28 Co 34/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a JUDr. Radky Semelové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 399 295,30 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 10. 2024, č. j. 8 C 53/2024-98,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 330 230,36 Kč od 29. 12. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 330 230,36 Kč od 30. 9. 2023 do 28. 12. 2023, potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 19 270 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta , tituly před jménem, , Anonymizováno, , , tituly za jménem, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 32 661,60 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta , tituly před jménem, , Anonymizováno, , , tituly za jménem, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 330 230,36 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 69 064,94 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 775,23 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 26 832,76 Kč, úroku 9,3 % ročně z částky 398 297,30 Kč od 18. 4. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení 15 % ročně z částky 399 295,30 Kč od 18. 4. 2023 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žalovaný je povinen naradit žalobkyni náklady řízení ve výši 10 120 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (III. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze do části II. výroku, v níž soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 330 230,36 Kč od 30. 9. 2023 do zaplacení a do souvisejícího III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podala odvolání žalobkyně. Namítla, že soud prvního stupně pochybil, pokud žalobkyni nepřiznal nárok na zákonný úrok z prodlení z poskytnuté jistiny. Povinnost vrátit tuto jistinu žalovanému vznikla na základě výzvy žalobkyně v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 14. 9. 2023, které bylo žalovanému odesláno téhož dne. S přihlédnutím k době, v níž se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovanému, i k lhůtě ke splnění dluhu, stanovené v této výzvě, se dne 30. 9. 2023 žalovaný dostal do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení. Žalovaný nadto v řízení před soudem netvrdil ani neprokazoval, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž žalovaný jako spotřebitel nese břemeno tvrzení a důkazní o svých možnostech jistinu spotřebitelského úvěru vrátit. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud část II. výroku změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 330 230,36 Kč od 30. 9. 2023 do zaplacení.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně, které mu bylo doručeno dne 24. 1. 2025, nevyjádřil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se v žalobě, která byla soudu doručena dne 31. 1. 2024, domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 399 295,30 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 775,23 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 26 832,76 Kč, 15% zákonného úroku z prodlení ročně z částky 399 295,30 Kč od 18. 4. 2023 do zaplacení a 9,3% úroku ročně z částky 398 297,30 Kč od 18. 4. 2023 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o půjčce na konsolidaci č. 2012226337 uzavřené dne 22. 12. 2020 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . (dříve , Anonymizováno, ). Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 467 000 Kč. Žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně ke dni 17. 4. 2023 úvěr zesplatnila. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou ze dne 30. 8. 2023 s účinností ke dni 1. 9. 2023 postoupena žalobkyni. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení před soudem prvního stupně byla nečinný.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně porušila svou zákonnou povinnost podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovaným jako spotřebitelem nedostatečně posoudila jeho úvěruschopnost. Žalobkyně ani přes poučení soudu podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neprokázala, že by poskytovatel úvěru měl před poskytnutím úvěru žalovanému jím uváděné údaje o příjmech, výdajích a konkrétní finanční i celkové životní situaci za ověřené; při posouzení úvěruschopnosti pracoval s ničím neověřeným příjmem žalovaného 52 000 Kč měsíčně a jakož i s neověřenými údaji o splátkovém zatížení 31 335 Kč měsíčně a dalších výdajích (na bydlení 8 172 Kč, životní náklady 3 860 Kč a další výdaje 1 000 Kč), které určil zřejmě odhadem. Z uvedeného důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatná a poskytnutím finančního plnění z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného, které je povinen vydat. Žalovanému byla poskytnuta částka 467 000 Kč, dosud vrátil 136 769,64 Kč a je tak povinen zaplatit žalobkyni částku 330 230,36 Kč. Ve zbývajícím rozsahu není žaloba důvodná, proto ji soud zamítl. Žalobkyni mimo jiné nevznikl nárok na úrok z prodlení, neboť žalovaný se do prodlení doposud nedostal. Soud odkázal na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s tím, že § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele), nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“) mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na poměr úspěchu stran v tomto sporu (žalobkyně byla úspěšná z 57,6 %, žalovaný pak z 42,4 %) přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 120 Kč představující 15,2 % jejích nákladů řízení vzniklých zaplacením soudního poplatku a zastoupením advokátem.

7. Předmětem odvolacího řízení bylo posouzení otázky, zda žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení z nevrácené jistiny úvěru. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru z důvodu nesplnění povinnosti původního věřitele před uzavřením této smlouvy řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně proti tomuto právnímu závěru v podaném odvolání ani nebrojila.

8. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 15. 9. 2023 a výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem ze dne 13. 12. 2023 s podacím lístkem z téhož dne, z nichž vyplynulo, že žalovaný byl ve vyrozumění o postoupení pohledávky datované dnem 15. 9. 2023 informován o novém věřiteli, kterým se stala žalobkyně, a zároveň byl vyzván, aby veškeré úhrady dluhu z předmětné úvěrové smlouvy poukazoval žalobkyni s tím, že o aktuální výši dluhu a o konkrétním bankovním spojení pro jeho úhradu se má žalovaný informovat u žalobkyně telefonicky nebo e‑mailem na kontaktech v této listině označených. Výzvou k plnění ze dne 13. 12. 2023, která byla téhož dne podána k poštovní přepravě, byla žalovaný vyzván k úhradě dluhu z předmětné úvěrové smlouvy, vyčísleného částkou v celkové výši 492 527,25 Kč, nejpozději do 28. 12. 2023. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

10. Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za to, že v návaznosti na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je namístě posoudit nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., který je ustanovením speciálním k obecné úpravě bezdůvodného obohacení v § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“). Postihem věřitele, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost věřitele, v důsledku čehož je smlouva o úvěru absolutně neplatná, je ve smyslu § 87 shora citovaného zákona ztráta zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Bezdůvodné obohacení představuje v daném případě rozdíl mezi částkou 467 000 Kč, která byla žalovanému z neplatné smlouvy o úvěru poskytnuta, a částkou 136 769,64 Kč, kterou žalovaný žalobkyni dosud vrátil. Zbytek dlužné jistiny úvěru ve výši 330 230,36 Kč by tak měl žalovaný podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni v době přiměřené jeho možnostem.

11. Při určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ je dle názoru odvolacího soudu důležité, zda je ve smyslu § 87 odst. 2 tohoto zákona o tuto dobu plnění spor a kdy tu naopak spor není, přitom je třeba při posuzování této otázky respektovat princip rovnosti stran před soudem a kontradiktornosti řízení. Na pojem „spor“ je nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita žalovaného „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V poměrech posuzované věci žalovaný v řízení před soudem prvního stupně ani v době před zahájením řízení tento spor o přiměřenou dobu plnění nenastolil, neboť byl po celou jeho dobu zcela nečinný. Návrh na určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ podle § 87 odst. 2 citovaného zákona mohou u soudu vnést obě strany, věřitel i spotřebitel. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení získané na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, však prospívá právnímu postavení spotřebitele, protože prodlužuje splatnost odpovídající pohledávky věřitele. Je to tedy spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit tento dluh, a k těmto tvrzením navrhnout důkazní prostředky. Taková skutková tvrzení vycházejí ze subjektivních poměrů, jež jsou známy spotřebiteli, avšak věřitel je zpravidla nezná. Skutkové zjištění, že není přiměřené možnostem spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu nebo v delším čase určeném věřitelem, musí vyplývat z výsledků dokazování nebo jinak v řízení procesně přípustným způsobem vyjít najevo a není na soudu, aby bez podkladů ve zjištěném skutkovém stavu hodnotil možnosti spotřebitele splnit tento dluh na základě vlastních domněnek (v podrobnostech viz JÄGER, Marek. Záhada splatnosti pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Právní rozhledy, 2022, č. 23-24, s. 808-812). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný, než on sám nedisponuje potřebnými informacemi týkajícími se jeho majetkových poměrů a jeho schopnosti předmětný dluh splácet. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel, jenž musí své právo aktivně u věřitele uplatnit a tím „spor“ vyvolat. Lze si jen těžko představit, že by soud měl, např. v případě zcela pasivního dlužníka, v řízení bez dalšího (bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny. V daném případě žalovaný nesdělil žádné informace ohledně svých poměrů v době, kdy byl žalobkyní vyzván k plnění; žádné skutečnosti v tomto směru netvrdil ani v řízení před soudem prvního stupně, a spor o to, zda doba k plnění uvedená žalobkyní v její výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak vyvolán nebyl.

12. V kontextu shora uvedených skutečností se proto odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení s plněním svého dluhu a že žalobkyni z tohoto důvodu nenáleží nárok na zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny. Absentuje-li spor mezi účastníky o přiměřenou dobu plnění podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb., je tak při posouzení otázky prodlení dlužníka a na ně vázaný vznik nároku na zaplacení úroku z prodlení třeba vyjít z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě podle obecných ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. Odvolací soud dospěl k závěru, že za takovou výzvu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení) lze v projednávané věci považovat až předžalobní výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem ze dne 13. 12. 2023, neboť žalobkyní označené oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 9. 2023, od něhož odvozuje počátek prodlení žalovaného, je po obsahové stránce velmi obecné a neobsahuje žádné konkrétní informace o aktuální výši dluhu z předmětné smlouvy o úvěru, ani v něm nebyla žalovanému dána desetidenní lhůta k plnění, jak žalobkyně tvrdila v odvolání. Předžalobní výzva byla podána dne 13. 12. 2023 poště k přepravě; při úvaze, že tato listina jako jednostranné hmotněprávní jednání se mohla do tří pracovních dnů ode dne jejího odeslání dostat do sféry dispozice adresáta, pak s ohledem na žalobkyní požadovanou úhradu dluhu do 28. 12. 2023 byl žalovaný od data 29. 12. 2023 v prodlení a žalobkyni vzniklo podle § 1970 o. z. právo požadovat po žalovaném vedle plnění i úrok z prodlení, jehož výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

13. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 330 230,36 Kč od 29. 12. 2023 do zaplacení. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud určil třídenní lhůtu k plnění, a to s ohledem na výši plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, jakož i délku prodlení žalovaného, přičemž neshledal žádný důvod stanovit lhůtu k plnění delší či stanovit plnění ve splátkách. Zbývající odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení 15% úroku z prodlení ročně z částky 330 230,36 Kč od 30. 9. 2023 do 28. 12. 2023, pak odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

14. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanoveni § 142 odst. 2 o. s. ř. Při hodnocení míry úspěchu stran v projednávané věci odvolací soud v souladu s judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017) přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (16. 10. 2024), kdy žalobkyně požadovala celkem zaplacení částky 573 439,98 Kč a úspěšná byla co do částky 369 993,71 Kč, a dospěl k závěru, že ve sporu byla více procesně úspěšná žalobkyně (64,5 %), která tak má po vzájemném poměření procesního úspěchu a neúspěchu nárok na náhradu 29 % svých nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně před soudem prvního stupně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 15 972 Kč a náklady vzniklé právním zastoupením, tj. odměna advokáta za čtyři úkony právní služby po 9 900 Kč (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, podání ve věci samé a účast na jednání soudu) podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v platném znění (dále jen „a. t.“), paušální náhrada hotových výdajů ve výši 1 200 Kč za každý z těchto úkonů po výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t., dále náhrada za promeškaný čas ve výši 400 Kč za 4 půlhodiny po 100 Kč podle § 14 odst. 3 a. t. účinného do 31. 12. 2024, cestovné ve výši 625,20 Kč k jednání soudu na trase , adresa, a zpět za celkem 80 km jízdy osobním automobilem , Anonymizováno, při spotřebě benzínu pro kombinovaný provoz podle norem Evropského společenství 5,8 litrů/100 km, jeho ceně 38,20 Kč/litr a sazbě náhrady 5,60 Kč/km podle vyhlášky č. 398/2023 Sb., a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 8 652,01 Kč z odměny advokáta, režijních paušálů a náhrady za promeškaný čas podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Odvolací soud nepřiznal žalobkyni náhradu DPH z cestovného, neboť cena pohonných hmot i základní sazby náhrady jsou vyhláškou stanoveny včetně DPH. Celkem náklady řízení žalobkyně činí částku 66 449,20 Kč, z níž žalobkyni přísluší náhrada v rozsahu 29 %, tj. částka 19 270 Kč.

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Vyšel z hodnoty žalované pohledávky ve výši 120 240,04 Kč, představující odvoláním žalobkyně požadovaný úrok z prodlení kapitalizovaný k datu vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (24. 2. 2026). Z této částky bylo žalobkyni přiznáno 107 076,06 Kč, což odpovídá 89 % celkového odvoláním požadovaného nároku. Vzájemným poměřením jejího procesního úspěchu a 11 % neúspěchu tak žalobkyni přísluší náhrada 78 % jejích nákladů řízení. Žalobkyni v odvolacím řízení vznikly náklady zaplacením soudního poplatku za odvolání ve výši 12 384 Kč a zastoupením advokátem, tj. mimosmluvní odměna za dva úkony právní služby po 9 300 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), určená podle § 8 odst. 2 a. t. z tarifní hodnoty 247 672,77 Kč coby pětinásobku hodnoty ročního plnění, neboť předmětem odvolacího řízení bylo opětující se plnění na dobu neurčitou (podání odvolání a účast na jednání odvolacího soudu dne 24. 2. 2026), náhrada hotových výdajů za jeden z těchto úkonů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. účinného do 31. 12. 2024 a ve výši 450 Kč za druhý z těchto úkonů podle § 13 odst. 4 a. t. účinného od 1. 1. 2025, dále náhrada za promeškaný čas ve výši 4 650 Kč coby jedné poloviny mimosmluvní odměny za účast při jednání dne 23. 1. 2026, které bylo odročeno bez projednání věci pode § 14 odst. 2 a. t., náhrada za pomeškaný čas k jednání soudu dne 23. 1. 2024 ve výši 300 Kč za dvě půlhodiny po 150 Kč podle § 14 odst. 3 a. t. spolu s náhradou cestovného ve výši 587,90 Kč za cestu osobním automobilem k tomuto jednání z , adresa, a zpět, tj. celkem 70 km jízdy při kombinované spotřebě benzínu 7,2 l/100 km, jeho ceně 34,70 Kč/l a sazbě náhrady 5,90 Kč/km podle vyhlášky č. 573/2025 Sb., náhrada za promeškaný čas k jednání soudu dne 24. 2. 2026 ve výši 150 Kč podle § 14 odst. 3 a. t. spolu s náhradou cestovného ve výši 293,95 Kč představující ½ z celkové jeho výše 587,90 Kč (zástupkyně žalobkyně se v uvedený den účastnila u téhož soudu jednání ve dvou věcech) za cestu osobním automobilem k tomuto jednání z , adresa, a zpět, tj. celkem 70 km jízdy při kombinované spotřebě benzínu 7,2 l/100 km, jeho ceně 34,70 Kč/l a sazbě náhrady 5,90 Kč/km podle vyhlášky č. 573/2025 Sb., a náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. ve výši 4 158 Kč z odměny advokáta, režijních paušálů a náhrady za promeškaný čas. Odvolací soud nepřiznal žalobkyni náhradu DPH z cestovného, neboť cena pohonných hmot i základní sazby náhrady jsou vyhláškou stanoveny včetně DPH. Celkem tak náklady odvolacího řízení žalobkyně představují částku 41 873,85 Kč, z níž jí přísluší náhrada v rozsahu 78 %, tj. částka 32 661,60 Kč.