Vzal za prokázané, že dne 24. 9. 2019 a 9. 12. 2019 účastníci, resp. právní předchůdce žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvy o zápůjčce [§ 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen „ZSÚ-III“], na jejichž základě původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 27 000 Kč a 35 000 Kč; naproti tomu žalovaný uhradil 15 100 Kč a 22 950 Kč. Soud citoval § 86 a 87 ZSÚ-III a z úřední povinnosti se zabýval splněním povinnosti původního věřitele posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením obou smluv. Soud prvního stupně ve vztahu k oběma smlouvám o zápůjčce podle zjištěných informací a v souvislostech poskytnutých zápůjček dospěl k závěru, že ani v jednom případě původní věřitel nedostál zákonné povinnosti, když poskytl spotřebitelské úvěry, ačkoli nebyly řádně prověřeny příjmy a výdaje žadatele. Konstatoval, že žalobce nepředložil ničeho k prokázání skutkových tvrzení ohledně splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost žadatele. Soud tedy uzavřel, že posouzení proběhlo v obou případech toliko formálně, bez náležitého ověření poskytnutých informací, zejména ve vztahu k předchozímu dluhovému zatížení žadatele. Dospěl k závěru, že obě smlouvy jsou absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Na základě neplatné smlouvy o zápůjčce č. 1401147476 bylo žalovanému poskytnuto plnění 27 000Kč. Žalovaný podle tvrzení žalobce na svůj dluh zaplatil 15 100 Kč. Na základě neplatné smlouvy o zápůjčce č. 1401166398 bylo žalovanému poskytnuto plnění 35 000 Kč. Žalovaný podle tvrzení žalobce na svůj dluh zaplatil 22 950 Kč. Soud proto shledal žalobu důvodnou co do částky 23 950 Kč, nicméně s odkazem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, žalobci nepřiznal nárok na zákonné úroky z prodlení z této částky. Nejvyšší soud v odkazovaném rozhodnutí uvedl, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. V souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. a s odkazem na § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ-III, který stanovuje limity pro vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru v případě neplatnosti smlouvy pro porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka v době „přiměřené možnostem“ spotřebitele, stanovil soud v projednávané věci splatnost dlužné částky v době přiměřené možnostem žalovaného. Vzhledem k nečinnosti žalovaného v řízení však neshledal jako účelnou možnost splácení dlužné částky ve splátkách, a proto stanovil splatnost přiznaného dluhu v přiměřené době 24 měsíců od právní moci rozsudku, aby žalovanému poskytl možnost dobrovolné úhrady a zároveň jej nepřiměřeně nezvýhodnil na úkor žalobce. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že ve sporu úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

4. Žalobce podal odvolání proti části I. výroku rozsudku, a to pouze do lhůty k plnění, a proti části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do 8,25% úroků z prodlení z částky 23 950 Kč od 4. 7. 2023 do zaplacení. Navrhl, aby v tomto rozsahu byl rozsudek změněn, žalovanému uložena povinnost zaplatit částku stanovenou v I. výroku do tří dnů od právní moci rozsudku a dále uložena povinnost v téže lhůtě zaplatit 8,25% úroky z prodlení z částky 23 950 Kč od 4. 7. 2023 do zaplacení a byla mu přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu k soudem prvního stupně stanovené lhůtě k plnění žalobce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5352/2016, podle kterého je standardní lhůtou k plnění lhůta do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud sice může určit ke splnění povinnosti lhůtu delší, ale tuto možnost je nutno vnímat jako výjimku, pro jejíž uplatnění by měly svědčit konkrétní okolnosti případu a racionální důvody zohledňující zejména povahu projednávané věci, výši přiznaného nároku a osobní poměry účastníků. Soudy musí s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou rovnováhu mezi zájmy sporných stran. V daném případě soud prvního stupně nezdůvodnil, proč zvolil pariční lhůtu v délce 24 měsíců. Přitom je třeba přihlédnout k tomu, že žalovaný se k žalobě na výzvu soudu nevyjádřil a soud rozhodl bez nařízení jednání, takže nemohly být zkoumány poměry na straně žalovaného. K odvolání směřujícímu proti části II. výroku rozsudku žalobce konstatoval, že soud prvního stupně posoudil smlouvu jako absolutně neplatnou z důvodu porušení povinností podle § 84-89 ZSÚ-III a přiznal mu vůči žalovanému pouze právo na vrácení bezdůvodného obohacení, avšak bez zákonných úroků z prodlení. Žalobce nesouhlasí s odůvodněním soudu prvního stupně, neboť soud nezkoumal a nijak se nevypořádal s určením doby přiměřené možnostem žalovaného podle § 87 ZSÚ-III. Je nepochybné, že žalovaný se dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení. Žalobce odvozuje splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení od výzvy k plnění obsažené v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 23. 6. 2023. Písemnost byla žalovanému zaslána 23. 6. 2023, třetím dnem se dostala do sféry jeho dispozice a následně počala plynout desetidenní lhůta v této výzvě obsažená a žalovaný je v prodlení k datu 4. 7. 2023.

5. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil, k nařízenému jednání odvolacího soudu se bez omluvy nedostavil.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je z větší části důvodné.

7. Žalobce podaným odvoláním nenapadl skutková zjištění soudu prvního stupně ani jeho právní závěr o neplatnosti obou smluv o zápůjčce z důvodu nesplnění povinnosti původního věřitele před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, v důsledku čehož vznikl žalobci nárok jen na vrácení bezdůvodného obohacení. Předmětem odvolacího řízení bylo pouze posouzení, zda vůbec (a od jakého data) žalobci vznikl nárok na úroky z prodlení a dále posouzení důvodnosti lhůty k plnění v délce 24 měsíců stanovené v I. výroku rozsudku.

8. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování oznámením o postoupení pohledávky ze dne 23. 6. 2023, v němž žalobce poukazoval na smlouvu o postoupení pohledávek a žalovaného vyzval k úhradě částky 94 850 Kč ve lhůtě do 10 dnů po obdržení dopisu. Podle podacího lístku byla doporučená zásilka žalovanému odeslána dne 23. 6. 2023 na adresu místa výběru uvedenou v kartě zákazníka ke smlouvě o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, ze dne 9. 12. 2019 (, adresa, ) a v kartě zákazníka ke smlouvě o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, ze dne 24. 9. 2019 (, adresa, ).

9. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby ji druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Podle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

13. Pro případ vydání bezdůvodného obohacení je právo věřitele (žalobce) domáhat se plnění vázáno na výzvu k plnění a dlužník (žalovaný) musí plnit bez zbytečného odkladu. K tvrzení žalobce, že žalovaný se dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení již dne 4. 7. 2023, odvolací soud uvádí, že výzva k plnění byla součástí oznámení o postoupení pohledávky ze dne 23. 6. 2023 a sám žalobce stanovil lhůtu k plnění 10 dnů od obdržení výzvy. S ohledem na § 573 o. z. je domnělou dobou dojití středa 28. 6. 2023, když písemnost byla odeslána dne 23. 6. 2023 (pátek). Jelikož 10. den žalobcem stanovené lhůty k plnění připadl na sobotu 8. 7. 2023 (§ 607 o. z.), byl žalovaný povinen hradit do 10. 7. 2023 (pondělí).

14. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ-III, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Doba plnění stanovená v § 87 odst. 2 ZSÚ-III je nepochybně dobou hmotněprávní, která může být předmětem dohody stran. Odvolací soud je přesvědčen o tom, že při absenci platné dohody o splatnosti (v posuzované věci o přiměřené době k plnění) je třeba analogicky ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyjít z výzvy věřitele, kterou v tomto případě byla výzva z 23. 6. 2023 se stanovenou desetidenní dobou k plnění. Žalovaný netvrdil, že by v reakci na tuto výzvu sdělil žalobci, že stanovená doba plnění není přiměřená jeho možnostem; takovou námitku nevznesl ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně.

17. Podle názoru odvolacího soudu je nutno poslední větu § 87 odst. 1 ZSÚ-III a odst. 2 téhož ustanovení interpretovat komplexně (ve vzájemné souvislosti). Na pojem „spor“ uvedený v § 87 odst. 2 ZSÚ-III je přitom nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V projednávané věci nebyl mezi účastníky řízení (v řízení před soudem prvního stupně, ale ani v době před zahájením řízení) spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem žalovaného jako spotřebitele k navrácení jistiny, nastolen. Je třeba mít na zřeteli, že § 87 ZSÚ-III směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný, než on sám, potřebnými informacemi v tomto směru nedisponuje. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel (dlužník). Lze si jen stěží představit, že by soud měl v případě zcela pasivního dlužníka v řízení bez dalšího (rozuměj bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny. V projednávané věci žalovaný žádné informace ohledně svých poměrů v době, kdy byl žalobcem vyzván k plnění, nesdělil a žádné skutečnosti v tomto směru netvrdil ani v řízení před soudem prvního stupně. Spor o to, zda doba k plnění uvedená žalobcem v jeho výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak nastolen nebyl.

18. Jak již bylo výše uvedeno, žalovaný byl v průběhu celého řízení zcela pasivní, k jednání odvolacího soudu se nedostavil, nemohl být tedy poučen o nutnosti tvrdit a prokazovat, že doba plnění uvedená ve výzvě žalobce ze dne 23. 6. 2023 není či nebyla dobou přiměřenou jeho možnostem. Z důvodu absence tvrzení a důkazů ze strany žalovaného nelze než uzavřít, že po marném uplynutí žalobcem stanovené lhůty deseti dnů po doručení výzvy (lhůta uplynula dne 10. 7. 2023) se žalovaný dostal do prodlení a je povinen spolu s vrácením jistiny platit žalobci i úroky z prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.).

19. Odvolací soud se proto dále zabýval lhůtou k plnění ve vztahu k nároku na vrácení jistiny spolu s úroky z prodlení z pohledu § 160 o. s. ř.

20. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř., uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.

21. Úvodem je nutno poukázat na to, že možnost daná § 160 o. s. ř. (hradit dluh ve splátkách či stanovení delší lhůty k plnění) je svým charakterem mimořádné povahy, její využití je přípustné pouze ve výjimečně odůvodněných případech, neboť se nepochybně dotýká i právní jistoty samotného věřitele. V každé jednotlivé věci je tak nutno přihlédnout nejen ke konkrétním okolnostem případu a k osobním a majetkovým poměrům účastníků, ale rovněž posoudit, zda stanovení delší lhůty k plnění, jak učinil soud prvního stupně, nepředstavuje, s ohledem na výši dlužné částky či délku prodlení s placením dlužné částky, neúměrné zvýhodnění žalovaného jako dlužníka na úkor žalobce jako věřitele. Uvedeným hlediskům nelze přitom nelze vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka.

22. V projednávané věci odvolací soud neshledal naplnění podmínek pro stanovení delší lhůty k plnění nebo povolení plnění ve splátkách. Vzhledem k nečinnosti žalovaného nemá k dispozici jeho aktuální majetkové a osobní poměry. Nemá tedy k dispozici podklady pro posouzení, v jaké (delší) lhůtě k plnění by byl žalovaný reálně schopen dluh zaplatit, popř. jaké splátky by byl schopen hradit a zda stanovení delší lhůty k plnění nebo povolení plnění ve splátkách by nebylo pro žalovaného jako dlužníka neúměrně zvýhodňující na úkor žalobce jako věřitele.

23. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části I. výroku, kterou bylo rozhodnuto o lhůtě k plnění a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci soudem prvního stupně přiznanou částku do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

24. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 8,25% úroky z prodlení z částky 23 950 Kč od 11. 7. 2023 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

25. Podle § 219 o. s. ř. odvolací soud potvrdil část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterou byla žaloba zamítnuta co do 8,25% úroků z prodlení z částky 23 950 Kč od 4. 7. 2023 do 10. 7. 2023.

26. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud nově podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. V řízení před soudem prvního stupně úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal.

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení bylo jen příslušenství (úroky z prodlení) jako samostatný předmět řízení. Žalobce byl úspěšný v rozsahu 98,94 %, neúspěšný v rozsahu 1,06 %, jeho neúspěch je tedy nepatrný a náleží mu tak právo na plnou náhradu nákladů řízení. Náklady žalobce za odvolací řízení sestávají z:- soudního poplatku za odvolání ve výši 1 000 Kč,- odměny za dva úkony právní služby po 1 500 Kč [tarifní hodnota činí podle § 8 odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) částku 9 906,40 Kč], a to za odvolání a účast u jednání odvolacího soudu, podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) a. t.,- dvou náhrad hotových výdajů, přičemž u odvolání se jedná o náhradu ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. ve znění do 31. 12. 2024, u jednání odvolacího soudu o náhradu ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. ve znění od 1. 1. 2025,- náhrady cestovného ve výši 586,43 Kč za cestu osobním automobilem Honda CR-V reg. zn. 2BP , adresa, a zpět při celkové vzdálenosti 70 km, ceně benzínu 95 oktanů 35,80 Kč/1 l, sazbě základní náhrady za km 5,80 Kč/1 km, spotřebě podle osvědčení o registraci vozidla 7,2 l/100 km, vše podle § 13 a. t. a podle vyhl. č. 475/2024 Sb.,- náhrady za ztrátu času na cestě ve výši 300 Kč (2 půlhodiny po 150 Kč) podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a. t. ve znění od 1. 1. 2025,- vše s výjimkou soudního poplatku navýšeno o DPH (21 %) ve výši 1 024,05 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.).Celkové náklady žalobce za odvolací řízení činí 6 610,08 Kč.

28. Všechny shora uvedené náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práva v řízení před odvolacím soudem převážně úspěšným žalobcem a z tohoto pohledu i co do výše úměrnými k předmětu řízení. Současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo namístě přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. Nadto nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by mělo být jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).