28 CO 196/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň JUDr. Evy Gregorové a Mgr. Jitky Múčkové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa o zaplacení částky 82 708,02 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. října 2021, č. j. 36 C 190/2021-73,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. a III. výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 70 148 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 12 560,02 Kč, 10,99% úrok ročně z částky 74 069,49 Kč od [datum] do [datum], 8,25% úrok ročně z částky 74 069,49 Kč od [datum] do zaplacení, 8,25% úrok z prodlení ročně z částky 80 371,73 Kč od [datum] do [datum] a z částky 10 223,73 Kč od [datum] do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 14 765 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (III. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, a to do II. a III. výroku. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že nevyhodnotila řádně a s odbornou péčí úvěruschopnost žalované ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalovaná v úvěrové žádosti deklarovala, že je svobodná a bezdětná a její čistý měsíční příjem ze zaměstnání činí 20 000 Kč. Příjem žalované byl ověřen prostřednictvím výpisů z jejího bankovního účtu za období od února do dubna 2020. Žalovaná v žádosti uvedla měsíční výdaje 4 000 Kč, které byly verifikovány prostřednictvím jejich porovnání s normativními náklady na bydlení a životním minimem. Platby na další závazky klienta byly zjišťovány prostřednictvím úvěrových registrů NRKI/BRKI. Žalovaná v době jednání o uzavření předmětné smlouvy o úvěru měla pět závazků z osobních úvěrů a jeden závazek ze spotřebního úvěru se splátkami v celkové výši 7 054 Kč měsíčně. Po zohlednění verifikovaných příjmů a výdajů, kdy na výdajové straně žalobkyně počítala s částkou 8 732 Kč odpovídající součtu normativních nákladů na bydlení a životního minima, byla stanovena disponibilní částka 4 122 Kč, která převyšuje měsíční splátku poskytnutého úvěru ve výši 1 426 Kč. Přitom ekonomický model, který vyhodnocuje úvěruschopnost klienta, stanovil disponibilní příjem nižší, než klientem deklarovaný (16 000 Kč). Žalobkyně, která má za to, že dostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované, navrhla, aby odvolací soud napadený II. výrok rozsudku změnil a žalobě vyhověl.

3. Žalovaná se k odvolání, které jí bylo doručeno dne [datum], nevyjádřila.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba] [anonymizováno], se v žalobě, která byla soudu doručena dne [datum], domáhala po žalované zaplacení částky 82 708,02 Kč s 10,99% úrokem ročně z částky 74 069,49 Kč od [datum] do [datum], s 8,25% úrokem ročně z částky 74 069,49 Kč od [datum] do zaplacení a s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 80 371,73 Kč od [datum] do zaplacení. Uvedla, že dne [datum] byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] podle které žalované poskytla peněžité prostředky ve výši 75 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit úvěr společně s úrokem v sazbě 10,99 % ročně, s poplatkem za zprostředkování úvěru ve výši 1 500 Kč a pojistným v měsíčních splátkách po 1 426 Kč. Dne [datum] došlo k předčasnému zesplatnění úvěru, když se žalovaná ocitla v prodlení s úhradou dvou splátek za sebou. Ke dni zesplatnění činila dosud nezaplacená jistina úvěru 74 069,49 Kč, neuhrazený poplatek za zprostředkování úvěru 495,51 Kč, smluvní pokuta 2 000 Kč, dlužné pojistné 348 Kč a úrok 3 458,73 Kč. Žalobkyně požadovala ode dne následujícího po zesplatnění pokračující úroky a úroky z prodlení z neuhrazené jistiny navýšené o úrok a smluvní pokutu. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě údajů a podkladů, které poskytla žalovaná a žalobkyně tyto informace ověřila za použití nezávisle ověřitelných zdrojů. Primárním podkladem pro ověření příjmů žadatele jsou výpisy z bankovního účtu. Deklarované výdaje žalobkyně porovnala s normativními náklady na bydlení a s částkou životního minima a ohledně případných dalších závazků žalované žalobkyně vycházela z tvrzení žalované a čerpala rovněž informace z dostupných bankovních a nebankovních registrů, insolvenčního rejstříku a registru SOLUS. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, po celou dobu řízení zůstala nečinná.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci odvoláním napadeným rozsudkem. Uvedl, že se zabýval, zda žalobkyně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované. Byť si zajistila dostatečné podklady k posouzení schopnosti žalované úvěr splácet (údaje vyplývající z výpisů z účtu za období od [datum] do [datum]), tyto nevyhodnotila s odbornou péčí ve smyslu § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Pokud by tak učinila, nemohla by žalované poskytnout úvěr ve výši 75 000 Kč v situaci, kdy, jak se z výpisů z jejího účtu podává, přinejmenším od února 2020 byla schopna hradit své výdaje a splácet své dluhy jen díky postupnému zadlužování se. Žalovaná v době poskytnutí úvěru splácela dalších šest úvěrů. Přestože žalované byly dne [datum] a [datum] vyplaceny na účet dva úvěry ve výši 60 000 Kč, v okamžiku, kdy dne [datum] žádala o úvěr u žalobkyně a předkládala jí výpis z účtu, tento vykazoval záporný zůstatek. Je evidentní, že výdaje převyšovaly její příjmy, a to tak výrazně, že je byla schopna pokrýt úvěrem ve výši 120 000 Kč jen krátkodobě, a proto žádala o další úvěr ve výši 75 000 Kč. Žalovaná se postupně zadlužovala, což zavdávalo důvod k pochybnostem, že jakmile již nedosáhne na další úvěr, nebude schopna své dluhy splácet, což se také v létě 2020 stalo, neboť žalovaná naposledy řádně uhradila splátku za červenec 2020. Vzhledem k tomu soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované. Smlouvu uzavřenou mezi účastníky je nutno považovat za absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalovaná je povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 75 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, z níž již zaplatila 4 852 Kč a zbývá jí uhradit 70 148 Kč. V tomto rozsahu soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení v zákonné sazbě s tím, že mezi stranami nedošlo ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru k dohodě o době splatnosti„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“, proto je nutno vyjít z úpravy obsažené v § 1958 odst. 2 občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“) a za den splatnosti považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění. Žalovaná byla k úhradě dlužné jistiny vyzvána výzvou ze dne [datum], a to ve lhůtě do 30 od jejího doručení, přičemž takto stanovená lhůta k plnění uplynula dne [datum] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; v řízení částečně úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly ve výši 24 608,50 Kč, z níž žalobkyni přísluší 60 % (14 765 Kč) podle poměru jejího úspěchu ve věci. Náklady řízení žalobkyně představuje zaplacený soudní poplatek 3 963 Kč a náklady zastoupení advokátem (odměna za tři a půl úkonu právní služby po 4 300 Kč v souvislosti s přípravou a převzetím zastoupení, zasláním jednoduché výzvy k plnění, podáním žaloby a účastí na jednání soudu podle § 11 odst. 1, 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., hotové výdaje 1 200 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrada za promeškaný čas ve výši 50 % z 4× 100 Kč podle § 14 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. za 4 započaté půlhodiny strávené na cestě k jednání soudu, náhrada jízdních výdajů ve výši 50 % z částky 1 225 Kč za cestu k jednání z [obec] do [obec] a zpět (170 km) vozidlem [anonymizováno] [registrační značka] s kombinovanou spotřebou 10,1 l /100 km při ceně benzinu 27,80 Kč/litr a sazbě základní náhrady 4,40 Kč/km podle vyhlášky č. 589/2020 Sb. a náhrada 21% DPH ve výši 3 583 Kč z přiznané odměny a náhrad). Náhradu za promeškaný čas a jízdné přiznal soud žalobkyni v rozsahu 50 %, neboť přijela ke dvěma soudním jednáním (sp. zn. 36 C 190/2021 a 36 C 193/2021).

7. V usnesení ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, Ústavní soud sice odmítl návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, avšak v odůvodnění poukázal na rozsudek SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, v níž SDEU rozhodl:„ vnitrostátní soudy... musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice" (bod 43). "Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem... Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem" (bod 44). "Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem" (bod 45). "Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době" (bod 46)“. V řízení vedeném před Ústavním soudem se vláda ČR vyjádřila konstatováním, že ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem právě odkazem na rozsudek SDEU ve věci C -679/18. Z uvedených závěrů odvolací soud nadále vychází, poněvadž je již najisto postaveno, že soudy z úřední povinnosti posuzují, zda věřitel před uzavřením smlouvy posoudil úvěruschopnost spotřebitele.

8. Odvolací soud proto podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: osobní informace o žalované, výčet příjmů a výdajů klienta, listiny označené jako [anonymizováno] – [anonymizována dvě slova], výpisu z běžného účtu žalované s disponibilním zůstatkem k datu [datum] a výpisů z běžného účtu žalované za období od [datum] do [datum] a za měsíce leden až červen roku 2020.

9. Podle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Mezi účastníky, žalobkyní jako úvěrující a žalovanou jako úvěrovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru podle citovaného ustanovení občanského zákoníku. Jednalo se o spotřebitelskou smlouvu, v níž žalobkyně vystupovala jako podnikatel a žalovaná jako spotřebitel ve smyslu ustanovení § 1810 o. z. Na vztah účastníků musí být použita ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona).

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. V žalobě byla obsažena tvrzení o způsobu prověření úvěruschopnosti žalované a k nim byly navrženy důkazy, které soud prvního stupně provedl a dospěl k závěru, že žalobkyně odborně neposoudila schopnost žalované úvěr splácet. Odvolací soud s ohledem na shora prezentované závěry Ústavního soudu a na námitky odvolatelky znovu posuzoval, zda smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou byla platná podle § 2395 a následujících o. z. za použití úpravy zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od 1. 12. 2016).

14. Odvolací soud vychází z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v jehož odůvodnění bylo uvedeno, že„ …na základě výše uvedeného učinil dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ 15. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 16. Po zopakovaném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně neposoudila řádně úvěruschopnost spotřebitele podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Spokojila se pouze s deklarovaným a ověřeným příjmem žalované. Nezkoumala však vůbec výdaje žalované, které dle jejího prohlášení činily 4 000 Kč, z toho u nákladů na bydlení nebyla uvedena částka žádná, přičemž tyto náklady zpravidla představují základní a zároveň často nejvyšší položku pravidelných výdajů žadatele o úvěr. K tomu se přidává zjištění soudu prvního stupně (potvrzené opakovaným provedením důkazů na jednání odvolacího soudu) o tom, že žalovaná v době poskytnutí úvěru splácela dalších šest úvěrů a že zůstatek na jejím účtu ke dni podání žádosti o předmětný úvěr byl záporný, přestože jí byl v období od [datum] do [datum] vyplacen dvakrát úvěr, každý v částce 60 000 Kč Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně má za to, že žalobkyně měla informace a podklady o existenci dalších závazků žalované, přesto je řádně a s odbornou péčí nevyhodnotila a poskytla žalované předmětný úvěr ve výši 75 000 Kč. Žalobkyně do výdajů žalované dále zahrnula částku životního minima určeného ze statistických údajů a částku normativních nákladů na bydlení, z nichž však nelze také zjistit nic o skutečných pravidelných výdajích žalované, proto je třeba tyto údaje doplnit individuálními zjištěními o nákladech žalované osoby na její domácnost a na její základní potřeby, které sice byly deklarovány v žádosti o úvěr, ale bez jakékoli bližší specifikace. Všechny shora popsané skutečnosti měly u žalobkyně vzbudit objektivní pochybnosti o správnosti výše výdajů žalované. S ohledem na neúplně zjištěné výdaje nebylo následně ani možné provést jejich porovnání a stanovit, zda je v možnostech žalované požadovaný úvěr splatit.

17. Jestliže žalobkyně s ohledem na citovanou judikaturu nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované, dospěl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, neplatná. Žalovaná byla pravomocným I. výrokem napadeného rozsudku zavázána vrátit žalobkyni částku 70 148 Kč (nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru jako ustanovení speciálního k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení upravené v § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění) s úrokem z prodlení v zákonné výši ode dne následujícího po uplynutí lhůty stanovené ve výzvě k plnění ze dne [datum]. Ve zbylém rozsahu nebyla žaloba důvodná, proto odvolací soud podle § 219 o. s. ř. odvoláním napadený zamítavý II. výroku rozsudku soudu prvního stupně potvrdil.

18. Odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil i věcně správný výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, na jehož odůvodnění, které bylo opakováno shora, pro stručnost odkazuje.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.; odvolatelka nebyla v řízení úspěšná, avšak žalované náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.