28 Co 182/2023

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A ., Anonymizováno , reg. č. Anonymizováno , Jméno žalobkyně A ., Anonymizováno , IČO IČO žalobkyně B sídlem Adresa žalobkyně B zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený opatrovníkem, advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení částky 381 844,87 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. července 2023, č. j. 34 C 76/2020-108, ve znění opravného usnesení ze dne 27. listopadu 2024, č. j. 34 C 76/2020-140,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku mění tak, že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 28 127,02 Kč, zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši náhrady hotových výdajů a odměny opatrovníka přiznané usnesením soudu prvního stupně tak, že je zaplatí České republice na účet Městského soudu v Brně do tří dnů od právní moci takového usnesení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně soudní poplatek za odvolání ve výši 1 407 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví citovaným rozsudkem ve znění opravného usnesení soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 381 694,87 Kč (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalobce byl povinen zaplatit žalobkyni poplatky ve výši 150 Kč, úrok ve výši 12 253,56 Kč, úrok ve výši 7,9 % ročně z částky 381 694,87 Kč od 24. 11. 2018 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 381 844,87 Kč od 24. 11. 2018 do zaplacení (výrok II.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 7 347 Kč (výrok III.), přiznal opatrovníkovi žalovaného odměnu za zastupování ve výši 43 826 Kč (výrok IV.) a rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu odměny opatrovníka žalovaného (výrok V.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 381 844,87 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných závazků žalovaným ze smlouvy o hotovostním úvěru, kterou účastníci uzavřeli 30. 11. 2017 a na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 400 000 Kč, žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr v 96 pravidelných měsíčních splátkách po 6 634,36 Kč, svou povinnost však nedodržoval a úvěr řádně nesplácel, žalobkyně tak ke dni 23. 11. 2018 odstoupila od smlouvy o úvěru a celý dluh se stal splatným.

3. Soud prvního stupně rozhodoval v pořadí druhým rozsudkem. Prvním rozsudkem ze dne 17. 12. 2020, č. j. 34 C 76/2020-37, žalobě v celém rozsahu vyhověl, tento rozsudek byl k odvolání žalovaného usnesením odvolacího soudu ze dne 15. 3. 2023, č. j. 28 Co 23/2022-86 zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí, a to s odkazem na nesprávný procesní postup soudu prvního stupně. Žalovaný jako cizí státní příslušník neměl od 11. 9. 2020 na území České republiky hlášen žádný platný druh pobytu, měl mu být proto ustanoven opatrovník jako účastníkovi neznámého pobytu. Opatrovník z řad advokátů byl žalovanému ustanoven až 17. 3. 2021 usnesením soudu prvního stupně č. j. 34 C 76/2020-49. Soud prvního stupně však v pořadí první rozsudek vyhlásil, aniž by žalovanému byla řádně doručena žaloba, a aniž by se žalovaný vzdal práva účasti na projednání věci, nebo by s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasil, jednalo se tak o jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci.

4. V pořadí druhém napadeném rozsudku soud prvního stupně dospěl ke zjištění, že mezi účastníky byla dne 30. 11. 2007 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytla žalobkyně ve prospěch účtu žalovaného částku 400 000 Kč, tuto částku žalovaný uhradil pouze částečně, když ke dni 28. 11. 2018 činil dluh na jistině 381 694,87 Kč. Uzavřenou smlouvu vyhodnotil jako absolutně neplatnou, neboť žalobkyně nedostála své zákonem stanovené povinnosti ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy nedostatečně posoudila úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Jako důvodný posoudil nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy dosud nesplacená jistina činila, jak výše uvedeno, dle soudu prvního stupně částku 381 694,87 Kč. Tato částka byla proto žalobkyni přiznána výrokem I. napadeného rozsudku. Ve zbytku byla ve výroku II. žaloba zamítnuta s odkazem na neplatná smluvní ujednání z absolutně neplatné smlouvy, kdy nedůvodný je tak nárok na smluvené poplatky z úvěru a smluvní úrok z úvěru. Nárok na úrok z prodlení z nesplacené jistiny soud prvního stupně vyhodnotil jako nedůvodný s odkazem na ustanovení § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy žalovaný se dosud nedostal s vrácením poskytnuté jistiny do prodlení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy po určení poměru úspěchu a neúspěchu žalobkyně s ohledem nejen na jistinu, ale i na požadované příslušenství dospěl k závěru, že žalobkyně byla úspěšná co do 55,7 % předmětu řízení a po zápočtu neúspěchu žalobkyně má tato právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 11,4 %, což z celkových nákladů řízení žalobkyně ve výši 64 448 Kč představuje částku 7 347 Kč. V napadeném rozsudku dále rozhodl o odměně ustanoveného opatrovníka žalovaného s odkazem na ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř., specifikoval úkony, které opatrovník v řízení do doby rozhodnutí soudu prvního stupně učinil, sazbu odměny a částku náhrad s tím, že celkem přiznal opatrovníkovi na odměně částku 43 826 Kč. V posledním výroku napadeného rozsudku rozhodl, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení, které dle něj představují přiznané náklady na odměnu opatrovníka.

5. Proti uvedenému rozsudku podal odvolání žalovaný prostřednictvím svého opatrovníka, a to pouze do výroku I., kterým bylo žalobě částečně vyhověno, a souvisejícího nákladového výroku III. Žalovaný své odvolání odůvodnil tím, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru, že žalobkyni náleží právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 381 694,87 Kč, kdy správně náleží žalobkyni pouze částka 353 567,85 Kč. Soud prvního stupně nesprávně vyšel ze zůstatku na jistině dle výpisu z úvěrového účtu, tato však nezohledňuje veškeré platby, které žalovaný vůči žalobkyni provedl, ale pouze ty úhrady, které žalobkyně započetla přímo na jistinu úvěru. Z výpisu z úvěrového účtu vyplývá, že celkem na splátkách žalovaný uhradil částku 46 432,15 Kč, pouze část těchto úhrad, a to částka ve výši 18 305,13 Kč, byla započtena na jistinu, pouze tuto částku odečetl soud prvního stupně od poskytnuté částky úvěru, měl však odečíst celou zaplacenou částku 46 432,15 Kč. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu co do částky 28 127,02 Kč zamítne. S ohledem na tuto změnu dojde i ke změně poměru úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve věci a je na místě změna výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Mimo uvedené, žalovaný poukázal na chybný výpočet soudu prvního stupně, pokud jde o vyjádření kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 7,9 % z jistiny ke dni vyhlášení napadeného rozsudku pro účely určení poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, kdy soud prvního stupně dospěl k nesprávnému výpočtu 131 764,17 Kč, správně je tato částka 139 588,87 Kč. Po správném vyjádření úspěchu žalobkyně ve věci dle správně vypočtené nevrácené jistiny ve smyslu odvolacích argumentů a opravě výpočtu u smluvního úroku, pak procesní úspěch žalobkyně představuje 51 % a neúspěch 49 %, na místě je tak rozhodnutí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Ohledně nákladů odvolacího řízení žalovaný navrhl, aby mu byly přiznány a vyplaceny ve prospěch státu.

6. Žalobkyně s odvoláním nesouhlasila, ve vyjádření k odvolání uvedla, že odvolací argumenty žalovaný netvrdil před soudem prvního stupně a jedná se tedy o nové skutečnosti, které protistrana uvádí po koncentraci řízení, neboť před soudem prvního stupně sice žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, nicméně ze zcela jiných důvodů, než kterými nyní argumentuje v podaném odvolání. Náklady řízení před soudem prvního stupně byly určeny správně, podle žalobkyně dále při vyjádření poměru úspěchu a neúspěchu ve věci nemělo být k příslušenství vůbec přihlédnuto.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

8. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým, sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

11. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho blyo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

12. Podle § 2993 věta prvá o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

13. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena výše popsaná úvěrová smlouva. Jednalo se o spotřebitelskou smlouvu, v níž žalobkyně vystupovala jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel, ve smyslu ustanovení § 1810 o. z. Na vztah účastníků musí být použita ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona).

14. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně (který v odvolacím řízení nebyl zpochybňován), pokud posoudil předmětnou úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou pro rozpor s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného při uzavření smlouvy, a to ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

15. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: historií úvěru a transakční historií. Z uvedených listin se potvrzují skutečnosti namítané v odvolání, vyplývá z nich, že splátky úvěru, které žalovaný hradil, byly započítávány jednak na jistinu, jednak na úroky a jednak na pojištění úvěru. Na jistinu byla započítána z uhrazených splátek celkem částka 18 305,13 Kč, tuto částku odečetl od poskytnutého úvěru soud prvního stupně. Částky, které žalovaný uhradil na úroky a na pojištění, však soud prvního stupně nesprávně na úhradu poskytnutého úvěru nezapočetl. Z historie úvěru vyplývá, že celková částka, kterou žalovaný na splátkách uhradil, představuje částku 46 432,15 Kč, tato částka měla být odečtena od poskytnutého úvěru ve výši 400 000 Kč a nevrácená jistina tak představuje částku 353 567,85 Kč, jak tvrdí žalovaný v odvolání. Námitka žalobkyně, že se jedná o skutečnost, kterou žalovaný nově tvrdí až v odvolání, není důvodná. Oběma listinami provedl dokazování soud prvního stupně a učinil z těchto listin nesprávný skutkový závěr, že žalovaný na poskytnuté jistině vrátil pouze částku 18 305,13 Kč. Tento nedostatek napravil odvolací soud tím, že zopakoval dokazování těmito listinami a učinil z nich správné skutkové závěry. Soud prvního stupně nesprávně nezapočetl na poskytnutý úvěr částku 28 127,02 Kč. V uvedeném smyslu tedy odvolací soud napadený rozsudek v napadené části prvního výroku změnil dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a žalobu co do částky 28 127,02 Kč zamítl.

16. Vzhledem k tomu, že došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud při vyjádření úspěchu a neúspěchu ve věci pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení počítal nejen s jistinou, ale kapitalizoval i požadované příslušenství v žalobě ke dni vyhlášení svého rozhodnutí, postupoval tak v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017). Žalobkyně žalobou po žalovaném požadovala jistinu ve výši 381 694,87 Kč, poplatky ve výši 150 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 12 253,56 Kč, úrok ve výši 7,9 % ročně z částky 381 694,87 Kč od 24. 11. 2018 do zaplacení, ten ke dni vyhlášení napadeného rozsudku představoval částku 139 588,87 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 381 844,87 Kč od 24. 11. 2018 do zaplacení, který ke dni vyhlášení napadeného rozsudku představoval částku 159 213,61 Kč, celkem tedy částku 692 900,91 Kč. Pokud se týká vyjádření požadovaného úroku 7,9 % ročně z částky 381 694,87 Kč od 24. 11. 2018 do zaplacení, který bylo třeba kapitalizovat ke dni vyhlášení napadeného rozsudku, pak soud prvního stupně v této části skutečně dospěl k nesprávnému výsledku 131 754,17 Kč, jak tvrdí odvolatel, správný výpočet činí částku 139 588,87 Kč. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 353 567,85 Kč a neúspěšná, co do částky 339 333,06 Kč, poměr úspěchu žalobkyně a neúspěchu žalovaného je tedy skutečně, jak tvrdí odvolatel, 51 % ku 49 %. Neúspěch žalovaného byl tak pouze v nepatrné části předmětu řízení, za takové situace je ve smyslu citovaného ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. na místě rozhodnutí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

17. Podle § 149 odst. 2 o. s. ř. zastupoval ustanovený advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení se § 224 odst. 1 o. s. ř. a shora citovaným ustanovením § 149 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení zcela procesně úspěšný, předmětem odvolacího řízení byla částka 28 127,02 Kč (do této částky směřovalo odvolání do výroku I. napadeného rozsudku). Je tak na místě uložit neúspěšné žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení, přičemž žalovaný, kterému byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je zastoupen ustanoveným advokátem a za takové situace je žalobkyně povinna nahradit náklady řízení žalovaného tím způsobem, že zaplatí státu náhradu hotových výdajů a odměnu advokáta za zastupování žalovaného v odvolacím řízení, které budou stanoveny samostatným usnesením soudu prvního stupně. Proto odvolací soud ve svém výroku III. rozhodl tak, že žalobkyně je povinna nahradit tyto náklady ve výši přiznané opatrovníkovi usnesením soudu prvního stupně, a to České republice na účet Městského soudu v Brně.

19. S ohledem na výše uvedené je na místě uvést, že výrok V. napadeného rozsudku, který ovšem nebyl napaden odvoláním, nebyl správný. Soud prvního stupně v něm rozhodl, že Česká republika – Městský soud v Brně nemá právo na náhradu odměny opatrovníka žalovaného. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně považuje náklady a odměnu ustanoveného opatrovníka za náklady státu, tyto náklady jsou ovšem náklady účastníka, jemuž byl opatrovník ustanoven, jak vyplývá z ustanovení § 149 odst. 2 o. s. ř. (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 109/2010).

20. Ve výroku IV. tohoto rozsudku uložil odvolací soud (ve smyslu § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích) žalobkyni zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši 1 407 Kč, dle výsledku řízení, neboť poplatková povinnost vznikla poplatníku (žalovanému), kterému soud v řízení ustanovil opatrovníka, a který tak poplatek z odvolání neplatil. Ve smyslu § 9 odst. 6 zákona o soudních poplatcích je třeba rozhodnout o uložení povinnosti zaplatit poplatek spolu s rozhodnutím, jimž se řízení končí.