28 Co 17/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 90 625,99 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Kroměříži ze dne 12. listopadu 2024, č. j. 10 C 237/2024-73,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení 14,75 % ročně z částky 56 793 Kč od 3. 3. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení 0,25 % ročně z částky 56 793 Kč od 3. 3. 2024 do zaplacení, potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 2 796,40 Kč k rukám jeho zástupce, advokáta , tituly před jménem, , Anonymizováno, , , tituly za jménem, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 9 867,90 Kč k rukám jeho zástupce, advokáta , tituly před jménem, , Anonymizováno, , , tituly za jménem, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 56 793 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 33 832,99 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení 3 447,10 Kč, úrok z prodlení 15 % ročně z částky 90 625,99 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení, úrok 13,99 % ročně z částky 84 419,49 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení a úrok 13,99 % ročně z částky 3 247,50 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze do části II. výroku, v níž soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení 15 % ročně z částky 56 793 Kč od 3. 3. 2024 do zaplacení, a do na něm závislého III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal odvolání žalobce. Namítl, že soud prvního stupně, jenž posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou z důvodu zanedbání povinnosti řádně prověřit a zkoumat úvěruschopnost žalovaného, měl žalobci mimo nesplacené jistiny úvěru přiznat i její příslušenství, úroky z prodlení. Povinnost vrátit jistinu vznikla žalovanému na základě výzvy žalobce v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky z 16. 2. 2024, které mu bylo tentýž den odesláno. S přihlédnutím k době, v níž se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného, i lhůtě poskytnuté ke splnění dluhu, se dne 3. 3. 2024 žalovaný dostal do prodlení a žalobci vznikl nárok na zaplacení úroků z prodlení. Žalovaný nadto v řízení před soudem netvrdil ani neprokazoval, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž žalovaný jako spotřebitel nese břemeno tvrzení a důkazní o svých možnostech jistinu spotřebitelského úvěru vrátit. Žalobce navrhl, aby odvolací soud část II. výroku rozsudku změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 15% úrok z prodlení ročně z částky 56 793 Kč od 3. 3. 2024 do zaplacení.

3. Žalovaný se k odvolání, které mu bylo doručeno dne 9. 1. 2025, nevyjádřil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je převážně důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne 29. 5. 2024, domáhal po žalovaném zaplacení částky 90 625,99 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 3 447,10 Kč, úroku z prodlení 15 % ročně z částky 90 625,99 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení, úroku 13,99 % ročně z částky 84 419,49 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení a úroku 13,99 % ročně z částky 3 247,50 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o úvěru ze dne 18. 1. 2022 uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, . Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 90 000 Kč. Žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto právní předchůdce žalobce s účinností ke dni 25. 10. 2023 úvěr předčasně zesplatnil. Pohledávky za žalovaným byly smlouvou ze dne 23. 1. 2024 postoupeny žalobci.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění uvedl, že na předmětnou smlouvu je vzhledem k jejímu obsahu třeba aplikovat právní úpravu obsaženou v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobce nedostatečně zkoumal schopnost žalovaného úvěr splácet. Nebylo prokázáno, že by byly reálně ověřovány veškeré žalovaným sdělené příjmy, stejně tak nebylo doloženo, že by byly náležitě zkoumány výdaje žalovaného a míra jeho zadlužení. Z uvedeného důvodu je smlouva o úvěru podle § 86 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. absolutně neplatná s tím, že poskytnutím finančního plnění z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného, které je povinen vrátit. Žalovanému byla poskytnuta částka 90 000 Kč, dosud vrátil 33 207 Kč, a tak je povinen žalobci vydat bezdůvodné obohacení ve výši 56 793 Kč. Žalobci nevznikl nárok na úrok z prodlení, neboť žalovaný se do prodlení doposud nedostal. Soud odkázal na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s tím, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalovaného podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském věru) ani na základě rozhodnutí soudu dosud nenastala, proto nemohl vzniknout nárok žalobce na zákonný úrok z prodlení. Z důvodu neplatnosti smlouvy nevznikl žalobci ani nárok na žalovaný bankovní úrok. Ve zbývajícím rozsahu proto soud žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; žalovaný byl v řízení úspěšnější, avšak náklady mu žádné nevznikly, a proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

7. Předmětem odvolacího řízení bylo posouzení otázky, zda žalobci vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení z nevrácené jistiny úvěru. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru z důvodu nesplnění povinnosti původního věřitele před uzavřením smlouvy řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobce proti tomuto právnímu závěru v podaném odvolání ani nebrojil.

8. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 2. 2024 spolu s podacím lístkem potvrzeným , právnická osoba, . téhož dne, z nichž vyplynulo, že žalovanému bylo dne 16. 2. 2024 odesláno oznámení právního předchůdce žalobce o postoupení pohledávky z mezi nimi uzavřené smlouvy. Právní předchůdce žalobce vyzval žalovaného k uhrazení dluhu z úvěru ve výši 94 073,09 Kč novému věřiteli, žalující společnosti, na jeho v listině specifikovaný bankovní účet. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

10. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že v návaznosti na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru je na místě posoudit nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. V tomto směru je třeba zdůraznit, že shora citované ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za ustanovení speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení v § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen o. z.). Právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému na základě neplatné smlouvy o úvěru částku 90 000 Kč, z níž žalovaný dosud uhradil částku 33 207 Kč a zbývá mu tak zaplatit 56 793 Kč v době přiměřené jeho možnostem, jak stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Při určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ je dle názoru odvolacího soudu důležité, zda je ve smyslu § 87 odst. 2 tohoto zákona o tuto dobu plnění spor či nikoli. Na pojem „spor“ je přitom nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita žalovaného „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V poměrech posuzované věci nebyl v řízení před soudem prvního stupně ani v době před zahájením řízení mezi účastníky nastolen spor o to, jaká je doba přiměřená možnostem žalovaného jako spotřebitele k vrácení jistiny, neboť žalovaný na výzvy žalobce k vrácení dluhu nereagoval a aktivně nevystoupil s tím, že taková doba plnění není přiměřená jeho možnostem. Je třeba mít na zřeteli, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný, než on sám nedisponuje potřebnými informacemi týkajícími se jeho majetkových poměrů a jeho schopnosti splácet předmětný dluh. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel, jenž musí své právo aktivně u věřitele uplatnit a tím „spor“ vyvolat. Lze si jen těžko představit, že by soud měl, např. v případě zcela pasivního dlužníka, v řízení bez dalšího (bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny. V daném případě žalovaný žádné informace ohledně svých poměrů v době, kdy byl žalobcem vyzván k plnění, nesdělil, žádné skutečnosti v tomto směru netvrdil ani v řízení před soudem prvního stupně, a spor o to, zda doba k plnění uvedená žalobcem v jeho výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak vyvolán nebyl.

11. Při absenci „sporu“ o přiměřenou dobu plnění je tak při posouzení otázky prodlení dlužníka na ně vázaný vznik nároku na zaplacení úroku z prodlení třeba vyjít z výzvy věřitele a lhůty k plnění stanovené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. Odvolací soud dospěl k závěru, že za takovou výzvu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení) lze v projednávané věci považovat k důkazu provedené oznámení právního předchůdce žalobce ze dne 16. 2. 2024 o postoupení pohledávky. Protože lhůta určená podle uvedeného ustanovení občanského zákoníku na základě výzvy odeslané žalobcem dne 16. 2. 2024 žalovanému uplynula dříve, než k datu 3. 3. 2024, od kterého žalobce úroky z prodlení požaduje. Odvolání, pokud jde o počátek prodlení dlužníka, bylo tedy důvodné. Jinak tomu však bylo, pokud jde o sazbu úroku z prodlení. Ta činila podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. jen 14,75 % (výše repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšená o 8 procentních bodů), a nikoli 15 % uplatněných žalobou.

12. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení 14,75 % ročně z částky 56 793 Kč od 3. 3. 2024 do zaplacení. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. určil třídenní lhůtu k plnění, a to s ohledem na výši plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, délku prodlení žalovaného, přičemž neshledal žádný důvod stanovit lhůtu k plnění delší či stanovit plnění ve splátkách. Rozsudek soudu prvního stupně v části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení 0,25 % ročně z částky 56 793 Kč od 3. 3. 2024 do zaplacení, podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

13. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Při hodnocení míry úspěchu stran v projednávané věci odvolací soud v souladu s judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017) přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (12. 11. 2024) a dospěl k závěru, že ve sporu byl více úspěšný žalobce (54,8 %), který tak má po vzájemném poměření úspěchu a neúspěchu nárok na náhradu 9,6 % svých nákladů řízení. Náklady řízení žalobce před soudem prvního stupně v celkové výši 29 128,80 Kč představují zaplacený soudní poplatek ve výši 3 626 Kč a náklady vzniklé zastoupením advokátem: odměna za čtyři úkony právní služby po 4 740 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, žaloba a účast na jednání soudu) podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu účinného ke dni poskytnutí jednotlivých úkonů právní služby (dále jen „a. t.“), paušální náhrada hotových výdajů ve výši 1 200 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. a náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. 4 317,60 Kč. Z takto určených celkových nákladů řízení přísluší žalobci 9,6 % (2 796,40 Kč). Odvolací soud nepřiznal žalobci náhradu nákladů za dva úkony právní služby advokáta, a to podání ze dne 9. 9. 2024, jímž byl pouze vyjádřen nesouhlas účastníka s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a ze dne 10. 9. 2024, jímž byla doplněna žaloba o rozhodující skutečnosti, které mohly a měly být uvedeny již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (za tento úkon byla náhrada přiznána).

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v odvolacím řízení neúspěšný v poměrně nepatrné části, a tak mu přísluší plná náhrada nákladů řízení ve výši 9 867,90 Kč, které mu vznikly zaplacením soudního poplatku ve výši 2 136 Kč a zastoupením advokátem ve výši 7 731,90 Kč (mimosmluvní odměna dvakrát 2 820 Kč určená z tarifní hodnoty 42 711,40 Kč představující kapitalizovaný úrok podle § 8 odst. 2 a. t. v souvislosti s dvěma úkony právní služby, podáním odvolání a účastí na jednání soudu podle § 11 odst. 1 písm. d) a g) a. t., náhrada hotových výdajů za jeden z těchto úkonů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. účinného do 31. 12. 2024, ve výši 450 Kč za druhý z těchto úkonů podle § 13 odst. 4 a. t. účinného od 1. 1. 2025 a náhrada za daň z přidané hodnoty 1 341,90 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.