28 Co 69/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený den Anonymizováno bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 21 723,25 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2024, č. j. 43 C 81/2022-158,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8,25% úrok z prodlení ročně z částky 14 106,82 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 708 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 56,86 Kč a 8,25% úrok z prodlení ročně z částky 14 814,82 Kč od 4. 6. 2021 do 14. 6. 2021 a z částky 708 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 1 932,90 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta , Jméno advokáta, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 106,82 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 7 616,43 Kč, kapitalizovaný úrok 5 877,28 Kč, 21,99% úrok ročně z částky 20 683,25 Kč od 4. 6. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení 448,68 Kč a 8,25% úrok z prodlení ročně z částky 20 683,25 Kč od 4. 6. 2021 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze do části II. výroku, v níž soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 708 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 56,86 Kč a 8,25% úrok z prodlení ročně z částky 14 814,82 Kč od 4. 6. 2021 do zaplacení, a proti souvisejícímu III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podala odvolání žalobkyně. Namítla, že soud prvního stupně, jenž dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, pochybil při výpočtu bezdůvodného obohacení, když žalobkyni přiznal pouze částku 14 106,82 Kč, přičemž správně měla být žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 814,82 Kč představující rozdíl mezi vyčerpanou částkou 31 340,73 Kč a žalovaným dosud zaplacenou částkou 16 525,91 Kč. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se nadto nijak nepodává, jak soud dospěl k odlišné částce než žalobkyní tvrzené. Žalobkyně dále vyjádřila nesouhlas se závěry soudu prvního stupně, jenž žalobkyni s odkazem na § 87 odst. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, nepřiznal úrok z prodlení, a namítla, že soud pochybil, jestliže z moci úřední zjišťoval dobu přiměřenou možnostem žalovaného daný dluh splnit. Poukázala na princip rovnosti účastníků řízení před soudem a zdůraznila, že je to žalovaný, jenž má nejlepší přehled o svých schopnostech splácet úvěr, a je to tedy on, kdo má tvrdit a dokazovat svou schopnost vrátit bezdůvodné obohacení. Soud narušil rovnost účastníků řízení, jestliže sám rozhodl, že žalovaný není schopen bezdůvodné obohacení vrátit a není tedy v prodlení. Žalobkyně má podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nárok na zákonný úrok z prodlení z částky 14 814,82 Kč od 6. 5. 2021, tj. dne následujícího po zesplatnění úvěru, až do zaplacení. Za období od 6. 5. 2021 do dne vyhotovení historického výpisu z účtu dne 3. 6. 2021 byl úrok z prodlení kapitalizován částkou 56,86 Kč. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně změnil a žalobě i v tomto rozsahu vyhověl.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně, které mu bylo ručeno dne 5. 4. 2024, nevyjádřil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se žalobou, která byla soudu doručena dne 13. 7. 2021, domáhala po žalovaném zaplacení částky 21 723,25 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o osobní kreditní kartě ze dne 5. 9. 2018, reg. č. , tel. číslo, , na základě které mohl žalovaný čerpat prostřednictvím platební karty úvěr až do výše 20 000 Kč. Žalovaný porušil podmínky smlouvy, nehradil řádně a včas splátky úvěru, proto žalobkyně dopisem ze dne 19. 5. 2021, který byl žalovanému doručen dne 2. 6. 2021, od smlouvy odstoupila a téhož dne také smlouva zanikla. Žalobou uplatněný nárok sestává z jistiny ve výši 20 683,25 Kč, poplatků ve výši 1 040 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 5 877,28 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 448,68 Kč. Ode dne 4. 6. 2021 pak žalobkyně požadovala pokračující úroky a úroky z prodlení z neuhrazené jistiny. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění uvedl, že účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce, která je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 57/2016 Sb., o spotřebitelském o úvěru. Žalobkyně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, proto je smlouva podle § 87 odst. 1 tohoto zákona ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatná. Soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, konstatoval, že při vypořádání plnění z neplatné smlouvy je třeba v obecné rovině vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem, přičemž § 87 zákona č. 257/2016 Sb. představuje speciální úpravu, která stanoví povinnost spotřebitele vrátit nesplacenou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Účelem tohoto ustanovení je postih věřitele za nedostatečné posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr, což vede ke ztrátě zisku na smluvních úrocích, pokutách a dalších poplatcích. Spotřebitel není povinen vrátit poskytnutou jistinu ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem, a pokud vrací jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení. Splatnost nevrácené jistiny nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele a prodlení nelze odvíjet od výzvy věřitele k plnění. Novou dobu splatnosti určí dohoda účastníků nebo soud. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na vrácení nesplacené jistiny 14 106,82 Kč představující rozdíl mezi poskytnutou částkou 30 632,73 Kč a úhradami žalovaného ve výši 16 525,91 Kč. Ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl včetně požadovaného úroku z prodlení s tím, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení. Mezi účastníky nebyla dohodnuta nová doba splatnosti nevrácené jistiny, proto soud určil lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že v řízení byl převážně procesně úspěšný žalovaný (68,3 %), přičemž mu žádné náklady řízení nevnikly.

7. Předmětem odvolacího řízení byl přezkum výpočtu výše bezdůvodného obohacení na straně žalovaného vzniklého poskytnutím plnění z neplatné smlouvy o úvěru, jakož i posouzení otázky, zda žalobkyni spolu s tímto bezdůvodným obohacením vznikl i nárok na úrok z prodlení. Žalobkyně v podaném odvolání nebrojila proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a jeho právnímu závěru o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, stejně tak proti právnímu závěru o neplatnosti této smlouvy z důvodu nesplnění povinnosti věřitele před uzavřením smlouvy řádně s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele (§ 86 odst. 1 tohoto zákona).

8. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: odstoupení od smlouvy o osobní kreditní kartě ze dne 19. 5. 2021, výzvy k úhradě dluhu – předžalobní upomínka ze dne 7. 6. 2021 s poštovním podacím archem a výpisů z účtu žalovaného. Z uvedených listin bylo zjištěno, že žalobkyně odstoupila od smlouvy o osobní kreditní kartě dopisem ze dne 19. 5. 2021. Předžalobní výzvou ze dne 7. 6. 2021, která byla téhož dne předána k poštovní přepravě, byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky ze smlouvy o kreditní kartě ze dne 5. 9. 2018 ve výši 28 049,21 Kč, a to ve lhůtě do sedmi dnů od odeslání této výzvy. Z výpisů z účtu žalovaného bylo zjištěno, že v období od 2. 7. 2020 do 2. 6. 2021 mu byl ze strany žalobkyně účtován poplatek za správu úvěru ve výši 59 Kč měsíčně, dohromady částka 708 Kč. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.

9. Podle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

12. Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za to, že v návaznosti na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru je namístě posoudit nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., který je ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení upravené v § 2991 a násl. o. z. Jde-li o výši bezdůvodného obohacení, odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, že soud prvního stupně při jeho výpočtu pochybil, pokud vyšel z toho, že žalovaný vyčerpal celkem částku 30 632,73 Kč, a nikoliv částku 31 340,73 Kč, jak tvrdila žalobkyně. Z provedeného dokazování výpisy z účtu žalovaného vyplynulo, že rozdíl mezi uvedenými částkami představuje 708 Kč, což odpovídá poplatkům za správu úvěru ve výši 59 Kč měsíčně, účtovaným žalovanému v období od 2. 7. 2020 do 2. 6. 2021. Lze souhlasit se soudem prvního stupně, že postihem věřitele, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost věřitele, v důsledku čehož je smlouva o úvěru absolutně neplatná, je ve smyslu § 87 shora citovaného zákona ztráta zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Žalobkyni proto nenáleží nárok na zaplacení měsíčních poplatků za správu úvěru ve výši 708 Kč, kterou přičetla k celkové dlužné jistině čerpaného úvěru. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaný z neplatné smlouvy o úvěru vyčerpal celkem částku 30 632,73 Kč a je povinen žalobkyni zaplatit částku 14 106,82 Kč představující rozdíl mezi takto čerpanou a dosud uhrazenou částkou 16 525,91 Kč, je věcně správný.

13. Ve vztahu k nároku na zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny, se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení s plněním svého dluhu. Zcela přisvědčil odvolacím námitkám žalobkyně, že při posuzování této otázky je třeba respektovat princip rovnosti stran před soudem a kontradiktornosti řízení. Při určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ je dle názoru odvolacího soudu důležité, zda je ve smyslu § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o tuto dobu plnění spor a kdy tu naopak spor není. Na pojem „spor“ je přitom nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita žalovaného „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V poměrech posuzované věci žalovaný v řízení před soudem prvního stupně tento spor o přiměřenou dobu plnění nenastolil, neboť byl po celou jeho dobu zcela nečinný. Návrh na určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ podle § 87 odst. 2 citovaného zákona mohou u soudu vnést obě strany, věřitel i spotřebitel. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení získané na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, však prospívá právnímu postavení spotřebitele, protože prodlužuje splatnost odpovídající pohledávky věřitele. Je to tedy spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit tento dluh, a k těmto tvrzením navrhnout důkazní prostředky. Taková skutková tvrzení vycházejí ze subjektivních poměrů, jež jsou známy spotřebiteli, avšak věřitel je zpravidla nezná. Skutkové zjištění, že není přiměřené možnostem spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu nebo v delším čase určeném věřitelem, musí vyplývat z výsledků dokazování nebo jinak v řízení procesně přípustným způsobem vyjít najevo a není na soudu, aby bez podkladů ve zjištěném skutkovém stavu hodnotil možnosti spotřebitele splnit tento dluh na základě vlastních domněnek (v podrobnostech viz JÄGER, Marek. Záhada splatnosti pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Právní rozhledy, 2022, č. 23-24, s. 808-812).

14. V kontextu shora uvedených skutečností proto není správný závěr soudu prvního stupně, že žalobkyni nenáleží nárok na zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Absentuje-li spor mezi účastníky o přiměřenou dobu plnění podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb., je třeba vyjít ve smyslu obecného ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě. Úrok z prodlení byl žalobkyni přiznán nikoliv od požadovaného data 6. 5. 2021, nýbrž od 15. 6. 2021, tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění, stanovené v předžalobní výzvě ze dne 7. 6. 2021, podané téhož dne poště k přepravě, kterou je podle svého obsahu možno také považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyní určená lhůta k zaplacení do sedmi dnů ode dne odeslání této výzvy žalovanému uplynula dne 14. 6. 2021. Pro úplnost odvolací soud dodává, že úvěr nebyl zesplatněn dne 5. 5. 2021, jak tvrdila žalobkyně, ale až na základě dopisu žalobkyně ze dne 19. 5. 2021 označeného jako odstoupení od smlouvy o osobní kreditní kartě, přičemž jeho obsah, v němž absentuje jakákoliv informace o výši dlužné částky a její splatnosti, nelze považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1958 o. z.

15. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 8,25% úrok z prodlení ročně z částky 14 106,82 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud určil třídenní lhůtu k plnění, a to s ohledem na výši plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, délku prodlení žalovaného i s přihlédnutím ke skutečnosti, že v důsledku pasivity žalovaného nebyly v řízení zjištěny žádné skutečnosti odůvodňující prodloužení lhůty k plnění či plnění ve splátkách. Zbývající odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 708 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 56,86 Kč a 8,25% úroku z prodlení ročně z částky 14 814,82 Kč od 4. 6. 2021 do 14. 6. 2021 a z částky 708 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, pak odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

16. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Při hodnocení míry úspěchu stran v projednávané věci odvolací soud přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (23. 1. 2024) a dospěl k závěru, že ve sporu byl více procesně úspěšný žalovaný (62 %), jemuž však žádné náklady řízení v řízení nevznikly. Proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Opět přihlédl k hodnotě žalované pohledávky ve výši 708 Kč, jež byla předmětem odvolacího řízení, a požadovaného příslušenství, kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (11. 3. 2025). Žalobkyně byla úspěšná co do požadovaného úroku z prodlení kapitalizovaného k datu rozhodnutí soudu částkou 4 355,52 Kč, což odpovídá 81 % celkového odvoláním požadovaného nároku. Ve zbytku žalovaného nároku ve výši 708 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 56,86 Kč a úroku z prodlení kapitalizovaného k datu rozhodnutí soudu částkou 255,44 Kč, byla žalobkyně neúspěšná (19 %). Z uvedeného je zřejmé, že více procesně úspěšné žalobkyni náleží v odvolacím řízení náhrada jejích 62 % nákladů řízení. Žalobkyni v odvolacím řízení vznikly náklady řízení zaplacením soudního poplatku za odvolání ve výši 1 000 Kč a zastoupením advokátem, tj. mimosmluvní odměna za dva úkony právní služby po 500 Kč určená z tarifní hodnoty 708 Kč za podání odvolání a účast na jednání soudu podle § 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), dále náhrada hotových výdajů za jeden z těchto úkonů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. účinného do 31. 12. 2024 a za druhý z těchto úkonů ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. účinného od 1. 1. 2025, a náhrada za daň z přidané hodnoty 367,50 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Celková výši nákladů řízení žalobkyně činí 3 117,50 Kč, z níž má nárok na náhradu 62 %, tj. částky 1 932,90 Kč.