28 Co 149/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 62 774,82 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. července 2024, č. j. 4 C 127/2024-94

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 14,75% úrok z prodlení ročně z částky 18 302 Kč od 9. 6. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 62 674,82 Kč od 7. 12. 2023 do 8. 6. 2024, 15% úrok z prodlení ročně z částky 44 372,82 Kč od 9. 6. 2024 do zaplacení a 0,25% úrok z prodlení ročně z částky 18 302 Kč od 9. 6. 2024 do zaplacení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 18 202 Kč, dále částku 100 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, pokud se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 44 472,82 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 636,75 Kč, 15% úroku z prodlení ročně z částky 62 674,82 Kč od 7. 2. 2023 do zaplacení, 12,9% úroku ročně z částky 62 674,82 Kč od 27. 11. 2023 do zaplacení (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 100 Kč a 62 674,82 Kč s 12,9% úrokem ročně od 27. 11. 2023 do zaplacení, 15% úrokem z prodlení ročně od 7. 12. 2023 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 636,75 Kč, s odkazem na smlouvy uzavřené mezi účastníky, a to rámcovou smlouvu ze dne 30. 6. 2016, na základě které pro žalovaného zřídila a vedla běžný bankovní účet, kdy žalovaný porušil smluvní povinnosti tím, že se dostal do záporného zůstatku ve výši 100 Kč, dále na smlouvu o úvěru ze dne 9. 11. 2018, která byla sjednána formou dodatku č. 3 k výše uvedené rámcové smlouvě, na základě které žalobkyně žalovanému poskytla úvěr 100 000 Kč na jeho běžný bankovní účet, žalovaný se zavázal k jeho splácení v pravidelných měsíčních splátkách po 1 678 Kč, poslední splátka byla splatná 13. 11. 2026. Žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, proto žalobkyně úvěr dne 27. 11. 2023 zesplatnila.

3. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela s žalovaným výše uvedené smlouvy. Dne 30. 6. 2016 rámcovou smlouvu, na základě které zřídila žalobkyně pro žalovaného běžný bankovní účet, ve smlouvě bylo ujednáno, že žalovaný bude disponovat s penězi na běžném účtu jen do výše dostupného zůstatku, pokud by se dostal do nepovoleného debetu, dle smlouvy mu vznikla povinnost vrátit příslušnou částku na výzvu banky. Žalovaný se dostal do záporného zůstatku ve výši 100 Kč. Dále účastníci uzavřeli dodatek č. 3 k výše uvedené rámcové smlouvě, na základě kterého si strany dne 9. 11. 2018 ujednaly smlouvu o úvěru, dle smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému 100 000 Kč bezhotovostním převodem, žalovaný na úvěr celkem uhradil částku 81 798 Kč v období od 10. 12. 2018 do 24. 8. 2023. Žalovaný se dostal se splácením do prodlení, žalobkyně úvěr dne 27. 11. 2023 zesplatnila, zesplatnění žalobkyně oznámila žalovanému dopisem ze dne 29. 11. 2023 a vyzvala ho k úhradě obou dlužných částek. Banka při sjednávání smlouvy o úvěru nesplnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (zákon o spotřebitelském úvěru). Nárok žalobkyně soud prvního stupně posoudil jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z., když bylo prokázáno, že banka poskytla žalovanému částku 100 000 Kč a žalovaný zaplatil částku 81 798 Kč, obohatil se tak o 18 202 Kč (100 000 Kč - 81 798 Kč). Jako důvodný posoudil soud prvního stupně i požadavek žalobkyně na zaplacení 100 Kč, kdy žalovaný se dostal v rozporu se smlouvou o běžném účtu do nepovoleného debetu ve výši 100 Kč, a to s odkazem na § 2662 o. z. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl co do částky 18 302 Kč (18 202 Kč + 100 Kč). Pokud jde o zákonný úrok z prodlení, soud prvního stupně tento žalobkyni nepřiznal, podle jeho názoru se žalovaný s vrácením zbývající jistiny dosud nedostal do prodlení. O náhradě nákladů řízení rozhodl ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž zohlednil i požadované příslušenství, vyhodnotil, že převážně úspěšný byl ve věci žalovaný, kterému však v řízení žádné náklady nevznikly.

4. Proti uvedenému rozsudku podala odvolání žalobkyně, a to pouze do výroku II. v části, ve které byla zamítnuta žaloba na zaplacení 15% zákonného úroku z prodlení ročně z částky 62 672,82 Kč od 7. 12. 2023 do zaplacení. Žalobkyně nerozporovala závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy, nesouhlasila však se závěrem soudu prvního stupně, že jí nevznikl nárok na zákonný úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení. Žalobkyně žalovaného dne 29. 11. 2023 vyzvala k zaplacení celé dlužné částky (z úvěrové smlouvy i záporného zůstatku na běžném účtu) do 6. 12. 2024, žalovaný dluh neuhradil a na výzvu nijak nereagoval, následujícím dnem, tedy 7. 12. 2023, se dostal do prodlení. Pokud soud prvního stupně odkazoval na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, žalobkyni není známo, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že úhrada nebyla v možnostech žalovaného. V tomto směru soud prvního stupně nezjistil žádné skutečnosti a neprovedl žádné dokazování, na základě kterých by dospěl k závěru, že není v možnostech žalovaného splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele. Na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení, na které dopadá obecná úprava času plnění dle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., nikoliv ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. V tomto smyslu navrhla změnu napadeného rozsudku.

5. Z odvolání není zřejmé, z jakého důvodu se žalobkyně odvoláním domáhala požadovaného příslušenství z částky 62 674,82 Kč a nikoliv z přisouzené částky 18 302 Kč, když žalobkyně nepolemizovala se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná smlouva je absolutně neplatná a žalobkyně má právo pouze na vrácení bezdůvodného obohacení představující nevrácenou jistinu a nepovoleného záporného zůstatku na běžném účtu. Částka 62 674,82 Kč není v odvolání žádným způsobem odůvodněna, naopak v celém odvolání žalobkyně hovoří pouze o úroku z prodlení z nevrácené jistiny s odkazem na ustanovení § 86, § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a § 2991 a násl. občanského zákoníku. Lze předpokládat, že částka 62 674,82 Kč byla v odvolání uvedena omylem. To nic nemění na závěrech odvolacího soudu níže uvedených o důvodnosti nároku na zákonný úrok z prodlení pouze z částky 18 302 Kč.

6. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

8. Podle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým, sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

11. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

12. Podle § 2993 věta prvá o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

13. Podle § 1958 o. z., je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele (odst. 1). Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat splnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu (odst. 2).

14. Podle § 2664 věta prvá o. z., s peněžními prostředky na účtu může majitel účtu a za podmínek ujednaných ve smlouvě i jeho zmocněnci nakládat ujednaným způsobem.

15. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva. Jednalo se o spotřebitelskou smlouvu, v níž žalobkyně vystupovala jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel, ve smyslu ustanovení § 1810 o. z. Na vztah účastníků musí být použita ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona). Dále účastníci uzavřeli smlouvu o účtu ve smyslu shora citovaného § 2662 o. z.

16. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně (který v odvolacím řízení nebyl zpochybňován), pokud posoudil předmětnou úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou pro rozpor s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného při uzavření úvěrové smlouvy, a to ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Rovněž tak soud prvního stupně správně přiznal žalobkyni nesplacenou jistinu úvěru ve výši 18 202 Kč ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Správně soud přiznal žalobkyni i částku 100 Kč, která představuje záporný zůstatek na běžném účtu žalovaného, který vznikl porušením smluvních povinností žalovaného a žalovanému vznikla povinnost jej vrátit. Předmětem odvolacího řízení bylo posouzení nároku žalobkyně na zákonný úrok z prodlení z nevrácené jistiny (tedy okamžiku splatnosti ve vazbě na citované ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru) a záporného zůstatku na běžném účtu.

17. Žalobkyně se dožaduje přiznání zákonného úroku z prodlení od 7. 12. 2023 s odkazem na výzvu k úhradě ze dne 29. 11. 2023, ve které poskytla žalovanému lhůtu k zaplacení do 6. 12. 2024. Žalobkyně však v řízení neprokázala, že by uvedená výzva byla žalovanému doručena, či alespoň odeslána. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, s ohledem na jeho právní závěry k požadovanému příslušenství, nevedl dokazování ohledně doručení výzvy k plnění a nebylo na místě z jeho strany poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. K tomu byl připraven odvolací soud. K nařízenému jednání před odvolacím soudem se žalobkyně nedostavila, z jednání se omluvila a souhlasila s projednáním věci její nepřítomnosti. Ochudila se tak o možnost býti poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., aby označila důkazy ke svému tvrzení o splatnosti svého nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 1537/2008 Sb.). Ze spisu vyplývá, že žaloba byla žalovanému doručena 7. 6. 2024, je nutné učinit závěr, že teprve doručením žaloby byl žalovaný prokazatelně vyzván k vrácení požadovaného bezdůvodného obohacení a záporného zůstatku na běžném účtu, žalovaný tak měl plnit bez zbytečného odkladu, tedy následující den 8. 6. 2020 ve smyslu ustanovení § 1958 o. z., žalovaný svou povinnost nesplnil a ode dne následujícího, tedy od 9. 6. 2024 se dostal do prodlení, od tohoto dne má žalobkyně právo na zákonný úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o. z. Sazba zákonného úroku z prodlení ke dni počátku prodlení činila 14,75 % ve smyslu nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

18. Odvolací soud proto napadený rozsudek v části II. výroku ve smyslu § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení z částky 18 302 Kč ve výši 14,75 % od 9. 6. 2024 do zaplacení. Ve zbytku II. druhého výroku, který byl napaden odvoláním, tedy co do nároku žalobkyně, aby jí žalovaný zaplatil 15% úrok z prodlení ročně z částky 62 674,82 Kč od 7. 12. 2023 do 8. 6. 2024, 15% úrok z prodlení ročně z částky 44 372,82 Kč (62 674,82 Kč - 18 302 Kč) od 9. 6. 2024 do zaplacení a 0,25% úrok z prodlení ročně z částky 18 302 Kč od 9. 6. 2024 (k 1. 1. 2024 došlo ke snížení úrokové sazby na 14,75 %), byl rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrzen.

19. Vzhledem k tomu, že došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradně nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně celkem v řízení před soudem prvního stupně po žalovaném požadovala částku 74 302,51 Kč (počítáno spolu s kapitalizovaným příslušenstvím ke dni vyhlášení napadeného rozsudku v souladu s judikaturou vyšších soudů, srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017), úspěšná byla co do částky 18 679,19 Kč, tedy co do 25 %. Převážně procesně úspěšný byl tak žalovaný a měl by právo na poměrnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, dle obsahu spisu mu však žádné náklady řízení nevznikly, proto odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. I v odvolacím řízení byl převážně procesně úspěšný žalovaný. Žalobkyně se v odvolacím řízení domáhala celkem částky 6 078,59 Kč, úspěšná byla co do částky 377,90 Kč, tedy co do 6 %. Žalovaný by tak měl právo na poměrnou náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem, dle obsahu spisu mu však žádné náklady řízení nevznikly, proto odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.