28 Co 184/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátkou Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 43 020,76 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 8. 6. 2022, č. j. 111 C 30/2021-62, ve spojení s doplňujícím rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 2. 2024, č. j. 111 C 30/2021-81,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 21 342,26 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 14 978,58 Kč od 23. 6. 2021 do zaplacení, se 7,87% úrokem ročně z částky 29 210,51 Kč od 23. 6. 2021 do 16. 7. 2021, s 8% úrokem ročně z částky 21 678,50 Kč od 8. 6. 2022 do zaplacení, s 8,25% úrokem ročně z částky 29 210,51 Kč od 17. 7. 2021 do 7. 6. 2022 a s 8,25% úrokem ročně z částky 7 532,01 Kč od 8. 6. 2022 do zaplacení, a v III. výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 21 740,42 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 21 678,50 Kč od 23. 6. 2021 do zaplacení a s 0,25% úrokem ročně z částky 21 678,50 Kč od 8. 6. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu v rozsahu, v jakém se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky 21 342,26 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 14 978,58 Kč od 23. 6. 2021 do zaplacení a s úrokem nad 0,25 % ročně z částky 21 678,50 Kč od 8. 6. 2022 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Doplňujícím rozsudkem uložil soud žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni též 8,25% úrok z prodlení ročně z částky 61,92 Kč od 23. 6. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok) a zamítl žalobu v rozsahu, v jakém se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení 59,68% úroku ročně z částky 7 532,01 Kč od 23. 6. 2021 do 16. 7. 2021 a 8% úroku ročně z částky 7 532,01 Kč od 17. 7. 2021 do 7. 6. 2022 (II. výrok). Rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení spojených s vyhlášením doplňujícího rozsudku (III. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, a to do části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 21 342,26 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 14 978,58 Kč od 23. 6. 2021 do zaplacení, dále 7,87% úrok ročně z částky 29 210,51 Kč od 23. 6. 2021 do 16. 7. 2021, 8% úrok ročně z částky 21 678,50 Kč od 8. 6. 2022 do zaplacení, 8,25% úrok ročně z částky 29 210,51 Kč od 17. 7. 2021 do 7. 6. 2022 a 8,25% úrok ročně z částky 7 532,01 Kč od 8. 6. 2022 do zaplacení, a do III. výroku o náhradě nákladů řízení. Vyjádřila přesvědčení, že dostála svým povinnostem poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 105 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když jedno vyhotovení smlouvy obsahující všechny nezbytné informace poskytla žalovanému na pevném nosiči dat a nebyl zde proto důvod pro aplikaci § 110 odst. 1 tohoto zákona. Konkrétně zaslala smlouvu žalovanému na jeho e-mailovou adresu , e-mail, a dále uložila smlouvu do uživatelského účtu žalovaného na internetové stránce www.razdvapujcka.cz. S odkazem na preambuli ke směrnici EP a Rady 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011 o právech spotřebitelů se neztotožnila se závěrem soudu prvního stupně, že emailovou adresu nelze považovat za trvalý nosič dat, neboť i sám normotvůrce legislativy EU považuje elektronickou poštu, a tudíž i e-mailovou adresu (schránku) spotřebitele za trvalý nosič dat. Z uvedeného důvodu má žalobkyně nárok na zaplacení nové dlužné jistiny úvěru, smluvního úroku, smluvních pokut a nákladů vynaložených na vymáhání spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dodala, že v odvolacím řízení se nedomáhá přiznání původně požadované výše úroku 59,93 % ročně, ale pouze úroku ve výši 7,87 % ročně, jež byla běžnou úrokovou sazbou v době uzavření úvěrové smlouvy.

3. Žalovaný se k odvolání, které mu bylo doručeno dne 8. 8. 2022, nevyjádřil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se v žalobě, která byla soudu doručena dne 29. 12. 2021, domáhala po žalovaném zaplacení částky 36 719 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od 23. 6. 2021 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 6 301,76 Kč, 59,93% úroku ročně z částky 29 210,51 Kč od 23. 6. 2021 do 16. 7. 2021 a 8,25% úroku ročně z částky 29 210,51 Kč od 17. 7. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 80 870 Kč. Uvedla, že dne 1. 10. 2020 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru č. 9300205966, podle které žalovanému poskytla téhož dne peněžní prostředky ve výši 31 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem v nominální sazbě 59,93 % ročně v 36 měsíčních splátkách po 1 872 Kč, počínaje měsícem listopadem 2020 podle splátkového kalendáře. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů o příjmech a prohlášení žalovaného, z nichž žalobkyně zjistila, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Rovněž byla ověřena úvěrová historie žadatele o úvěr v databázích SOLUS a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Žalobkyně provedla tzv. scoring klienta, na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalobkyně prověřila, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný a zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek, žalobkyni uhradil na dluh jen částku 5 616 Kč dne 15. 1. 2021 a částku 3 744 Kč dne 16. 4. 2021. Žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy ve výši 1 996 Kč (za první, čtvrtou, šestou a sedmou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, po 499 Kč) a právo na zaplacení náhrady nákladů v souvislosti s prodlením podle bodu 6.2 smlouvy ve výši 1 200 Kč (200 Kč za první, druhou, čtvrtou, pátou, šestou a sedmou splátku, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení delším než 15 dnů). K předčasnému zesplatnění úvěru došlo dne 21. 6. 2021 podle bodu 6.3 smlouvy, když se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou šesté splátky (splatná dne 17. 4. 2021) po dobu 65 dnů. Ke dni zesplatnění se dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny ve výši 33 523,80 Kč, kterou byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Jestliže k úhradě nedošlo, vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny od 23. 6. 2021 do zaplacení. Požadovanou smluvní pokutu ve výši 6 301,76 Kč vypočetla žalobkyně k datu vyhotovení žaloby. Ve smlouvě bylo sjednáno, že úroky běží od data poskytnutí úvěru až do jeho skutečného vrácení. Žalobkyně proto uplatňuje úrok z úvěru od 23. 6. 2021 do 16. 7. 2021 z jistiny 29 210,51 Kč jen v nominální sazbě 59,93 % a od 17. 7. 2021 do zaplacení v sazbě 8,25 %, a to vše jen do výše 80 870 Kč (úrok byl limitován v bodu 2.2 smlouvy). Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem. Dospěl k závěru, že vztah mezi účastníky byl založen na základě platně a účinně uzavřené smlouvy o úvěru uzavřenou podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Žalobkyně řádně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet, což doložila kartou klienta, výpisem z účtu žalovaného o jeho přijmu kolem 31 000 Kč a dále výpisem z registru SOLUS a systému NRKI. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě a o její platnosti i s přihlédnutím k § 561 odst. 1 a § 562 odst. 1 o. z. neměl soud pochybnosti. Zdůraznil však, že zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje další požadavky, které musí věřitel při právním jednání se spotřebitelem dodržet, mimo jiné povinnost poskytnout spotřebiteli písemné vyhotovení smlouvy v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat. Žalobkyně dle svého tvrzení tuto povinnost splnila tím, že smlouvu v elektronické podobě zaslala na e-mail žalovaného a zároveň ji uložila na uživatelském účtu žalovaného na internetové stránce žalobkyně, kam má přístup výlučně žalovaný. Za trvalý nosič dat nemůže být považováno řešení, které neumožňuje spotřebiteli ověřit, zda informace v něm obsažené nebyly změněny. Uložení smlouvy na uživatelský účet žalovaného na internetové stránce žalobkyně není dostatečným způsobem, jak zajistit ochranu spotřebitele před případnou změnou smlouvy, když k takovému účtu má bezpochyby přístup i samotná žalobkyně. V souladu s eurokonformním výkladem nelze za trvalý nosič dat považovat ani e-mailovou adresu žalovaného. Žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou v § 110 odst. 1 z. s. ú., v důsledku čehož nelze přihlížet k ujednáním o jiných platbách sjednaných ve smlouvě (s výjimkou poskytnuté jistiny a zápůjční úrokové sazby), ačkoliv je smlouva platná. Na základě smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému částku 31 000 Kč, žalovaný zaplatil na jistinu pouze částku v celkové výši 9 360 Kč a zbývá mu uhradit 21 678,50 Kč. V této části soud žalobě vyhověl a s ohledem na prodlení žalovaného přiznal žalobkyni i úrok z prodlení v zákonné sazbě 8,25 % ročně z této částky od 23. 6. 2021 do zaplacení a úrok z dlužné jistiny úvěru v sazbě 0,25 % ročně v souladu s § 110 odst. 1 z. s. ú. od 8. 6. 2022 do zaplacení. Doplněním rozsudku pak soud přiznal žalobkyni 8,25% úrok z prodlení ročně z částky 61,92 Kč od 23. 6. 2021 do zaplacení, který je spojen s nezaplacenou novou jistinou úvěru. Ve zbývajícím rozsahu co do částky 21 342,26 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 14 978,58 Kč od 23. 6. 2021 do zaplacení, úroku nad 0,25 % ročně z částky 21 678,50 Kč od 8. 6. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 59,68 % ročně z částky 7 532,01 Kč od 23. 6. 2021 do 16. 7. 2021 a 8% úroku ročně z částky 7 532,01 Kč od 17. 7. 2021 do 7. 6. 2022 pak žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na téměř shodný procesní úspěch a neúspěch účastníků vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

7. V usnesení ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, Ústavní soud sice odmítl návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, avšak v odůvodnění poukázal na rozsudek SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, v níž SDEU rozhodl: „vnitrostátní soudy ... musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice" (bod 43). "Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem ... Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem" (bod 44). "Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem" (bod 45). "Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době" (bod 46)“. V řízení vedeném před Ústavním soudem se vláda ČR vyjádřila konstatováním, že ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem právě odkazem na rozsudek SDEU ve věci C-679/18. Z uvedených závěrů odvolací soud nadále vychází, poněvadž je již najisto postaveno, že se soudy z úřední povinnosti zabývají tím, zda věřitel před uzavřením smlouvy posoudil úvěruschopnost spotřebitele.

8. Odvolací soud proto podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin, a to karty klienta, výpisu záznamů z registru SOLUS, výpisu ze systému NRKI a výpisu z běžného účtu žalovaného za září 2020.

9. Podle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Mezi účastníky, žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným byla dne 1. 10. 2020 uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Jednalo se o spotřebitelskou smlouvu, v níž žalobkyně vystupovala jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel, ve smyslu ustanovení § 1810 o. z. Na vztah účastníků musí být použita ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona).

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. V žalobě byla obsažena tvrzení o způsobu prověření úvěruschopnosti žalovaného a k nim byly navrženy důkazy, které soud prvního stupně provedl a bez bližšího vysvětlení dospěl z provedených důkazů k závěru, že žalobkyně náležitě posuzovala schopnost žalovaného úvěr splatit. Odvolací soud s ohledem na shora prezentované závěry Ústavního soudu znovu zvažoval, zda smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným byla platná podle § 2395 a následujících o. z. za použití úpravy zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016. Podle údajů uvedených v kartě klienta poskytla žalobkyně žalovanému dne 1. 10. 2020 částku 31 000 Kč, z níž byla splacena částka 9 360 Kč. Jako zaměstnavatel žalovaného byla v této kartě uvedena společnost , právnická osoba, Z výpisu z běžného účtu žalovaného za měsíc září 2020 vyplývá, že dne 15. 9. 2020 byla na tento účet připsána od shora uvedeného zaměstnavatele výplata za srpen 2020 ve výši 31 700 Kč. Jednou z výdajových položek na účtu byla splátka půjčky , jméno FO, ve výši 2 329 Kč. Účet vykazoval počáteční zůstatek 12 365,56 Kč a konečný zůstatek 25 064,79 Kč. Podle výpisu z NRKI ze dne 1. 10. 2020 byla klientova smlouva hodnocena kódem 345 a spadá tak do kategorie menšího rizika. Z výpisu z registru SOLUS vyplývá, že žalovaný neměl nesplacený dluh po splatnosti.

14. Odvolací soud vychází z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v jehož odůvodnění bylo uvedeno, že „…na základě výše uvedeného učinil dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“15. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: , právnická osoba, . Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“16. Nejvyšší soud ČR rovněž v jednom z nedávných rozsudků ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 656/2024, dovodil, že poskytovatelka úvěru s odbornou péčí náležitě neověřila schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách v situaci, kdy sice zjistila její příjmy, avšak neverifikovala její pravidelné měsíční výdaje. Požadavek posuzování úvěruschopnosti dlužníka předpokládá ověřit údaje, které věřitel získal od dlužníka. Citovaný rozsudek taktéž odkázal na závěry Nejvyššího soudu ČR, podle nichž dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet., v němž byl přijat závěr (rozsudek ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

17. Po zopakovaném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně neposoudila řádně a dostatečně úvěruschopnost spotřebitele podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Spokojila se pouze s doloženým příjmem 31 700 Kč za měsíc září 2020 a provedla lustraci v systému SOLUS, kde nebyly k osobě žalovaného vedeny žádné údaje, a dle výpisu z NRKI byla předmětná smlouva hodnocena jako menší riziko. Z žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by žalobkyně jakkoliv zkoumala výdajovou stránku žalovaného, že by od žalovaného zjišťovala a prověřovala informace o výdajích pravidelně vynakládaných na bydlení, které zpravidla představují základní a zároveň často nejvyšší položku pravidelných výdajů žadatele o úvěr, dále na případné splátky úvěrů a na ostatní výdaje. Přesto úvěr doporučila ke schválení a žalovanému na jeho účet vyplatila částku 31 000 Kč.

18. Jestliže žalobkyně s ohledem na citovanou judikaturu nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného, lze uzavřít, že smlouva uzavřená mezi účastníky je podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, neplatná. Žalovaný by byl podle citovaného ustanovení povinen vrátit žalobkyni pouze dosud neuhrazenou jistinu ve výši 21 640 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši podle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ohledně nároku uplatněného nad tuto částku s příslušenstvím však již soud prvního stupně žalobě vyhověl pravomocným I. výrokem napadeného rozsudku ve spojení s I. výrokem doplňujícího rozsudku, proti kterým žádný z účastníků nepodal odvolání. Ve zbylém rozsahu je žaloba nedůvodná, proto odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil napadenou část II. výroku rozsudku ve spojení s II. výrokem doplňujícího rozsudku.

19. Odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil i věcně správný III. výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení s tím, že rozhodnuto bylo podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; procesní úspěch obou účastníků i s přihlédnutím k příslušenství kapitalizovanému k datu vyhlášení rozsudku prvního stupně byl poměrně stejný (úspěch žalobkyně 47,70 %, úspěch žalovaného 52,30 %), proto soud prvního stupně správně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.; odvolatelka nebyla v řízení úspěšná, avšak žalovanému náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.