28 Co 170/2023

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobkyně: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Anonymizováno Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený opatrovníkem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 advokátem sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 24 007,50 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. května 2023, č. j. 112 C 191/2021-105,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, ve které byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 029,53 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 357,34 Kč, s 8,5% úrokem z prodlení ročně z částky 20 029,53 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení, vše do patnácti dnů od právní moci rozsudku, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části I. výroku mění tak, že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 977,97 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 333,96 Kč a 8,5% úrok z prodlení ročně z částky 3 977,97 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 1 150,94 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta , tituly před jménem, , Anonymizováno, , , tituly za jménem, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Rozsudek soudu prvního stupně se ve IV. výroku mění tak, že žalobkyni se povinnost nahradit náklady řízení státu neukládá.

V. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 2 090,90 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta , tituly před jménem, , Anonymizováno, , , tituly za jménem, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně č. ú. , Anonymizováno, , VS: , var. symbol, , část soudního poplatku z odvolání ve výši 516,43 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 24 007,50 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 691,30 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 442 Kč, ročním úrokem z prodlení ve výši 8,5 % za dobu od 2. 3. 2019 do zaplacení a s ročním úrokem ve výši 8,5 % za dobu od 2. 3. 2019 do zaplacení, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobu zamítl v té části, ve které se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu kapitalizovaný úrok ve výši 117,60 Kč a roční úrok ve výši 3,5 % z částky 24 007,520 Kč za dobu od 2. 3. 2019 do zaplacení (výrok II.), dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 7 012,50 Kč do 15 dnů právní moci rozsudku (výrok III.). Posledním výrokem uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně – na náhradě nákladů řízení spojených s přibráním opatrovníka žalovanému částku 525,60 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Proti uvedenému rozsudku, a to proti výrokům I. a III., podal odvolání žalovaný prostřednictvím ustanoveného opatrovníka. Žalovaný soudu prvního stupně vytýkal, že nesprávně posoudil prověření úvěruschopnosti žalovaného při sjednávání předmětné smlouvy o úvěru, právní předchůdce žalobkyně vyšel pouze z toho, že ke dni 13. 10. 2017 byla na účet žalovaného připsána platba jedné mzdy od zaměstnavatele, která přišla pouze osm dnů po založení účtu a žalovaný neměl žádnou jinou platební historii. Právním předchůdcem žalobkyně nebyly vůbec zkoumány rodinné, majetkové a bytové poměry žalovaného. Dle žalovaného je předmětná smlouva o úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a je třeba ji posoudit jako absolutně neplatnou. Dále žalovaný soudu prvního stupně vytýká, že nesprávně vyhodnotil námitku promlčení, kterou žalovaný vznesl, neboť ve smyslu § 623 o. z. je počátek promlčecí doby určen dnem splatnosti každé nesplněné dílčí platby. Z tvrzení a důkazů předložených žalobkyní vyplývá, že běh promlčecí doby skončil dříve, než ke dni 22. 3. 2021, kdy byla podána žaloba. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne.

3. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila písemně, s odvoláním nesouhlasila a ztotožnila se s napadeným rozsudkem. Úvěruschopnost žalovaného byla řádně zkoumána ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, otázku promlčení posoudil soud prvního stupně správně, když v odůvodnění uvedl, že promlčecí doba začala plynout ohledně celého dluhu od okamžiku zesplatnění, tedy od 11. 5. 2018, a žaloba tak byla podána včas. Žalobkyně navrhla odvolacímu soudu potvrzení napadeného rozsudku a přiznání nákladů odvolacího řízení žalobkyni.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (ve znění doplnění žaloby) ze dne 22. 3. 2021 domáhala rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 24 007,50 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 691,30 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 559,60 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 24 007,50 Kč ve výši 8,5 % od 2. 3. 2019 do zaplacení a s 12% úrokem ročně z částky 24 007,50 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení. V žalobě uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, , právnická osoba, ., a žalovaným byla dne 26. 10. 2017 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč, který byl žalovaný oprávněn čerpat prostřednictvím kreditní karty. Žalovaný se zavázal splácet čerpaný úvěr měsíčně k datu splatnosti uvedenému na výpisu z kartového účtu tak, že vždy uhradí 3,2 % z částky čerpaného a nesplaceného úvěru a 100 % z částky úroků a poplatků vyúčtovaných za daný měsíc, tedy tzv. celkovou minimální úhradu. Žalovaný svůj dluh však včas a řádně nesplácel, původní věřitel proto smlouvu o úvěru vypověděl a požádal žalovaného o vrácení dlužné částky najednou dne 11. 5. 2018. Celý zůstatek úvěru se stal splatným a banka pohledávku téhož dne převedla na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků, o těchto skutečnostech byl žalovaný informován doporučeným dopisem. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek s účinností ke dni 1. 3. 2019, ke dni postoupení činila pohledávka za žalovaným na jistině 24 007,50 Kč, na kapitalizovaném úroku z prodlení za období od 11. 5. 2018 do 1. 3. 2019 částku 1 691,30 Kč, na kapitalizovaném smluvním úroku za stejné období částku 3 559,60 Kč, tato pohledávka byla, včetně jdoucího zákonného úroku z prodlení a smluvního úroku od 2. 3. 2019 do zaplacení, předmětem žalobního návrhu. Žalovaný se k žalobě vyjádřil prostřednictvím ustanoveného opatrovníka, s žalobou nesouhlasil, předmětnou smlouvu považoval za absolutně neplatnou pro nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného, dále považoval pohledávku žalobkyně za promlčenou.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem. Vyšel ze zjištění, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena v žalobě tvrzená úvěrová smlouva, že právní předchůdce žalobkyně zesplatnil úvěr 11. 5. 2018 s odkazem na nesplácení úvěru žalovaným, o čemž žalovaného písemně informoval spolu s výzvou ke splacení celého dluhu. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce smlouvou o postoupení pohledávek z 28. 2. 2019, tato skutečnost byla žalovanému písemně oznámena. Právní předchůdce žalobce v souladu se smlouvou dluh zesplatnil, požadovaná částka vyplývá z listin předložených žalobcem, proto soud prvního stupně žalobě vyhověl, zohlednil však, že po uplynutí lhůty 90 dnů po zesplatnění nemůže věřitel požadovat úrok ve výši přesahující zákonný úrok z prodlení s odkazem na ustanovení § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, žalobu proto, pokud žalobkyně žádala vyšší úrok než zákon umožňuje, částečně ve výroku II. zamítl. Žalobě vyhověl i co do požadovaného příslušenství, neboť žalovaný se po zesplatnění úvěru dostal do prodlení. Pokud jde o prověření úvěruschopnosti žalovaného právním předchůdcem žalobkyně toto vyhodnotil soud prvního stupně jako dostatečné, když věřitel vyšel z výpisu z účtu žalovaného, jeho měsíčního výdělku přes 50 000 Kč, výdajů ve výši 8 800 Kč a nákladů na bydlení ve výši 16 500 Kč měsíčně. Soud přihlédl k tomu, že půjčka byla sjednána v relativně menší výši, a proto nebylo třeba klást takové nároky na ověřování rozhodných skutečností, jako je tomu u úvěrů s vyšším plněním, proto soud prvního stupně považoval za dostatečné, že věřitel při posouzení úvěruschopnosti zvolil model kalkulace, jakkoli z předložených listin plynulo, že tento model není zcela dostatečný a neodráží skutečné výdaje žalovaného. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z převážného procesního úspěchu žalobkyně a s odkazem na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. jí přiznal na náhradě nákladů řízení částku 7 012,50 Kč, která odpovídá 85,3 % úspěchu žalobkyně ve věci. Celkové náklady řízení žalobkyně představovaly částku 8 221 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 961 Kč a nákladů právního zastoupení. Tyto tvoří odměna ve výši 300 Kč podle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tři režijní paušály po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) citované vyhlášky za převzetí věci, podání žaloby a předžalobní výzvu. Odměna ve výši 2 100 Kč za repliku k vyjádření opatrovníka a účast u jednání podle § 11 odst. 1 písm. d) a g) citované vyhlášky, k nim připočetl paušální náhradu po 300 Kč, dále 21 % DPH ve výši 1 260 Kč. Jako neúčelné vyhodnotil soud prvního stupně další právní zástupcem účtované úkony, šlo o opakované doplňování žaloby (mělo být součástí samotné žaloby) a odvolání do odmítnutí návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, které nebylo možné přičíst k tíži žalovanému, jelikož bylo realizován díky procesnímu postupu soudu. Výrokem IV. uložil soud prvního stupně žalobkyni náhradu nákladů řízení státu, které mají tvořit odměnu ustanoveného opatrovníka, kterému byla přiznána odměna ve výši 7 200 Kč, míra neúspěchu žalobkyně činí 7,3 % a tomuto podílu odpovídá částka 525,60 Kč.

7. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: výpisem z účtu žalovaného u , právnická osoba, za období říjen 2017, protokolem o posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy právním předchůdcem žalobce, výplatními páskami žalovaného za období červenec až září 2017, žádostí o poskytnutí úvěru z 25. 10. 2017, transakční historií o čerpání a splácení úvěru žalovaným, dopisem právního předchůdce žalobce o zesplatnění úvěru, výzvou k úhradě celkového dluhu ze dne 11. 5. 2018 včetně nedoručené zásilky, sdělením zaměstnavatele žalovaného společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, . ze dne 27. 1. 2023. Z uvedených listin vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy měl k dispozici pouze výpis z účtu za jeden měsíc, výplatní pásky za tři měsíce a údaje, které žalovaný uvedl v žádosti o poskytnutí úvěru. Z výpisu z účtu za měsíc říjen 2017 soud zjistil, že počáteční zůstatek v tomto období na účtu žalovaného byl 0 Kč, konečný zůstatek pouze 2 Kč, celkový příjem za uvedené období 59 382,32 Kč a celkem z účtu za toto období odešlo 59 380,32 Kč. Z výpisu dále vyplývá, že účet byl založen v uvedeném měsíci, konkrétně 4. 10. 2017, jediný uvedený příjem plynul ze mzdy od zaměstnavatele společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, ., kdy mzda byla poukázána ve prospěch účtu žalovaného dne 13. 10. 2017, žalovaný učinil výběr v hotovosti z bankomatu ve výši 41 000 Kč a stejného dne odešla z účtu domácí platba označená jako platba nájmu ve výši 16 490 Kč a dále stejného dne odešla z účtu domácí platba ve výši 1 800 Kč. V žádosti o poskytnutí úvěrového produktu žalovaný specifikoval uvedeného zaměstnavatele s tím, že pracovní poměr trvá od 1. 7. 2017 a pracovní poměr není sjednán na dobu určitou a prohlásil, že s ním není vedeno jednání o skončení pracovního poměru. Za svůj průměrný měsíční příjem označil částku 55 579 Kč a měsíční výdaje domácnosti specifikoval částkou 0 Kč. Pracovní smlouva není obsahem spisu a z listinných důkazů nevyplývá, že by žalovaný pracovní smlouvu právnímu předchůdci žalobkyně dokládal či že by byla po žalovaném vyžadována. Z výplatních pásek soud zjistil, že žalovanému byla vyplacena mzda v měsíci červenci 2017 ve výši 42 802 Kč, v měsíci srpnu 2017 ve výši 64 645 Kč a v měsíci září 2017 ve výši 59 292 Kč. Z protokolu o posouzení úvěruschopnosti klienta právním předchůdcem žalobkyně vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně vycházel z jeho příjmu ve výši 55 579 Kč, s ohledem na to, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl nulové výdaje, tyto stanovil podle svého interního ekonomického modelu na částku 8 835 Kč, zjistil, že není veden v insolvenčním rejstříku a nezjistil negativní informace o jeho splátkové morálce, proto s ohledem na výši splátky úvěru 1 000 Kč vyhodnotil, že příjem žalovaného je dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů. Z vyjádření zaměstnavatele vyplývá, že žalovaný byl u jmenované společnosti zaměstnán pouze v období od 11. 7. 2017 do 22. 12. 2017 a pracovní poměr byl rozvázán na základě uplynutí sjednané doby, z toho tedy vyplývá, že pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou, přičemž žalovaný tvrdil v žádosti o úvěr opak. Ze zesplatnění úvěru soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k neprodlené úhradě dlužné částky vyčíslené na 23 657,70 Kč, dle nedoručené zásilky byl dopis žalovanému odeslán na adresu sjednanou ve smlouvě dnem 11. 5. 2018, zásilka se bance vrátila jako nedoručená. Žalobce k dotazu odvolacího soudu upřesnil, že žalovaný celkem na úvěr vyčerpal částku 62 062,21 Kč a zaplatil na úvěr částku 42 032,68 Kč, kdy tyto skutečnosti vyplývají z transakční historie úvěru, kde jsou označeny jednotlivé částky čerpané žalovaným na úvěr, které v součtu dávají žalobcem tvrzenou částku 62 062,21 Kč a rovněž jednotlivé splátky úvěru, které v součtu představují žalobkyní uvedenou částku 42 032,68 Kč.

8. Podle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že mezi právním předchůdcem žalobkyně jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným byla dne 25. 10. 2017 uzavřena smlouva o úvěru podle citovaného ustanovení občanského zákoníku. Jednalo se o spotřebitelskou smlouvu, v níž úvěrující vystupoval jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel, ve smyslu ustanovení § 1810 o. z. Na vztah účastníků musí být použita ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona).

12. Po zopakovaném dokazování však odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně řádně a s náležitou pečlivostí neposoudil úvěruschopnost žalovaného při sjednávání smlouvy tak, jak mu ukládá shora citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona spotřebitelském úvěru. Z informací a podkladů, které úvěrující měl k dispozici je nepochybné, že existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. Právní předchůdce žalobkyně nedisponoval spolehlivými, dostatečnými a přiměřenými informacemi o poměrech žalovaného. Pokud jde o příjmy žalovaného, vyšel sice ze tří výplatních pásek, ze kterých vyplýval relativně vysoký měsíční příjem žalovaného za dokládaná období, nicméně ohledně pracovního poměru, ze kterého jediný pravidelný měsíční příjem měl plynout, si věřitel potřebné informace nevyžádal. Nebylo prokázáno, že by si vyžádal předložení pracovní smlouvy, přičemž žalovaný při žádosti o úvěr tvrdil, že jeho pracovní poměr není omezen na dobu určitou, z následné zprávy zaměstnavatele však vyplynulo, že tato informace žalovaného neodpovídala skutečnosti. Pokud by věřitel řádně prověřoval výdělkové poměry žalovaného, bylo nepochybně zásadní vyžádat si pracovní smlouvu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Zcela nevěrohodné a vyvolávající pochybnosti byly poskytnuté informace žalovaným stran jeho pravidelných měsíčních výdajů, které vyčíslil v nulové výši. Zcela nevěrohodný byl dále doložený výpis z účtu žalovaného za jeden kalendářní měsíc, ze kterého vyplývaly skutečnosti shora specifikované v odst.

7. Pokud by věřitel pečlivě a řádně posuzoval úvěruschopnost žalovaného, nespokojil by se pouze s měsíčním výpisem z účtu, když údaje za takto krátké období nemohu podat ucelený obraz o skutečných pravidelných příjmech a výdajích spotřebitele. O výdajích žalovaného věřitel při sjednávání smlouvy nezjistil ničeho a bylo zcela nedostatečné, pokud vycházel z modelové kalkulace, která jakkoliv neosvědčila skutečné výdaje žalovaného. Věřitel rovněž zcela pominul zkoumání rodinných poměrů žalovaného, členů jeho společné domácnosti, kdy tyto skutečnosti mají významný vliv na posouzení úvěruschopnosti žalovaného. S ohledem na uvedené odvolací soud posoudil předmětnou úvěrovou smlouvu jako neplatnou. Při posouzení platnosti smlouvy ve vztahu k posuzování úvěruschopnosti žalovaného při sjednávání smlouvy postupoval odvolací soud ve smyslu již ustálené judikatury vyšších soudů, které se otázkou posuzování úvěruschopnosti opakovaně zabývaly (srov. např. nález ÚS ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek NS ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, z novější judikatury rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 As 8/2023-57, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, č. j. 33 Cdo 656/2024-380, ze kterého vyplývá, že posouzení úvěruschopnosti není dostatečné, pokud věřitel sice zjistil příjmy dlužníka, ale neverifikoval je, přičemž v předmětném případě žádné měsíční výdaje ani zjišťovány nebyly, v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících s žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet).

13. Jestliže právní předchůdce žalobkyně s ohledem na výše uvedené nedostatečně prověřil úvěruschopnost žalovaného, předmětná smlouva je podle § 87 odst. 1 zákona spotřebitelském úvěru, neplatná. Žalovaný je proto dle uvedeného ustanovení povinen vrátit žalobkyni dosud neuhrazenou jistinu ve výši 20 029,53 Kč, a to se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu § 1970 o. z., do kterého se žalovaný dostal na základě výzvy k úhradě zesplatněného úvěru ze dne 11. 5. 2018, která byla v uvedený den odeslána na smluvní adresu žalovaného, fikce dodání tak nastala ve smyslu § 537 o. z. dnem 14. 5. 2018, uvedeného dne se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného přesto, že zásilka mu fakticky nebyla doručena. Ode dne následujícího se žalovaný dostal do prodlení. Sazba zákonného úroku z prodlení k uvedenému dni činila 8,5 % ročně ve smyslu nařízení vlády číslo 351/2013 Sb. a odpovídala tak sazbě požadované v žalobním návrhu. Žalobce v žalobním návrhu zákonný úrok z prodlení do 1. 3. 2019 kapitalizoval, pokud jde o kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení v uvedené sazbě z dlužné jistiny ve výši 20 029,53 Kč, pak tento činí od 15. 5. 2018 do 1. 3. 2019 částku 1 357,34 Kč, ode dne 2. 3. 2019 do zaplacení má žalobce nárok na jdoucí zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny.

14. Odvolací soud proto ve smyslu § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil výrok I. napadeného rozsudku v té části, kde byla žalovanému uložena povinnost zaplatit 20 029,53 Kč, dále kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 357,34 Kč a roční úrok z prodlení ve výši 8,5 % z částky 20 029,53 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení. Ve zbytku napadeného výroku I. (tedy v části, kde se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 977,97 Kč, kapitalizovaného úrok z prodlení ve výši 333,96 Kč a 8,5% úroku z prodlení ročně z částky 3 977,97 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení) s ohledem na výše uvedené odvolací soud ve smyslu § 220 odstavec 1 o. s. ř. změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.).

15. Pokud jde o odvolací námitku žalovaného v tom smyslu, že žalovaná pohledávka byla promlčená, s touto se odvolací soud neztotožňuje. U práva na vydání bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, to jest subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je kratší – tříletá (§ 621 a § 629 odstavec 1 o. z.) a objektivní promlčecí doba je buď desetiletá (§ 638 o. z.), nebo patnáctiletá, jedná-li se o úmyslné bezdůvodné obohacení. Pro vzájemný vztah subjektivní a objektivní promlčecí doby platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Desetiletá objektivní promlčecí doba s ohledem na zjištěné okolnosti případu (uzavření smlouvy dne 25. 10. 2017, zesplatnění úvěru 11. 5. 2018) nepochybně neuplynula. Pokud jde o subjektivní promlčecí dobu ohledně předmětného nároku žalobkyně (na vrácení bezdůvodného obohacení žalovaným z neplatné smlouvy z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti původním věřitelem), pak její počátek je nutné vztáhnout k vědomosti žalobkyně, že k bezdůvodnému obohacení došlo, neboť byla-li majetková hodnota nabyta v souladu s kontraktem zatíženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají. Uvedený závěr vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 7. 2024, č. j. 33 Cdo 3859/2023-325, ve kterém dále uvedl, že tuto vědomost nelze bez dalšího ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji odvozovat od okamžiku, kdy mohl věřitel reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti smlouvy, podle níž bylo plněno, přičemž zároveň odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21. Žalobkyně se poprvé o závěru soudu ohledně neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru pro nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného při sjednání smlouvy dozvěděla až při jednání odvolacího soudu, když soud prvního stupně vyhodnotil předmětnou smlouvu o úvěru jako platnou, subjektivní promlčecí doba tedy rovněž nemohla v daném případě uplynout. Nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení promlčen není.

16. Ve smyslu § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok III.), a to ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně byla ve věci částečně úspěšná. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08 vyslovil, že je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (například úroky z prodlení) je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. Stejné závěry vyplývají i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (srov. usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 nebo usnesení ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017). S odkazem na citovanou judikaturu odvolací soud hodnotil míru úspěchu stran v projednávané věci, přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (24. 5. 2023) a uzavírá, že žalobkyně se žalobou po žalované domáhala zaplacení celkem částky 50 090,65 Kč (24 007,50 + kapitalizovaný úrok z prodlení 1 691,30 + kapitalizovaný úrok 3 559,60 + jdoucí úrok z prodlení 8 637,76 + jdoucí úrok 12 194,49), úspěšná byla co do částky 28 593,38 Kč (20 029,53 + kapitalizovaný úrok z prodlení 1 357,34 + jdoucí úrok z prodlení 7 206,51). Procesní úspěch žalobkyně je tak 57 %, neúspěch 43 %, dle zásad poměrné náhrady nákladů řízení má tak žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně co do 14 %. Celkové náklady řízení žalobkyně před soudem prvního stupně správně specifikoval a vyčíslil soud prvního stupně na částku 8 221 Kč (v podrobnostech odvolací soud odkazuje na podrobné odůvodnění v odstavci 10. napadeného rozsudku), 14 % z těchto celkových nákladů řízení žalobkyně činí částka 1 150,94 Kč, kterou odvolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně.

17. Podle § 149 odst. 2 o. s. ř. zastupoval-li ustanovený advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování.

18. Odvolací soud přezkoumal v odvolacím řízení i závislý výrok IV. napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že soud prvního stupně uložil nesprávně žalobkyni povinnost zaplatit státu částku 525,60 Kč vycházejíc z názoru, že se jedná o náklady státu (jejich poměrnou část dle výsledků řízení) spojené s přibráním opatrovníka žalovanému. K takovému postupu nebyly splněny zákonné podmínky: opatrovník nezastupoval účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení a žalobkyni nebyla uložena náhrada těchto nákladů. Soud prvního stupně pak nesprávně na daný případ aplikoval ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř., náklady soudem ustanoveného opatrovníka však nejsou náklady státu, ale účastníka, jemuž byl opatrovník ustanoven (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 109/2010). Odvolací soud proto ve smyslu § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil výrok IV. napadeného rozsudku tak, že žalobkyni se povinnost nahradit náklady řízení státu neukládá (výrok IV.).

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. (výrok V.). Žalobkyně byla v odvolacím řízení převážně úspěšná. Ohledně určení míry úspěchu žalobkyně v odvolacím řízení postupoval odvolací soud postupem specifikovaným v odstavci 16., přihlédl k předmětu odvolacího řízení včetně příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (24. 5. 2023). Předmětem odvolacího řízení byla částka 46 416,33 Kč (odvolání směřovalo do výroku I. napadeného rozsudku, od předmětu žaloby 50 090,65 bylo nutno odečíst zamítnutou částku ve výroku II. napadeného rozsudku /117,60 + jdoucí úrok z prodlení 3556,72/). Žalobkyně byla úspěšná co do částky 28 593,38 Kč (20 029,53 + kapitalizovaný úrok z prodlení 1 357,34 + jdoucí úrok z prodlení 7 206,51). Procesní úspěch žalobkyně je tak 62 %, neúspěch 38 %, dle zásad poměrné náhrady nákladů řízení má tak žalobkyně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení co do 24 %. Náklady odvolacího řízení žalobkyně představují náklady na právní zastoupení vypočítané podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to odměna za tři úkony právní služby po 2 100 Kč - za vyjádření k odvolání, podání ve věci samé a účast u jednání před odvolacím soudem (§ 11 odst. 1 písm. d), g) citované vyhlášky), sazba za jeden úkon právní služby byla vypočítána z předmětu odvolacího řízení bez příslušenství ve smyslu § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 citované vyhlášky, tři režijní paušály po 300 Kč ve smyslu § 13 odst. 4 citované vyhlášky a 21% DPH ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1 512 Kč, celkem 8 712 Kč. 24 % z těchto celkových nákladů odvolacího řízení činí částka 2 090,90 Kč, kterou odvolací soud uložil žalovanému k náhradě.

20. Ve výroku VI. tohoto rozsudku uložil odvolací soud (ve smyslu § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích) žalobkyni zaplatit část soudního poplatku z odvolání ve výši 516,43 Kč dle výsledku řízení, neboť poplatková povinnost vznikla poplatníku (žalovanému), kterému soud v řízení ustanovil opatrovníka, proto řízení pro nezaplacení poplatku nebylo ve smyslu § 9 odst. 4 písm. b) zákona o soudních poplatcích zastaveno. Ve smyslu § 9 odst. 6 zákona o soudních poplatcích je třeba rozhodnout o uložení povinnosti zaplatit poplatek spolu s rozhodnutím, jímž se řízení končí.