28 Co 121/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 44 832,42 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. února 2024, č. j. 9 C 260/2023-78

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 29 933,60 Kč od 23. 2. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 279,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 1 423 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 29 933,60 Kč (výrok I.), zamítl žalobu, pokud se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 14 722,80 Kč, 17,9% úroku ročně z částky 44 656,42 Kč od 13. 2. 2023 do 12. 3. 2023, 15% úroku z prodlení ročně z částky 44 656,42 Kč od 23. 2. 2023 do zaplacení, 15% úroku ročně z částky 44 656,42 Kč od 13. 3. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 2 042,24 Kč a 176 Kč (výrok II.). Uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 680 Kč (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 44 656,42 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že účastníci uzavřeli 11. 6. 2016 rámcovou smlouvu, na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet, následně dne 14. 1. 2021 uzavřeli dodatek k rámcové smlouvě, neboť žalovaný požádal o úvěr ve výši 51 000 Kč. Smlouva o úvěru byla uzavřena po schválení žádosti 14. 1. 2021 a žalovanému byla téhož dne na běžný účet připsána částka 51 000 Kč. Žalovaný však nehradil řádně a včas sjednané splátky, proto žalobkyně pro porušení jeho povinností přistoupila v souladu se smlouvou k ukončení smlouvy a úvěr zesplatnila 13. 2. 2023, zároveň žalovaného vyzvala k zaplacení dlužné částky.

3. Soud prvního stupně ve věci rozhodl napadeným rozsudkem, vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka úvěru ve výši 51 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet v 96 splátkách po 1 003 Kč. Žalovaný na úvěr zaplatil celkem částku 21 066,40 Kč. Pro porušení smluvních povinností ze strany žalovaného žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 22. 2. 2023, a to výzvou z 13. 2. 2023. Soud prvního stupně vyhodnotil předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou, neboť z dokazování zjistil, že žalobkyně při uzavření úvěrové smlouvy nesplnila svou povinnost řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Jako důvodný posoudil soud prvního stupně nárok žalobkyně na zaplacení nevrácené jistiny ve výši 29 933,60 Kč (poskytnutá částka úvěru 51 000 Kč mínus částka uhrazená žalovaným ve výši 21 066,40 Kč), v této části soud prvního stupně žalobě vyhověl. Nárok na zákonný úrok z prodlení z nevrácené jistiny žalobkyni nepřiznal s odůvodněním, že předmětná pohledávka na nevrácené jistině není splatná, neboť v daném případě splatnost neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka dlužnou částku vrátit ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, do prodlení se žalovaný dostane až rozhodnutím soudu. Při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 142 o. s. ř., stanovil míru úspěchu účastníků ve věci, kdy podle jeho rozhodnutí žalobkyně byla převážně procesně úspěšná co do 67 % a má tak nárok na 34% náhradu nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně jako nezastoupeného účastníka specifikoval zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 794 Kč a paušální náhradou výdajů za tři úkony po 100 Kč (úkony soud prvního stupně nijak nespecifikoval), celkově vyčíslil náklady řízení žalobkyně částkou 2 044 Kč a přiznal jí částku 680 Kč.

4. Proti uvedenému rozsudku podala odvolání žalobkyně, a to pouze do výroku II. v části, kde žalobkyni nebyl přiznán nárok na 15% úrok z prodlení ročně z přisouzené částky 29 933,60 Kč od 23. 2. 2023 do zaplacení, dále do souvisejícího nákladového výroku III. Žalobkyně nepolemizovala se závěrem soudu o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru. Nesouhlasila však se závěrem, že žalobkyně nemá právo na zákonný úrok z prodlení z nevrácené jistiny. Dle odvolatelky na uvedený spor dopadá úprava v § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého neujednají-li si strany, kdy má dlužník plnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen plnit bez zbytečného odkladu. Zvláštní úprava dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Uvedená úprava představuje odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení a použije se pro případy, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka splnit pohledávku bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. V daném případě se však speciální úprava dle žalobkyně neuplatní, neboť určení možností spotřebitele splnit věřiteli dluh prodlužuje splatnost pohledávky a tím prospívá i postavení spotřebitele, jde tedy o skutečnosti, kterých se spotřebitel dovolává jako pro sebe příznivých a přinášejících výhodu, žalovaný jako spotřebitel byl tedy nositel procesní povinnosti tvrdit a prokázat, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu, tak musí vyplývat z výsledků provedeného dokazování. Žalovaný však svou povinnost nesplnil, neboť zůstal během celého řízení zcela pasivní a nikterak se k žalobě nevyjádřil. Pokud soud prvního stupně i přesto nepřiznal nárok na zákonný úrok z prodlení, když automaticky presumoval neschopnost žalovaného bezdůvodné obohacení vrátit, pak takový postup žalobkyně považuje za nepřípustný. Soud prvního stupně měl postupovat dle obecného pravidla a přiznat žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, když žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě přípisem ze dne 13. 2. 2023, přípis byl řádně odeslán a stanovil lhůtu k plnění do 22. 2. 2023. Od následujícího dne se žalovaný dostal do prodlení. Žalobkyně navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že odvolací soud uloží žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 29 933,60 Kč od 23. 2. 2023 do zaplacení, dále přizná žalobkyni náhradu nákladu řízení jak před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím.

5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil, v průběhu celého řízení zůstal pasivní.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

7. Podle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým, sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

10. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

11. Podle § 2993 věta prvá o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

12. Podle § 1958 o. z., je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele (odst. 1). Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat splnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu (odst. 2).

13. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

14. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva. Jednalo se o spotřebitelskou smlouvu, v níž žalobkyně vystupovala jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel, ve smyslu ustanovení § 1810 o. z. Na vztah účastníků musí být použita ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona).

15. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně (který v odvolacím řízení nebyl zpochybňován), pokud posoudil předmětnou úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou pro rozpor s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného při uzavření úvěrové smlouvy, a to ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Rovněž tak soud prvního stupně správně přiznal žalobkyni nesplacenou jistinu úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětem odvolacího řízení bylo posouzení nároku žalobkyně na zákonný úrok z prodlení z nevrácené jistiny, tedy okamžiku splatnosti ve vazbě na citované ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Odvolací soud podle § 213 odst. 2, 4 o. s. ř. zopakoval a doplnil dokazování sdělením obsahu listin: výzvy k plnění z 13. 2. 2023 a poštovního podacího archu z 14. 2. 2023, ze kterých vyplývá, že žalovaný byl žalobkyní vyzván ke splnění svého dluhu, ve výzvě byla stanovena lhůta k plnění do 22. 2. 2023. Výzva byla žalovanému odeslána dne 14. 2. 2023, žalovanému tak došla 17. 2. 2023 (pátek) v souladu s domněnkou dojití upravenou v citovaném § 573 o. z.

17. Obecně, pro případ vydání bezdůvodného obohacení, je právo věřitele domáhat se plnění vázáno na výzvu k plnění a dlužník musí plnit bez zbytečného odkladu. Podle názoru odvolacího soudu aplikace ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy a použije se pouze v případě, že věřitel vyzval spotřebitele k plnění a současně spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil v požadované lhůtě. Pokud spotřebitel uvedené netvrdí a neprokáže, zároveň není stranami ujednáno, kdy má dlužník dluh splnit, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu dle obecné úpravy ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. Žalovaný svůj dluh dobrovolně nesplnil. V řízení bylo prokázáno, že k úhradě dluhu byl žalobkyní vyzván. Žalovaný v řízení netvrdil, ani neprokázal, že by na základě uvedené výzvy k plnění nebylo v jeho možnostech dluh uhradit, ani netvrdil ničeho ke svým možnostem, majetkovým a výdělkovým poměrům. Na pojem „spor“ uvedený v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno nahlížet jako na aktivní a nevyřešený střet rozdílných představ věřitele a dlužníka o přiměřené době plnění. Na „zjevný spor“ poukazuje i Nejvyšší soud v rozsudku, na který odkazuje soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího sodu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, odst. 20 odůvodnění) a který vychází z odlišných skutkových okolností, neboť v tamním sporu se žalovaný aktivně bránil. Žalovaný v předmětném sporu však v celém průběhu řízení zůstal nečinný, k žalobě se nijak nevyjádřil. Soud prvního stupně tak neměl podklad k závěru, že lhůta přiměřená možnostem žalovaného je lhůta tří dnů od právní moci rozsudku. Za popsané situace na danou věc dopadá obecná úprava splatnosti dluhu, tj. § 1958 odst. 2 o. z.

18. Protože žalovaný zbylou jistinu neuhradil ve lhůtě stanovené výzvou k úhradě, ode dne následujícího po uplynutí takové lhůty se dostal do prodlení s vrácením svého dluhu (tedy dnem 23. 2. 2023). Odvolací soud proto napadený rozsudek v části II. výroku podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobkyni přiznal podle § 1970 o. z. úrok z prodlení z neuhrazené jistiny ve výši 15 % ročně od 23. 2. 2023 do zaplacení. Sazba zákonného úroku z prodlení odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

19. Vzhledem k tomu, že došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Soud prvního stupně správně rozhodoval ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na částečný procesní úspěch žalobkyně ve sporu, nesprávně v rozsudku uvedl označení odstavce aplikovaného ustanovení, namísto odstavce 2 označil odstavec 3 ustanovení § 142 o. s. ř. Soud prvního stupně nesprávně stanovil míru úspěchu žalobkyně ve věci, když nepostupoval podle konstantní soudní judikatury a nezohlednil požadované příslušenství. Žalobkyně v řízení celkem požadovala částku 60 003,87 Kč (počítáno spolu s kapitalizovaným příslušenstvím ke dni vyhlášení napadeného rozsudku v souladu s judikaturou vyšších soudů, srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 a ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017), úspěšná byla co do 34 239,11 Kč, její procesní úspěch tak představuje 57 %, po odečtení procesního neúspěchu ve výši 43 %, má tak nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v rozsahu 14 %. Žalobkyně nebyla v řízení právně zastoupena, její náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 1 794 Kč a režijní paušál za dva úkony po 100 Kč (za podání žaloby a předžalobní výzvu ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., celkem tedy 1 994 Kč, z čehož 14 % představuje částku 279,20 Kč.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení plně procesně úspěšná a náleží jí tak náhrada nákladů odvolacího řízení. Tyto představují zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 1 123 Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů za jeden úkon, a to podané odvolání, ve výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., celkem 1 423 Kč.