28 Co 11/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobce: Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Anonymizováno zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 112 941,52 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2021, č. j. 30 C 184/2020-240,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku mění tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 4 254,30 Kč k rukám její zástupkyně, advokátky , tituly před jménem, , jméno FO, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 19 940,80 Kč k rukám její zástupkyně, advokátky , tituly před jménem, , jméno FO, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 67 713,25 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 11. 12. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu o zaplacení částky 45 228,27 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 38 489,55 Kč od 11. 12. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 8,99 % ročně z částky 106 202,80 Kč od 11. 12. 2019 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 6 133,40 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (III. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku, jeho I. a III. výroku, podal žalovaný odvolání. Zdůraznil, že žalobkyně neprokázala, jak dospěla k požadované částce, a namítl, že soud prvního stupně nedostatečně zkoumal žalovaným předložená potvrzení o vkladech za období od ledna 2018 do dubna 2019. Nezabýval se tím, na co předchůdkyně žalobkyně doložené úhrady započetla a zda tyto úhrady byly započteny správně, a to za situace, kdy žalovaný tvrdil, že předchůdkyni žalobkyně uhradil více než je v žalobě uváděno. Namítl dále, že se soud prvního stupně nedostatečně zabýval námitkou promlčení a nesprávně posoudil počátek běhu promlčecí doby. Poukázal na to, že soud sice vyšel ze správného závěru, že předchůdkyně žalobkyně nepostupovala řádně při ověřování úvěruschopnosti žalovaného a úvěrová smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem, nesouhlasil však s jeho závěrem, že povědomí žalobkyně o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení, vyplývá fakticky až z rozsudku soudu prvního stupně. Předchůdce žalobkyně jako profesionál v dané oblasti musel nutně vědět, jaké povinnosti jsou vyžadovány při poskytování úvěru a již od uzavření úvěrové smlouvy v roce 2016, resp. od poskytnutí úvěru, musel mít vědomost i o tom, že schopnost žalovaného splácet úvěr nebyla dostatečně ověřena, že z tohoto důvodu je úvěrová smlouva neplatná a že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený I. výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

3. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že žaloba byla podána po právu a že žalobkyně dostatečně určila dlužnou částku. Žalovaný ze stejného účtu hradil vícero úvěrů a podle čísla úvěru, resp. úvěrového účtu, lze snadno identifikovat, kolik z uhrazené částky bylo konkrétně započteno na předmětný úvěr. Tvrzení žalovaného, že předmětný úvěr byl zcela uhrazen, je tudíž naprosto mylné. Žalobkyně nesouhlasila s námitkou promlčení a ohledně jejího hodnocení se zcela ztotožnila s názorem soudu prvního stupně. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden v II. výroku a v tomto rozsahu nabyl samostatně právní moci.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se žalobou, která byla soudu doručena dne 15. 4. 2020, ve spojení s usnesením o vyloučení dvou nároků k samostatnému řízení podle § 112 odst. 2 o. s. ř., domáhala po žalovaném zaplacení částky 112 941,52 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 106 202,80 Kč od 11. 12. 2019 do zaplacení a s 8,99% úrokem ročně z částky 106 202,80 Kč od 11. 12. 2019 do zaplacení z titulu smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, uzavřené dne 4. 2. 2016 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností SberbankCZ, a.s. (dále jen „banka“). Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 160 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 2 354 Kč a z poskytnutého úvěru hradit 8,99% úrok ročně společně s poplatky, náklady a dalšími výlohami (poplatky za pojištění úvěru, zaslání upomínky, poskytnutí úvěru, správu úvěru aj.) ve výši dle platného Sazebníku poplatků. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek, proto ke dni 7. 11. 2019 došlo k předčasnému zesplatnění celé části úvěru včetně jeho příslušenství. Ke dni postoupení pohledávky na žalobkyni, tj. k 10. 12. 2019, činil dluh žalovaného 112 941,52 Kč sestávající z dlužné nesplacené jistiny ve výši 106 202,80 Kč, kapitalizovaného 8,99% úroku ve výši 4 966,04 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 522,68 Kč a neuhrazených poplatků ve výši 1 250 Kč. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany banky řádně prověřena na základě potvrzení o výši příjmu ze dne 18. 7. 2014, kdy byl žalovanému poskytován první úvěr, který byl řádně splácen. Jelikož byl jeho prokázaný příjem dostačující, byly žalovanému předschváleny další úvěry. Banka vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr a s odbornou péčí posuzovala dlouhodobou finanční situaci žalovaného z hlediska jeho příjmů a výdajů. Platební morálka žadatele o úvěr či jiné negativní informace byly rovněž ověřeny v dostupných registrech ARES, BRKI a Externí exekuce. Žalovaný ve vyjádření k žalobě namítl, že banka jako poskytovatel úvěru nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného a úvěrová smlouva, na niž se vztahuje zákon č. 145/2010 Sb., je proto neplatná. Argumentoval dále, že žalobkyně nedoložila, jak dospěla k žalované částce, a neuvedla ani, jak žalovaný hradil jednotlivé splátky úvěru, co konkrétně bylo zaplaceno a jak byly jednotlivé splátky na dluh započítávány. Z procesní opatrnosti žalovaný vznesl také námitku promlčení žalobou uplatněného práva.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění uvedl, že banka při ověřování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala řádně, pokud při posuzování příjmů žalovaného vyšla z několik let starého dokladu o výši příjmu žalovaného, a neprověřovala rovněž jeho skutečné měsíční výdaje s ohledem na skutečnost, že zůstatek na běžném účtu žalovaného ke dni 29. 1. 2016 před uzavřením úvěrové smlouvy činil 796,21 Kč, na uvedený účet nebyla žalovanému zasílána mzda (bance tedy nemohla být známa aktuální výše příjmu žalovaného) a nebyly z něj hrazeny ani žádné běžné výdaje žalovaného. Banka podle své metodiky vypočítala, že před poskytnutím úvěru zůstává žalovanému k dispozici částka 11 542 Kč měsíčně, tomuto závěru však minimálně neodpovídá shora uvedený zůstatek na účtu žalovaného, a i proto bylo na místě zjišťovat skutečné příjmy a výdaje žalovaného. Předmětná úvěrová smlouva je tak neplatná pro rozpor se zákonem podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“) ve spojení s § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru z důvodu neposouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Poskytnuté plnění ze smlouvy soud posoudil podle § 2991 o. z. jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Banka poskytla žalovanému částku 160 000 Kč, žalovaný již zaplatil částku 92 286,75 Kč, což bylo mezi účastníky nesporné, a zbývá mu tak uhradit částku 67 713,25 Kč. V této části soud žalobě vyhověl a s ohledem na prodlení žalovaného přiznal žalobkyni i 10% úrok z prodlení ročně z uvedené částky od 11. 12. 2019 do zaplacení, přičemž počátek prodlení žalovaného je dán marným uplynutím lhůty k plnění stanovené ve výzvě (prohlášení nesplacené části úvěru za splatnou ze dne 23. 10. 2019) doručené žalovanému dne 29. 10. 2019. K námitce žalovaného, že bylo uhrazeno více, soud uvedl, že z jím předložených důkazů tato skutečnost nevyplynula. Listiny o vkladech na účet neprokazovaly, že by žalovaný určil, na splácení jakého úvěru mají být použity; nakonec ani sám žalovaný nebyl schopen tuto skutečnost blíže upřesnit a dotvrdit. Soud neshledal důvodnou ani námitku promlčení. Dospěl k závěru, že v projednávané věci nelze dovodit, že by žalobkyně měla od počátku, tj. od poskytnutí úvěru, mít pochybnosti o platnosti sjednané úvěrové smlouvy a z toho vyplývající vědomost, že došlo k bezdůvodnému obohacení. Ze smlouvy o úvěru bylo plněno a účastníci se podle ní v řádu let chovali. Soud až po provedeném dokazování dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy a povědomí žalobkyně o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení, vyplývá fakticky až z rozhodnutí soudu prvního stupně. Předmětná pohledávka tak promlčena není. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na procesní úspěch a neúspěch stran přiznal žalobkyni náhradu 8,6 % jejích nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 299 Kč a z nákladů vzniklých v souvislosti se zastoupením advokátem, tj. odměna advokáta za sedm úkonů právní služby po 5 420 Kč, určené z tarifní hodnoty 107 452,80 Kč představující jistinu a poplatky, osmkrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč a náhrada DPH ve výši 8 408,40 Kč, dohromady 52 747,40 Kč, z níž 8,6 % činí 6 133,40 Kč.

7. Odvolací soud rozsudkem ze dne 3. 5. 2023, č. j. 28 Co 11/2022-293, změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho I. výroku tak, že žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 67 713,25 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 11. 12. 2019 do zaplacení, zamítl (I. výrok). Rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 41 527,20 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok) a že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 16 030,50 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (III. výrok). Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy řádně s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného daný úvěr splácet podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a že z tohoto důvodu je smlouva o úvěru pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 580 odst. 1 o. z. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 o. z. je plněním z bezdůvodného obohacení, které je obohacený povinen ochuzenému vydat. Ve vztahu k námitce promlčení odvolací soud narozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen. Přihlédl k individuálním okolnostem projednávané věci a uzavřel, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby je nutno skutečně vztáhnout k okamžiku poskytnutí finančního plnění z neplatné smlouvy o úvěru. Zdůraznil, že právní vztah mezi účastníky podléhá právní úpravě dané zákonem č. 145/2010 Sb., v němž přímo ze zákona vyplývala absolutní neplatnost smlouvy, nebylali posouzena schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr z hledisek uvedených v § 9 odst. 1 tohoto zákona, a že předchůdkyně žalobkyně působila jako profesionál v sektoru poskytování bankovních úvěrů. Již dne 4. 2. 2016, kdy byla mezi stranami podepsána smlouva o úvěru a vyplaceny finanční prostředky žalovanému, se předchůdkyně žalobkyně dozvěděla všechny potřebné skutkové okolnosti, z nichž mohla dovodit, že žalovanému poskytla plnění bez právního důvodu a že se na její úkor (a v jaké výši) žalovaný bezdůvodně obohatil., neboť v tento den nabyla subjektivní vědomosti o všech okolnostech, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, včetně skutečností týkajících se absolutní neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti žalovaného a aktuální výše jeho závazku, pokud se v rámci procesu posouzení schopnosti žalovaného daný úvěr splácet spokojila s téměř dva roky starým potvrzením o příjmu žalovaného (jak vyplynulo z listinného důkazu – protokolu o prověření úvěruschopnosti klienta) a na prověřovaní jím deklarovaných výdajů rezignovala úplně. Tříletá subjektivní promlčecí lhůta pro vydání bezdůvodného obohacení v podobě nesplacené jistiny úvěru začala plynout dnem následujícím po poskytnutí finančních prostředků, tj. dnem 5. 2. 2016, a skončila dnem 4. 2. 2019. Jelikož žaloba v dané věci byla podána až dne 15. 4. 2020, je nárok žalobkyně uplatněný touto žalobou promlčen a námitka žalovaného o promlčení nároku žalobkyně je důvodná.

8. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 7. 2024, č. j. 33 Cdo 3859/2023-325, shora označený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V rozsudku vyslovil, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (ve smyslu § 629 odst. 1 o. z.) rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Tuto vědomost nelze bez dalšího ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji podle závěrů přijatých v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21, odvozovat od okamžiku, kdy mohl věřitel (v nyní souzené věci žalobkyně, případně její předchůdkyně) reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti smlouvy, podle níž bylo plněno. Ztotožnil-li odvolací soud počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého vyplacením spotřebitelského úvěru na podkladě (podle něho absolutně neplatné) smlouvy s okamžikem uzavření smlouvy bez dalšího (tedy aniž zjišťoval, zda si věřitelka byla vědoma nebo musela být vědoma toho, že nepostupuje s odbornou péčí a nemá dostatečné informace umožňující posouzení úvěruschopnosti dlužníka), je s judikaturou dovolacího soudu reflektující citovaný právní závěr Ústavního soudu v rozporu. V řízení totiž dosud nebyly zjišťovány podstatné okolnosti, na jejichž podkladě by bylo možno jednoznačně uzavřít, kdy žalobkyně (případně její předchůdkyně) získala povědomí o neplatnosti smlouvy. Závěr odvolacího soudu, že tříletá subjektivní promlčecí doba pro vydání bezdůvodného obohacení v podobě nesplacené jistiny úvěru začala plynout dnem následujícím po poskytnutí finančních prostředků žalovanému, tj. dnem 5. 2. 2016 a skončila dnem 4. 2. 2019, takže uplatnilali žalobkyně nárok u soudu až dne 15. 4. 2020, je její právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno, je předčasný, a tudíž nesprávný. Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, zdůraznil, že je-li pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozví okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, nemůže to znamenat znalost objektivních okolností, od nichž se bezdůvodné obohacení odvíjí. Pro úsudek o skutečné subjektivní vědomosti o bezdůvodném obohacení tedy nesvědčí toliko uzavření smlouvy a případné uskutečnění následné platby; to jsou totiž samy o sobě objektivní okolnosti, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají.

9. Podle § 609 o. z., nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

10. Podle § 611 o. z., promlčují se všechna majetková práva s výjimkou případů stanovených zákonem. Jiná práva se promlčují, pokud to zákon stanoví.

11. Podle § 621 o. z., okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

12. Podle § 629 odst. 1 o. z., promlčecí lhůta trvá tři roky.

13. Podle § 638 odst. 1 o. z., právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

14. Odvolací soud v dalším řízení vycházel z dílčího závěru, že s odkazem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru je namístě posoudit nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z. Vázán závazným právním názorem dovolacího soudu k otázce určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty se odvolací soud zaměřil na zjišťování podstatných okolností, na jejichž podkladě by bylo možno jednoznačně uzavřít, kdy žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně získala povědomí o neplatnosti smlouvy, a ke splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní k této otázce poskytl žalovanému poučení na jednání odvolacího soudu. Žalovaný i přes výše prezentovaný právní názor Nejvyššího soudu nadále trval na tom, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen a počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je dán okamžikem, kdy žalovanému byly vyplaceny finanční prostředky z neplatné úvěrové smlouvy. Uvedl, že z tohoto důvodu nebude ani označovat žádné další důkazy, kterými by žalovaný prokázal okamžik definující počátek běhu promlčecí lhůty k pozdějšímu datu než k datu vyplacení finančních prostředků.

15. V případě plnění na absolutně neplatnou smlouvu (v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. by šlo o skutkovou podstatu plnění bez právního důvodu) vzniká bezdůvodné obohacení (a začíná běžet objektivní promlčecí doba) již okamžikem plnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020, nebo ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1006/2018, a v něm odkazovaná rozhodnutí). V projednávané věci desetiletá objektivní lhůta k vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni doposud neuplynula, neboť k bezdůvodnému obohacení došlo poskytnutím plnění z neplatné smlouvy dne 4. 2. 2016 a žaloba byla v této věci podána dne 15. 4. 2020.

16. Jde-li o subjektivní promlčecí dobu, v situaci, kdy žalovaný neoznačil žádný důkaz k prokázání subjektivní vědomosti žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, o bezdůvodném obohacení k okamžiku vyplacení peněžních prostředků z neplatné úvěrové smlouvy, se odvolací soud zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že povědomí žalobkyně o tom, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná a že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení, mohla žalobkyně fakticky nabýt až na základně napadeného rozsudku soudu prvního stupně vydaného po provedeném dokazování v této věci. Subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy tak k datu podání žaloby neuplynula a nárok žalobkyně tak promlčen není.

17. Není důvodná ani druhá odvolací námitka žalovaného, že předchůdkyni žalobkyně uhradil více než je v žalobě tvrzeno, že soud prvního stupně nedostatečně zkoumal žalovaným předložená potvrzení o vkladech za období od ledna 2018 do dubna 2019 a ani nezkoumal, na co předchůdkyně žalobkyně doložené úhrady započetla a zda tyto úhrady byly započteny správně. Soud prvního stupně se touto otázkou náležitě zabýval a své skutkové závěry důkladně popsal a srozumitelně vysvětlil v odstavci 19. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje. Odvolací soud se tedy zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný na úhradu poskytnuté částky 160 000 Kč doposud zaplatil částku 92 286,75 Kč a zbývá mu tak zaplatit částka 67 713,25 Kč s 10% zákonným úrokem z prodlení ročně od 11. 12. 2019 do zaplacení.

18. Na základě všech výše uvedených skutečností odvolací soud uzavírá, že rozhodnutí soudu prvního stupně je v jeho I. výroku věcně správné, a jako takové bylo odvolacím soudem potvrzeno (§ 219 o. s. ř.).

19. Protože nebyly splněny podmínky pro potvrzení ani zrušení výroku o náhradě nákladů řízení v napadeném rozsudku, odvolací soud toto rozhodnutí změnil. Vyšel ze soudem prvního stupně správně určeného poměru procesního úspěchu a neúspěchu stran a podle § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal žalobkyni náhradu 8,6 % jejích nákladů řízení. Žalobkyni vznikly v řízení před soudem prvního stupně účelně vynaložené náklady řízení v celkové výši 49 468,30 Kč v souvislosti se zaplacením soudního poplatku ve výši 4 299 Kč a zastoupením advokátem, tj. odměna advokáta za šest úkonů právní služby po 5 420 Kč určená z tarifní hodnoty 107 452,80 Kč (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, písemná vyjádření ze dne 16. 11. 2020 a 28. 6. 2021 a účast na dvou jednáních soudu dne 3. 6. 2021 a 29. 6. 2021) podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.“), odměna advokáta ve výši jedné poloviny za jednoduchou výzvu k plnění podle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., náhrada hotových výdajů ve výši 2 100 Kč za každý z těchto úkonů právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 7 839,30 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. S ohledem na procesní úspěch žalobkyně jí bylo z výše určené celkové částky nákladů řízení přiznáno 8,6 %, tj. částka 4 254,30 Kč. Narozdíl od soudu prvního stupně nepřiznal odvolací soud odměnu advokáta za předžalobní výzvu k plnění v plné výši, ale pouze ve výši její jedné poloviny, neboť předžalobní výzva ze dne 28. 2. 2020 je svým obsahem jednoduchou výzvou k plnění ve smyslu § 11 odst. 2 písm. h) a. t.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla úspěšná žalobkyně, proto byla neúspěšnému žalovanému uložena povinnost nahradit žalobkyni její účelně vynaložené náklady řízení ve výši 19 940,80 Kč, tj. odměnu advokáta za čtyři úkony právní služby po 3 820 Kč určenou z tarifní hodnoty 67 713,25 Kč (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu dne 2. 5. 2023, sepis dovolání a účast na jednání odvolacího soudu dne 5. 11. 2024), podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.“), náhradu hotových výdajů po 300 Kč za každý z těchto úkonů v celkové výši 1 200 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 3 460,80 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.