10 C 237/2024

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Ondřejem Moravcem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 90 625,99 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 56 793 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 33 832,99 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 3 447,10 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 90 625,99 Kč od , datum, do zaplacení, úroku ve výši 13,99 % ročně z částky 84 419,49 Kč od , datum, do zaplacení a úroku ve výši 13,99 % ročně z částky 3 247,50 Kč od , datum, do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 90 625,99 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Uvedla, že její právní předchůdkyně (původní věřitelka), obchodní společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , s žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 90 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách spolu s úrokem ve výši 13,99 % ročně a s případnými dalšími poplatky dle smlouvy a ceníku původní věřitelky. V případě porušení podmínek smlouvy se žalovaný zavázal vedle úroku z úvěru platit navíc také úrok z prodlení z nesplacené částky v zákonné výši. Pro případ prodlení dlužníka si strany sjednaly právo věřitele prohlásit úvěr za okamžitě splatný. Žalovaný nesplácel sjednané splátky řádně a včas, původní věřitelka jej opakovaně upomínala, ale bez úspěchu. Úvěr proto ke dni , datum, zesplatnila. Pohledávka původní věřitelky za žalovaným přešla na žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , o této skutečnosti byl žalovaný informován. Dne , datum, zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku, ani na tu ovšem nereagoval a dluh nezaplatil.

2. Žalobkyně dále konstatovala, že původní věřitelka před uzavřením smlouvy zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet, a to prostřednictvím jím poskytnutých informací uvedených v žádosti o poskytnutí úvěru. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. S odkazem na judikaturu žalobkyně uzavřela, že úvěruschopnost žalovaného posoudila její právní předchůdkyně řádně a dostatečně. K těmto tvrzením předložila vyjádření původní věřitelky k posouzení úvěruschopnosti žalovaného a výpis z jeho běžného účtu předcházející poskytnutí úvěru. Dodala, že žalovaný dosud na dluh zaplatil celkem 33 207 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu; zásilka mu byla vhozena do domovní schránky dne , datum, . Soud se také pokusil informovat žalovaného o zahájení řízení neúspěšně telefonicky (na čísle uvedeném ve smlouvě o úvěru), s touto informací mu zaslal rovněž e-mail (zjištěný tamtéž).

4. Na jednání dne , datum, žalobkyně na žalobě trvala. Po poučení dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř., týkajícím se zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, neměla další návrhy na doplnění dokazování. Žalovaný, ačkoli byl řádně předvolán, se na jednání nedostavil.

5. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění:

6. Ze smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že ji uzavřela původní věřitelka s žalovaným dne , datum, . Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 90 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit a zaplatit úroky a další poplatky. Výše měsíční splátky činila 1 586 Kč, úroková sazba 13,99 % ročně a RPSN 15,51 %. Splátky byly splatné vždy 14. den každého kalendářního měsíce, počínaje , datum, . Úvěr byl veden na účtu č. , č. účtu, . Účelem úvěru byla konsolidace jiných úvěrů žalovaného v celkové výši 64 349 Kč, zbytek prostředků mohl žalovaný použít dle svého uvážení, vyplacen mu měl být dle smlouvy nejpozději do , datum, . Žalovaný též svým podpisem stvrdil, že vzájemná práva a povinnosti se řídí rovněž všeobecnými obchodními podmínkami a ceníkem původní věřitelky, tyto dokumenty byly součástí smlouvy.

7. Výzvou ze dne , datum, vyzvala původní věřitelka naposledy žalovaného k úhradě dluhu ve výši 7 394 Kč, a to do , datum, ; současně ho upozornila na možnost zesplatnění úvěru. Dopisem ze dne , datum, původní věřitelka žalovaného informovala o okamžité splatnosti celého dluhu od uvedeného data (v celkové výši 87 379 Kč).

8. Z tabulky označené jako „podklady pre súdne konanie“ ze dne , datum, bylo zjištěno, že úvěr 90 000 Kč byl žalovanému poskytnut dne , datum, . Nesplacená jistina úvěru činila 84 419,49 Kč, úroky 3 247,50 Kč, poplatky 2 959 Kč a úroky z prodlení 3 447,10 Kč.

9. Z výpisu z účtu žalovaného za období od , datum, do , datum, soud zjistil, že konečný zůstatek byl minus 9 842,58 Kč, tedy záporný. Žalovaný měl v tomto měsíci příjem od společnosti , právnická osoba, ve výši 23 067 Kč a příjem z nemocenského pojištění za období , datum, až , datum, ve výši 3 188 Kč. Pravidelné výdaje se z výpisu podávají jen v částce 600 Kč – trvalý příkaz na penzijní pojištění.

10. Z posouzení úvěruschopnosti klienta vyplynulo, že žalovaný měl ke dni žádosti , datum, čtyři existující kontrakty s celkovou měsíční splátkou 7 415 Kč (všechny u původní věřitelky). Žalovaný při sjednávání úvěru uvedl příjem 33 853 Kč, který původní věřitelka ověřila z výpisů z účtu. Výdaje vyčíslil na 3 500 Kč měsíčně (nájemné), jiné označil jako nulové, včetně splátek jiných úvěrů. Původní věřitelka proto výdaje žalovaného stanovila jednak na základě jím sdělených dat, jednak za využití statistických údajů a aktuálních životních nákladů a normativních nákladů na bydlení, a to ve výši 8 514 Kč. Nové splátkové zatížení žalovaného vypočetla původní věřitelka (s přihlédnutím k dosavadním závazkům, které byly poskytovaným úvěrem částečně konsolidovány) na 7 021 Kč. Po odečtení od příjmů žalovaného mu tak mělo zbýt měsíčně 26 832 Kč k pokrytí životních nákladů. Původní věřitelka žalovaného lustrovala v insolvenčním rejstříku, registru CBCB a prověřila ho v interní evidenci klientů, k jeho osobě přitom nezjistila negativní poznatky.

11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, a jejích příloh soud zjistil, že původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Tuto skutečnost oznámila žalovanému dopisem ze dne , datum, , odeslaným žalovanému téhož dne.

12. Z výzvy ze dne , datum, bylo zjištěno, že žalovaného vyzval zástupce žalobkyně k úhradě dlužné částky, přičemž ho upozornil na její možné soudní vymáhání. Tuto výzvu odeslal žalovanému podle podacího lístku téhož dne.

13. Závěr o skutkovém stavu:

14. Dne , datum, uzavřela původní věřitelka s žalovaným smlouvu o úvěru, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 90 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit spolu s úroky a dalšími poplatky. Výše měsíční splátky činila 1 586 Kč, úroková sazba 13,99 % ročně a RPSN 15,51 %. Splátky byly splatné vždy 14. den každého kalendářního měsíce. Úvěr byl veden na účtu č. , č. účtu, . Pohledávku za žalovaným včetně jejího příslušenství postoupila původní věřitelka na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , což žalovanému písemně oznámila.

15. Před uzavřením smlouvy posuzovala původní věřitelka úvěruschopnost na základě informací získaných od žalovaného. Vycházela z průměrného příjmu žalovaného 33 853 Kč, který si ověřila z výpisů z účtu žalovaného. Výdaje na živobytí vypočítala žalobkyně za využití blíže nespecifikovaných statistických údajů, aktuálních životních nákladů a normativních nákladů na bydlení, a stanovila je na 8 514 Kč. Dále žalovaného lustrovala v insolvenčním rejstříku, systému CBCB a v interní evidenci klientů. Po zohlednění ostatních dluhů žalovaného dospěla k tomu, že jeho celkové splátkové zatížení vč. předmětného úvěru mělo být 7 021 Kč, na veškeré životní výdaje tak mělo žalovanému zůstat 26 832 Kč.

16. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitelka řádně zjišťovala a posuzovala majetkové a osobní poměry žalovaného.

17. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

19. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do , datum, ), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do , datum, ) dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588, věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

22. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

23. Podle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem k citovanému ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

24. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18, „[o]becné soudy (…) by měly poskytovatele úvěrů vést (…) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“25. Právní posouzení věci:

26. Soud považuje za zjištěné a prokázané, že původní věřitelka poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši celkem 90 000 Kč na základě uzavřené smlouvy o úvěru. Povinností původní věřitelky jakožto poskytovatele finančních prostředků však bylo, aby před uzavřením smlouvy řádně prověřila, zda je žalovaný schopný poskytnutý úvěr splácet, a to v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. K tomu ovšem nedošlo.

27. Původní věřitelka nezjišťovala a neověřovala skutečné výdaje žalovaného, ale vypočetla je – s využitím konkrétně nespecifikovaných statistických údajů, aktuálních životních nákladů a normativních nákladů na bydlení – na 8 514 Kč měsíčně. Dále zohlednila celkové splátkové zatížení žalovaného ve výši 7 021 Kč, na veškeré životní výdaje tak mělo žalovanému zůstat 26 832 Kč (při zohlednění průměrných měsíčních příjmů 33 853 Kč).

28. Žalovaný při sjednávání úvěru uvedl výdaje 3 500 Kč měsíčně a splátky dosavadních úvěrů 0 Kč, což neodpovídalo skutečnosti a zjištěním původní věřitelky, proto vycházela ze statistických údajů a svých ekonomických modelů. Z požadavku odborné péče ovšem vyplývá, že v takovém případě měla původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posuzovat s vyšší mírou pečlivosti. , adresa, matematický výpočet hypotetických minimálních výdajů provedený původní věřitelkou soud nepovažuje za dostatečný.

29. Soud se v tomto směru ztotožňuje s přiléhavým názorem vysloveným v nálezu Finančního arbitra ze dne , datum, , č. j. FA/SR/SU/1320/2023-34, dle kterého „[o]hledně pravidelných výdajů Navrhovatele finanční arbitr odkazuje, že životní minimum představuje podle § 1 odst. 1 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, ′minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb′. Hodnoty stanovené nařízením vlády č. 204/2022 Sb., o zvýšení částek životního minima a existenčního minima, slouží k výpočtu životního minima tak, aby dotčené osoby mohly pokrýt své výdaje, tyto hodnoty však nevyjadřují reálné výdaje konkrétního spotřebitele nebo domácnosti spotřebitele. Věřitel by měl při posouzení úvěruschopnosti ověřit skutečné a aktuální výdaje spotřebitele. Nestačí vycházet ani z výše životního minima, ani ze statistických údajů o průměrných výdajích domácností. Není totiž vyloučené, že výdaje jednotlivých spotřebitelů ve srovnatelném postavení se mohou výrazně lišit. (…) Ničím nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho příjmech a výdajích nezbavují věřitele v postavení odborníka jeho zákonné povinnosti s odbornou péčí posoudit, zda je spotřebitel úvěruschopný.“30. Kromě toho soud částku vypočtených výdajů považuje za nepřiměřeně nízkou. Tato částka ani neodpovídá deklarovaným zdrojům výpočtu, tj. normativním nákladům na bydlení a částce životního minima, které v roce 2022 činily pro jednotlivce žijícího v nájmu 5 809 Kč [§ 2 písm. a) nařízení vlády č. 507/2021 Sb.] a 3 410 Kč (§ 1 nařízení vlády č. 409/2011 Sb.), tedy celkem 9 219 Kč. Z předloženého výpisu z účtu žalovaného je dále očividné, že jeho příjem nedostačoval ke krytí jeho skutečných výdajů a splátek dluhů, protože žalovaný byl na konci měsíce v mínusu. Vzhledem k tomu, že žalovaný svou zjevně nepříznivou finanční situaci řešil dalším úvěrem, bylo nesporně namístě pochybovat o jeho schopnosti řádně hradit splátky úvěru.

31. V daném případě se tak nejednalo o řádné prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet. Za situace, při které žalobkyně neprokazuje, že skutečně došlo ke komplexnímu zjišťování majetkových poměrů žalovaného, soud uzavírá, že nedošlo k řádnému prověření jeho úvěruschopnosti, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Pro doplnění soud dodává, že v kontextu rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne , datum, ve věci C-679/18 OPR-, právnická osoba, . v. GK, je jeho povinností zabývat se ex offo, tedy i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu vyvodit z tohoto porušení odpovídající následek – absolutní neplatnost smlouvy. Je tedy nerozhodné, že smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena ještě v době platnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, , jehož tehdejší dikce (Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.) mohla navozovat dojem, že se jedná toliko o neplatnost relativní. Takový výklad však SDEU odmítl, jak bylo naznačeno výše.

32. Jelikož soud dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná (§ 580 a násl. o. z.), přičemž původní věřitelka na jejím základě žalovanému poskytla 90 000 Kč, je žalovaný povinen žalobkyni, na kterou pohledávka v mezidobí přešla, v souladu s § 2991 o. z. vydat to, oč se bezdůvodně obohatil. Jinými slovy je povinen žalobkyni vrátit to, co získal z neplatné smlouvy o úvěru, a co doposud žalobkyni nezaplatil. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni 56 793 Kč (viz výrok I. tohoto rozsudku), tj. zbývající jistinu poskytnuté částky (soud vycházel z tvrzení žalobkyně, doloženého tabulkou úhrad, které žalovaný nijak nevyvrátil, že žalovaný na dluh dosud uhradil celkem 33 207 Kč, rozdíl mezi 90 000 Kč a 33 207 Kč je právě 56 793 Kč).

33. Ve zbylé části soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nemá žalobkyně na další plnění nárok (viz výrok II. tohoto rozsudku). Neplatnými jsou tak ujednání o úrocích z úvěru či dalších poplatcích. Jelikož podle § 87 odst. 1, věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, nelze uzavřít, že se žalovaný dostal do prodlení ve smyslu § 1970 o. z. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení totiž dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí zbývající dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Tuto lhůtu považuje soud za přiměřenou ve smyslu již zmiňovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť při nečinnosti žalovaného neměl jak jinak zjistit, jaká jiná doba je vzhledem k jeho možnostem přiměřená. Takové okolnosti měl tvrdit a prokazovat žalovaný.

34. Žalovaný byl ve sporu úspěšnější (soud vycházel z toho, co žalobkyně požadovala v žalobě včetně veškerého příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení tohoto rozhodnutí), v řízení však zůstal nečinným, a žádné náklady mu tudíž nevznikly. Proto soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. tohoto rozsudku).

35. Lhůta k plnění vychází z § 160 odst. 1 o. s. ř.