43 C 81/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Leblochovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce , sídlem Adresa žalobce , zastoupený advokátem Jméno advokáta , sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , trvalý pobyt Husova 165/5, 602 00 Brno o zaplacení 21 723,25 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 14 106,82 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 7 616,43 Kč, kapitalizovaného úroku 5 877,28 Kč, úroku ve výši 21,99 % ročně z částky 20 683,25 Kč od 4.6.2021 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení 448,68 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 683,25 Kč od 4.6.2021 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 21 723,25 Kč s kapitalizovaným úrokem 5 877,28 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení 448,68 Kč, úrokem ve výši 21,99 % ročně z částky 20 683,25 Kč a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 683,25 Kč od 4.6.2021 do zaplacení z titulu smlouvy o osobní kreditní karty ze dne 5.9.2018, na základě, které poskytl žalobce žalovanému úvěr do výše 20 000 Kč. Žalovaný úvěr čerpal, avšak nehradil řádně splátky úvěru, a žalobce proto od smlouvy odstoupil, smlouva zanikla dne 2.6.2021. Žalovanému tak vznikl dluh, který je předmětem žaloby.

2. Žalovaný se ve věci samé nevyjádřil.

3. Soud provedl dokazování listinnými důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění.

4. Ze smlouvy o osobní kreditní kartě č. , tel. číslo, a standardních informací o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 5.9.2018 uzavřena smlouva o osobní kreditní kartě, jíž žalobce poskytl žalovanému úvěr prostřednictvím kreditní karty ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet měsíčními splátkami ve výši 3 % z vyčerpané jistiny spolu se splatnými úroky, které byly sjednány ve výši 21,99 %, minimálně ve výši 100 Kč, splátky byly splatné k 25. dni v měsíci, žalovaný se zavázal hradit měsíční poplatek za vedení účtu 59 Kč. Za součást smlouvy byly prohlášeny mimo jiné všeobecné obchodní podmínky, podmínky osobních kreditních karet, sazebník, oznámení o úrokových sazbách.

5. Z upomínky ze dne 29.4.2020 soud zjistil, že žalobce žalovaného upomenul o úhradu dlužné částky ve výši 2 385,02 Kč.

6. Z upomínky ze dne 29.5.2020 soud zjistil, že žalobce žalovaného upomenul o úhradu dlužné částky ve výši 3 360,94 Kč.

7. Z dopisu ze dne 19.5.2021 a podmínek osobních kreditních karet soud zjistil, že žalobce odstoupil od smlouvy o osobní kreditní kartě z důvodu prodlení žalovaného s úhradou peněžitého dluhu vzniklého na základě smlouvy.

8. Ze dvou dopisů ze dne 7.6.2021 soud zjistil, že zástupce žalobce vyzval žalovaného k úhradě dluhu z titulu předmětné smlouvy o kreditní kartě ve výši 28 049,21 Kč. Dopisy byly odeslány prostřednictvím pošty dne 7.6.2021, jak soud zjistil z poštovního podacího archu.

9. Z historického výpisu k úvěru a legendy k výpisu a výpisů z účtu ke kreditní kartě soud zjistil, že žalovaný vyčerpal celkem 30 632,73 Kč, uhradil celkem 16 525,91 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením již v prosinci 2018.

10. Ze žádosti o osobní kreditní kartu ze dne 5.9.2018 soud zjistil, že žádost byla sepsána žalobcem, bylo v ní uvedeno, že žalovaný je svobodný, jako bytové poměry bylo uvedeno ostatní, vzdělání SŠ s maturitou, VOŠ, pravidelný čistý měsíční příjem 13 000 Kč, nevyživuje žádné dítě, jako výdaje byly uvedeny výdaje spojené s bydlením 1 000 Kč a ostatní výdaje 3 000 Kč, byly uvedeny nulové výdaje na pojištění, spoření, výživné, splátky půjček a úvěrů.

11. Z návrhu na rozhodnutí o poskytnutí kreditní karty osobní ze dne soud zjistil, že žalobce při rozhodování o poskytnutí úvěru vycházel z příjmů a výdajů udávaných žalovaným, a to příjmu ve výši 13 000 Kč a výdajů ve výši 1 000 Kč na bydlení a ostatních výdajů ve výši 3 000 Kč, žalobce nenalezl negativní záznamy o žalovaném ve vlastních databázích, ani v bankovním a nebankovním registru klientských informací, v registru SOLUS, v insolvenčním rejstříku. Z výsledku aplikačního ratingu soud zjistil, že žádost žalovaného byla schválena skóringem. Z výsledku behaviorálního ratingu soud zjistil, že nebyly nalezeny záznamy o žalovaném coby klienta v defaultu, o jeho účtech v exekuci, o insolvenčním řízení a coby klienta po splatnosti v KB. Z výpisu odpovědí z externích registrů soud zjistil, že žalovaný k 5.9.2018 neměl negativní záznam v registrech BRKI/NRKI a SOLUS. V BRKI/NRKI byla evidována nevyřízená žádost ze dne 4.9.2018 o osobní úvěr mimo KB ve výši 30 000 Kč.

12. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobce a žalovaný uzavřeli dne 5.9.2018 smlouvu o osobní kreditní kartě, jíž žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 20 000 Kč prostřednictvím kreditní karty. Žalovaný vyčerpal celkem 30 632,73 Kč, uhradil celkem 16 525,91 Kč. Žalovaný byl před podáním žaloby o úhradu upomenut zástupcem žalobce.

13. Právním posouzením takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná.

14. Mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce, která je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), neboť žalobce jednal při uzavření smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti, žalovaný jako nepodnikající fyzická osoba.

15. Poskytovatel spotřebitelského úvěru má podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. povinnost posoudit schopnost žadatele úvěr splácet a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy. Schopnost žadatele úvěr splácet je poskytovatel povinen posoudit na základě dostatečných informací, nespoléhá se pouze na údaje tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá doložit, na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26.1.2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 20.3.2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

16. Ohledně splnění uvedené povinnosti žalobce uvedl, že schopnost žalovaného úvěr splácet posoudil tak, že ověřil historii žalovaného v registrech BRKI, NRKI a SOLUS, v nichž neměl žalovaný žádný negativní záznam, dále lustroval žalovaného bez negativních poznatků v interní databázi, dále z insolvenčního rejstříku zjistil, že proti žalovanému nebylo vedeno insolvenční řízení, v živnostenském rejstříku zjistil, že žalovaný v něm není veden, z evidence adres zjistil, že bydliště žalovaného se nenacházelo na adrese úřadu. Následně vyhodnotil schopnost žalovaného splácet úvěr na základě informací od žalovaného skóringovým modelem z hlediska demografických dat a behaviorálních dat. Vycházel z čestného prohlášení žalovaného o jeho příjmu ze závislé činnosti ve výši 13 000 Kč měsíčně. U výdajů vycházel z částky 7 410 Kč, přičemž vzal v úvahu výdaje uvedené žalovaný, a to na bydlení 1 000 Kč a ostatní výdaje 3 000 Kč, a vedle nich zohlednil ještě částku životního minima 3 410 Kč. Ke dni nahlížení do registrů neměl žalovaný jiné dluhy mimo žalobce. Žalobce má v rámci interního skóringu nastavenou rezervu ve výši 15 % příjmů.

17. Soud dospěl k závěru, že žalobce nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., neboť ohledně příjmů i výdajů postupoval zcela formálně, vycházel pouze z údajů tvrzených žalovaným, tyto si nenechal nijak doložit, stejně tak ani způsob bydlení. Přitom je zřejmé, že i samotný žalobce pokládal výdaje udávané žalovaným za nevěrohodné a zjevně podhodnocené, neboť kromě žalovaným udávaných výdajů zohlednil navíc životní minimum, které však o skutečných výdajích žalovaného nevypovídá. Větší obezřetnost měla u poskytovatele úvěru vzbudit i skutečnost, že v BRKI/NRKI byla evidována dosud nevyřízená žádost žalovaného o další úvěr u jiného subjektu ve výši 30 000 Kč z předešlého dne. Pokud žalobce žalovanému i přes pouze deklarované příjmy a zejména výdaje úvěr ve sjednané výši poskytl, počínal si nezodpovědně a musel si být vědom vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalovaného. Pokud žalobce argumentoval tím, že žalovaný měl povinnost uvést úplné informace potřebné k posouzení jeho úvěruschopnosti, pak lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015, v němž je zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, jinak se dopouští správního deliktu. Poukaz žalobce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.1.2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, je nepřiléhavý, neboť tam šlo o skutkově odlišnou věc, kdy poskytovatel úvěru prověřil úvěruschopnost mimo jiné z údajů vyplývajících z účtu, který vedl pro dlužníka.

18. Protože žalobce nedostál své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, je uzavřená smlouva neplatná dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.z.“), neboť též zjevně narušuje veřejný pořádek, přičemž k této neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. opět shora uvedené nálezy Ústavního soudu a rozsudky Nejvyššího soudu, jakož i rozsudek Soudního dvora ze dne 5.3.2020 ve věci C-679/18).

19. Při vypořádání plnění z neplatné smlouvy je třeba v obecné rovině vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji na návrh založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

20. Se zřetelem ke shora uvedenému výkladu má žalobce právo na vrácení nesplacené jistiny 14 106,82 Kč představující rozdíl mezi poskytnutou částkou 30 632,73 Kč a úhradami žalovaného ve výši 16 525,91 Kč. Soud proto žalobě co do částky 14 106,820 Kč vyhověl a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení, neboť žalovaný se dosud nedostal do prodlení. Mezi účastníky nebyla dohodnuta nová doba splatnosti nevrácené jistiny, soud tak určil lhůtu k plnění dle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. do tří dnů od právní moci rozsudku.

21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovanému, který by na jejich náhradu měl jinak právo, neboť byl v řízení při zohlednění kapitalizovaného příslušenství ke dni rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2017, sp. zn. 32 Cdo 1492/2017), převážně procesně úspěšný (žalovaný měl úspěch co do 68,3 %, žalobce co do 31,7 %), žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly.