28 Co 115/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a JUDr. Radky Semelové ve věci žalobce: Jméno žalobce., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení částky 12 335,71 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. ledna 2025, č. j. 5 C 235/2024-85,

I. Řízení o odvolání žalobce proti části II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 15% úrok z prodlení ročně z částky 4 710,69 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zastavuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 4 710,69 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 7 889,20 Kč k rukám jeho zástupce, advokáta Jméno advokáta B, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 2 352,70 Kč k rukám jeho zástupce, advokáta tituly před jménem Anonymizováno, tituly za jménem, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 12 335,71 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 569,10 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 302,16 Kč, 15% úrok z prodlení ročně z částky 10 979,13 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a 23,28% úrok ročně z částky 10 379,13 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení (I. výrok). Rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 13 988 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze do části I. výroku, v níž soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 4 710,69 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně od 28. 9. 2023 do zaplacení a do souvisejícího II. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal odvolání žalobce. Uvedl, že odvoláním nenapadá právní závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o úvěru pro porušení povinností poskytovatele úvěru stanovených v § 84 až 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Nesouhlasil však se soudem prvního stupně, jenž dospěl ke skutkovému zjištění, že žalovanému byla poskytnuta částka 11 000 Kč a že žalovaný zaplatil částku 21 440,83 Kč. Poukázal na to, že smlouva o spotřebitelském úvěru byla smlouvou o revolvingovém úvěru, žalovaný měl smluvně stanoven limit 11 000 Kč a pokud v průběhu čerpání také hradil, mohl čerpat do celkového limitu 11 000 Kč opakovaně. Z listiny označené jako „denní historie“, jež byla soudu zaslána jako příloha žaloby, vyplývá, že žalovaný vyčerpal celkem částku 26 151,52 Kč, zaplatil celkem částku 21 440,83 Kč a jeho bezdůvodné obohacení aktuálně činí 4 710,69 Kč. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaný vyčerpal pouze částku 11 000 Kč, je nesprávný. Žalobce navrhl, aby odvolací soud část I. výroku změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 4 710,69 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně od 28. 9. 2023 do zaplacení.

3. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání ztotožnil se soudem prvního stupně, že pokud byl žalovanému v roce 2022 poskytnut nový úvěr, byl předpoklad, že částku dříve poskytnutou již vrátil. Na jednání odvolacího soudu vznesl také námitku promlčení bezdůvodného obohacení ve vztahu k částkám poskytnutým žalovanému v roce 2020. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu potvrdil.

4. Podle § 207 odst. 2 o. s. ř., dokud o odvolání nebylo rozhodnuto, je možno vzít je zpět; v takovém případě odvolací soud odvolací řízení zastaví. Vzal-li někdo odvolání zpět, nemůže je podat znovu.

5. Žalobce na jednání odvolacího soudu dne 17. 2. 2026 vzal zpět odvolání týkající se části I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 15% úrok z prodlení ročně z částky 4 710,69 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Jelikož odvolání bylo vzato částečně zpět dříve, než o něm odvolací soud rozhodl, bylo odvolací řízení podle citovaného ustanovení občanského soudního řádu v rozsahu zpětvzetí odvolání zastaveno, jak vyplývá z I. výroku tohoto rozsudku. Předmětem odvolacího řízení tak zůstal nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 4 710,69 Kč.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, který byl soudu doručen dne 16. 7. 2024, domáhal po žalovaném zaplacení částky 12 335,71 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 569,10 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 302,16 Kč, 15% úroku z prodlení ročně z částky 10 979,13 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a 23,28% úroku ročně z částky 10 379,13 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 4933486 uzavřené dne 16. 11. 2020 mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, společností právnická osoba Na základě této smlouvy měl žalovaný možnost čerpat bezúčelový úvěr až do sjednané výše 11 000 Kč; současně se zavázal hradit ve prospěch právního předchůdce žalobce minimální měsíční platby, smluvní úrok, poplatky a další náklady dle rozpisu plateb. Žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto právní předchůdce žalobce ke dni 19. 10. 2022 úvěr zesplatnil. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou ze dne 21. 9. 2023 postoupena žalobci. Na svůj dluh žalovaný dosud uhradil částku 21 440,83 Kč. Žalovaný ve vyjádření k žalobě namítl, že právní předchůdce žalobce porušil svou zákonnou povinnost řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná.

8. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalovaného postupoval nedostatečně, když se spokojil pouze s prohlášením žalovaného, že jeho finanční situace umožňuje uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru a plnit povinnosti z ní vyplývající, a že poskytl informace a dokumenty ohledně svých příjmů a výdajů a o své finanční situaci úplně a pravdivě. Posuzoval toliko součet příjmů žalovaného, aniž by se blíže zabýval tím, že příjmy žalovaného byly tvořeny převážně ze zápůjček a úvěrů. Uzavřená úvěrová smlouva je proto absolutně neplatná podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při posouzení otázky, zda má žalovaný vrátit to, co mu bylo poskytnuto bez platného právního důvodu, soud považoval za nesporné, že žalovanému bylo poskytnuto 11 000 Kč a on sám uhradil celkem 21 440,83 Kč, tedy více, než obdržel, proto nebylo důvodné žalovanému ukládat povinnost cokoliv žalobci vracet. Tento závěr nemohlo ovlivnit ani dodatečné tvrzení žalobce, že žalovaný úvěr do výše 11 000 Kč čerpal opakovaně, neboť z předložených čtyř potvrzení o provedení transakce lze dovodit, že poslední poskytnutí částky 11 000 Kč dne 22. 4. 2022 bylo podle ujednání v bodě 5.1 úvěrové smlouvy možné jen tehdy, pokud žalovaný předchozí čerpání (úvěrový limit byl 11 000 Kč) již zcela splatil. To odpovídalo i původnímu tvrzení žalobce, že bylo poskytnuto právě 11 000 Kč. Jelikož žalovaný věřiteli vrátil téměř dvojnásobek této částky, soud uzavřel, že žádné další plnění po něm požadovat nelze a žalobu v celém rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve sporu zcela úspěšnému žalovanému přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve výši 13 988 Kč, vzniklých zastoupením advokátem, tj. odměna advokáta za čtyři úkony právní služby po 1 620 Kč (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, účast na dvou jednáních soudu dne 16. 1. 2025 a 21. 1. 2025), podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.“), náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby podle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2024, náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč za každý ze zbývajících dvou úkonů podle § 13 odst. 4 a. t. účinného od 1. 1. 2025, dále náhrada za promeškaný čas ve výši 1 800 Kč strávený cestou k jednání soudu v délce 12 půlhodin po 150 Kč podle § 14 odst. 3 a. t. účinného od 1. 1. 2025 a náhrada cestovného ve výši 6 008 Kč představující ½ z celkové jeho výše 12 016 Kč (zástupce žalobce se v uvedených dnech účastnil u téhož soudu i jednání ve sp. zn. 5 C 316/2023) za cestu osobním automobilem Škoda Yeti k dvěma jednáním soudu z adresa a zpět, tj. 2 krát 534 km jízdy při kombinované spotřebě motorové nafty 6,1 l/100 km, její ceně 34,70 Kč/l a sazbě náhrady 5,80 Kč/km podle vyhlášky č. 475/2024 Sb.

9. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: výpisu z úvěrového účtu č. 4933486 vedeného na jméno žalovaného ze dne 2. 10. 2023 a potvrzení o provedení transakcí ze dne 16. 11. 2020, 19. 3. 2021, 23. 7. 2021 a 22. 4. 2022. Z výpisu úvěrového účtu bylo zjištěno, že žalovaný dne 16. 11. 2020 čerpal částku 11 000 Kč, dne 19. 3. 2021 částku 2 014,65 Kč, dne 23. 7. 2021 částku 2 136,87 Kč a dne 22. 4. 2022 částku 11 000 Kč. Čerpání uvedených částek vyplývá i z potvrzení o provedených transakcích ve shora uvedených dnech. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.

10. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

12. Podle § 609 o. z., nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

13. Podle § 621 o. z., okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

14. Podle § 629 odst. 1 o. z., promlčecí lhůta trvá tři roky.

15. Podle § 638 odst. 1 o. z., právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

16. Shodně se soudem prvního stupně vyšel odvolací soud z dílčího závěru, že vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, která nebyla odvoláním zpochybněna, je na místě posoudit nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. V tomto směru je třeba zdůraznit, že výše citované ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za ustanovení speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení upravené v § 2991 a násl. o. z. Bezdůvodné obohacení představuje v daném případě rozdíl mezi tím, co bylo žalovanému z neplatné smlouvy o úvěru skutečně poskytnuto a co žalovaný vrátil, přičemž žalobci nemohou náležet žádné smluvní úroky ani sjednané poplatky. Odvolací soud se ztotožnil s odvolací námitkou žalobce, že žalovaný na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru vyčerpal nikoliv pouze částku 11 000 Kč, jak konstatoval soud prvního stupně, ale částku v celkové výši 26 151,52 Kč, jak bylo doloženo výpisem úvěrového účtu ve spojení s potvrzeními o provedení transakcí ze dne 16. 11. 2020, 19. 3. 2021, 23. 7. 2021 a 22. 4. 2022. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že účastníci uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru, umožňující žalovanému čerpat bezúčelový úvěr opakovaně až do sjednané výše 11 000 Kč. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaný vrátil žalobci částku 21 440,83 Kč a je tak z titulu bezdůvodného obohacení povinen vrátit žalobci dosud nesplacenou jistinu úvěru ve výši 4 710,69 Kč. Úrok z prodlení z dlužné částky žalobce s ohledem na částečné zpětvzetí odvolání již po žalovaném nepožaduje.

17. Námitce promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení odvolací soud nepřisvědčil. Žalovaný v doplnění odůvodnění své námitky uvedl, že počátek běhu objektivní i subjektivní promlčecí doby váže k okamžiku, kdy bylo žalovanému poskytnuto peněžité plnění z neplatného úvěru, tj. k datu 22. 4. 2020. Již v té době měl právní předchůdce žalobce povinnost posuzovat úvěruschopnost a musel tak v okamžiku poskytnutí finančního plnění žalovanému vědět, že jeho schopnost splatit úvěr nebyla náležitě zkoumána a že smlouva o úvěru je z toho důvodu neplatná.

18. Jde-li o otázku promlčení práva, je třeba připomenout, že u práva na vydání bezdůvodného obohacení je stejně jako u práva na náhradu škody stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je kratší – tříletá (§ 621 a § 629 odst. 1 o. z.) a objektivní promlčecí doba je buď desetiletá (§ 638 o. z.) nebo patnáctiletá, jedná-li se o úmyslné bezdůvodné obohacení. Pro vzájemný vztah subjektivní a objektivní promlčecí doby platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat.

19. V případě plnění na absolutně neplatnou smlouvu (v poměrech občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2024 jde o skutkovou podstatu plnění bez právního důvodu) vzniká bezdůvodné obohacení (a začíná běžet objektivní promlčecí doba) již okamžikem plnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020, nebo ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1006/2018, a v něm odkazovaná rozhodnutí). V projednávané věci desetiletá objektivní doba k vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 638 odst. 1 o. z. žalobci doposud neuplynula, neboť k bezdůvodnému obohacení došlo poskytnutím prvního plnění z neplatné smlouvy o úvěru dne 16. 11. 2020 (nikoliv dne 22. 4. 2020, jak argumentoval žalovaná), dalších plnění dne 19. 3. 2021, dne 23. 7. 2021 a dne 22. 4. 2022 a žaloba byla v této věci podána dne 16. 7. 2024.

20. Jde-li o subjektivní promlčecí dobu podle § 629 odst. 1 o. z. a žalovaným namítaný počátek jejího běhu dnem poskytnutí plnění z neplatné smlouvy, odvolací soud opětovně poukazuje na skutečnost, že celkově čerpaná částka ve výši 26 151,52 Kč byla ze strany žalovaného čerpána postupně formou čtyř realizovaných transakcí. Žalovaný dosud zaplatil částku 21 440,83 Kč a s odkazem na výpis úvěrového účtu ve spojení s potvrzením o provedení transakcí je evidentní, že žalovaný postupným částečným plněním již zcela uhradil částku 11 000 Kč čerpanou dne 16. 11. 2020, částku 2 014,65 Kč čerpanou dne 19. 3. 2021, částku 2 136,87 Kč čerpanou dne 23. 7. 2021, jakož i podstatnou část z čerpané částky 11 000 Kč dne 22. 4. 2022, z níž žalovanému zbývá k úhradě 4 710,69 Kč. Z uvedeného vyplývá, že nárok žalobce na zaplacení zbytku neuhrazené jistiny, která byla čerpána dne 22. 4. 2022, promlčen není, neboť tříletá subjektivní promlčecí doba k uplatnění tohoto nároku na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné úvěrové smlouvy k datu podání žaloby (16. 7. 2024) neuplynula. S ohledem na tento závěr pak odvolací soud shledal nadbytečným blíže se v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3859/2023, zabývat otázkou prokazování subjektivní vědomosti žalobce, resp. jeho právního předchůdce o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného k okamžiku vyplacení peněžních prostředků z neplatné úvěrové smlouvy.

21. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil odvoláním napadenou část I. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 4 710,69 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud určil třídenní lhůtu k plnění, a to s ohledem na výši plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, jakož i délku prodlení žalovaného, přičemž neshledal žádný důvod stanovit lhůtu k plnění delší či stanovit plnění ve splátkách.

22. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanoveni § 142 odst. 2 o. s. ř. Při hodnocení míry úspěchu stran v projednávané věci odvolací soud v souladu s judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017) přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (28. 1. 2025) a dospěl k závěru, že žalobce byl ve sporu úspěšný z 21,8 % a neúspěšný ze 78,2 %. Vzájemným poměřením procesního úspěchu a neúspěchu je to žalovaný, který má po zaokrouhlení nárok na náhradu 56,4 % svých nákladů řízení. Soud prvního stupně správně určil skladbu i výši nákladů řízení žalovaného částkou 13 988 Kč a na jeho odůvodnění, které bylo opakováno shora, odvolací soud pro stručnost odkazuje. Z takto stanovených celkových nákladů řízení před soudem prvního stupně přísluší žalovanému s ohledem na jeho procesní úspěch 56,4 %, tj. částka 7 889,20 Kč.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Opět přihlédl k hodnotě žalované pohledávky, jež byla předmětem odvolacího řízení, včetně úroku z prodlení kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (17. 2. 2026). Ve vztahu k částečnému zpětvzetí odvolání, nahlíženo z procesního hlediska, žalobce zavinil zastavení řízení ve smyslu § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. Ve zbytku žalobního návrhu, který byl předmětem odvolacího řízení, byl žalobce úspěšný, přičemž jeho procesní úspěch představuje 73,6 %. Vzájemným poměřením procesního úspěchu a neúspěchu (26,4 %) tak žalobci přísluší náhrada 47,2 % jeho nákladů řízení. Žalobci v odvolacím řízení vznikly náklady zaplacením soudního poplatku za odvolání ve výši 1 000 Kč a zastoupením advokátem, tj. mimosmluvní odměna za dva úkony právní služby po 1 000 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v platném znění (dále jen „a. t.“), určená podle § 8 odst. 1 a. t. z tarifní hodnoty 4 710,69 Kč (podání odvolání a účast na jednání odvolacího soudu), náhrada hotových výdajů za každý z těchto úkonů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t., dále náhrada za promeškaný čas ve výši 150 Kč strávený cestou k jednání soudu podle § 14 odst. 3 a. t., náhrada cestovného ve výši 293,95 Kč představující ½ z celkové jeho výše 587,88 Kč (zástupkyně žalobce se v uvedených dnech účastnila u téhož soudu jednání ve dvou věcech) za cestu osobním automobilem k jednáním soudu z adresa a zpět, tj. celkem 70 km jízdy při kombinované spotřebě benzínu 7,2 l/100 km, jeho ceně 34,70 Kč/l a sazbě náhrady 5,90 Kč/km podle vyhlášky č. 573/2025 Sb., a náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. ve výši 640,50 Kč z odměny advokáta, režijních paušálů a náhrady za promeškaný čas. Odvolací soud nepřiznal žalobci náhradu DPH z cestovného, neboť cena pohonných hmot i základní sazby náhrady jsou vyhláškou stanoveny včetně DPH. Celkem tak náklady odvolacího řízení žalobce představují částku 4 984,40 Kč, z níž mu přísluší náhrada v poměru 47,2 %, tj. částka 2 352,70 Kč. Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.