28 Co 31/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a JUDr. Radky Semelové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 38 883,28 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 11. 2024, č. j. 4 C 189/2024-156,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 14,75% úrok z prodlení ročně z částky 23 856,40 Kč od 28. 2. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 14,75% úrok z prodlení ročně z částky 23 856,40 Kč od 25. 1. 2024 do 27. 2. 2024, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 5 743,80 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta Jméno advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 23 856,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 026,88 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 632,12 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 552,82 Kč, úroku 11,5 % ročně z částky 35 809,28 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení 14,75 % ročně z částky 35 809,28 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze do části II. výroku, v níž soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 14,75% úrok z prodlení ročně z částky 23 856,40 Kč od 25. 1. 2024 do zaplacení a do souvisejícího III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podala odvolání žalobkyně. Vyjádřila nesouhlas se závěry soudu prvního stupně, jenž žalobkyni s odkazem na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, nepřiznal úrok z prodlení. Namítla, že žalovaný v řízení netvrdil ani jinak neprokázal nemožnost splatit žalovaný dluh a také nikterak neprokázal své majetkové poměry. Soud prvního stupně porušil princip rovnosti stran, když procesní pasivitu žalovaného suploval tím, že do řízení vnesl tvrzení ve prospěch žalovaného, přestože neměl žádné povědomí o majetkové situaci žalovaného. Žalobkyně má podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nárok na zákonný úrok z prodlení z částky 23 856,40 Kč od 25. 1. 2024, tj. ode dne následujícího po zesplatnění úvěru, ke kterému došlo 24. 1. 2024, až do zaplacení. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně změnil a žalobě i v tomto rozsahu vyhověl.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně, které mu bylo doručeno dne 30. 1. 2025, nevyjádřil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se v žalobě, která byla soudu doručena dne 17. 4. 2024, domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 38 883,28 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 632,12 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 552,82 Kč, 14,75% zákonného úroku z prodlení ročně z částky 35 809,28 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení a 11,5% úroku ročně z částky 35 809,28 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 2. 12. 2021. Na základě této smlouvy byl žalovanému úvěr ve výši 68 000 Kč. Žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto žalobkyně ke dni 24. 1. 2024 úvěr zesplatnila. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení před soudem prvního stupně byla nečinný.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění dospěl k závěru, že žalobkyně porušila svou zákonnou povinnost podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovaným jako spotřebitelem nedostatečně posoudila jeho úvěruschopnost. Vycházela pouze z kusých a neověřených údajů, přestože z výpisů účtu bylo zřejmé, že žalovaný dlouhodobě hospodaří „od nuly k nule“, má často záporné zůstatky, jeho výdaje převyšují příjmy a splácení běžných potřeb řeší řetězením úvěrů, včetně dvou předchozích úvěrů od téže žalobkyně. O způsobu, jakým byla prověřována úvěruschopnost žalovaného, svědčí také to, že od podání žádosti o poskytnutí úvěru do okamžiku uzavření předmětné smlouvy uplynulo méně než deset minut, což je velmi krátká doba na to, aby žalobkyně mohla detailně prozkoumat historii pohybu peněžních prostředků na běžném bankovním účtu žalovaného. Z těchto důvodů soud shledal smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou s důsledky uvedenými v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Poskytnutím finančního plnění z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného, které je povinen vydat. Žalovanému byla poskytnuta částka 68 000 Kč, dosud vrátil 44 143,60 Kč a je tak povinen zaplatit žalobkyni částku 23 856,40 Kč. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy vede ke ztrátě nároku na zaplacení smluvních úroků, poplatků a pojištění navázaného na předmětný úvěr, proto soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, zamítl i nárok na zaplacení úroku z prodlení s odůvodněním, že žalovaný se do prodlení doposud nedostal a současně, že přiznání úroku z prodlení by bylo v rozporu s principem poctivosti a ochrany slabší strany. Jelikož se žalovaný v řízení nevyjádřil, nebylo možno posoudit, jaká je doba přiměřená možnostem žalovaného ke splacení dluhu. Proto soud rozhodl v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. a uložil žalovanému povinnost zaplatit přisouzenou částku 23 856,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na poměr úspěchu stran v tomto sporu, který byl dle soudu zásadně stejný, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

7. Předmětem odvolacího řízení bylo posouzení otázky, zda žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení z nevrácené jistiny úvěru. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru z důvodu nesplnění povinnosti věřitele před uzavřením této smlouvy řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně proti tomuto právnímu závěru v podaném odvolání ani nebrojila.

8. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: smlouvy o úvěru ze dne 2. 12. 2021, výzvy k okamžitému splacení dluhu ze dne 6. 12. 2023 s kopií vrácené obálky s poznámkou „nevyzvednuto“ a předžalobní upomínky ze dne 20. 2. 2024 s poštovním podacím archem z téhož dne, z nichž vyplynulo, že žalovaný ve smlouvě o úvěru uvedl adresu svého pobytu adresa. Výzva k okamžitému splacení dluhu, datovaná dne 6. 12. 2023 však byla žalovanému zasílána na adresu adresa a jako nevyzvednutá se vrátila zpět odesílateli. Výzvou k plnění ze dne 20. 2. 2024, která byla téhož dne podána poště k doručení na adresu adresa, byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu z předmětné úvěrové smlouvy, vyčísleného částkou v celkové výši 42 433,77 Kč, nejpozději do 27. 2. 2024. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

10. Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za to, že v návaznosti na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je namístě posoudit nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., který je ustanovením speciálním k obecné úpravě bezdůvodného obohacení v § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“). Postihem věřitele, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost věřitele, v důsledku čehož je smlouva o úvěru absolutně neplatná, je ve smyslu § 87 shora citovaného zákona ztráta zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Bezdůvodné obohacení představuje v daném případě rozdíl mezi částkou 68 000 Kč, která byla žalovanému z neplatné smlouvy o úvěru poskytnuta, a částkou 44 143,60 Kč, kterou žalovaný žalobkyni dosud vrátil. Z citovaného ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak vyplývá povinnost dlužníka vrátit zbytek dlužné jistiny úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Při určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ je dle názoru odvolacího soudu důležité, zda je ve smyslu § 87 odst. 2 tohoto zákona o tuto dobu plnění spor a kdy tu naopak spor není, přitom je třeba při posuzování této otázky respektovat princip rovnosti stran před soudem a kontradiktornosti řízení. Na pojem „spor“ je nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita žalovaného „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V poměrech posuzované věci žalovaný v řízení před soudem prvního stupně ani v době před zahájením řízení tento spor o přiměřenou dobu plnění nenastolil, neboť byl po celou jeho dobu zcela nečinný. Návrh na určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ podle § 87 odst. 2 citovaného zákona mohou u soudu vnést obě strany, věřitel i spotřebitel. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení získané na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, však prospívá právnímu postavení spotřebitele, protože prodlužuje splatnost odpovídající pohledávky věřitele. Je to tedy spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit tento dluh, a k těmto tvrzením navrhnout důkazní prostředky. Taková skutková tvrzení vycházejí ze subjektivních poměrů, jež jsou známy spotřebiteli, avšak věřitel je zpravidla nezná. Skutkové zjištění, že není přiměřené možnostem spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu nebo v delším čase určeném věřitelem, musí vyplývat z výsledků dokazování nebo jinak v řízení procesně přípustným způsobem vyjít najevo a není na soudu, aby bez podkladů ve zjištěném skutkovém stavu hodnotil možnosti spotřebitele splnit tento dluh na základě vlastních domněnek (v podrobnostech viz JÄGER, Marek. Záhada splatnosti pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Právní rozhledy, 2022, č. 23-24, s. 808-812). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný, než on sám nedisponuje potřebnými informacemi týkajícími se jeho majetkových poměrů a jeho schopnosti předmětný dluh splácet. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel, jenž musí své právo aktivně u věřitele uplatnit a tím „spor“ vyvolat. Lze si jen těžko představit, že by soud měl, např. v případě zcela pasivního dlužníka, v řízení bez dalšího (bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny. V daném případě žalovaný nesdělil žádné informace ohledně svých poměrů v době, kdy byl žalobkyní vyzván k plnění; žádné skutečnosti v tomto směru netvrdil ani v řízení před soudem prvního stupně, a spor o to, zda doba k plnění uvedená žalobkyní v její výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak vyvolán nebyl.

12. V kontextu shora uvedených skutečností se proto odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení s plněním svého dluhu a že žalobkyni z tohoto důvodu nenáleží nárok na zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny. Absentuje-li spor mezi účastníky o přiměřenou dobu plnění podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb., je tak při posouzení otázky prodlení dlužníka a na ně vázaný vznik nároku na zaplacení úroku z prodlení třeba vyjít z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě podle obecných ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. Odvolací soud dospěl k závěru, že za takovou výzvu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení) lze v projednávané věci považovat až předžalobní upomínku ze dne 20. 2. 2024, neboť výzva k okamžitému splacení dluhu ze dne 6. 12. 2023, od níž žalobkyně odvozuje počátek prodlení žalovaného, byla žalovanému doručována na adresu v adresa, která je adresu odlišnou od adresy žalovaného uvedené ve smlouvě o úvěru (adresa), navíc tato poštovní zásilka byla jako nevyzvednutá vrácena zpět odesílateli, proto není možné bez jakékoliv pochybnosti konstatovat, že se dostala do sféry adresáta. Předžalobní upomínka jako výzva k vydání bezdůvodného obohacení, zasílaná na žalovaným uvedenou adresu adresa, byla podána dne 20. 2. 2024 poště k přepravě; při úvaze, že tato listina jako jednostranné hmotněprávní jednání se mohla do tří pracovních dnů ode dne jejího odeslání dostat do sféry dispozice adresáta, pak s ohledem na žalobkyní požadovanou úhradu dluhu do 27. 2. 2024 byl žalovaný od data 28. 2. 2024 v prodlení a žalobkyni vzniklo podle § 1970 o. z. právo požadovat po žalovaném vedle plnění i úrok z prodlení, jehož výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

13. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 14,75% úrok z prodlení ročně z částky 23 856,40 Kč od 28. 2. 2024 do zaplacení. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud určil třídenní lhůtu k plnění, a to s ohledem na výši plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, jakož i délku prodlení žalovaného, přičemž neshledal žádný důvod stanovit lhůtu k plnění delší či stanovit plnění ve splátkách. Zbývající odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení 14,75% úroku z prodlení ročně z částky 23 856,40 Kč od 25. 1. 2024 do 27. 2. 2024, pak odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

14. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanoveni § 142 odst. 2 o. s. ř. Při hodnocení míry úspěchu stran v projednávané věci odvolací soud v souladu s judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017) přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (14. 11. 2024), a dospěl k závěru, že ve poměr procesního úspěchu a neúspěchu obou účastníků je téměř stejný. Proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Vyšel z hodnoty žalované pohledávky ve výši 7 346,13 Kč, představující odvoláním žalobkyně požadovaný úrok z prodlení kapitalizovaný k datu vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (24. 2. 2026). Z této částky bylo žalobkyni přiznáno 7 018,35 Kč, což odpovídá 95,5 % celkového odvoláním požadovaného nároku. Vzájemným poměřením jejího procesního úspěchu a 4,5 % neúspěchu tak žalobkyni přísluší náhrada 91 % jejích nákladů řízení. Žalobkyni v odvolacím řízení vznikly náklady zaplacením soudního poplatku za odvolání ve výši 1 000 Kč a zastoupením advokátem, tj. mimosmluvní odměna za dva úkony právní služby po 1 820 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), určená podle § 8 odst. 2 a. t. z tarifní hodnoty 17 594 Kč coby pětinásobku hodnoty ročního plnění, neboť předmětem odvolacího řízení bylo opětující se plnění na dobu neurčitou (podání odvolání a účast na jednání odvolacího soudu dne 24. 2. 2026), náhrada hotových výdajů za jeden z těchto úkonů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. účinného do 31. 12. 2024 a ve výši 450 Kč za druhý z těchto úkonů podle § 13 odst. 4 a. t. účinného od 1. 1. 2025, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 921,90 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Celkem tak náklady odvolacího řízení žalobkyně představují částku 6 311,90 Kč, z níž jí přísluší náhrada v rozsahu 91 %, tj. částka 5 743,80 Kč. Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.