28 Co 1/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a JUDr. Radky Semelové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 12. září 2024, č. j. 10 C 43/2024-77,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, ve které byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, ve které byla žalovanému stanovena lhůta k plnění, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni přisouzenou částku v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci, pod ztrátou výhody splátek, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku mění tak, že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 11 000 Kč, úrok z prodlení 14,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 5. 6. 2024 do zaplacení a částku 1 000 Kč, se zamítá.

IV. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 958,30 Kč k rukám jeho zástupce, advokáta , Jméno advokáta B, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 2 990 Kč k rukám jeho zástupce, advokáta , Jméno advokáta B, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 21 000 Kč se 14,75% úrokem z prodlení ročně z částky 20 000 Kč od 5. 6. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 7 560 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu podal odvolání žalovaný. Namítl, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, když považoval smlouvu o úvěru za platnou, ačkoliv žalobkyně řádně a s odbornou péčí neposoudila jeho úvěruschopnost. Vyšla totiž pouze z tvrzení žalovaného a z interních či automatizovaných výpočtů, aniž by si vyžádala doklady o jeho skutečných příjmech a výdajích, zejména výpisy z účtu a podklady o nákladech na bydlení, jak požaduje ustálená judikatura Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 33 ICdo 126/2022 a 33 Cdo 656/2024). Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr i přesto, že jej databáze REPI označila jako vysoce rizikového klienta. Všechny výše popsané důvody vedou k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru a žalovanému vznikla povinnost vrátit pouze dlužnou jistinu bez jakýchkoliv poplatků či úroků. S ohledem na svou aktuální finanční a majetkovou situaci žalovaný požádal o možnost splatit dluh ve splátkách ve výši 500 až 1 000 Kč měsíčně. Žalovaný upozornil, že na základě neplatné smlouvy o úvěru obdržel částku 20 000 Kč, dosud uhradil celkem 11 000 Kč a jeho bezdůvodné obohacení tak činí 9 000 Kč; nárok žalobkyně uplatněný nad tuto částku by měl být zamítnut. Namítl současně, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř., když nepřihlédl k platbě částky 5 000 Kč, provedené žalovaným po vydání elektronického platebního rozkazu. Přestože žalovaný uvedenou platbu soudu doložil, nebyla tato skutečnost soudem nijak zohledněna ve výši plnění, které bylo žalobkyni napadeným rozsudkem přiznáno. Neplatnost smlouvy o úvěru žalovaný spatřoval rovněž i v jejím rozporu s dobrými mravy s tím, že sjednaná RPSN činila 435,03 %, což výrazně překračuje akceptovatelnou hranici. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni se přiznává plnění ve výši 9 000 Kč, a ve zbytku nad rámec uvedené částky se žaloba zamítá.

3. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání ztotožnila se závěry soudu prvního stupně. Setrvala na svém názoru, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena řádně a v souladu se zákonnými ustanoveními. Mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se v žalobě, která byla soudu doručena dne 5. 6. 2024, domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 20 000 Kč se 14,75% úrokem z prodlení ročně od 5. 6. 2024 do zaplacení a částky 1 000 Kč představující náklady spojené s uplatněním pohledávky, to vše z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 152444 uzavřené mezi účastníky dne 21. 9. 2023. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto žalobkyně ke dni 21. 5. 2024 úvěr zesplatnila. Žalovaný ve vyjádření k žalobě namítl, že žalobkyně porušila svou zákonnou povinnost řádně prověřit jeho úvěruschopnost, proto je předmětná smlouva o úvěru podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb. absolutně neplatná. Zároveň poukázal na to, že dosud uhradil žalobkyni v měsících říjnu a listopadu roku 2023 částku celkem 6 000 Kč. S odkazem na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, argumentoval, že v současnosti není v prodlení a žalobkyně nemá nárok na úhradu jakéhokoli úroku z prodlení. Ohledně úhrady zbytku dluhu ve výši 14 000 Kč žalovaný požádal o splátkový kalendář s měsíčními splátkami 500 až 1 000 Kč s odůvodněním, že se dostal do dluhové spirály kumulací dluhů u nebankovních společností a jsou proti němu vedena exekuční řízení. Podáním ze dne 10. 9. 2024 žalovaný informoval soud, že dne 29. 8. 2024 uhradil žalobkyni další částku ve výši 5 000 Kč a odkázal na přiložené potvrzení dokládající tuto úhradu.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, jímž žalobě v celém rozsahu vyhověl. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne 21. 9. 2023 uzavřena smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 20 000 Kč. Konstatoval, že zároveň bylo prokázáno, že žalovaný opakovaně a v krátkých časových intervalech žádal různé – převážně nebankovní – subjekty o další, často i podnikatelské úvěry ve vysokých částkách, aniž těmto věřitelům sdělil podstatné informace o existenci svých předchozích závazků a skutečnost, že fakticky nevykonává podnikatelskou činnost. Soud uvedl, že respektoval vůli žalovaného, jenž odmítl doplnit dokazování svým výslechem jako účastníka řízení, a to i přes poučení, že by jeho jednání mohlo být posouzeno jako úvěrový podvod. Vyjádřil názor, že žalovaný žalobkyni vědomě zatajil rozsah svých dluhů, úmyslně a zjevně podvodným způsobem ji uvedl v omyl o rozhodných skutečnostech, čímž žalobkyni znemožnil řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Tyto okolnosti nemohou jít na vrub žalobkyně, naopak žalovaný se nemůže dovolávat judikatury týkající se neplatnosti smluv uzavřených bez dostatečného posouzení schopnosti spotřebitele splácet ani nemůže namítat neplatnost právního jednání, kterou sám způsobil (§ 579 ve spojení s § 583 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“). Soud uzavřel, že žalobkyně smlouvu uzavřela v dobré víře a jednala poctivě, zatímco žalovaný svým nepoctivým jednáním porušil § 6 o. z. a ve smyslu § 8 o. z. nemůže proto těžit z protiprávního stavu, který sám vyvolal. Žalobkyně důvodně a zcela oprávněně předmětný úvěr zesplatnila. Jde-li o žalovaným dokládané úhrady žalovaného, pak dvě platby po 3 000 Kč byly výslovně označeny jako splátky úroku, přičemž žalobkyně úroky v tomto řízení neuplatňuje, a jedna platba 5 000 Kč jako tvrzená úhrada jistiny nepokryla úhradu úroků, které k této jistině v mezidobí přirostly. Žalobkyně tak má nárok na zaplacení celé jistiny včetně zákonného úroku z prodlení a smluvních nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Vzhledem k nepoctivému jednání žalovaného a jeho odmítnutí osvětlit vlastní finanční situaci soud nepovolil splátky, žalobě v plném rozsahu vyhověl a zcela procesně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 7 560 Kč, vzniklých zaplacením soudního poplatku a zastoupením advokátem.

7. Odvolací soud pokládá za správný právní závěr soudu prvního stupně, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, a že předmětná smlouva je zároveň spotřebitelskou smlouvou, v níž žalobkyně vystupovala jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel. Na vztah účastníků tedy musí být rovněž použita ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného k datu uzavření smlouvy. Zároveň je třeba poukázat na to, že podle již ustálené judikatury (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, nebo rozsudek SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18) musí soudy zkoumat prověřování úvěruschopnosti spotřebitele z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Uvedený postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky. Jak je však zřejmé z obsahu spisu, soud prvního stupně se touto otázkou náležitě nezabýval. V odůvodnění napadeného rozsudku (jeho 10. odstavci) soud k otázce úvěruschopnosti žalovaného pouze shrnul skutková zjištění vyplývající z přílohy č. 1 smlouvy o úvěru, označené jako „Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“, následně však soud již tato skutková zjištění blíže nehodnotil ani nerozebíral, ačkoliv tato povinnost pro něj vyplývala z úřední povinnosti, a žalobě v celém rozsahu vyhověl s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru v dobré víře na základě údajů, které žalovaný žalobkyni poskytl, přičemž zatajením rozsahu svých skutečných dluhů žalovaný vědomě uvedl žalobkyni v omyl o všech rozhodných skutečnostech, na základě čehož nemohla žalobkyně řádně posoudit jeho úvěruschopnost.

8. Odvolací soud proto podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin, a to smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru včetně její přílohy č. 1 označené jako posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kopie občanského a řidičského průkazu žalovaného, výstupu z evidence neplatných dokladů, výplatních pásek žalovaného za měsíce červen až srpen 2023, výpisů z běžného účtu žalovaného za měsíce květen až červenec 2023, výstupu z insolvenčního rejstříku a lustrace v registru SOLUS. Z listiny „Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“ (přílohy č. 1 ke smlouvě o úvěru) bylo zjištěno, že žalovaný je ženatý, má vyživovací povinnost k dvěma dětem, je zaměstnán v pracovním poměru s příjmem cca 24 534 Kč, což bylo rovněž doloženo výplatními páskami. K výdajové stránce žalovaný v listině uvedl náklady na bydlení ve výši 3 000 Kč, pravidelné finanční závazky 3 000 Kč na hypotéku, splátku poskytovaného CFIG úvěru 3 000 Kč a dále, že nemá jednorázové závazky (mikro úvěry). Žalobkyně stanovila finanční zůstatek žalovaného částkou 10 334 Kč se závěrem, že finanční situace žalovaného umožňuje hrazení pravidelných splátek, hrazení běžných životních nákladů a tvorbu úspor na úhradu jistiny na konci splátkového kalendáře. Listina obsahuje i výsledky lustrací v Centrální evidenci exekucí (bez záznamu), v registru SOLUS (bez záznamu), registru platebních informací (vysoce rizikový klient), AML a AML/CFT (bez záznamu), v insolvenčním rejstříku (bez záznamu), v Databázi odcizených dokladů (bez záznamu) a v interní databázi žalobkyně (úvěrovatelný). Obsahovou součástí listiny byl i tzv. skóring spotřebitele s výsledným skóre - vyšší bonita žalovaného. Dle výpisu z běžného účtu žalovaného vykazoval jeho účet v měsíci květnu 2023 počáteční zůstatek 33 715,26 Kč a konečný zůstatek 25 724,22 Kč, v měsíci červnu pak konečný zůstatek 23 034,25 Kč a v měsíci červenci konečný zůstatek 9 920,57 Kč. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

11. Odvolací soud vyšel z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v jehož odůvodnění bylo uvedeno, že „…na základě výše uvedeného učinil dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“12. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“13. Po zopakovaném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně neposoudila řádně a dostatečně úvěruschopnost spotřebitele podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Spokojila se pouze s doloženým příjmem žalovaného z pracovního poměru ve výši cca 24 500 Kč měsíčně, neověřila si však ani blíže nezkoumala žádné deklarované výdaje žalovaného ve výši 3 000 Kč na bydlení a 3 000 Kč na pravidelné finanční závazky (hypotéku), přičemž je na místě očekávat od poskytovatele úvěru, že se před uzavřením smlouvy bude zajímat zejména o výši nákladů na bydlení, které zpravidla představují základní a zároveň často nejvyšší položku pravidelných výdajů žadatele o úvěr a bude trvat na tom, aby zájemce o úvěr alespoň tuto část výdajů doložil, což zpravidla není spojeno s žádnými podstatnými obtížemi. Stejně tak je možno poskytovateli úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy velmi snadno doložit výši svých finančních závazků v podobě splátky hypotéky. Rovněž poměrně nízké měsíční zůstatky na běžném účtu žalovaného, kdy suma výdajů postupně každý měsíc stále více převyšovala sumu příjmů, měly u žalobkyně vzbudit objektivní pochybnosti o schopnosti žalovaného řádně splácet další nově poskytnutý úvěr. Své povinnosti se nemohla žalobkyně zprostit prohlášením v článku 2.10 smlouvy o úvěru, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., a výčtem podkladů a dokumentů jmenovaných v článcích 2.10 a 2.13 smlouvy, které si pro tyto účely měla vyžádat. Žalobkyně sice provedla lustraci v systému SOLUS, kde nebyly k osobě žalovaného vedeny žádné údaje, avšak dle výpisu z registru platebních informací byl žalovaný hodnocen jako vysoce rizikový klient. V rozporu s tímto zjištěním však následně po provedeném skóringu hodnotila žalovaného jako klienta s vyšší bonitou, úvěr žalovanému schválila a jeho účet vyplatila částku 20 000 Kč.

14. Jestliže žalobkyně s ohledem na citovanou judikaturu nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného, dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, absolutně neplatná a podle téhož ustanovení je namístě posoudit nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb., je ustanovení speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení upravené v § 2991 a násl. o. z. Postihem věřitele, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost věřitele, v důsledku čehož je smlouva o úvěru absolutně neplatná, je ve smyslu § 87 shora citovaného zákona ztráta zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Bezdůvodné obohacení představuje v daném případě rozdíl mezi částkou 20 000 Kč, která byla žalovanému z neplatné smlouvy o úvěru poskytnuta, a částkou 11 000 Kč, kterou žalovaný doloženými platbami ze dne 11. 10. 2023, 14. 11. 2023 a 29. 8. 2024 žalobkyni vrátil. Z ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Při určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ je dle názoru odvolacího soudu důležité, zda je ve smyslu § 87 odst. 2 o spotřebitelském úvěru o tuto dobu plnění spor a kdy tu naopak spor není. Na pojem „spor“ je přitom nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita žalovaného „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V poměrech posuzované věci žalovaný tento spor o přiměřenou dobu plnění v rámci své obrany proti žalobě nastolil, když požádal o splátkový kalendář s odůvodněním, že dostal do dluhové spirály kumulací dluhů u nebankovních společností a v současné době je proti němu vedena řada exekučních řízení. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, „Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud.“16. Pro účely posouzení doby plnění přiměřené možnostem žalovaného odvolací soud podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování sdělením obsahu listin, z nichž bylo zjištěno, že žalovaný má vyživovací povinnost k dvěma synům, jeho jediný příjem má z pracovního poměru u společnosti , Anonymizováno, v průměrné výši 24 643 Kč čistého měsíčně (potvrzení o příjmu za měsíce červenec až říjen 2025), příjem manželky z pracovního poměru činil dle doloženého potvrzení za třetí čtvrtletí roku 2024 částku 7 326 Kč. Žalovaný dále doložil vlastnické právo (ve společném jmění manželů) k pozemku p. č. , Anonymizováno, , jehož součástí je rodinný dům č. p. , Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, (informace o pozemku p. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, ). Nemovitosti jsou aktuálně zatíženy zákazem zcizení a zástavním právem exekutorským, zástavním právem smluvním i zástavním právem soudcovským. Pravidelné výdaje žalovaného činí dle doložených potvrzení zálohy na plyn ve výši 7 200 Kč měsíčně, na elektřinu ve výši 2 700 Kč měsíčně, televizi a rozhlas ve výši 205 Kč měsíčně, úhrady splátek dvou úvěrů ze stavebního spoření včetně pojištění v celkové výši 3 209,50 Kč měsíčně (doklady o úhradách dvou meziúvěrů u , Anonymizováno, , o úhradách částek na dospoření stavebního spoření a o úhradách pojištění na tyto meziúvěry), platby na ubytování a stravu syna v souvislosti s jeho vzděláváním ve výši 3 950 Kč měsíčně, půlroční zálohy na vodu ve výši 8 069 Kč, roční úhrada daně z nemovitostí ve výši 1 067 Kč a roční úhrada komunálního odpadu ve výši 2 784 Kč (potvrzení o provedených platbách na ubytování a stravu syna žalovaného, platbách na daň z nemovitosti, na úhradu odpadů a záloh na vodu). Dále žalovaný hradí splátky spotřebitelských úvěrů, a to ve výši 900 Kč měsíčně společnosti , právnická osoba, . (dohoda o narovnání mezi žalovaným a touto společností ze dne 14. 1. 2025), ve výši 1 000 Kč měsíčně společnosti , právnická osoba, . (rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 17. 4. 2025, č. j. 7 C 13/2025-75), ve výši 1 000 Kč společnosti , právnická osoba, . (dohoda o narovnání mezi žalovaným a touto společností ze dne 19. 6. 2025) a ve výši 900 Kč společnosti , právnická osoba, . (dohoda o narovnání mezi žalovaným a touto společností ze dne 14. 1. 2025). Proti žalovanému jsou rovněž vedena exekuční řízení (vyrozumění soudního exekutora JUDr. Jiřího Trojanovského, LL.M. ze dne 28. 11. 2023 o zahájení exekuce oprávněné společnosti , právnická osoba, , sp. zn. 143 EX 00934/23008, vyrozumění soudního exekutora JUDr. Jiřího Trojanovského, LL.M. ze dne 13. 12. 2023 o zahájení exekuce oprávněné společnosti , právnická osoba, , sp. zn. 143 EX 01020/23-008, návrh oprávněné společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, . ze dne 27. 11. 2023 na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech) a občanské soudní řízení (návrh žalobkyně , právnická osoba, na vydání elektronického platebního rozkazu, podaný Okresnímu soudu ve Vyškově).

17. Shora doložené aktuální majetkové a výdělkové poměry žalovaného, kdy příjem žalovaného a jeho manželky činí dohromady cca 32 100 Kč a jejich pravidelné měsíční výdaje včetně splátek úvěrů činí cca 28 600 Kč, vedou odvolací soud k závěru, že měsíční splátka 1 000 Kč na dluh ve výši 9 000 Kč odpovídá aktuálním finančním možnostem žalovaného a zcela tak splňuje kritéria stanovená v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

18. S odkazem na všechny výše uvedené závěry proto odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil část I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve které byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč. Podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. pak změnil část I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve které byla žalovanému stanovena lhůta k plnění, a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni přisouzenou částku (9 000 Kč) v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci, pod ztrátou výhodu splátek, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku. Vzhledem k tomu, že ve zbývajícím rozsahu nebyla žaloba důvodná, odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil část I. výroku rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 11 000 Kč, úrok z prodlení 14,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 5. 6. 2024 do zaplacení a částku 1 000 Kč, se zamítá.

19. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanoveni § 142 odst. 2 o. s. ř. Při hodnocení míry úspěchu stran v projednávané věci odvolací soud v souladu s judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017) přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (12. 9. 2024) a dospěl k závěru, že žalobkyně byla ve sporu úspěšná z 41 % a neúspěšná z 59 %, neboť z celkové hodnoty pohledávky včetně jejího příslušenství 21 808,21 Kč jí byla přiznána toliko částka 9 000 Kč. Vzájemným poměřením procesního úspěchu a neúspěchu je to tedy žalovaný, který má nárok na náhradu 18 % svých nákladů řízení. Náklady řízení žalovaného před soudem prvního stupně v celkové výši 5 324 Kč představují náklady vzniklé právním zastoupením, tj. mimosmluvní odměna advokáta za dva úkony právní služby po 1 900 Kč (převzetí a příprava zastoupení, písemný odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu včetně jeho doplnění) podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), určená podle § 8 odst. 1 a. t. z tarifní hodnoty 20 000 Kč, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč z každý z těchto úkonů podle § 13 odst. 4 a. t. účinného do 31. 12. 2024 a náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 924 Kč. Z takto určených celkových nákladů řízení přísluší žalovanému 18 %, tj. částka 958,30 Kč. Odvolací soud nepřiznal žalovanému náhradu za další úkon právní služby spočívající v písemném podání žalovaného ze dne 10. 9. 2024. Nejednalo se o účelně vynaložené náklady k bránění jeho práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), protože po obsahové stránce bylo toto podání vedle omluvy z nařízeného jednání jen krátkou, soudem nevyžádanou replikou žalovaného k vyjádření žalobkyně, de facto shrnující již dříve jím uplatňovanou argumentaci.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Opět přihlédl k hodnotě žalované pohledávky (25 469,45 Kč), jež byla předmětem odvolacího řízení, včetně kapitalizovaného úroku z prodlení k datu vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (9. 12. 2025). Žalobkyni byla přiznána částka 9 000 Kč, což odpovídá 35 % celkového požadovaného nároku. V odvolacím řízení byl tedy více procesně úspěšný žalovaný, kterému přísluší náhrada 30 % jeho nákladů řízení. Žalovanému v odvolacím řízení vznikly náklady zaplacením soudního poplatku za odvolání ve výši 1 500 Kč a zastoupením advokátem, tj. mimosmluvní odměna za dva úkony právní služby po 1 900 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), určená podle § 8 odst. 1 a. t. z tarifní hodnoty 20 000 Kč (podání odvolání a účast na jednání odvolacího soudu), náhrada hotových výdajů za jeden z těchto úkonů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. účinného do 31. 12. 2024 a ve výši 450 Kč druhý tento úkon podle § 13 odst. 4 a. t. účinného od 1. 1. 2025, dále náhrada za promeškaný čas ve výši 1 200 Kč za 8 půlhodin po 150 Kč podle § 14 odst. 3 a. t. účinného od 1. 1. 2025, cestovné ve výši 1 508,90 Kč k jednání soudu na trase z , adresa, do , Anonymizováno, a zpět za celkem 194 km osobním automobilem , Anonymizováno, , reg. zn. , SPZ, , při spotřebě nafty pro kombinovaný provoz podle norem Evropského společenství 5,7 litrů/100 km, její ceně 34,70 Kč/litr a sazbě náhrady 5,80 Kč/km podle vyhlášky č. 475/2024 Sb., a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 207,51 Kč z odměny advokáta, režijních paušálů a náhrady za promeškaný čas podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Odvolací soud nepřiznal žalovanému náhradu DPH z cestovného, neboť cena pohonných hmot i základní sazby náhrady jsou vyhláškou stanoveny včetně DPH.. Celkem náklady odvolacího řízení žalovaného představují částku 9 966,40 Kč, z níž žalovanému přísluší náhrada v poměru 30 %, tj. částka 2 990 Kč.