28 Co 135/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 278 591,77Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. února 2024, č. j. 115 C 172/2023-102,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 11,75% úrok z prodlení ročně z částky 196 933,61 Kč od 1. 3. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 11,75% úrok z prodlení ročně z částky 196 933,61 Kč od 24. 12. 2022 do 28. 2. 2023, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 13 206,20 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta , tituly před jménem, , Anonymizováno, , , tituly za jménem, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 196 933,61 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 81 658,16 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 12 924,28 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 28 657,51 Kč, zákonného úroku z prodlení 11,75 % ročně z částky 278 591,77 Kč od 24. 11. 2022 do zaplacení a úroku 14,2 % ročně z částky 270 771,77 Kč od 24. 6. 2022 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze do části II. výroku, v níž soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 11,75% úrok z prodlení ročně z částky 196 933,61 Kč od 24. 12. 2022 do zaplacení a do souvisejícího III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podala odvolání žalobkyně. Namítla, že soud prvního stupně pochybil, pokud žalobkyni nepřiznal nárok na zákonný úrok z prodlení z poskytnuté jistiny. Povinnost vrátit tuto jistinu žalovanému vznikla na základě výzvy žalobkyně v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 25. 11. 2022, které bylo žalovanému odesláno dne 8. 12. 2022. S přihlédnutím k době, v níž se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného, i k lhůtě ke splnění dluhu, stanovené v této výzvě, se dne 24. 12. 2022 žalovaný dostal do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení. Žalovaný nadto v řízení před soudem netvrdil ani neprokazoval, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž žalovaný jako spotřebitel nese břemeno tvrzení a důkazní o svých možnostech jistinu spotřebitelského úvěru vrátit. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud část II. výroku změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 11,75% úrok z prodlení ročně z částky 196 933,61 Kč od 24. 12. 2022 do zaplacení.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně, které mu bylo doručeno dne 12. 6. 2024, nevyjádřil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se v žalobě, která byla soudu doručena dne 24. 3. 2023, domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 278 591,77 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 12 924,28 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 28 657,51 Kč, 11,75% zákonného úroku z prodlení ročně z částky 278 591,77 Kč od 24. 11. 2022 do zaplacení a 14,2% úroku ročně z částky 270 771,77 Kč od 24. 6. 2022 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 23. 1. 2020 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . (dříve pod názvem , právnická osoba, , Anonymizováno, .). Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 300 000 Kč. Žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně ke dni 23. 6. 2022 úvěr zesplatnila. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou ze dne 16. 11. 2022 s účinností ke dni 21. 11. 2022 postoupena žalobkyni.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, neboť smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným je absolutně neplatná z důvodu porušení zákonné povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka s odbornou péčí podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. a judikatury Soudního dvora EU (rozsudek ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18). Právní předchůdkyně žalobkyně neučinila potřebné kroky za účelem zjištění celkové majetkové situace žalovaného a neověřila reálnost a úplnost příjmů a výdajů žalovaného. Zejména nezjišťovala spolehlivost údajů žalovaného o výši příjmů jeho domácnosti, nezjišťovala reálnost jeho výdajů, ačkoliv žalovaným poskytnuté údaje samy o sobě vyvolávaly pochybnosti o jejich věrohodnosti. Přesto právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 300 000 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost předmětné smlouvy o úvěru soud přiznal žalobkyni pouze nárok na vrácení bezdůvodného obohacení ve smyslu § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v podobě dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 196 933,61 Kč. Úrok z prodlení nebyl žalobkyni přiznán s tím, že podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se spotřebitel dostane do prodlení s plněním dlužné částky až uplynutím nové doby splatnosti, kterou určí dohodou účastníci, v opačném případě ji stanoví svým rozhodnutím soud (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na poměr úspěchu stran v tomto sporu (žalobkyně byla úspěšná z 46 %, žalovaný pak z 54 %) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

7. Předmětem odvolacího řízení bylo posouzení otázky, zda žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení z nevrácené jistiny úvěru. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru z důvodu nesplnění povinnosti původního věřitele před uzavřením této smlouvy řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně proti tomuto právnímu závěru v podaném odvolání ani nebrojila. Pro úplnost lze dodat, že s ohledem na datum uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru podléhá tato smlouva režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jak správně konstatoval soud prvního stupně.

8. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 11. 2022 s podacím lístkem ze dne 8. 12. 2022 a výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem ze dne 13. 2. 2023 s podacím lístkem z téhož data, z nichž vyplynulo, že žalovanému bylo dne 8. 12. 2022 odesláno oznámení o postoupení pohledávky datované dnem 25. 11. 2022, v němž byl žalovaný informován o novém věřiteli, kterým se stala žalobkyně, a zároveň byl žádán o to, aby veškerá svá plnění na úhradu předmětného dluhu z úvěrové smlouvy platil na označený účet žalobkyně. Výzvou k plnění ze dne 13. 2. 2023, která byla téhož dne podána k poštovní přepravě, byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu z úvěrové smlouvy, vyčísleného částkou v celkové výši 352 728,79 Kč, nejpozději do 28. 2. 2023. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

10. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že v návaznosti na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je namístě posoudit nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., který je ustanovením speciálním k obecné úpravě bezdůvodného obohacení v § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“). Z toho vyplývá, že žalovaný je povinen vrátit žalobkyni dlužnou jistinu úvěru z této neplatné smlouvy v době přiměřené jeho možnostem, jak stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Při určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ je dle názoru odvolacího soudu důležité, zda je ve smyslu § 87 odst. 2 tohoto zákona o tuto dobu plnění spor a kdy tu naopak spor není. Na pojem „spor“ je přitom nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita žalovaného „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V poměrech posuzované věci nebyl v řízení před soudem prvního stupně ani v době před zahájením řízení mezi účastníky nastolen spor o to, jaká je doba přiměřená možnostem žalovaného jako spotřebitele k vrácení jistiny, neboť žalovaný na výzvy žalobkyně k vrácení dluhu nereagoval a aktivně nevystoupil s tím, že taková doba plnění není přiměřená jeho možnostem. Je třeba mít na zřeteli, že § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný, než on sám nedisponuje potřebnými informacemi týkajícími se jeho majetkových poměrů a jeho schopnosti splácet předmětný dluh. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel, jenž musí své právo aktivně u věřitele uplatnit a tím „spor“ vyvolat. Lze si jen těžko představit, že by soud měl, např. v případě zcela pasivního dlužníka, v řízení bez dalšího (bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny. V daném případě žalovaný žádné informace ohledně svých poměrů v době, kdy byl žalobkyní vyzván k plnění, nesdělil, žádné skutečnosti v tomto směru netvrdil ani v řízení před soudem prvního stupně, a spor o to, zda doba k plnění uvedená žalobcem v jeho výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak vyvolán nebyl.

11. Při absenci „sporu“ o přiměřenou dobu plnění je tak při posouzení otázky prodlení dlužníka na ně vázaný vznik nároku na zaplacení úroku z prodlení třeba vyjít z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě podle obecných ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. Odvolací soud dospěl k závěru, že za takovou výzvu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení) lze v projednávané věci považovat až předžalobní výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem ze dne 13. 2. 2023, neboť žalobkyní označené oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 11. 2022, od něhož odvozuje počátek prodlení žalovaného, je po obsahové stránce velmi obecné a neobsahuje žádné konkrétní informace o aktuální výši dluhu z předmětných smluv o úvěru ani v něm nebyla žalovanému dána desetidenní lhůta k plnění, jak žalobkyně tvrdila v odvolání. Předžalobní výzva byla podána dne 13. 2. 2023 poště k přepravě; při úvaze, že tato listina jako jednostranná hmotněprávní jednání se mohla do tří pracovních dnů ode dne jejího odeslání dostat do sféry dispozice adresáta, pak s ohledem na žalobkyní požadovanou úhradu dluhu do 28. 2. 2023 byl žalovaný od data 1. 3. 2023 v prodlení a žalobkyni vzniklo podle § 1970 o. z. právo požadovat po žalovaném vedle plnění i úrok z prodlení.

12. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 11,75% úrok z prodlení ročně z částky 196 933,61 Kč od 1. 3. 2023 do zaplacení. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud určil třídenní lhůtu k plnění, a to s ohledem na výši plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, délku prodlení žalovaného, přičemž neshledal žádný důvod stanovit lhůtu k plnění delší či stanovit plnění ve splátkách. Zbývající odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení 11,75% úrok z prodlení ročně z částky 196 933,61 Kč od 24. 12. 2022 do 28. 2. 2023, pak odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

13. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Při hodnocení míry úspěchu stran v projednávané věci odvolací soud v souladu s judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017) přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (28. 2. 2024) a dospěl k závěru, že žalobkyně byla ve sporu úspěšná z 51,6 % a neúspěšná z 48,4 %. Z uvedeného je zřejmé, že procesní úspěch a neúspěch stran v tomto sporu je téměř shodný, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Opět přihlédl k hodnotě žalované pohledávky, jež byla předmětem odvolacího řízení, kterou představuje částka 61 494,54 Kč coby úrok z prodlení kapitalizovaný k datu vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (19. 8. 2025). Z této částky bylo žalobkyni přiznáno 57 246,98 Kč, což odpovídá 93 % celkového odvoláním požadovaného nároku. Vzájemným poměřením jejího procesního úspěchu a 7% neúspěchu tak žalobkyni přísluší náhrada 86 % jejích nákladů řízení. Žalobkyni v odvolacím řízení vznikly náklady zaplacením soudního poplatku za odvolání ve výši 5 785 Kč a zastoupením advokátem, tj. mimosmluvní odměna za dva úkony právní služby po 3 580 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), určená podle § 8 odst. 1 a. t. z výše uvedené tarifní hodnoty 61 494,54 Kč (podání odvolání a účast na jednání odvolacího soudu), náhrada hotových výdajů za jeden z těchto úkonů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. účinného do 31. 12. 2024 a ve výši 450 Kč za druhý z těchto úkonů podle § 13 odst. 4 a. t. účinného od 1. 1. 2025 a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 661,10 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Celkem tak náklady odvolacího řízení žalobkyně představují částku 15 356,10 Kč, z níž žalobkyni přísluší náhrada v poměru 86 %, tj. částka 13 206,20 Kč.