28 Co 32/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a JUDr. Radky Semelové ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 99 504,60 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. října 2024, č. j. 36 C 282/2023-104, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. května 2025, č. j. 36 C 282/2023-133

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 11,75% úrok z prodlení ročně z částky 69 191,72 Kč od 27. 9. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 19 533 Kč k rukám jeho zástupce, advokáta , tituly před jménem, , Anonymizováno, , , tituly za jménem, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 69 191,72 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 30 312,88 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 76,04 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % z částky 99 504,60 Kč od 4. 3. 2022 do zaplacení a úroku ve výši 20,9 % ročně z částky 88 490,64 Kč od 4. 3. 2022 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 12 046,80 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (III. výrok). Doplňujícím rozsudkem ze dne 30. května 2025, č. j. 36 C 282/2023-133 soud prvního stupně návrh žalobce, aby mu žalovaný zaplatil kapitalizovaný úrok ve výši 3 147,51 Kč, zamítl (I. výrok) a žalovanému byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3 116,47 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok).

2. Proti rozsudku, pouze do části II. výroku, v níž soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 11,75% úrok z prodlení ročně z částky 69 191,72 Kč od 27. 9. 2022 do zaplacení a do závislého III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal odvolání žalobce. Namítal, že soud prvního stupně pochybil, pokud žalobci nepřiznal nárok na zákonný úrok z prodlení z poskytnuté jistiny. Povinnost vrátit tuto jistinu žalovanému vznikla na základě výzvy žalobce v souvislosti s Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 12. 9. 2022, které bylo žalovanému odesláno dne 13. 9. 2022. S přihlédnutím k době, v níž se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného, i ke lhůtě ke splnění dluhu, stanovené v této výzvě, se dne 27. 9. 2022 žalovaný dostal do prodlení a žalobci vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení. Žalovaný v řízení před soudem netvrdil ani neprokazoval, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž ohledně těchto skutečností ho tíží břemeno tvrzení a důkazní. Žalobce navrhl, aby odvolací soud část II. výroku změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 11,75 % úrok z prodlení ročně z částky 69 191,72 Kč od 27. 9. 2022 do zaplacení.

3. Žalovaný se k odvolání žalobce, které mu bylo doručeno dne 20. 1. 2025, nevyjádřil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne 5. 9. 2023, domáhal po žalovaném zaplacení částky 88 490,64 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 79,04 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 147,51 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 11 013,96 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 99 504,60 Kč od 4. 3. 2022 do zaplacení a 20,9% úroku ročně z částky 88 490,64 Kč od 4. 3. 2022 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 4. 2. 2021 mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, . (dříve , Anonymizováno, ). Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto právní předchůdce žalobce ke dni 3. 3. 2022 úvěr zesplatnil. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou ze dne 30. 8. 2023 s účinností ke dni 25. 8. 2022 postoupena žalobci. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení před soudem prvního stupně byl nečinný.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce porušil svou zákonnou povinnost podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovaným jako spotřebitelem nedostatečně posoudil jeho úvěruschopnost. Právní předchůdce žalobce nepostupoval s odbornou péčí, když řádně nezjišťoval informace týkající se příjmu žalovaného ani jeho reálné výdaje. Řádným způsobem údaje získané od žalovaného neprověřil. Z uvedeného důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatná a poskytnutím finančního plnění z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného, které je povinen vydat. Žalovanému byla poskytnuta částka 100 000 Kč, dosud vrátil 30 808,28 Kč a je tak povinen zaplatit žalobci částku 69 191,72 Kč. Ve zbývajícím rozsahu není žaloba důvodná, proto ji soud zamítl. Žalobci mimo jiné nevznikl nárok na úrok z prodlení, neboť žalovaný se do prodlení doposud nedostal. Soud odkázal na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s tím, že § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele), nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“) mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na poměr úspěchu stran v tomto sporu přiznal žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 046,80 Kč, představující 40 % jeho nákladů vzniklých zaplacením soudního poplatku a zastoupením advokátem.

7. Doplňujícím rozsudkem ze dne 30. května 2025, č. j. 36 C 282/2023-133, soud prvního stupně zamítl návrh žalobce, aby mu žalovaný zaplatil kapitalizovaný úrok ve výši 3 147,51 Kč (vypočtený z jistiny úvěru do 3. 3. 2022) s tím, že se jedná o nárok z absolutně neplatné smlouvy. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., při stanovení 40 % úspěšnosti žalobce přiznal žalobci náhradu nákladů řízení za jeden úkon právní pomoci a režijní paušál za účast u jednání soudu, náhradu cestovného, ztráty času a DPH ve výši 3 116,47 Kč. Proti doplňujícímu rozsudku nebylo odvolání podáno, rozhodnutí nabylo právní moci.

8. Předmětem odvolacího řízení bylo posouzení otázky, zda žalobci vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení z nevrácené jistiny úvěru. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru z důvodu nesplnění povinnosti původního věřitele před uzavřením této smlouvy řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobce proti tomuto právnímu závěru v podaném odvolání ani nebrojil. Pro úplnost lze dodat, že s ohledem na datum uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru podléhá tato smlouva režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jak správně konstatoval soud prvního stupně.

9. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 12. 9. 2022 s podacím lístkem, potvrzujícím předání zásilky k přepravě pro žalovaného, adresované do místa jeho trvalého bydliště, dne 13. 9. 2022 Českou poštou a. s. Z listiny bylo zjištěno, že žalovaný byl informován o novém věřiteli, kterým se stal žalobce, a zároveň byl vyzván k okamžité úhradě závazku ve výši 102 728,15 Kč, vyčísleného ke dni 29. 8. 2022 bez příslušenství novému věřiteli a byly mu sděleny údaje o novém účtu a variabilním symbolu, který má uvést při platbě dluhu. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

11. Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za to, že v návaznosti na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je namístě posoudit nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., který je ustanovením speciálním k obecné úpravě bezdůvodného obohacení v § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“). Postihem věřitele, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost věřitele, v důsledku čehož je smlouva o úvěru absolutně neplatná, je ve smyslu § 87 shora citovaného zákona ztráta zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Bezdůvodné obohacení představuje v daném případě rozdíl mezi částkou 100 000 Kč, která byla žalovanému z neplatné smlouvy o úvěru poskytnuta, a částkou 30 808,28 Kč, kterou žalovaný žalobci dosud vrátil. Žalovaný je povinen žalobci vydat bezdůvodné obohacení ve výši 69 191,72 Kč v době přiměřené jeho možnostem, jak stanoví § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru.

12. Při určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ je dle názoru odvolacího soudu důležité, zda je ve smyslu § 87 odst. 2 tohoto zákona o tuto dobu plnění spor a kdy tu naopak spor není, přitom je třeba při posuzování této otázky respektovat princip rovnosti stran před soudem a kontradiktornosti řízení. Na pojem „spor“ je nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita žalovaného „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V poměrech posuzované věci žalovaný v řízení před soudem prvního stupně ani v době před zahájením řízení tento spor o přiměřenou dobu plnění nenastolil, neboť byl po celou jeho dobu zcela nečinný. Návrh na určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ podle § 87 odst. 2 citovaného zákona mohou u soudu vnést obě strany, věřitel i spotřebitel. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení získané na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, však prospívá právnímu postavení spotřebitele, protože prodlužuje splatnost odpovídající pohledávky věřitele. Je to tedy spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit tento dluh, a k těmto tvrzením navrhnout důkazní prostředky. Taková skutková tvrzení vycházejí ze subjektivních poměrů, jež jsou známy spotřebiteli, avšak věřitel je zpravidla nezná. Skutkové zjištění, že není přiměřené možnostem spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu nebo v delším čase určeném věřitelem, musí vyplývat z výsledků dokazování nebo jinak v řízení procesně přípustným způsobem vyjít najevo a není na soudu, aby bez podkladů ve zjištěném skutkovém stavu hodnotil možnosti spotřebitele splnit tento dluh na základě vlastních domněnek (v podrobnostech viz JÄGER, Marek. Záhada splatnosti pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Právní rozhledy, 2022, č. 23-24, s. 808-812). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný, než on sám nedisponuje potřebnými informacemi týkajícími se jeho majetkových poměrů a jeho schopnosti předmětný dluh splácet. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel, jenž musí své právo aktivně u věřitele uplatnit a tím „spor“ vyvolat. Lze si jen těžko představit, že by soud měl, např. v případě zcela pasivního dlužníka, v řízení bez dalšího (bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny. V daném případě žalovaný nesdělil žádné informace ohledně svých poměrů v době, kdy byl žalobcem vyzván k plnění; žádné skutečnosti v tomto směru netvrdil ani v řízení před soudem prvního stupně, a spor o to, zda doba k plnění uvedená žalobcem v jeho výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak vyvolán nebyl.

13. V kontextu shora uvedených skutečností se proto odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení s plněním svého dluhu a že žalobci z tohoto důvodu nenáleží nárok na zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny. Absentuje-li spor mezi účastníky o přiměřenou dobu plnění podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb., je tak při posouzení otázky prodlení dlužníka a na ně vázaný vznik nároku na zaplacení úroku z prodlení třeba vyjít z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě podle obecných ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. Odvolací soud dospěl k závěru, že za takovou výzvu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení) lze v projednávané věci považovat Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 12. 9. 2022, které obsahuje konkrétní informace o aktuální výši dluhu z předmětné smlouvy o úvěru a výzvu dlužníkovi, aby dluh zaplatil novému věřiteli okamžitě. Oznámení bylo podáno dne 13. 9. 2022 poště k přepravě; při úvaze, že tato listina jako jednostranné hmotněprávní jednání se mohla do tří pracovních dnů ode dne jejího odeslání dostat do sféry dispozice adresáta, pak s ohledem na žalobcem požadovanou úhradu dluhu „okamžitě“ tj. v přiměřené době bez odkladu, byl žalovaný od data 27. 9. 2022 (od tohoto data požaduje přiznání úroku z prodlení žalobce) v prodlení a žalobci vzniklo podle § 1970 o. z. právo požadovat po žalovaném vedle plnění i úrok z prodlení, jehož výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

14. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 11,75 % úrok z prodlení ročně z částky 69 191,72 Kč od 27. 9. 2022 do zaplacení. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud určil třídenní lhůtu k plnění, a to s ohledem na výši plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, jakož i délku prodlení žalovaného, přičemž neshledal žádný důvod stanovit lhůtu k plnění delší či stanovit plnění ve splátkách.

15. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanoveni § 142 odst. 2 o. s. ř. Při hodnocení míry úspěchu stran v projednávané věci odvolací soud v souladu s judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017) přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (11. 10. 2024). Žalobce byl úspěšný co do částky 69 191,72 Kč a 16 616,50 Kč (kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 69 191,72 Kč od 27. 9. 2022 do 11. 10. 2024) tj. celkem 85 809 Kč a neúspěšný co do částky 30 312,88 Kč, částky 76, 04 Kč, částky 3 116,47 Kč, částky 30 526,90 Kč (11,75 % úrok z prodlení z částky 99 504,60 Kč za dobu od 4. 3. 2022 do 11. 10. 2024) a 48 288,14 Kč (20,9 % úrok z částky 88 490,64 Kč za dobu od 4. 3. 2022 do 11. 10. 2024) tj. celkem 112 320 Kč. Ve sporu tak byl více procesně úspěšný žalovaný (57 %), měl by tedy právo na náhradu 14 % účelně vynaložených nákladů řízení (57 % mínus 43 % činí 14 %), žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly. Odvolací soud proto o nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v odvolacím řízení zcela úspěšný. Při stanovení výše náhrady vyšel odvolací soud z hodnoty žalované pohledávky ve výši 27 775,84 Kč, představující odvoláním žalobce požadovaný úrok z prodlení kapitalizovaný k datu vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (24. 2. 2026). Žalobci v odvolacím řízení vznikly náklady zaplacením soudního poplatku za odvolání ve výši 2 033 Kč, zastoupením advokátem, tj. mimosmluvní odměna za dva úkony právní služby po 6 660 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), určená podle § 8 odst. 2 a. t. z tarifní hodnoty 138 879 Kč, coby pětinásobku hodnoty ročního plnění, neboť předmětem odvolacího řízení bylo opětující se plnění na dobu neurčitou (podání odvolání a účast na jednání odvolacího soudu), náhrada hotových výdajů za jeden z těchto úkonů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. účinného do 31. 12. 2024 a ve výši 450 Kč za druhý z těchto úkonů podle § 13 odst. 4 a. t. účinného od 1. 1. 2025, na cestovném v rozsahu jedné poloviny nákladů (zástupce žalobce se účastnil ve stejný den dvou jednání) ve výši 294 Kč za cestu k jednání soudu z , adresa, a zpět osobním vozidlem , Anonymizováno, , reg. zn. , SPZ, (70 km, při spotřebě automobilového benzínu 7,2 l/100 km, jeho ceně 34,70 Kč/l a sazbě náhrady 5,90 Kč/km podle zákona č. 119/1990 Sb., o cestovních náhradách a vyhlášky č. 573/2025 Sb. s tím, že náhrada za DPH je již zahrnuta v cenách pohonných hmot i opotřebení vozidla v uvedené vyhlášce), ztrátou času stráveného cestou na jednání v rozsahu jedné poloviny nákladů za dvě započaté půlhodiny po 150 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t., ve znění platném od 1. 1. 2025 a DPH ve výši 2 986 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Celkem tak náklady odvolacího řízení žalobce představují částku 19 533 Kč.