28 Co 3/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 16 868,89 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2023, č. j. 116 C 98/2023-25

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 4 146 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta , tituly před jménem, , Anonymizováno, , tituly za jménem, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 9 380 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), dále zamítl žalobu, pokud se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 4 080 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 375 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 405 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 26,43 % ročně z částky 12 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, částky 3 408,89 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 848 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 131,87 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 868,89 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a úroku ve výši 25,14 % ročně z částky 4 868,89 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení celkem částky 16 868,89 Kč s příslušenstvím z titulu dvou nesplacených úvěrů, které žalované byly poskytnuty na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 25. 2. 2019 a ze dne 2. 7. 2019. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena 25. 2. 2019 smlouva o spotřebitelském úvěru pod č. 141039498 (smlouva č. 1), na základě které byl žalované poskytnut v hotovosti úvěr ve výši 6 000 Kč, tento se žalovaná zavázala splatit ve formě 60-ti týdenních splátek po 180 Kč celkovou částkou 10 800 Kč. Na úvěr zaplatila žalovaná celkem částku 4 540 Kč, dále již řádně nesplácela. Dne 2. 7. 2019 uzavřel právní předchůdce žalobkyně se žalovanou další smlouvu o spotřebitelském úvěru pod č. 1401122278 (smlouva č. 2), na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 12 000 Kč s tím, že částka ve výši 4 062 Kč bude použitá na úhradu dříve poskytnutého úvěru na základě smlouvy č. 1401059283 a zbývající částka ve výši 7 938 Kč bude žalované v hotovosti vyplacena. Celkovou částku úvěru se žalovaná zavázala splácet v 60-ti týdenních splátkách ve výši 360 Kč celkovou částkou 21 600 Kč. Na úvěr zaplatila žalovaná celkem částku 2 080 Kč, dále již řádně nesplácela. Soud prvního stupně uzavřel, že při sjednání obou smluv o úvěru právní předchůdce žalobkyně nepostupoval s odbornou péčí, když dostatečně neposoudil schopnost žalované poskytnuté úvěry splácet, z toho důvodu jsou obě smlouvy s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 a 588 o. z. jako absolutně neplatné. Uznal právo žalobkyně vymáhat pohledávku z bezdůvodného obohacení s odkazem na ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, když pohledávka byla postoupena z původního věřitele na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Ze smlouvy č. 1 přisoudil žalobkyni částku 1 460 Kč s odůvodněním, že dle smlouvy byla poskytnuta částka 6 000 Kč a žalovaná uhradila částku 4 540 Kč. Ze smlouvy č. 2 přiznal žalobkyni částku 7 920 Kč s odůvodněním, že žalované byl poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaná uhradila částku ve výši 2 080 Kč. Celkem tak žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na bezdůvodném obohacení částku 9 380 Kč. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s odůvodněním, že žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná při zohlednění předmětu řízení včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, právo na částečnou náhradu nákladů řízení by měla žalovaná, které však v řízení žádné náklady nevznikly.

3. Proti uvedenému rozsudku podala odvolání žalobkyně, a to pouze do výroku II. co do částky 2 000 Kč. Žalobkyně odvoláním nebrojila proti právnímu závěru soudu prvního stupně o neplatnosti obou úvěrových smluv. Odvolání směřuje do částky ve výši 2 000 Kč nepřiznané na bezdůvodném obohacení ze smlouvy č.

2. Soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že žalované byl ze smlouvy č. 2 poskytnut úvěr pouze 10 000 Kč, přičemž zárovněň (a v rozporu s uvedeným závěrem) v napadeném rozsudku ze smlouvy č. 2 správně konstatoval zjištění, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 2. 7. 2019 byl žalované poskytnut úvěr ve výši 12 000 Kč. Po částečné úhradě ve výši 2 080 Kč tak má žalobkyně z neplatné smlouvy č. 2 nárok na bezdůvodné obohacení ve výši 9 920 Kč. Ze smlouvy č. 1 přiznal soud prvního stupně správně částku 1 460 Kč (6 000 Kč minus 4 540 Kč). Žalobkyně navrhla odvolacímu soudu, aby rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II. změnil tak, že žalovaná bude povinna zaplatit žalobkyni částku 2 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku včetně náhrady nákladů odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

5. Odvolací soud se nezabýval nároky ze smlouvy č. 1, které nebyly předmětem odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými zjištěními ze smlouvy č. 2, které soud prvního stupně učinil a shrnul v odůvodnění v odst. 6 a 7. , tedy, že na základě uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 2. 7. 2019 byl žalované poskytnut úvěr celkem ve výši 12 000 Kč, kdy účastníci smlouvy se výslovně dohodli tak, že část spotřebitelského úvěru byla použita ke splacení dříve poskytnutého úvěru (žalované) na základě smlouvy č. 1401059283 ve výši 4 062 Kč a zbývající částka 7 938 Kč byla žalované vyplacena v hotovosti při podpisu smlouvy. Na svůj dluh žalovaná uhradila celkem částku 2 080 Kč. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování předmětnou smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 2. 7. 2019, ze které výše uvedené skutečnosti nepochybně vyplývají. Soud prvního stupně následně chybně, v rozporu se svým výše uvedeným skutkovým zjištěním, uzavřel, že žalované byl ze smlouvy č. 2 poskytnut úvěr pouze ve výši 10 000 Kč. Pohledávka za žalovanou z předmětné smlouvy byla na žalobkyni převedena původním věřitelem smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7.1.2022 (v podrobnostech viz odst. 8. odůvodnění napadeného rozsudku).

6. Podle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena úvěrová smlouva. Jednalo se o spotřebitelskou smlouvu, v níž právní předchůdce žalobkyně vystupoval jako podnikatel a žalovaná jako spotřebitel ve smyslu ustanovení § 1810 o. z. Na vztah účastníků musí být použita ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona).

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Odvolací soud se rovněž ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že předmětná smlouva je absolutně neplatná z důvodu, že žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy řádně neposoudila úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, pro stručnost odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku (odst. 20 - 22), přičemž tento závěr odvolatelka nezpochybňovala.

11. Správný je rovněž závěr, že žalovaná je povinna ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni dosud neuhrazenou jistinu. V tomto směru je třeba přisvědčit odvolání žalobkyně, že ze smlouvy č. 2 činí nesplacená jistina částku 9 920 Kč, jak vyplývá z provedeného dokazování (viz výše odst. 5), soud prvního stupně při výpočtu bezdůvodného obohacení ze smlouvy č. 2 nesprávně dospěl k částce o 2 000 Kč nižší, tedy k částce 7 920 Kč.

12. S ohledem na shora uvedené odvolací soud ve smyslu § 220 odst. 1 písm. a) rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 000 Kč.

13. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.), podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Převážně procesně úspěšná v řízení před soudem prvního stupně zůstala žalovaná. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu ve věci je třeba zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). S odkazem na citovanou judikaturu odvolací soud hodnotil míru úspěchu stran v projednávané věci, přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně a uzavírá, že žalobkyně se žalobou po žalované domáhala zaplacení celkem částky 35 637,17 Kč, úspěšná byla co do částky 11 380 Kč, což představuje úspěch ve výši 31 %. Právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně by tak příslušelo žalované, co do míry jejího úspěchu ve věci, žalované však žádné náklady řízení nevznikly, proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy plně procesně úspěšná byla v odvolacím řízení žalobkyně a má tak právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Tyto představují zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč a náklady na právní zastoupení vypočtené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to odměna za dva úkony právní služby (sepis odvolání, účast u jednání dle § 11 odst. 1 písm. d), g) citované vyhlášky) po 1 000 Kč (§ 8 odst. 1 ve spojení s § 7 citované vyhlášky při tarifní hodnotě 2 000 Kč), dva režijní paušály po 300 Kč ve smyslu § 13 odst. 4 citované vyhlášky a 21 % DPH ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 546 Kč, celkem 4 146 Kč.