28 Co 102/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 236 570,40 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. února 2024, č. j. 8 C 159/2023-181,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10% úrok z prodlení ročně z částky 170 570,89 Kč od 20. 4. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 10% úrok z prodlení ročně z částky 170 570,89 Kč od 25. 12. 2021 do 19. 4. 2023, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 3 403,30 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta , tituly před jménem, , Anonymizováno, , , tituly za jménem, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 141 976 Kč a 28 594,89 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 17 552,84 Kč, úroku z prodlení ve výši 21 120,45 Kč, úroku ve výši 3 325,03 Kč, 10% úroku z prodlení ročně z částky 159 528,84 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení, 4,9% úroku ročně z částky 158 628,84 Kč od 20. 5. 2020 do zaplacení, částky 48 446,67 Kč, úroku z prodlení ve výši 8 887,31 Kč, 10% úroku z prodlení ročně z částky 77 041,56 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení a 10% úroku ročně z částky 77 041,56 Kč od 20. 5. 2020 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 43 458 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (III. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze do části II. výroku, v níž soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 10% úrok z prodlení ročně z částky 170 570,89 Kč od 25. 12. 2021 do zaplacení a do souvisejícího III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podala odvolání žalobkyně. Namítla, že soud prvního stupně pochybil, pokud žalobkyni nepřiznal nárok na zákonný úrok z prodlení z poskytnuté jistiny. Povinnost vrátit tuto jistinu žalovanému vznikla na základě výzvy žalobkyně v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 30. 11. 2021, které bylo žalovanému odesláno dne 9. 12. 2021. S přihlédnutím k době, v níž se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného, i k lhůtě ke splnění dluhu, stanovené v této výzvě, se dne 25. 12. 2021 žalovaný dostal do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení. Žalovaný nadto v řízení před soudem netvrdil ani neprokazoval, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž žalovaný jako spotřebitel nese břemeno tvrzení a důkazní o svých možnostech jistinu spotřebitelského úvěru vrátit. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud část II. výroku změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 10% úrok z prodlení ročně z částky 170 570,89 Kč od 25. 12. 2021 do zaplacení.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se v žalobě, která byla soudu doručena dne 29. 4. 2023, domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 236 570,40 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 21 120,45 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 325,03 Kč, 10% zákonného úroku z prodlení ročně z částky 159 528,84 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení, 4,9% úroku ročně z částky 158 628,84 Kč od 20. 5. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8 887,31 Kč, 10% zákonného úroku z prodlení ročně z částky 77 041,56 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení a 10% úroku ročně z částky 77 041,56 Kč od 20. 5. 2020 do zaplacení, to vše z titulu dvou smluv o úvěru (č. 0225000992 a č. 0219242178) uzavřených dne 26. 1. 2018 a 26. 2. 2016 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . (dříve pod názvem , právnická osoba, , Anonymizováno, .). Na základě těchto smluv byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 200 000 Kč a 140 000 Kč. Žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně ke dni 19. 5. 2020 oba úvěry zesplatnila. Pohledávky za žalovaným byly smlouvou ze dne 16. 11. 2021 postoupeny žalobkyni.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, neboť smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným jsou absolutně neplatné z důvodu porušení zákonné povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka s odbornou péčí podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. a judikatury Soudního dvora EU (rozsudek ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18). Právní předchůdkyně žalobkyně neučinila potřebné kroky za účelem zjištění celkové majetkové situace žalovaného a neověřila reálnost a úplnost příjmů a výdajů žalovaného. Zejména nezjišťovala spolehlivost údajů žalovaného o výši příjmů jeho domácnosti, nezjišťovala reálnost jeho výdajů, přičemž jí postačoval údaj, podle kterého výdaje žalovaného činily 0 Kč při jedné vyživovací povinnosti. I přes neúplně zjištěné skutečnosti právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému opakovaně úvěr v celkové výši 340 000 Kč. Soud proto přiznal žalobkyni pouze nárok na vrácení bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“) ve výši 141 976 Kč a 28 594,89 Kč, představující rozdíl mezi vyplacenými jistinami úvěrů (200 000 Kč a 140 000 Kč) a částkami 58 024 Kč a 111 405,11 Kč, které žalovaný na úhradu úvěrů dosud zaplatil. Úrok z prodlení nebyl žalobkyni přiznán s tím, že podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se spotřebitel dostane do prodlení s plněním dlužné částky až uplynutím lhůty, kterou stanoví svým rozhodnutím soud (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na poměr úspěchu stran v tomto sporu přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 43 458 Kč představující 44 % jejích nákladů řízení vzniklých zaplacením soudního poplatku a zastoupením advokátem.

7. Předmětem odvolacího řízení bylo posouzení otázky, zda žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení z nevrácené jistiny úvěru. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti předmětných smluv o úvěru z důvodu nesplnění povinnosti původního věřitele před uzavřením těchto smluv řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně proti tomuto právnímu závěru v podaném odvolání ani nebrojila. Pro úplnost lze dodat, že s ohledem na datum uzavření smluv o spotřebitelském úvěru podléhá smlouva č. 0225000992 ze dne 26. 1. 2018 režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a smlouva č. 0219242178 ze dne 26. 2. 2016 předchozí právní úpravě dané zákonem č. 145/2010 Sb. účinným do 30. 11. 2016.

8. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: oznámení o postoupení pohledávky ze dne 30. 11. 2021 s podacím lístkem ze dne 9. 12. 2021 a výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem ze dne 4. 4. 2023 s podacím lístkem z téhož data, z nichž vyplynulo, že žalovanému bylo dne 9. 12. 2021 odesláno oznámení o postoupení obou pohledávek datované dnem 30. 11. 2021, v němž byl žalovaný informován o novém věřiteli, kterým se stala žalobkyně, a zároveň byl žádán o to, aby veškerá svá plnění na úhradu předmětného dluhu z úvěrových smluv platil na označený účet žalobkyně. Výzvou k plnění ze dne 4. 4. 2023, která byla téhož dne podána k poštovní přepravě, byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu z úvěrových smluv, vyčísleného částkou v celkové výši 347 638,42 Kč, nejpozději do 19. 4. 2023. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.

9. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 30. 11. 2016, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

10. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že v návaznosti na závěr o absolutní neplatnosti obou smluv o spotřebitelském úvěru je na místě posoudit nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. V tomto směru je třeba zdůraznit, že bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 0219242178 ze dne 26. 2. 2016 uzavřené v režimu zákona č. 145/2010 Sb. je s ohledem na absenci speciální úpravy třeba vypořádat podle obecných ustanovení daných § 2991 odst. 1 a násl. o. z. ve spojení s obecným ustanovením § 1958 odst. 2 o. z., upravujícím oprávnění věřitele požadovat po dlužníku plnění ihned a povinnost dlužníka poskytnout požadované plnění bez zbytečného odkladu. Soud prvního stupně nesprávně aplikoval na právní poměry vzniklé ze shora označené spotřebitelské smlouvy pozdější právní úpravu danou zákonem č. 257/2016 Sb.

14. Naproti tomu, shora citované ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., které dopadá na smlouvu o úvěru č. č. 0225000992 ze dne 26. 1. 2018, lze označit za ustanovení speciální k obecné úpravě bezdůvodného obohacení v § 2991 a násl. o. z. Z toho vyplývá, že žalovaný je povinen vrátit žalobkyni dlužnou jistinu úvěru z této neplatné smlouvy v době přiměřené jeho možnostem, jak stanoví § 87 odst. 1 tohoto zákona. Při určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ je dle názoru odvolacího soudu důležité, zda je ve smyslu § 87 odst. 2 tohoto zákona o tuto dobu plnění spor a kdy tu naopak spor není. Na pojem „spor“ je přitom nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita žalovaného „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V poměrech posuzované věci nebyl v řízení před soudem prvního stupně ani v době před zahájením řízení mezi účastníky nastolen spor o to, jaká je doba přiměřená možnostem žalovaného jako spotřebitele k vrácení jistiny, neboť žalovaný na výzvy žalobkyně k vrácení dluhu nereagoval a aktivně nevystoupil s tím, že taková doba plnění není přiměřená jeho možnostem. Je třeba mít na zřeteli, že § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný, než on sám nedisponuje potřebnými informacemi týkajícími se jeho majetkových poměrů a jeho schopnosti splácet předmětný dluh. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel, jenž musí své právo aktivně u věřitele uplatnit a tím „spor“ vyvolat. Lze si jen těžko představit, že by soud měl, např. v případě zcela pasivního dlužníka, v řízení bez dalšího (bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny. V daném případě žalovaný žádné informace ohledně svých poměrů v době, kdy byl žalobkyní vyzván k plnění, nesdělil, žádné skutečnosti v tomto směru netvrdil ani v řízení před soudem prvního stupně, a spor o to, zda doba k plnění uvedená žalobcem v jeho výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak vyvolán nebyl.

15. Při absenci „sporu“ o přiměřenou dobu plnění je tak při posouzení otázky prodlení dlužníka na ně vázaný vznik nároku na zaplacení úroku z prodlení třeba vyjít z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě podle obecných ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (tj. stejně jako v případě smlouvy č. 0219242178 ze dne 26. 2. 2016, jak bylo zmíněno shora). Odvolací soud dospěl k závěru, že za takovou výzvu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení) lze v projednávané věci u obou úvěrových smluv považovat až předžalobní výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem ze dne 4. 4. 2023, neboť žalobkyní označené oznámení o postoupení pohledávky ze dne 30. 11. 2021, od něhož odvozuje počátek prodlení žalovaného, je po obsahové stránce velmi obecné a neobsahuje žádné konkrétní informace o aktuální výši dluhu z předmětných smluv o úvěru ani v něm nebyla žalovanému dána desetidenní lhůta k plnění, jak žalobkyně tvrdila v odvolání. Předžalobní výzva byla podána dne 4. 4. 2023 poště k přepravě; při úvaze, že tato listina jako jednostranná hmotněprávní jednání se mohla do tří pracovních dnů ode dne jejího odeslání dostat do sféry dispozice adresáta, pak s ohledem na žalobkyní požadovanou úhradu dluhu do 19. 4. 2023 byl žalovaný od data 20. 4. 2023 v prodlení a žalobkyni vzniklo podle § 1970 o. z. právo požadovat po žalovaném vedle plnění i úrok z prodlení.

16. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 10% úrok z prodlení ročně z částky 170 570,89 Kč od 20. 4. 2023 do zaplacení. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud určil třídenní lhůtu k plnění, a to s ohledem na výši plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, délku prodlení žalovaného, přičemž neshledal žádný důvod stanovit lhůtu k plnění delší či stanovit plnění ve splátkách. Zbývající odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení 10% úrok z prodlení ročně z částky 170 570,89 Kč od 25. 12. 2021 do 19. 4. 2023, pak odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

17. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanoveni § 142 odst. 2 o. s. ř. Při hodnocení míry úspěchu stran v projednávané věci odvolací soud v souladu s judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017) přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (21. 2. 2024) a dospěl k závěru, že žalobkyně byla ve sporu úspěšná z 49 % a neúspěšná z 51 %. Z uvedeného je zřejmé, že procesní úspěch a neúspěch stran v tomto sporu je téměř shodný, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Opět přihlédl k hodnotě žalované pohledávky, jež byla předmětem odvolacího řízení, kterou představuje částka 59 723,17 Kč coby úrok z prodlení kapitalizovaný k datu vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (24. 6. 2025). Z této částky bylo žalobkyni přiznáno 37 245,20 Kč, což odpovídá 62 % celkového odvoláním požadovaného nároku. Vzájemným poměřením procesního úspěchu a neúspěchu (38 %) tak žalobkyni přísluší náhrada 24 % jejích nákladů řízení. Žalobkyni v odvolacím řízení vznikly náklady zaplacením soudního poplatku za odvolání ve výši 4 265 Kč a zastoupením advokátem, tj. mimosmluvní odměna za dva úkony právní služby po 3 500 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), určená podle § 8 odst. 1 a. t. z výše uvedené tarifní hodnoty 59 723,17 Kč (podání odvolání a účast na jednání odvolacího soudu), náhrada hotových výdajů za jeden z těchto úkonů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. účinného do 31. 12. 2024 a ve výši 450 Kč za druhý z těchto úkonů podle § 13 odst. 4 a. t. účinného od 1. 1. 2025, náhrada cestovného k jednání odvolacího soudu ve výši 589 Kč za 70 km jízdy z , adresa, a zpět osobním vozidlem , Anonymizováno, , reg. značky , SPZ, , při spotřebě benzínu pro kombinovaný provoz podle norem Evropského společenství 7,3 litrů/100 km, při ceně pohonných hmot (benzínu) 35,80 Kč/litr a sazbě základní náhrady 5,80 Kč/km podle vyhlášky č. 475/2024 Sb., v platném znění, ve spojení se zákonem č. 262/2006 Sb., a náhrada za promeškaný čas dvou půlhodin po 150 Kč podle § 14 odst. 3 a. t. účinného od 1. 1. 2025. Z takto určeného cestovného a náhrady za promeškaný čas požadovala žalobkyně náhradu ve výši jedné poloviny, tj. částku 294,50 Kč a 150 Kč, s odůvodněním, že totožná zástupkyně zastupovala žalobkyni ve stejný jednací den u stejného odvolacího senátu i v jiné věci (sp. zn. 28 Co 36/2025) a cestu k soudu tak vykonala za účelem zastoupení v obou věcech. Náklady řízení žalobkyně tvoří i náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny advokáta, náhrady hotových výdajů, náhrady za promeškaný čas a cestovného ve výši 1 720,84 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Celkem tak náklady odvolacího řízení žalobkyně představují částku 14 180,34 Kč, z níž žalobkyni přísluší náhrada v poměru 24 %, tj. částka 3 403,30 Kč.