28 Co 176/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a JUDr. Radky Semelové ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 196 520, 69 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. dubna 2024, č. j. 9 C 43/2021-270,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, ve které byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 184 020,69 Kč, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, ve které byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 184 020,69 Kč od 10. 10. 2020 do zaplacení a ve II. a III. výroku zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 184 020,69 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 10. 10. 2020 do zaplacení (I. výrok), žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 196 520,69 Kč od 24. 8. 2017 do 1. 10. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 184 020,69 Kč od 2. 10. 2020 do 9. 10. 2020 zamítl (II. výrok). Rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 112 018 Kč (III. výrok).

2. Proti rozsudku podali žalobce i žalovaný odvolání. Odvolání žalobce směřovalo proti II. a III. výroku, odvolání žalovaného proti I. a III. výroku prvostupňového rozhodnutí.

3. Žalobce v odvolání namítal, že bylo soudem prvního stupně nesprávně rozhodnuto o uplatněném úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z jistiny pohledávky, který žalobce požadoval za dobu od 24. 8. 2017 do zaplacení. Ačkoliv z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně se žalobci jeví, že žalobě bylo v celém rozsahu vyhověno, je s tímto závěrem v rozporu II. výrok rozsudku. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě v celém rozsahu (tedy včetně požadovaného úroku) vyhoví.

4. Žalovaný ve svém odvolání zejména namítal, že pohledávka žalobce je promlčena. Závěr soudu prvního stupně, že promlčení je třeba posoudit podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, je podle žalovaného nesprávný. Soud měl vycházet ve smyslu přechodného ustanovení § 3077 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, z úpravy provedené tímto zákonem a při posouzení promlčení aplikovat tříletou promlčecí dobu. Za situace, kdy soud prvního stupně vycházel z toho, že žalovanému bylo odstoupení od smlouvy odeslané dne 4. 8. 2017, doručené desátým pracovním dnem, tj. 18. 8. 2017 a žaloba ve věci byla podána u soudu dne 17. 8. 2020, měl soud dospět k závěru, že žalobou uplatněná pohledávka je promlčena. Soud prvního stupně neaplikoval ustanovení § 3036 občanského zákoníku, dle kterého se podle předchozí právní úpravy řídí lhůty, které začaly běžet před účinností občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., tedy lhůty, které začaly běžet po účinnosti nového občanského zákoníku, se řídí již novou úpravou zákona č. 89/2012 Sb. Smlouva o účtu se tak podle žalobce aktuálně řídí účinným občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb., stejně jako se novou právní úpravou řídí i promlčecí lhůty, které začaly běžet po 1. 1. 2014. K odstoupení od smlouvy mělo dojít až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., počátek běhu promlčecí lhůty tak spadá do účinnosti tohoto zákona. Žalovaný dále namítal, že ujednání o prodloužení promlčecí doby na 10 let nemohlo být součástí Všeobecných obchodních podmínek. Ve smluvním vztahu je na žalovaného nezbytné nahlížet jako na slabší smluvní stranu a dle § 630 občanského zákoníku se nepřihlíží k ujednání o kratší či delší promlčecí lhůtě sjednané v neprospěch slabší smluvní strany. Další námitky žalovaný vznášel k výši žalované částky a zesplatnění úvěru. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný porušil podmínky kontokorentu, když ke dni 28. 6. 2017 byl stav jeho úvěrového účtu minus 446 678,20 Kč (při sjednaném limitu minus 440 000 Kč) a poukazoval na to, že dne 12. 12. 2014 byl ke smlouvě o úvěru sjednán dodatek o navýšení povoleného debetu na 500 000 Kč. Ke dni 28. 6. 2017 byl stav úvěrového účtu takový, že povolený debet 500 000 Kč nepřekračoval, u žalobce tak nebyl dán důvod k odstoupení od smlouvy a zrušení úvěrového účtu k 23. 8. 2017. S touto námitkou se soud prvního stupně nevypořádal a nezabýval se ani výší zůstatku na účtu. Podle žalovaného nebylo v řízení prokázáno, že dne 23. 8. 2017 doručil žalobce žalovanému oznámení o zrušení účtu, přestože od tohoto okamžiku žalobce odvozuje svůj nárok na zaplacení úroku z prodlení. Za nesprávný považoval žalovaný i závěr soudu prvního stupně, že žalovaný svůj závazek vůči žalobci uznal. Žalovaný sice potvrdil, že na účet žalobce poukázal v období od září 2017 do října 2020 několik plateb, poslední dne 30. 9. 2020, avšak pokud nějaké úhrady prováděl, činil tak, aby nedocházelo k přečerpání povoleného debetu 500 000 Kč. Z takových plateb není možné dovozovat uznání dluhu. Pochybení soudu prvního stupně spatřoval žalovaný i v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Podle žalovaného náklady na právní zastoupení žalobce nebyly účelně vynaloženými náklady, když žalobce je významnou bankovní institucí disponující právním oddělením, tj. množstvím zaměstnanců s právním vzděláním, náklady advokáta v řízení tak nelze považovat za účelně vynaložené. Žalovaný navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá.

5. Ve vyjádření k odvolání žalobce žalovaný uvedl, že žaloba by měla být v celém rozsahu zamítnuta a žalobce nemá nárok ani na příslušenství pohledávky. Souhlasil však se stanoviskem žalobce, že rozsudek soudu prvního stupně v žalobcem odvoláním napadeném II. výroku je nepřezkoumatelný.

6. K odvolání žalovaného se žalobce vyjádřil u jednání odvolacího soudu. Setrval na stanovisku, že jeho pohledávka promlčena být nemůže, neboť běh promlčecích lhůt se řídí obchodním zákoníkem, který stanovil čtyřletou promlčecí dobu. Pro případ, že by měla být promlčecí doba posuzována podle nového občanského zákoníku, pohledávka promlčena rovněž není, neboť žalobcem byly v řízení před soudem prvního stupně doloženy Všeobecné obchodní podmínky, účinné k datu odstoupení od smlouvy, a ty stanovily, že doručované zásilky jsou doručeny desátým pracovním dnem po odeslání, takže odstoupení od smlouvy bylo doručeno 18. 8. 2017, žaloba byla podána 17. 8. 2020 před uplynutím promlčecí doby. Všeobecné obchodní podmínky navíc prodloužily promlčecí dobu na 10 let a žalovaný platbami dluh uznal. Žalobce se vyjádřil i k námitce žalovaného týkající se dohody smluvních stran o možnosti čerpat finanční prostředky na účtu do debetu až 500 000 Kč. Poukázal na smluvní ujednání, podle kterých měl žalovaný povoleno přečerpání finančních prostředků na účtu do debetu na dobu 180 dnů. I pokud by došlo k přečerpání jen v rozsahu malé částky po dobu 180 dnů a debetní zůstatek nebyl vyrovnán, mělo to stejné následky jako přečerpání částky přes sjednaný limit a žalobce tak byl oprávněn od smlouvy odstoupit.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnými subjekty (§ 101 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 101, § 102 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním žalobce a žalovaného i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné, odvolání žalovaného důvodné není.

8. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne 17. 8. 2020, domáhal po žalovaném zaplacení částky 196 520,69 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 24. 8. 2017 do zaplacení. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu ohledně 12 500 Kč zpět, neboť žalovaný tuto částku žalobci zaplatil. Po částečném zastavení řízení žalobce požadoval po žalovaném zaplacení částky 184 020,69 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 196 520,69 Kč od 24. 8. 2017 do 1. 10. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 184 020,69 Kč od 2. 10. 2020 do zaplacení. Žalobce v žalobě uvedl, že účastníci řízení uzavřeli dne 24. 1. 2011 smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu č. , č. účtu, , jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné obchodní podmínky banky (dále jen VOP), Oznámení a Sazebníky. K této smlouvě byl dne 20. 8. 2013 uzavřen dodatek o vedení Profi účtu, ve kterém se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr s možností přečerpání peněžních prostředků na uvedeném účtu do záporného zůstatku ve výši 440 000 Kč za podmínek uvedených ve smlouvě. Vzhledem k tomu, že i po opakovaných urgencích ze strany žalobce byl na účtu žalovaného evidován nepovolený debet, zaslal žalobce žalovanému dne 28. 6. 2017 výzvu k vyrovnání nepovoleného debetu. Předmětným dopisem byl žalovaný informován o aktuálním záporném zůstatku na účtu ke dni 28. 6. 2017 ve výši minus 446 678,20 Kč a zároveň vyzván k úhradě minimální částky 447 178,20 Kč za účelem vyrovnání záporného zůstatku. V případě vzniku nepovoleného debetu na účtu z jakéhokoliv důvodu byl žalovaný povinen neprodleně uhradit žalobci veškeré dlužné částky, včetně příslušenství. Vzhledem k tomu, že žalovaný v návaznosti na zaslanou výzvu ničeho neuhradil, žalobce z důvodu přečerpání prostředků do nepovoleného debetu odstoupil od smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu a oznámení o odstoupení od smlouvy zaslal žalovanému dne 2. 8. 2017, přičemž účinností odstoupení od smlouvy zanikl celý závazek založený smlouvou, a to ke dni 18. 8. 2017. Nesplacené závazky žalovaného se v souladu s ujednáním čl. 10 odst. 10.1 VOP staly splatnými dnem následujícím po dni doručení oznámení o odstoupení žalovanému. V souladu s ujednáním čl. 13 odst. 13.4 VOP byl žalobce oprávněn po dobu trvání nepovoleného debetu na účtu dlužníka zřídit zvláštní (vnitřní) účet pohledávky z nepovoleného debetu, na kterém povede pohledávku včetně příslušenství. V této souvislosti bylo žalovanému dne 23. 8. 2017 zasláno oznámení o zrušení účtu a zřízení zvláštního účtu pohledávek ke dni 23. 8. 2017 v důsledku odstoupení od smlouvy ze strany žalobce a zániku smlouvy dne 18. 8. 2017. Konečný zůstatek na účtu minus 414 720,69 Kč byl ke dni 23. 8. 2017 převeden na účet pohledávek z nepovoleného debetu č. , č. účtu, . Dle ujednání odst. 14.6 VOP byl žalobce oprávněn nakládat s prostředky na bankovním účtu žalovaného, mj. za účelem úhrady splatných úroků a úhrady všech cen, poplatků a výloh v souvislosti s poskytováním bankovních služeb. Dle ujednání odst. 14.7 VOP byl žalobce oprávněn prostředky z bankovního účtu žalovaného odepsat i v případě, že na účtu vznikne v důsledku takové operace debetní zůstatek. Veškeré splatné úroky a poplatky byly tedy ze strany žalovaného tímto způsobem uhrazeny a žalovaná částka je představována pouze jistinou pohledávky z nepovoleného debetu. Žalovaný na dluh zaplatil 12. 9. 2017 částku 10 000 Kč; dne 29. 9. 2017 částku 15 600 Kč; dne 5. 10. 2017 částku 16 100 Kč; dne 7. 11. 2017 částku 9 200 Kč; dne 7. 12. 2017 částku 9 200 Kč; dne 22. 3. 2018 částku 9 200 Kč; dne 3. 4. 2018 částku 9 200 Kč; dne 11. 4. 2018 částku 6 100 Kč; dne 10. 5. 2018 částku 9 200 Kč; dne 10. 7. 2018 částku 6 000 Kč; dne 30. 7. 2018 částku 9 200 Kč; dne 11. 9. 2018 částku 9 200 Kč; dne 24. 9. 2019 částku 12 500 Kč; dne 24. 10. 2019 částku 12 500 Kč; dne 26. 11. 2019 částku 12 500 Kč; dne 6. 1. 2020 12 500 Kč; dne 11. 2. 2020 částku 12 500 Kč; dne 30. 3. 2020 částku 12 500 Kč; dne 1. 6. 2020 částku 12 500 Kč; dne 13. 8. 2020 částku 12 500 Kč. Výše nesplacené jistiny činí 196 520,69 Kč, žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzván, dluh neuhradil.

9. Soud prvního stupně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 2. 8. 2021, č. j. 9 C 43/2021-91. který byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2023, č. j. 28 Co 80/2022-204. V něm odvolací soud uvedl, že Smlouva o zřízení a vedení běžného účtu č. , č. účtu, ze dne 24. 1. 2011 a stejně tak dodatek k ní ze dne 20. 8. 2013, jímž byl žalovanému povolen debet na účtu do výše 440 000 Kč, byly uzavřeny za účinnosti zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník v jeho tehdy platném znění, jenž byl k 1. 1. 2014 zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.). Podle přechodného ustanovení § 3077 odst. 1 o. z. účet se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když k uzavření smlouvy o účtu došlo před tímto dnem. Vznik této smlouvy, jakož i práva a povinnosti z ní vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Odvolací soud se ve výše označeném usnesení také vyjádřil, že smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu č. , Anonymizováno, ze dne 24. 1. 2011 a dodatku k ní ze dne 20. 8. 2013 žalobkyně uzavírala se žalovaným jako s podnikající fyzickou osobou, neboť žalovaný jako klient je označen jako „fyzická osoba – podnikatel“ s uvedením příslušných údajů, mezi nimi i místa podnikání a identifikačního čísla s odkazem na výpis ze živnostenského rejstříku.

10. Znovu soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění předně vysvětlil svůj závěr, že pohledávka žalobce uplatněná v řízení promlčena není. Na daný vztah účastníků dopadá ve smyslu § 3077 nového občanského zákoníku zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, neboť podle dosavadní právní úpravy se posoudí otázky související se vznikem smlouvy a otázky související s právy a povinnostmi vzniklými přede dnem účinnosti tohoto zákona. Jedná se typicky o otázky platnosti smlouvy, promlčení práva, povinnosti náhrady škody atd. Obchodní zákoník stanovuje v § 397 obecnou čtyřletou promlčecí lhůtu, tuto je možno prodloužit až na 10 let. Účastníci řízení sjednali prodloužení promlčecí doby v čl. 10.3 Všeobecných obchodních podmínek účinných k 1. 9. 2016. Soud prvního stupně dále dovodil z toho, že žalovaný na svůj závazek opakovaně od září 2017 do října 2020 plnil, uznání dluhu ve smyslu § 407 odst. 1, 3 obchodního zákoníku. Pohledávku proto nelze považovat za promlčenou, i kdyby se promlčení řídilo novým občanským zákoníkem. Soud vzal za prokázané, že žalobce a žalovaný uzavřeli dne 24. 1. 2011 smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu č. , Anonymizováno, . K účtu byla zřízena platební karta a přímé bankovnictví. Ve smlouvě byl žalovaný označen údaji o rodném čísle, ale také o místu podnikání a identifikačním čísle. V dodatku smlouvy, označeném jako Profi účet, uzavřeném dne 20. 8. 2013, bylo uvedeno identifikační číslo a místo podnikání žalovaného. Žalovanému byl povolen debet na účtu 440 000 Kč. V souvislosti s uzavřením dodatku přijal žalovaný obchodní podmínky, podle kterých bylo jeho povinností udržovat na Profi účtu dostatek finančních prostředků, aby nedocházelo k opakovanému nepovolenému debetu. Žalovaný tuto svou povinnost nedodržel, na uvedeném účtu byl žalobcem zjištěn nepovolený debet, který činil k 28. 6. 2017 minus 446 678,20 Kč. Žalobce v souladu se smluvními podmínkami k 23. 8. 2017 žalovanému oznámil zrušení účtu a zřízení zvláštního účtu pohledávek č. , č. účtu, a debetní částku na tento účet převedl. Na tento účet žalovaný plnil od září 2017 do 30. 9. 2020 a zaplatil celkem 230 700 Kč. I po podání žaloby žalovaný na zvláštní účet pohledávek zaplatil 12 500 Kč. Aktuální dluh činí na jistině 184 020,69 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že zřízený účet byl účtem podnikatelským, nikoliv spotřebitelským. Žalovaný debet na účtu nevyrovnal, což vedlo ke zrušení smluv a vzniku povinnosti žalovaného zaplatit žalobci dlužnou částku včetně úroku z prodlení ode dne následujícího po splatnosti, tedy po výzvě žalobce k úhradě dlužné částky, z původně žalované částky 196 520,69 Kč od 24. 8. 2017 do 1. 10. 2020 a z částky 184 020,69 Kč od 2. 10. 2020 až do zaplacení. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému bylo doručeno odstoupení od smlouvy a pohledávka se stala splatnou. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 2662, § 2665 za použití § 2395, § 2399 o. z. tak, že žalobě vyhověl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci byla přiznána náhrada za zaplacený soudní poplatek a náklady právního zastoupení vzniklé v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení v celkové výši 112 018 Kč.

11. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listiny: potvrzením , právnická osoba, . o vkladu hotovosti na účet ze dne 30. 9. 2020. Z této listiny soud zjistil, že žalovaný dne 30. 9. 2020 vložil na účet č. , Anonymizováno, , vedený u žalobce, částku 12 500 Kč. Poté se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně z provedených důkazů – smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu ze dne 24. 1. 2011, Všeobecných obchodních podmínek platných v době uzavření smlouvy, dodatku ke smlouvě o zřízení a vedení Profi účtu č. , č. účtu, ze dne 20. 8. 2013, výpisu z účtu č. , č. účtu, ke dni 28. 6. 2017, e-mailové komunikace mezi žalovaným a společností , právnická osoba, . a oznámení o odstoupení od smlouvy včetně dodejky. Pro stručnost soud odkazuje na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně tak, jak jsou uvedena v odůvodnění jeho rozsudku.

12. Podle § 3077 odst.1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) účet se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když k uzavření smlouvy o účtu došlo před tímto dnem, vznik této smlouvy, jakož i práva a povinnosti z ní vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

13. Podle § 3028 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. (odst. 1) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odst. 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 3).

14. Odvolací soud již v usnesení ze dne 6. 6. 2023, č. j. 28 Co 80/2022-204 konstatoval, že dle § 3077 odst. 1 o. z. účet se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když k uzavření smlouvy o účtu došlo před tímto dnem, jak tomu bylo v posuzované věci. Uvedené ustanovení je ustanovením speciálním platným pro úpravu závazků z vedení účtu, proto tato úprava má přednost před obecnou úpravou obsaženou v ustanovení § 3028 o. z. Závazkový vztah mezi žalobcem a žalovaným zanikl k 18. 8. 2017, kdy nastaly účinky odstoupení od smlouvy o vedení účtu, na kterém byla mezi smluvními stranami sjednána možnost čerpání do debetu, z čehož je patrné, že ve smyslu ustanovení § 3077 odst. 1 o. z. práva vzniklá v souvislosti s odstoupením od smlouvy, tedy právo žalobce na zaplacení debetu na účtu žalovaného, se budou řídit zákonem č. 89/2012 Sb., o. z.

15. Podle § 2053 o. z., uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. Dle § 2054 odst. 2 o. z. plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu.

16. Podle § 133 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) platí, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak.

17. Problematikou uznání dluhu v souvislosti s částečným plněním dluhu dlužníkem se zabýval Nejvyšší soud v rozhodnutí ve věci sp. zn. 33 Cdo 1377/2017 ze dne 26. 4. 2017, podle kterého „Částečné plnění musí být poskytnuto za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek závazku. Jestliže dlužník částečně plní na svůj závazek, aniž by současně zpochybnil jeho (zbývající) výši, přičemž se jedná o povšechně známý závazkový vztah, jakým smlouva o úvěru bezpochyby je, pak nelze než dovodit, že částečné plnění na zbytek úvěru představuje současně uznání závazku v celé jeho zbývající výši. Plnil-li žalovaný žalobkyni další splátky poté, co byl vyzván k úhradě celého zbytku dluhu aniž existenci svého dluhu jakkoliv zpochybnil, lze mít za to, že svůj závazek podle § 407 odst. 3 obch. zák. uznal.“ Přestože se toto rozhodnutí týká úpravy uznání dluhu dle obchodního zákoníku, je použitelné i pro úpravu tohoto institutu v o. z.

18. Odvolací soud posoudil odvolání žalovaného v části I. výroku, ve kterém byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 184 020,69 Kč za nedůvodné, když se předně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný svůj dluh vůči žalobci uznal. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že „žalovaný na svůj závazek opakovaně v září 2017 a v říjnu 2020 plnil, tím pohledávku ve smyslu § 407 odst. 1, 3 obchodního zákoníku konkludentně uznal. Pohledávku proto nelze považovat za promlčenou, i kdyby se promlčení řídilo novým občanským zákoníkem“. Odvolací soud zjistil, že žalovaný dne 30. 9. 2020 na dluh zaplatil žalobci částku 12 500 Kč. Uvedená částka byla žalovaným vložena na účet č. , Anonymizováno, vedený u žalobce jako účet, na který byl žalobcem konečný zůstatek běžného účtu ve výši minus 414 720,69 Kč ke dni 23. 8. 2017 převeden a tento účet představuje „účet pohledávek z nepovoleného debetu“. Odvolací soud v této souvislosti vyhodnotil jako nepravdivé a účelové tvrzení žalovaného, že o zřízení tohoto účtu nebyl informován, neboť mu nebylo doručeno oznámení o odstoupení od smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu z 2. 8. 2017 a oznámení o zrušení účtu a zřízení zvláštního účtu pohledávek ze dne 23. 8. 2017. Pokud by tomu tak skutečně bylo, nemohl by žalovaný znát číslo účtu pohledávek z nepovoleného debetu č. , č. účtu, a nemohl by na tento účet vložit k úhradě dluhu částku 12 500 Kč dne 30. 9. 2020. Pokud tedy odvolací soud vychází z předpokladu, že uvedené listiny musely být žalovanému doručeny (přičemž doručení odstoupení od smlouvy z 2. 8. 2017 bylo prokázáno již v řízení před soudem prvního stupně dodejkou), potom žalovanému byla známa výše jeho dluhu vůči žalobci, která je v oznámení o zrušení účtu vyčíslena částkou 414 720,69 Kč. Tento dluh žalovaného na zvláštním účtu pohledávek se již nenavyšoval, v důsledku částečných úhrad poskytnutých žalovaným se do dne podání žaloby snížil až na žalovanou částku 196 520,69 Kč a v důsledku částečné úhrady ve výši 12 500 Kč se dluh žalovaného v průběhu řízení snížil na jistině na aktuální částku 184 020,69 Kč. Jestliže žalovaný opakovaně na dluh vůči žalobci plnil (zaplatil 230 700 Kč, což je více než polovina dluhu) a vůči výši dluhu nevznášel žádné námitky, lze z těchto plateb, zejména potom z platby 12 500 Kč dne 30. 9. 2020, dovodit uznání dluhu, stejně jak k tomu dospěl soud prvního stupně a tento závěr je v souladu i s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 1377/2017 ze dne 26. 4. 2017.

19. Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný svůj dluh vůči žalobci platbami, které na dluh poskytl, uznal, a protože v ustanovení § 2053 o. z. je zakotvena vyvratitelná právní domněnka, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá a dle § 133 o. s. ř. je možné uvedenou domněnku vyvrátit prokázáním opaku, odvolací soud poučil při jednání žalovaného, že pokud v řízení tvrdí, že dluh žalovaného v době uznání neexistoval nebo existoval v jiné výši, tíží ho v tomto směru břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Odvolací soud vyzval žalovaného, aby doplnil svá tvrzení a uvedl, z čeho dovozuje, že pohledávka, která je předmětem sporu, neexistuje, případně existuje v jiné (nižší) výši. Zároveň byl žalovaný poučen o následcích nedoplnění těchto tvrzení a neoznačení důkazů v podobě neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního. Žalovaný po poučení uvedl, že žalobce s ním sjednal možnost překročení účtu do debetu do výše 500 000 Kč, k čemuž nikdy nedošlo. Žalobce tak neměl důvod pro odstoupení od smlouvy o vedení účtu. Námitku, že žalovaný postupně debet na účtu snižoval tak, že po dobu 180 dnů na účtu nedocházelo ze strany žalovaného k překročení do debetu doplnit nechtěl. Namítal však, že odstoupení od smlouvy bylo formulováno tak, že žalobce odstupuje z důvodu překročení povoleného debetu 440 000 Kč. Z platby částky 12 500 Kč potom podle žalovaného nelze dovozovat uznání dluhu, když žalovaný jednal o úhradách svého dluhu i jiných dalších dluhů vůči žalobci se společností , právnická osoba, . a pokud mu bylo sděleno, kam má platit, tak tam platbu poslal, aniž by uvažoval o výši svého dluhu. Ke svým tvrzením nenavrhl provedení žádných dalších důkazů. Podle odvolacího soudu žádné z tvrzení žalovaného nemůže vést k vyvrácení existence uznaného dluhu. Pokud sám žalovaný uvádí, že o úhradách dluhu jednal se společností , právnická osoba, . jako se zástupcem věřitele, lze stěží uvěřit jeho tvrzení, že by při těchto jednáních nebyl informován o výši svého dluhu. Pokud se týká námitky žalovaného, že mezi žalobcem a žalovaným byla sjednána možnost přečerpání účtu do debetu do výše 500 000 Kč, k čemuž nikdy nedošlo, žalobce tak neměl důvod pro odstoupení od smlouvy o vedení účtu a odstoupení od smlouvy bylo formulováno tak, že žalobce odstupuje z důvodu překročení povoleného debetu 440 000 Kč, k tomu odvolací soud uvádí, že jak vyplývá ze správných zjištění soudu prvního stupně z VOP platných v době uzavření smlouvy a jejích dodatků, na účtu žalovaného bylo povoleno čerpání debetu s tím, že v případě vzniku nepovoleného debetu na účtu klienta je klient – žalovaný povinen bez ohledu na důvod vzniku neprodleně uhradit bance veškeré dlužné částky včetně příslušenství a po dobu trvání nepovoleného debetu na účtu klienta je banka oprávněna zřídit zvláštní účet pohledávky z nepovoleného debetu, na kterém povede pohledávku z nepovoleného debetu včetně příslušenství a úročit ji dále úrokem z prodlení. Dále bylo zjištěno soudem prvního stupně, že od smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu žalobce dne 2. 8. 2017 odstoupil v souladu se Všeobecnými obchodními podmínkami debetu, neboť na účtu byl zjištěn a prokázán nepovolený debet. Podle tvrzení žalobce měl žalovaný povoleno přečerpání účtu do sjednaného (povoleného) debetu na dobu 180 dnů. I pokud by tedy došlo k přečerpání na účtu do debetu jen v rozsahu malé částky po dobu delší 180 dnů, mělo to stejné následky jako přečerpání částky přes sjednaný limit. Z toho žalobce dovozoval, že jeho odstoupení od smlouvy o vedení účtu bylo důvodné. Žalovaný sice tvrdil, že postupně debet na účtu snižoval tak, že po dobu 180 dnů na účtu nedocházelo ze strany žalovaného k překročení povoleného debetu, toto své tvrzení však ani po poučení odvolacího soudu nekonkretizoval a nedoplnil a už vůbec netvrdil, že žalovaný byl v debetu na účtu vedeném žalobcem jen po dobu méně než 180 dnů. V řízení tak nebylo prokázáno, že žalovaný do 180 dnů od vzniku debetu na jeho účtu tento debet vyrovnal a k odstoupení od smlouvy podle smluvních ujednání tak nebyl důvod. Samotné odstoupení od smlouvy sice bylo skutečně formulováno tak, že žalobce od smlouvy odstupuje z důvodu překročení povoleného debetu na účtu ze strany žalovaného, avšak z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 182/01 ze dne 30. 11. 2001 vyplývá, že „bylo-li možné od smlouvy odstoupit, pak uvedení důvodů odstoupení je nepodstatné a není nezbytnou náležitostí takového jednostranného úkonu“. Důvod pro odstoupení od smlouvy však v době realizace tohoto úkonu musí být skutečně dán. Odvolací soud za správné považuje závěry soudu prvního stupně, že od smlouvy bylo žalobcem řádně odstoupeno. Námitka žalovaného, že k řádnému odstoupení nedošlo, není způsobilá k vyvrácení domněnky uznání dluhu, neboť i pokud by žalobce žádný důvod pro odstoupení od smlouvy neměl, žalobce měl nárok na vyrovnání debetu vzniklého na účtu žalovaného podle smluvních ujednání. Odvolací soud tak vychází z toho, že v rozsahu jistiny, která byla žalobci přiznána odvoláním napadeným rozsudkem soudu prvního stupně, dluh žalovaného existuje. Pokud se týká výše dluhu, odvolací soud vychází z uznání, žalovaný nikdy v průběhu řízení neuvedl žádné konkrétní tvrzení, z něhož by vyplývala nižší výše dluhu, provedení dalších důkazů k výši dluhu tak bylo nadbytečné.

20. Podle § 639 o. z., uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.

21. Jestliže odvolací soud vyvozuje uznání dluhu z platby žalovaného ze dne 30. 9. 2020 a žaloba ve věci byla podána u obecného soudu dne 17. 8. 2020, nedošlo do dne podání žaloby k uplynutí desetileté promlčecí doby a pohledávka žalobce promlčena není. K promlčení pohledávky nemohlo dojít ani s ohledem na smluvní ujednání obsažené v čl. 10.3 VOP účinných k 1. 9. 2016, ve kterých, jak správně zjistil soud prvního stupně, si prodloužení promlčecí doby na deset let smluvní strany sjednaly. Sjednání delší promlčecí doby než obecné, umožňuje o. z. v § 630 odst.

1. Jen pro úplnost odvolací soud dodává, že i pro případ, že by mělo být promlčení pohledávky žalobce posuzováno podle obchodního zákoníku, jak dovodil soud prvního stupně, není pohledávka promlčena, když obecná promlčecí doba dle § 397 obchodního zákoníku činí čtyři roky a v případě uznání dluhu dle § 407 odst. 1 potom ode dne uznání dluhu běží nová čtyřletá promlčecí doba. Odvolací soud ze všech výše uvedených důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadeném I. výroku, ve kterém byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 184 020,69 Kč podle § 119 o. s. ř. potvrdil.

22. V rozsahu I. výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně, ve které byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 184 020,69 Kč od 10. 10. 2020 do zaplacení, odvolací soud tento rozsudek zrušil, neboť je nepřezkoumatelný. Soud prvního stupně nevysvětlil v odůvodnění rozsudku, na základě jakých skutečností rozhodl o uložení povinnosti žalovanému zaplatit úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně od data 10. 10. 2020. Ze stejných důvodů odvolací soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ve II. výroku, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nevyplývá, z jakých důvodů byla žaloba, pokud se týká z úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 196 520,69 Kč od 24. 8. 2017 do 1. 10. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 184 020,69 Kč od 2. 10. 2020 do 9. 10. 2020 zamítnuta, když v odůvodnění svého rozhodnutí se soud prvního stupně zdůvodněním tohoto výroku vůbec nezabýval. Z odůvodnění rozsudku lze navíc dovodit, že žalobě bylo v celém rozsahu vyhověno, s čímž je v rozporu částečné zamítnutí žaloby ve II. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud proto v rozsahu žalobcem uplatněného příslušenství pohledávky napadený rozsudek podle § 219a odst.1 písm. b) o. s. ř. zrušil a vrátil v tomto rozsahu věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, v němž soud prvního stupně své rozhodnutí řádně zdůvodní.

23. V souvislosti se zrušením části rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud zrušil i III. výrok o náhradě nákladu řízení. O nich stejně jako o nákladech odvolacího řízení dle § 224 odst. 3 o. s. ř. rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí.