28 Co 139/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobce: Jméno žalobce a Anonymizováno ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce správce pozůstalosti po zůstaviteli Jméno zůstevitele , narozeném Datum narození zůstevitele , zemřelém Anonymizováno , posledně bytem Adresa žalované proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. června 2024, č.j. 6 C 2/2024-94,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 3 797,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalované povinnost zaplatit žalobci částku 500 000 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od 1. 1. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 28 307,58 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu podala žalovaná odvolání. Namítla, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc rovněž nesprávně právně posoudil. Zdůraznila, že základem sporu byla pravost, resp. existence dohody o zániku závazků datované dne 10. 11. 2008, přičemž žalobce v tomto sporu nepředložil originál ani přímý důkaz o existenci této dohody. Soud prvního stupně vycházel z prosté kopie dohody ve dvou exemplářích, které jsou však neúplné a vzájemně se liší – jedna kopie doložená žalobcem postrádá podpis druhé smluvní strany (dlužníka , Jméno žalované, .), druhá, získaná ze spisu Okresního soudu v Šumperku, dokonce celou první stranu. Z provedeného dokazování nelze dovodit, že by tyto kopie vznikly z originálu, a nelze je tedy považovat za důkaz existence předmětné dohody. Nutno také odmítnout závěr soudu, že skutečnosti zjištěné z těchto kopií a dalších provedených důkazů tvoří dohromady „ucelený příběh“. Úkolem soudu není vytvářet jakékoliv „příběhy“, nýbrž řádně a dle zákonných pravidel hodnotit důkazy, což se v projednávané věci nestalo. V řízení nebylo prokázáno, že by první z popisovaných kopií dohody byla založena do účetnictví žalované, ani že by docházelo k úhradě splátek dle této dohody. Žalovaná rovněž nesouhlasila s názorem soudu prvního stupně, že ujednání v článku I. dohody je uznáním závazku podle § 323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obch. zák.). Uvedla, že uznání závazku v tomto článku nelze považovat za dostatečně určité, neboť v něm chybí konkrétní identifikace závazku a pouhá faktura bez znalosti jejího obsahu žádný závazek stvrdit nemůže. V tomto směru dále namítla, že soud prvního stupně nesprávně přenesl důkazní břemeno na žalovanou, aniž by ji o tom poučil, čímž porušil její procesní práva. Žalovaná nebyla soudem informována, že její tvrzení o neexistenci závazků není dostatečně prokázáno, a v tomto směru není ani racionálně obhájitelné neprovedení dalšího žalovanou navrhovaného dokazování, zejména výslech svědkyně , jméno FO, (účetní žalované), přestože její výpověď mohla být klíčová pro posouzení účetních operací v situaci, kdy soud prvního stupně považoval účetní evidenci žalované za zásadní. Konečně, žalovaná namítla i nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce jako správce dědictví s tím, že k podání žaloby v tomto sporu nebyl doložen souhlas dědiců ani soudu. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl.

3. Žalobce ve vyjádření nepovažoval odvolání za důvodné. Poukázal na to, že žalovaná v odvolání polemizuje se skutkovými zjištěními soudu, resp. s hodnocením provedených důkazů, když bagatelizuje jejich rozsah, souvislosti a původ, přestože soud prvního stupně hodnotil veškeré důkazy ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru o existenci závazku, jenž byl v dohodě z roku 2008 uznán a nahrazen závazkem novým. Tento závěr opřel mimo jiné o účetnictví žalované, v němž bylo o žalovaném závazku účtováno, dále o společné prohlášení dědiců (včetně jednatelů žalované) o pozůstalostním majetku zemřelého , Jméno zůstevitele, , o potvrzení vyhotovené účetní žalované k dotazu notáře, o listiny ze spisu Okresního soudu v Šumperku a existence závazku byla osvědčena též záznamy evidence vozidel o jejich převodu. Spekulace žalované o nevěrohodnosti kopií listin jsou účelové, neboť tyto byly doloženy zůstavitelem ještě za jeho života. Žalovaná navíc k výzvě soudu nepředložila prvotní účetní doklady s odkazem na jejich ztrátu, a k důkazu provedené recentní účetní výkazy na jednání soudu dne 19. 6. 2024 nerozporovala. Námitka o (ne)pravosti účetních výkazů žalované je nadto opožděná, neboť zazněla až v odvolání. K námitce absence poučení dle § 118a o. s. ř. v návaznosti na přenesení důkazního břemene žalobce uvedl, že žalovaná byla řádně poučena jak na přípravném jednání dne 15. 4. 2024, tak i na jednání dne 19. 6. 2024 v rámci sdělení předběžného právního názoru soudu, jenž naznal existenci písemné dohody obsahující uznání závazku za prokázanou. Konečně námitka absence aktivní věcné legitimace žalobce je bezpředmětná, neboť jeho postavení coby správce pozůstalosti bylo účastníky na přípravném jednání prohlášeno za nesporné a vyplývá z provedených důkazů. Uplatnění pohledávky je úkonem nezbytným k zachování hodnoty majetku a nepřekračuje limity tzv. prosté správy, které navíc nejsou pro posouzení aktivní legitimace žalobce právně významné. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce jako správce pozůstalosti po zůstaviteli , Jméno zůstevitele, se v žalobě, která byla soudu doručena dne 30. 12. 2023, domáhal po žalované zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím představující splátku závazku žalované, splatnou k datu 31. 12. 2020, vyplývající z Dohody o zániku závazků a jejich nahrazení závazkem novým datované dne 10. 11. 2008. Současné vedení žalované nárok z dohody rozporuje, ačkoli společnost o závazku dlouhodobě účtuje a za života zůstavitele na něj žalovaná plnila. Žalovaná ve vyjádření k žalobě sporovala platnost i pravost dohody z 10. 11. 2008. Namítla, že předmětná dohoda byla předložena v obyčejné kopii, navíc obsahující toliko podpis na straně věřitele. I kdyby se žalobci podařilo prokázat, že podle ní bylo plněno, pak tato dohoda nebyla uzavřena písemně, což je v případě novace promlčené pohledávky nezbytné, a není ani zcela jednoznačné, jaké konkrétní závazky měly být dohodou narovnávány, což činí dohodu neurčitou a tedy neplatnou. Namítla rovněž, že žalobní nárok v účetnictví žalované zaúčtován nebyl.

6. Soud prvního stupně provedl dokazování listinnými důkazy, na jejich základě učinil následující závěry o skutkovém stavu:Zůstavitel , jméno FO, jako původně podnikající fyzická osoba založil v roce 1998 žalovanou společnost a byl jejím jediným společníkem až do své smrti dne 5. 9. 2020, přičemž v období 1999 2001 působil i jako její jediný jednatel. V letech 1999 - 2004 postupně převedl na žalovanou téměř všechna svá vozidla, která měl registrována na sebe jako na podnikající fyzickou osobu. Dnem 10. 11. 2008 je datována dohoda zániku závazků a jejich o nahrazení závazkem novým, podepsaná zůstavitelem jako věřitelem a , jméno FO, jako tehdejší jednatelkou žalované, v níž prohlašují, že žalovaná dluží zůstaviteli z devíti závazků po splatnosti (poslední 2004) podle vypsaných faktur celkem 7 314 384,12 Kč a že tyto závazky zanikají a nahrazují se novým ve výši 7 320 000 Kč, splatným ve specifikovaných splátkách počínaje rokem 2009 a konče rokem 2023. V prosinci 2008 založila žalovaná závazek vůči zůstaviteli do svého účetnictví (v původní nezaokrouhlené výši, ovšem na základě nové přijaté faktury) a na tento závazek až do smrti zůstavitele plnila podle předepsaných splátek. K 31. 12. 2019 uhradila celkem 5 600 000 Kč a v letech 2020 – 2022 po zůstavitelově smrti vykazovala ve svém účetnictví (saldokonto nesplacených závazků) nezměněné „saldo“ mínus 1 714 384,12 Kč se splatností 31. 12. 2020. Podle dohody by nesplacený zůstatek vycházel na 1 720 000 Kč, splatný v dalších čtyřech ročních splátkách po 500 000 Kč ke konci let 2020–2022 a poslední 220 000 Kč k 31. 12. 2023. Zůstavitel zanechal čtyři dědice, manželku , jméno FO, (později , Anonymizováno, a tři syny , Anonymizováno, , , adresa, , kteří nejprve postupovali ve shodě, přičemž manželka byla jmenována správkyní pozůstalosti a do společného prohlášení o pozůstalostním majetku zahrnuli vedle 100% obchodního podílu žalované i pohledávku zůstavitele za žalovanou ve výši 1 714 384,12 Kč. Po vzniku sporů mezi dědici soud jmenoval správce pozůstalosti mimo jejich okruh a po smrti manželky dne 5. 10. 2022 převzali vedení společnosti synové , Anonymizováno, a , jméno FO, .

7. Na základě výše zjištěného skutkového stavu dospěl soud v rovině právního posouzení věci vycházeje z § 570 a násl. ve spojení s § 40 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a z § 323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“) k následujícím závěrům:- mezi zůstavitelem , Jméno zůstevitele, a žalovanou byla v roce 2008 uzavřena platná dohoda o privativní novaci podle § 570 a násl. obč. zák., která nahradila devět starších závazků novým závazkem ve výši 7 320 000 Kč. Vůle stran je zřejmá jak z jejich odkazu na příslušná ustanovení, tak i z explicitního projevu vůle nechat dosavadní závazky zaniknout a dát namísto toho vzniknout novému. Jelikož zanikaly závazky již promlčené, vyžadoval zákon k platnosti takové dohody písemnou formu pod sankcí absolutní neplatnosti (§ 570 odst. 2 ve spojení s § 40 odst. 1 vs. § 40a a contrario obč. zák.),- ačkoli žalobkyně nepředložila originál dohody, nýbrž její prostou kopii ve dvou exemplářích (jednom založeném v účetnictví žalované pouze s podpisem věřitele – zůstavitele , Jméno zůstevitele, a druhém pouze ze zadní strany, ovšem s oběma podpisy, z nichž s podpisem jednatelky žalované , jméno FO, operoval znalec z oboru písmoznalectví v jiném soudním řízení jako s vlastním, odpovídajícím i dalším zkoumaným vzorkům) soud měl na základě těchto listinných důkazů ve spojení s dalšími prokázanými skutečnostmi (zaúčtování závazku v účetnictví žalované v roce 2008, založení kopie dohody do účetních dokladů a plnění splátek podle dohody do smrti zůstavitele) za prokázané, že dohoda byla uzavřena písemně, byla oběma smluvními stranami podepsána a je tudíž z hlediska zákonem předepsané formy platná,- soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 1019/2003, jenž definoval podmínky platnosti privativní novace, konstatoval, že původní (privativní novací nahrazované) závazky byly platné, neboť článek I. dohody obsahoval uznání dluhu ve smyslu § 323 odst. 1 obch. zák., které založilo vyvratitelnou domněnku existence dluhu v době uznání. Důkazní břemeno opaku se tak přesunulo na žalovanou podle § 133 o. s. ř., která jej ke svému tvrzení, že původní závazky platně nevznikly, neusnesla,- soud zamítl důkazní návrh žalované na provedení výslechu svědkyně , jméno FO, s odůvodněním, že z průběhu řízení nevyplynulo, že by byl způsobilý prokázat tvrzení žalované. Z pohledu tvrzení žalobce, že o pohledávce zůstavitele žalovaná účtovala podle předložené dohody z roku 2008, pak soud výslech této svědkyně považoval za nadbytečný, neboť tuto skutečnost měl za prokázánu z jiných listinných důkazů (zejména saldokonto účtu 32110 z účetnictví žalované). V té době navíc nebyl jednatelem žalované sám společník a zůstavitel , jméno FO, , nýbrž osoba od něj odlišná (, jméno FO, ), která by neměla důvod dohodu o privativní novaci promlčených závazků uzavírat (a zakládat ji do účetnictví), pokud by jako řádný hospodář měla za to, že není v zájmu žalované společnosti,- soud dále konstatoval, že i kdyby původní závazky nesplňovaly formální požadavky dle § 132 odst. 3 obch. z., nelze odhlédnout od smyslu a účelu této úpravy, kterým je ochrana práv třetích osob – věřitelů obchodní společnosti – před zneužívajícím jednáním jejích společníků. V řízení bylo přitom prokázáno, že byť zůstavitel , jméno FO, obchodoval v části období let 1999 2004 jako podnikající fyzická osoba a současně společník žalované „sám se sebou“, svůj závazek dodržel a společnosti podle něj plnil (vozidla převedl). Není tedy pochyb o tom, že nešlo o společnost poškozující (a potenciální věřitele ohrožující) jednání. Původní závazky jsou z let 1999 až 2004, nový závazek z roku 2008. Jejich existenci až dosud nikdo nezpochybňoval, za života zůstavitele byly řádně plněny,- námitky žalované ohledně neurčitosti kauzy, uvedení původní nezaokrouhlené částky v účetnictví či absence výslovného odkazu na novaci v účetnictví soud odmítl jako nedůvodné. Za prokázané považoval, že závazek byl v roce 2008 zaúčtován a následně plněn podle splátkového kalendáře. Dohoda o novaci byla platná, závazek existoval a byl řádně plněn a spor o pohledávku vznikl až po smrti zůstavitele v důsledku konfliktu mezi dědici, kteří původně pohledávku sami uznali.

8. Soud prvního stupně proto žalobě v celém rozsahu vyhověl. O náhradě nákladů rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v řízení plně úspěšnému žalobci přiznal náhrada nákladů řízení ve výši 28 307,58 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 25 000 Kč, paušální náhrady hotových výdajů ve výši 2 100 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., za sedm úkonů po 300 Kč (předžalobní výzva, podání žaloby, replika k obraně žalované, účast na přípravném jednání přes dvě hodiny, doplnění žaloby k obraně žalované, účast na jednání soudu) a náhrady cestovného ve výši 1 207,58 Kč za cestu k jednáním soudu dne 10. 4. 2024 a 19. 6. 2024 na trase ze , adresa, do , Anonymizováno, a zpět (vzdálenost 2 x 66 km při spotřebě benzínu 5,1 l/100 km, jeho ceně 38,20 Kč/1 litr a sazbě základní náhrady za používání silničního motorového vozidla ve výši 5,60 Kč/km podle vyhlášky č. 398/2023 Sb.).

9. Odvolací soud podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 4. 2023, č. j. 42 D 294/2020-328, úplného výpisu z obchodního rejstříku žalované společnosti, vytištěného výstupu ze systému ISAS Okresního soudu v Kroměříži ve věci řízení vedeného pod sp. zn. 42 D 294/2020, a průvodního dopisu , Jméno zůstevitele, ze dne 9. 10. 2018 a zadní strany listiny datované dnem 10. 11. 2008, jež jsou součástí spisu Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 4 EXE 214/2013. Dokazování pak doplnil výslechem svědkyně , tituly před jménem, , jméno FO, . Ve výsledku pak odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí, v němž soud detailně a přesvědčivě popsal, na základě jakých důkazů dospěl k jednotlivým skutkovým zjištěním, a rovněž srozumitelně vysvětlil úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídil. K výslechu svědkyně , jméno FO, nutno dodat, že toto byl jediný důkazní návrh, který žalovaná vznesla po poučení podle § 118a o. s. ř. na jednání prvního stupně dne 19. 6. 2024 o tom, že na žalovanou přechází důkazní břemeno ohledně existence původních závazků zmiňovaných v dohodě ze dne 10. 11. 2008, jejíž I. článek soud prvního stupně po obsahové stránce hodnotil jako uznání původního dluhu ze strany žalované. Odvolací soud má za to, že žalovaná byla ze strany soudu prvního stupně na shora označeném jednání řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o svém důkazním břemenu v důsledku založené vyvratitelné domněnky existence dluhu v době uznání. Přisvědčil však odvolací námitce žalované, že soud prvního stupně pochybil, pokud jí označený důkazní návrh výslechem jmenované svědkyně zamítl pro nadbytečnost. Pokud soud prvního stupně směřoval k rozhodnutí o neunesení důkazního břemene na straně žalované, pak nemůže její důkazní návrh zamítnout s odůvodněním, že je nadbytečný, neboť z povahy věci být nadbytečným nemůže, jestliže žalovanou prokazovaná skutečnost doposud prokázána nebyla.

10. Podle § 3028 odst. 3 o. z., není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

11. Podle § 570 odst. 1 obč. zák., dohodne-li se věřitel s dlužníkem, že dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a dlužník je povinen plnit závazek nový. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, nahrazuje-li se závazek zřízený písemnou formou, musí být dohoda o zřízení nového závazku uzavřena písemně. Totéž platí, je-li nahrazován promlčený závazek.

12. Podle § 323 odst. 1 obch. zák., uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, za uznání nepromlčeného závazku se považují i právní úkony uvedené v § 407 odst. 2 a 3.

13. Podle § 407 odst. 3 obch. zák., plní-li dlužní částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.

14. Podle § 133 o. s. ř., skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.

15. Jde-li o námitku nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, tato není důvodná. Žalovaná svou argumentaci, že k podání žaloby v tomto sporu nebyl doložen souhlas dědiců ani soudu, podpořila odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4531/2018, jehož závěry však nejsou přiléhavé na poměry projednávané věci. Naopak, odvolací soud poukazuje na rozhodnutí téhož soudu (usnesení ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2243/2023), které se zabývalo otázkou aktivní věcné legitimace žalujícího správce pozůstalosti se závěrem, že „občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 nově upravil pravidla pro správu pozůstalosti, která určila kompetence toho, kdo ji vykonává, tj. má se postarat o zůstavitelem zanechaný majetek do doby, než je pravomocně skončeno řízení o pozůstalosti, tak, aby byl tento majetek zachován pro dědice, popř. věřitele. Jednou z osob oprávněných ke správě pozůstalosti je správce pozůstalosti, přičemž podle § 1678 odst. 1 o. z. vykonává její prostou správu (§ 1405 až 1408 o. z.). Podstatou prosté správy je činit vše, co je nutné k zachování spravovaného majetku. Správce uplatňuje všechna práva týkající se spravovaného majetku a řádně s ním hospodaří, bez souhlasu beneficienta nesmí změnit účel spravovaného majetku, peněžní prostředky musí vynaložit obezřetně, se souhlasem beneficienta (v případě, kdy majetku hrozí rychlá zkáza nebo ztráta na hodnotě, i bez jeho souhlasu) může ze spravovaného majetku něco zcizit, je-li to v zájmu zachování hodnoty, podstaty a účelu spravovaného majetku nebo je-li to nutné k zaplacení dluhů s tímto majetkem spojených, jinak jen za protiplnění, za stejným účelem může majetek zastavit nebo použít jako jistotu. Takto definovanou prostou správu jistě nelze vykládat tak, že jde o úplné zakonzervování majetku ve stavu, jaký byl v době, kdy se správce ujal své funkce. Je zřejmé, že podle povahy majetku půjde i o snahu pokračovat v dosavadním nakládání s konkrétními věcmi a právy, jak s nimi nakládal samotný zůstavitel, pokračování v podnikatelské činnosti zůstavitele, apod. K plnění povinností vedoucích k zachování podstaty a účelu svěřeného majetku, tj. i zamezení zhoršení jeho stavu, mohou patřit především faktické úkony a právní jednání podle okolností případu, s přihlédnutím k charakteru majetku, který má správce spravovat, a za obvyklou správu lze považovat např. placení či vybírání nájemného, zajišťování a placení oprav, či platby zajišťující chod podniku. Úkony přesahující prostou správu pak představují např. investice, které by měnily činnost podniku, zcizení nebo zastavení nemovitosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1770/2020). Dovolací soud doplňuje, že má-li být tato činnost správce pozůstalosti úspěšná, nemůže se např. při přijímání plnění spojeného se spravovaným majetkem obejít bez možnosti tato plnění také vymáhat procesními prostředky, včetně podávání žalob, resp. exekučních návrhů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2335/2021, publikované pod č. 68/2022 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i konstantní judikaturu dovolacího soudu na něj navazující)“. Jak bylo odvolacím soudem zjištěno, pozůstalostní řízení po zemřelém , Jméno zůstevitele, , vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 42 D 294/2020 stále trvá a žalobce, jenž byl správcem pozůstalosti po , Jméno zůstevitele, jmenován na základě usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 4. 2023, č. j. 42 D 294/2020-328, je v tomto sporu aktivně věcně legitimován uplatňovat nároky zůstavitele plynoucí z dohody datované dnem 10. 11. 2008.

16. Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, má shodně se soudem prvního stupně za to, že mezi zůstavitelem , Jméno zůstevitele, a žalovanou byla dne 10. 11. 2008 uzavřena platná písemná dohoda o privativní novaci podle § 570 a násl. obč. zák., v níž bylo smluvními stranami výslovně deklarováno, že původních devět závazků z kupních smluv v hodnotě 7 314 384,12 Kč, v dohodě identifikovaných odkazem na jednotlivé faktury, se nahrazují závazkem novým. Nově se tak žalovaná zavázala zaplatit , Jméno zůstevitele, částku 7 320 000 Kč v dohodnutých ročních splátkách. Soud prvního stupně správně konstatoval, že k platnosti dohody o privativní novaci byla ustanovením § 570 odst. 2 obč. zák. vyžadována písemná forma, neboť nový závazek nahrazoval předchozí již promlčené závazky. Námitce žalované, že u předmětné dohody nebyla dodržena písemná forma s arguentací, že z dostupných kopií nelze dovodit, že by tyto kopie vznikly z originálu, odvolací soud nepřisvědčil. Přestože v řízení nebyl k dispozici originál dohody, má odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za to, že je možno vyvodit závěr o platném uzavření dohody o narovnání a dodržení její písemné formy i z prosté kopie listiny předložené v tomto řízení ve dvou exemplářích. Jak uvedla svědkyně , jméno FO, při svém výslechu na jednání odvolacího soudu, první exemplář pouze s podpisem věřitele – zůstavitele , Jméno zůstevitele, – byl založen v účetnictví žalované, závazek byl zanesen do účetnictví žalované, svědkyně s touto listinou pracovala a na jejím základě bylo i zasíláno finanční plnění na účet pana , jméno FO, . Tímto byla mimo jiné také vyvrácena odvolací námitka žalované, že v řízení nebylo prokázáno, že by první z popisovaných kopií dohody byla založena do účetnictví žalované, ani že by docházelo k úhradě splátek dle této dohody. Autenticita druhého exempláře s podpisy obou smluvních stran pak byla podle názoru odvolacího soudu potvrzena samotným panem , jméno FO, , jenž tuto listinu spolu se svým průvodním dopisem ze dne 9. 10. 2018 doložil jako srovnávací materiál pro účely znaleckého zkoumání do spisu Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 4 EXE 214/2013. Tyto dva exempláře dohody ve spojení s dalšími provedenými důkazy (výslech svědkyně , jméno FO, a výstupy z účetnictví žalované – inventurní soupisy účtů, saldodokto vybraného účtu, stanovení vypořádacího podílu , jméno FO, zahrnující pohledávku zůstavitele z titulu prodeje vozidel ve výši 1 714 384,12 Kč v listině ze dne 2. 11. 2020 pro účely dědického řízení a společné prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku ze dne 14. 6. 2021, do něhož byla zahrnuta i pohledávka za žalovanou z titulu smlouvy o prodeji vozidel ke dni úmrtí zůstavitele v hodnotě 1 714 374,12 Kč) pak ve svém souhrnu tvoří ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetězec důkazů, které ve svém důsledku vylučují jakoukoli pochybnost o tom, že dohoda o narovnání ze dne 10. 11. 2008 byla uzavřena v písemné formě a je platná.

17. Jde-li o otázku uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák., odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že smluvní ujednání stran v článku I. dohody o narovnání lze po obsahové stránce považovat za uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. Obecně platí, že i právní úkon, který má primárně jiný účel (např. novace), může mít zároveň účinky uznání závazku, pokud z něj jednoznačně vyplývá vůle dlužníka uznat existenci závazku vůči věřiteli. Z textu článku I. dohody vyplývá prohlášení žalované jako dlužníka, že má vůči věřiteli (panu , jméno FO, ) finanční závazky v celkové výši 7 314 384,12 Kč vzniklé na základě kupních smluv, kdy sjednané ceny za movité věci byly vyúčtovány jednotlivými v dohodě přesně specifikovanými fakturami. Článek II. dohody pak obsahuje ujednání, že takto blíže určené závazky se nahrazují závazkem novým, na jehož základě žalovaná zaplatí svému věřiteli částku v celkové výši 7 320 000 Kč. Podle názoru odvolacího soudu tedy předmětná dohoda o novaci obsahuje konkrétní identifikaci původního závazku, jeho výši, a je zřejmé, že dlužník uznává, že tento závazek existoval a nahrazuje jej novým. Prohlášení žalované v článku I. ve spojení s článkem II. dohody lze považovat za uznání závazku. Uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. nastolilo vyvratitelnou právní domněnku, že dluh v době uznání existoval a trval a jeho důsledkem je přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1370/2014). V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ustanovení § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 32 Cdo 170/2010). Nad rámec uvedeného lze dodat, že za uznání závazku lze rovněž považovat i skutečnost, že žalovaná ve smyslu § 323 odst. 1 ve spojení s § 407 odst. 3 obch. zák. na svůj závazek částečně plnila.

18. Jak již bylo konstatováno výše, o přechodu důkazního břemene v důsledku založené vyvratitelné domněnky existence dluhu v době uznání byla žalovaná ze soudu prvního stupně řádně poučena podle § 118a odst. 3 o. s. ř.; žalovanou jediný navržený důkaz výslechem svědkyně , jméno FO, však právní domněnku existence závazku v době jeho uznání nevyvrátil. Jde-li o další důkazní návrhy žalované, které uplatnila až v průběhu odvolacího řízení (úplná spisová dokumentace , právnická osoba, , adresa, , týkající se evidence vozidel, údaje o technických a evidenčních kontrolách vozidel a veškerá dokumentace z těchto kontrol včetně STK, znalecký posudek či odborné vyjádření o ceně těchto vozidel, elektronické a listinné účetnictví za období od roku 1999 do roku 2004 a za rok 2008, a to jak pana , Jméno zůstevitele, podnikatele, tak žalované společnosti a výslech současného jednatele žalované), odvolací soud k nim nemohl přihlédnout, neboť byly uplatněny v rozporu s principem neúplné apelace v odvolacím řízení, jenž je založen na tom, že skutečnosti a důkazy neuvedené před soudem prvního stupně mohou být před odvolacím soudem účinně uplatněny jen výjimečně za podmínek specifikovaných v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř., které však v projednávané věci shledány nebyly. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti lze uzavřít, že žalovaná ani přes poučení soudu nevyvrátila právní domněnku existence závazku vyplývajícího z dohody o narovnání ze dne 10. 11. 2008, má odvolací soud tuto skutečnost (existence závazku) ve smyslu § 133 o. s. ř. za prokázánu.

19. Na základě všech výše uvedených skutečností odvolací soud uzavírá, že rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho I. výroku, kterým bylo žalobě v celém rozsahu vyhověno, je věcně správné, a jako takové bylo odvolacím soudem potvrzeno (§ 219 o. s. ř.). Odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil i věcně správný II. výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, na jehož odůvodnění, které bylo opakováno shora, pro stručnost odkazuje.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl úspěšný žalobce, proto mu náleží náhrada účelně vynaložených nákladů ve výši 3 797,80 Kč představující paušální náhradu hotových výdajů ve výši 900 Kč za tři úkony po 300 Kč (vyjádření k odvolání a účast na dvou jednáních odvolacího soudu) podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. a náhradu cestovného v celkové výši 2 897,80 Kč za cestu k jednáním soudu dne 27. 5. 2025 a 24. 6. 2025 osobním vozidlem , Anonymizováno, , reg. zn. , SPZ, , na trase ze , adresa, a zpět (vzdálenost 2 x 190 km při spotřebě benzínu pro kombinovaný provoz podle norem Evropského společenství 5,1 l/100 km, jeho ceně 35,80 Kč/1 litr a sazbě základní náhrady za používání silničního motorového vozidla ve výši 5,80 Kč/km podle vyhlášky č. 475/2024 Sb. ve spojení se zákonem č. 262/2006 Sb.).