28 Co 126/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 369 767,26 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. 3. 2025, č. j. 16 C 188/2024-114,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 329 473,06 Kč od 8. 12. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 33 212 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta , tituly před jménem, , Anonymizováno, , , tituly za jménem, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 24 453,50 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta , tituly před jménem, , Anonymizováno, , , tituly za jménem, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 329 473,06 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 40 294,20 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 14 562,86 Kč, úroku z prodlení 15 % ročně z částky 369 767,26 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení, úroku 10,99 % ročně z částky 358 987,36 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení a úroku 10,99 % ročně z částky 10 779,90 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze do části II. výroku, v níž soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 329 473,06 Kč od 8. 12. 2023 do zaplacení a do souvisejícího III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podala odvolání žalobkyně. Namítla, že soud prvního stupně pochybil, pokud žalobkyni nepřiznal nárok na zákonný úrok z prodlení z poskytnuté jistiny. Povinnost vrátit tuto jistinu žalovanému vznikla na základě výzvy žalobkyně v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 21. 11. 2023, které bylo žalovanému odesláno dne 22. 11. 2023. Po marném uplynutí 10denní lhůty, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dne 8. 12. 2023 žalovaný dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Žalovaný nadto v řízení před soudem netvrdil ani neprokazoval, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu v poskytnuté lhůtě vrátit, přičemž žalovaný jako spotřebitel nese ohledně této otázky břemeno tvrzení a důkazní. Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení žalobkyně brojila proti postupu soudu prvního stupně, jenž s odkazem na § 150 o. s. ř. nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení. Namítla, že toto ustanovení lze aplikovat pouze ve výjimečných a soudem řádně odůvodněných případech, což v dané věci nenastalo. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud část II. výroku změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 329 473,06 Kč od 8. 12. 2023 do zaplacení.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně, které mu bylo doručeno dne 10. 6. 2025, nevyjádřil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se žalobou, která byla soudu doručena dne 28. 3. 2024, domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 369 767,26 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 14 562,86 Kč, 15% zákonného úroku z prodlení ročně z částky 369 767,26 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení, 10,99% úroku ročně z částky 358 987,36 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení a 10,99% úroku ročně z částky 10 779,90 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 15. 12. 2022 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 353 377 Kč. Žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně ke dni 26. 7. 2023 úvěr zesplatnila. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou ze dne 31. 10. 2023 s účinností ke dni 1. 11. 2023 postoupena žalobkyni. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení před soudem prvního stupně byl nečinný.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně porušila svou zákonnou povinnost podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovaným jako spotřebitelem řádně neprověřila jeho úvěruschopnost a úvěr mu poskytla, přestože jí z dostupných údajů příjmech a výdajích žalovaného na jeho běžném účtu vyplývaly důvodné pochybnosti o tom, že žalovaný bude schopen úvěr splácet. Z uvedeného důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatná a žalovaný je podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb. povinen vrátit úvěrujícímu pouze poskytnutou jistinu. Žalovanému byla poskytnuta částka 353 377 Kč, dosud vrátil 23 903,74 Kč a zbývá mu tak uhradit žalobkyni 329 473,06 Kč. Soud žalovanému poskytl lhůtu k zaplacení uložené povinnosti v délce šesti měsíců od právní moci rozsudku, a to z důvodu, že v současné době není soudu ničeho známo o majetkové, příjmové a výdajové situaci žalovaného. Avšak s ohledem na to, že v době uzavření úvěrové smlouvy již měl žalovaný závazky z jiných úvěrových smluv (zejména pak závazek u stejného poskytovatele úvěru ve výši 333 376,20 Kč), jeho výdaje převyšovaly jeho pravidelné měsíční příjmy, ani následně po uzavření předmětné smlouvy nebyl schopen řádně své závazky plnit, soud dospěl k závěru, že není v možnostech žalovaného zaplatit jistinu úvěru v kratší než soudem stanovené době a poskytnutá lhůta k plnění je dobou přiměřenou možnostem žalovaného ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Z tohoto důvodu se žalovaný dosud ani nedostal do prodlení s placením jistiny úvěru, proto soud žalobkyni nepřiznal žádný úrok z prodlení. Soud tak žalobě vyhověl co do částky 329 473,06 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na poměr úspěchu stran v tomto sporu s přihlédnutím ke kapitalizovanému příslušenství k datu vyhlášení rozsudku (žalobkyně byla úspěšná ze 64,18 %, žalovaný pak z 35,82 %) by měla žalobkyně nárok na náhradu 28,36 % svých nákladů řízení. Soud však ve smyslu § 150 o. s. ř. shledal v projednávané věci existenci důvodů hodných zvláštního zřetele pro to, aby žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal. Tyto důvody podle soudu spočívají v okolnostech, za kterých banka poskytla spotřebitelský úvěr, přestože jí z dostupných údajů o poměrech žalovaného muselo být zřejmé, že žalovaný není a nebude schopen sjednaný úvěr řádně platit.

7. Předmětem odvolacího řízení bylo posouzení otázky, zda žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení z nevrácené jistiny úvěru. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru z důvodu nesplnění povinnosti původního věřitele před uzavřením této smlouvy řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně proti tomuto právnímu závěru v podaném odvolání ani nebrojila.

8. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21. 11. 2023 a podacího lístku ze dne 22. 11. 2023, z nichž vyplynulo, že žalovaný byl v tomto oznámení o postoupení pohledávky, které bylo dne 22. 11. 2023 podáno poště k přepravě, informován o novém věřiteli, kterým se stala žalobkyně, a zároveň byl vyzván, aby celkový dluh z předmětné smlouvy ve výši 384 330,12 Kč plnil již tomuto novému věřiteli. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

10. Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za to, že v návaznosti na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je namístě posoudit nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., který je ustanovením speciálním k obecné úpravě bezdůvodného obohacení v § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“). Postihem věřitele, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost věřitele, v důsledku čehož je smlouva o úvěru absolutně neplatná, je ve smyslu § 87 shora citovaného zákona ztráta zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Bezdůvodné obohacení představuje v daném případě rozdíl mezi částkou 353 377 Kč, která byla žalovanému z neplatné smlouvy o úvěru poskytnuta, a částkou 23 903,74 Kč, kterou žalovaný žalobkyni dosud vrátil. Zbytek dlužné jistiny úvěru ve výši 329 473,06 Kč by tak měl žalovaný podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni v době přiměřené jeho možnostem, jak stanoví speciální ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

11. Při určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ je dle názoru odvolacího soudu důležité, zda je ve smyslu § 87 odst. 2 tohoto zákona o tuto dobu plnění spor a kdy tu naopak spor není, přitom je třeba při posuzování této otázky respektovat princip rovnosti stran před soudem a kontradiktornosti řízení. Na pojem „spor“ je nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita žalovaného „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V poměrech posuzované věci žalovaný v řízení před soudem prvního stupně ani v době před zahájením řízení tento spor o přiměřenou dobu plnění nenastolil, neboť byl po celou jeho dobu zcela nečinný. Návrh na určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ podle § 87 odst. 2 citovaného zákona mohou u soudu vnést obě strany, věřitel i spotřebitel. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení získané na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, však prospívá právnímu postavení spotřebitele, protože prodlužuje splatnost odpovídající pohledávky věřitele. Je to tedy spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit tento dluh, a k těmto tvrzením navrhnout důkazní prostředky. Taková skutková tvrzení vycházejí ze subjektivních poměrů, jež jsou známy spotřebiteli, avšak věřitel je zpravidla nezná. Skutkové zjištění, že není přiměřené možnostem spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu nebo v delším čase určeném věřitelem, musí vyplývat z výsledků dokazování nebo jinak v řízení procesně přípustným způsobem vyjít najevo a není na soudu, aby bez podkladů ve zjištěném skutkovém stavu hodnotil možnosti spotřebitele splnit tento dluh na základě vlastních domněnek (v podrobnostech viz JÄGER, Marek. Záhada splatnosti pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Právní rozhledy, 2022, č. 23-24, s. 808-812). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný, než on sám nedisponuje potřebnými informacemi týkajícími se jeho majetkových poměrů a jeho schopnosti předmětný dluh splácet. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel, jenž musí své právo aktivně u věřitele uplatnit a tím „spor“ vyvolat. Lze si jen těžko představit, že by soud měl, např. v případě zcela pasivního dlužníka, v řízení bez dalšího (bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny. Odvolací soud dále poukazuje i na to, že k dané otázce se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, z něhož vyplývá závěr, že „povinnost tvrdit a prokázat, jaká je doba přiměřená jeho možnostem k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 SpotřÚ), má spotřebitel. V daném případě žalovaný nesdělil žádné informace ohledně svých poměrů v době, kdy byl žalobkyní vyzván k plnění; žádné skutečnosti v tomto směru netvrdil ani v řízení před soudem prvního stupně, a spor o to, zda doba k plnění uvedená žalobkyní v její výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak vyvolán nebyl.

12. V kontextu shora uvedených skutečností se proto odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení s plněním svého dluhu a že žalobkyni z tohoto důvodu nenáleží nárok na zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny. Absentuje-li spor mezi účastníky o přiměřenou dobu plnění podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb. (a na ni vázaný vznik nároku na zaplacení úroku z prodlení), je tak při posouzení otázky prodlení dlužníka třeba vyjít z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě podle obecných ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. Za takovou výzvu k plnění (k vydání bezdůvodného obohacení) lze v projednávané věci považovat výzvu k zaplacení dluhu, jež byla obsahem oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21. 11. 2023, podanou dne 22. 11. 2023 poště k přepravě. Při úvaze, že tato listina jako jednostranné hmotněprávní jednání se mohla do tří pracovních dnů ode dne jejího odeslání dostat do sféry dispozice adresáta, a žalovaný byl povinen uhradit svůj dluh bez zbytečného odkladu, byl žalovaný od data 8. 12. 2023 v prodlení a žalobkyni vzniklo podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. právo požadovat po žalovaném vedle plnění i úrok z prodlení.

13. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 329 473,06 Kč od 8. 12. 2023 do zaplacení. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud určil třídenní lhůtu k plnění, a to mj. s ohledem na délku prodlení žalovaného, přičemž neshledal žádný důvod stanovit lhůtu k plnění delší či stanovit plnění ve splátkách.

14. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanoveni § 142 odst. 2 o. s. ř. Při hodnocení míry úspěchu stran v projednávané věci odvolací soud v souladu s judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017) přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (5. 3. 2025), kdy žalobkyně požadovala celkem zaplacení částky 513 344,44 Kč a úspěšná byla co do částky 390 944,60 Kč, a dospěl k závěru, že ve sporu byla více procesně úspěšná žalobkyně (76 %), která tak má po vzájemném poměření procesního úspěchu a neúspěchu nárok na náhradu 52 % svých nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně před soudem prvního stupně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 14 791 Kč a náklady vzniklé právním zastoupením, tj. odměna advokáta za čtyři úkony právní služby po 9 780 Kč (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, podání ve věci samé a účast na jednání soudu de 5. 3. 2025) podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v platném znění (dále jen „a. t.“), paušální náhrada hotových výdajů ve výši 900 Kč za první tři úkony po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2024, paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon za 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném po 1. 1. 2025, cestovné k jednání soudu na trase , adresa, a zpět veřejnou dopravou ve výši 110 Kč, neboť žalobkyně nedoložila soudu kopii technického průkazu k jízdě použitého osobního automobilu, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 8 498,70 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Celkem náklady řízení žalobkyně činí částku 63 869,70 Kč, z níž žalobkyni přísluší náhrada v rozsahu 52 %, tj. částka 33 212 Kč.

15. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. Jak je zřejmé z obsahu spisu, soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení zvolil postup podle označeného ustanovení, aniž by však účastníky poučil o možnosti aplikace § 150 o. s. ř. a poskytl jim prostor pro vyjádření k zamýšlenému postupu soudu. Pokud soud aplikuje toto ustanovení o náhradě nákladů řízení bez předchozího poučení, jde v duchu ustálené judikatury o překvapivé rozhodnutí, které porušuje právo účastníků na spravedlivý proces (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 3237/17, nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1862/13). Lze přisvědčit námitce žalobkyně, že k aplikaci § 150 o. s. ř. by mělo docházet jen výjimečně a jen v případech, kdy by obecné pravidlo o přiznání práva na náhradu nákladů řízení ve sporu úspěšnému účastníku bylo s ohledem na konkrétní okolnosti sporu nespravedlivé. Soud prvního stupně v odůvodnění postupu podle § 150 o. s. ř. akcentoval okolnosti spočívající v postavení žalovaného coby spotřebitele a v jednání banky, která žalovanému úvěr poskytla, přestože jí z dostupných údajů muselo být zjevné, že žalovaný nebude schopen úvěr splácet. Odvolací soud má za to, že popsané skutečnosti nejsou důvody hodnými zvláštního zřetele pro postup podle § 150 o. s. ř., neboť samotné postavení žalovaného jako spotřebitele je již vyváženo poskytnutím zvýšené právní ochrany ze strany hmotného práva, v daném případě zákonem o spotřebitelském úvěru. To však samo o sobě bez dalšího neodůvodňuje aplikaci moderačního práva podle § 150 o. s. ř., nejsou-li v poměrech daného sporu tvrzeny či shledány konkrétní skutkové okolnosti (chování účastníků před sporem, konkrétní ekonomická situace účastníka apod.), klasifikované jako důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by soud zvolil aplikaci tohoto výjimečného ustanovení (v podrobnostech viz též , Anonymizováno, , , jméno FO, . https://advokatnidenik.cz/2024/04/29/spotrebitel-jako-duvod-pro-moderaci-prava-na-nahradu-nakladu-rizeni-podle-%c2%a7-150-o-s-r/).

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. zcela procesně úspěšné žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve výši 24 153,50 Kč, vzniklých zaplacením soudního poplatku za odvolání ve výši 12 356 Kč a zastoupením advokátem, tj. mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby ve výši 9 300 Kč za podané odvolání podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), určená podle § 8 odst. 2 a. t. z tarifní hodnoty 247 104,80 Kč coby pětinásobku hodnoty ročního plnění, neboť předmětem odvolacího řízení bylo opětující se plnění na dobu neurčitou (podání odvolání), náhrada hotových výdajů za tento úkon po 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. účinného od 1. 1. 2025 a náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. ve výši 2 047,50 Kč.