28 Co 12/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Anonymizováno , narozený Anonymizováno naposledy bytem Anonymizováno zastoupený opatrovníkem Jméno opatrovníka , advokátem sídlem Anonymizováno o zaplacení částky 107 768,63 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. října 2023, č. j. 39 C 107/2023-103

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. výroku mění tak, že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 107 768,63 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 458,02 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 5 763,78 Kč, s úrokem 11,99 % ročně z částky 99 206,64 Kč od 15. 9. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení 15 % ročně z částky 99 206,64 Kč od 15. 9. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši náhrady hotových výdajů a odměny opatrovníka přiznané usnesením soudu prvního stupně tak, že je zaplatí České republice na účet Městského soudu v Brně do tří dnů od právní moci takového usnesení.

III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši náhrady hotových výdajů a odměny opatrovníka přiznané usnesením soudu prvního stupně tak, že je zaplatí České republice na účet Městského soudu v Brně do tří dnů od právní moci takového usnesení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 107 768,63 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 458,02 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 5 763,78 Kč, s úrokem 11,99 % ročně z částky 99 206,64 Kč od 15. 9. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení 15 % ročně z částky 99 206,64 Kč od 15. 9. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 25 074,60 Kč k rukám jeho zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Uvedl, že již před soudem prvního stupně namítal, že žalovaný smlouvu o rychlé půjčce se žalobcem nepodepsal. Soud to nevzal v úvahu, přestože prokázání pravosti a správnosti soukromé listiny tíží žalobce. Nesprávně soud prvního stupně uzavřel, že žalobce před uzavřením smlouvy prověřil úvěruschopnost žalovaného podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Žalovaný má za to, že tato skutečnost nebyla prokázána a že pro nedostatečné prověření úvěruschopnosti dlužníka je smlouva neplatná. Konečně žalovaný nebyl vyrozuměn ani o zesplatnění a ani o postoupení pohledávky. Z provedených důkazů nevyplývá, že by předmětné listiny byly žalovanému doručeny. Předloženy k tomu byly žalobcem jen soupisy tvrzených realizovaných zásilek, které však nebyly potvrzeny poskytovatelem poštovních služeb. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobu zamítl a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení.

3. Žalobce k odvolání uvedl, že při sjednávání smlouvy ověřil totožnost žalovaného jeho cestovním pasem. Navíc mu byla osoba žalovaného známa, neboť se jednalo o jeho dlouhodobého klienta, s nímž měl uzavřenou smlouvu o poskytování bankovních služeb. Úvěruschopnost žalovaného prověřil žalobce dostatečně, pokud jde o jeho výdaje, vycházel z výpisu z běžného účtu, který pro něj vedl. Účinky právního jednání nastávají v okamžiku, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta. V tomto konkrétním případě bylo žalovanému doručováno na adresu, kterou uvedl v návrhu smlouvy ke korespondenci, a tak je možné usuzovat, že se s předmětnými dokumenty seznámit mohl. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne 12. 5. 2023, domáhal po žalovaném zaplacení částky 107 768,63 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 458,02 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 5 763,78 Kč, s úrokem 11,99 % ročně z částky 99 206,64 Kč od 15. 9. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení 15 % ročně z částky 99 206,64 Kč od 15. 9. 2022 do zaplacení. Uvedl, že dne 12. 4. 2021 byla mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena smlouva o rychlé půjčce č. , Anonymizováno, , podle které byly žalovanému poskytnuty peněžité prostředky ve výši 180 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr navýšený o úrok v sazbě 11,99 % ročně a o pojištění (1 103 Kč měsíčně) v 15 pravidelných měsíčních splátkách po 14 085 Kč. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, a proto žalobce přistoupil dne 29. 7. 2022 k předčasnému zesplatnění dluhu. Dlužná částka činí na jistině 99 206,64 Kč (poskytnutých 180 000 Kč bylo poníženo o na splátkách zaplacených 80 793,36 Kč), kapitalizovaném úroku 4 458,02 Kč, kapitalizovaném úroku z prodlení 5 763,78 Kč a poplatcích 8 561,99 Kč. Žalobce dále požaduje pokračující úroky a úroky z prodlení. Dne 27. 9. 2022 byla pohledávka postoupena původním věřitelem, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , žalobci. Žalovaný k žalobě uvedl, že úvěrovou smlouvu se žalobcem nepodepsal. Pokud by žalobce prokázal opak, před uzavřením smlouvy nebyla dostatečně prověřena úvěruschopnost žalovaného a žalovaný nebyl vyzván k plnění, a tak dluh není dosud splatný.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění uvedl, že žalovaný je ghanský státní příslušník, který měl od 3. 6. 2019 do 25. 7. 2022 povolen pobyt na území ČR, na adrese , adresa, v , Anonymizováno, , z důvodu výkonu zaměstnání. Po uplynutí doby platnosti zaměstnanecké karty byl jeho pobyt na území ČR 25. 7. 2022 zrušen. Soud vztah mezi účastníky posoudil podle § 2395 o. z. jako vztah vzniklý ze smlouvy o úvěru. Právní předchůdce žalobce , právnická osoba, . jako úvěrující poskytl žalovanému na jeho účet peněžní prostředky ve výši 180 000 Kč, avšak žalovaný svou povinnost úvěr řádně a včas splácet nesplnil, na dluh zaplatil jen 80 793,36 Kč. Věřitel proto úvěr předčasně zesplatnil dne 29. 7. 2022. , právnická osoba, . řádně dostála své povinnosti a ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, když před uzavřením smlouvy posoudila úvěruschopnost spotřebitele. Vycházela z údajů poskytnutých žalovaným a zjištěných z dalších databází (protokol o posouzení úvěruschopnosti). Pohledávka byla postoupena smlouvou ze dne 27. 9. 2022 žalobci. Námitky opatrovníka soud hodnotí jako neprokázané, protože nemá pochybnosti o pravosti podpisu a totožnosti žalované osoby, která požádala o úvěr a předala k tomuto příslušné podklady. V případě vyrozumění o postoupení pohledávek a výzev k zaplacení byl žalovaný obesílán nejen na adresu v ČR, ale také v , Anonymizováno, . Soud žalobě v celém rozsahu vyhověl a v řízení úspěšnému žalobci přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náklady řízení vzniklé zaplacením soudního poplatku a zastoupením advokátem.

7. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta ze dne 12. 4. 2021, seznamu odeslaných oznámení o postoupení pohledávky ze dne 22. 11. 2022, seznamu odeslaných předžalobních výzev ze dne 22. 11. 2022, přehledu podacích čísel týkající se odeslaných dopisů vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 20. 10. 2022, přehledu podacích čísel týkající se odeslaných dopisů prohlášení o okamžité splatnosti a výzva k uhrazení dluhu ze dne 20. 10. 2022, oznámení žalobce o právním zastoupení, výzva k úhradě dluhu ze dne 22. 11. 2022, prohlášení o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzva k uhrazení dluhu ze dne 29. 7. 2022, potvrzení o provedené lustraci v informačním systému základních registrů ze dne 15. 5. 2023. Poté se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně s výhradami dále uvedenými.

8. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Mezi účastníky, žalobcem jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným byla dne 12. 4. 2021 uzavřena smlouva o úvěru podle citovaného ustanovení občanského zákoníku. Jednalo se ve smyslu ustanovení § 1810 o. z. o spotřebitelskou smlouvu, v níž žalobce vystupoval jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel. Na vztah účastníků musí být použita ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Žaloba obsahovala pouze obecná tvrzení o prověření úvěruschopnosti žalovaného s tím, že žalobce nezjistil žádnou skutečnost, která by bránila v poskytnutí úvěru. Žalobce se jednání soudu prvního stupně i soudu odvolacího nezúčastnil. Odvolací soud s ohledem na námitky odvolatele znovu posuzoval, zda smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobcem a žalovanou byla platná podle § 2395 a následujících o. z. za použití úpravy zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

13. Odvolací soud vychází z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v jehož odůvodnění bylo uvedeno, že „…na základě výše uvedeného učinil dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury – jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“14. Také podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“15. Soud prvního stupně vycházel z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta ze dne 12. 4. 2021, a tak tuto listinu odvolací soud znovu zopakoval k důkazu, avšak zjistil, že její obsah ohledně konkrétního prověření úvěruschopnosti žalovaného nic nevypovídá. Žalobce vycházel z jediného konkrétního údaje o výši příjmu 41 543 Kč, který mu klient deklaroval v žádosti o poskytnutí úvěru. Příjem žalovaného tak nebyl žalobcem řádně zkoumán a určen a k tomu nebyly řádně zjišťovány a ověřovány ani jeho výdaje. S ohledem na neúplně zjištěné příjmy a výdaje nebylo následně ani možné, aby žalobce provedl jejich porovnání a stanovil, zda je v možnostech žalovaného žádaný úvěr splatit. Nepřítomný žalobce (z jednání se omluvil, aniž by požádal o jeho odročení) nemohl být odvolacím soudem poučen ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit skutková tvrzení žaloby a návrhy na dokazování. Odvolací soud dospěl k závěru, že z tvrzení žalobce a z důkazů k nim navržených a soudem prvního stupně provedených nevyplývá, že by žalobce řádně posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jehož výklad byl podán v citované judikatuře.

16. Jestliže žalobce s ohledem na citovanou judikaturu nedostatečně prověřil úvěruschopnost žalovaného, dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neplatná. Žalovaný by byl povinen vydat žalobci podle § 2991 o. z. bezdůvodné obohacení získané z částky 300 000 Kč na úvěr vyplacené dosud žalobci nevrácené. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu věřitele podle § 1958 odst. 2 o. z. Žalobce sice hodlal vyzvat věřitele k plnění, avšak výzvu se mu dosud nepodařilo doručit do sféry jeho dispozice. Pokud ji doručoval na adresu v České republice, žalovaný, jak vyplývá z důkazu provedené lustrace v informačním systému základních registrů ze dne 15. 5. 2023, zde ukončil svůj pobyt ještě před sepisem této listiny. Pokud ji doručoval na adresu v , Anonymizováno, , z předložených a provedených důkazů nevyplývá, že by se zde žalovaný v době doručování zdržoval a že by se zde mohl s žádostí věřitele o plnění seznámit. Konečně pokud byl žalovaný zastupován v řízení opatrovníkem, ten mu byl ustanoven podle § 29 odst. 3 o. s. ř., jedná se tedy o procesního nikoli hmotněprávního opatrovníka. Byla-li procesnímu opatrovníkovi doručena písemná právní jednání žalobce, nemohly s tím být spojeny jejich hmotněprávní účinky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5080/2007).

17. Není-li závazek k vydání bezdůvodného obohacení splatný, žaloba je předčasná, a tak odvolací soud změnil vyhovující meritorní výrok rozsudku soudu prvního stupně a žalobu v celém rozsahu zamítl.

18. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.; žalovaný byl v řízení plně úspěšný, a proto je mu žalobce povinen nahradit náklady řízení. Žalovanému náklady vznikly jen zastoupením soudem ustanoveným opatrovníkem – advokátem. Protože o nákladech opatrovníka advokáta, které platí stát (§ 140 odst. 2 o. s. ř.), přísluší rozhodnout soudu prvního stupně, odvolací soud uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši náhrady hotových výdajů a odměny opatrovníka přiznané usnesením soudu prvního stupně tak, že je podle § 149 odst. 2 o. s. ř. zaplatí České republice na účet Městského soudu v Brně do tří dnů od právní moci takového usnesení.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.; žalovaný byl v řízení plně úspěšný, a proto je mu žalobce povinen nahradit náklady řízení. Žalovanému náklady vznikly jen zastoupením soudem ustanoveným opatrovníkem – advokátem. Protože o nákladech opatrovníka advokáta, které platí stát (§ 140 odst. 2 o. s. ř.), přísluší rozhodnout soudu prvního stupně, odvolací soud uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši náhrady hotových výdajů a odměny opatrovníka přiznané usnesením soudu prvního stupně tak, že je podle § 149 odst. 2 o. s. ř. zaplatí České republice na účet Městského soudu v Brně do tří dnů od právní moci takového usnesení.