28 Co 82/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobce: Jméno žalobce A ., IČO IČO žalobce A sídlem Adresa žalobce A zastoupený Jméno žalobce B , narozeným Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce B proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného , Anonymizováno zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení částky 732 911 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 10. března 2025, č. j. 6 C 282/2024-68

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 732 911 Kč s úrokem z prodlení 12,75 % ročně od 1. 9. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 37 846 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok).

2. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný. Uvedl, že má pochybnosti o platnosti ujednání leasingové smlouvy, které upravují předčasné ukončení smlouvy (čl. VIII odst. 5 a 6 všeobecných podmínek). Podle nich by byla společnost , právnická osoba, nucena zaplatit žalobkyni částku 286 580 Kč a žalovanou částku 732 911 Kč, celkem 1 019 491 Kč, z níž převážná část představuje zisk žalobce, a to za necelé 4 měsíce trvání leasingu a užívání vozidla místo původních 60 měsíců. Žalovaný v tom shledává rozpor s dobrými mravy. Jestliže soud prvního stupně odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu, to se týká předchozí právní úpravy a nikoli občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014. Povaha leasingových splátek neodpovídá splátkám úvěru, neboť leasingové splátky zahrnují jednak splátku kupní ceny předmětu leasingu, jednak i kompenzaci užívacího práva. Část splátek na opotřebení a užívání vozidla společností , právnická osoba, žalobci nenáleží, protože užívání trvalo jen necelé 4 měsíce. Argumentace soudu prvního stupně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1067/2024, není přiléhává, neboť rozhodnutí se týká operativního, nikoli finančního leasingu. Judikatura u finančnímu leasingu dospěla k závěru, že po dobu, kdy leasingový nájemce nemůže předmět leasingu užívat, není povinen hradit leasingové splátky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3486/2008). Současně žalovaný již před soudem prvního stupně namítal, že leasingová smlouva (její všeobecné podmínky) je neurčitá a nesrozumitelná. Z leasingové smlouvy nevyplývá, jaký by měl být správný postup při jejím předčasném ukončení. Zamýšlený postup žalobce upravený smlouvou byl pro žalovaného, respektive společnost , právnická osoba, , nepředvídatelný. Konečně soud prvního stupně neposuzoval leasingovou smlouvu jako smlouvu spotřebitelskou. Žalovaný má za to, že takto ručení představuje nebezpečný nástroj, který umožňuje obcházet právní úpravu na ochranu spotřebitele. Řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci. Žalovaný si s žalobcem sjednal prorogační doložku, soud prvního stupně však jeho námitku místní nepříslušnosti neshledal důvodnou, protože není podnikatelem. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě aby rozsudek změnil a žalobu zamítl.

3. Žalobce k odvolání uvedl, že jeho účelem je pouze oddálit právní moc napadeného rozsudku. Všechny výhrady odvolatele již byly vyřešeny soudem prvního stupně. Žalobce odkazuje na svá podání a přednesy učiněné před soudem prvního stupně. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek potvrdil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne 13. 11. 2024, domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 732 911 Kč s úrokem z prodlení 12,75 % ročně od 1. 9. 2024 do zaplacení. V žalobě uvedl, že dne 25. 5. 2023 uzavřel se společností , právnická osoba, (IČO , IČO, ) leasingovou smlouvu č. , Anonymizováno, , podle níž dne 25. 5. 2023 předal nájemci vozidlo , jméno FO, , Anonymizováno, pro výkon jeho podnikatelské činnosti. Součástí smlouvy byl kalendář termínů a výše 60 splátek a všeobecné smluvní podmínky. Tentýž den uzavřeli účastníci smlouvu o ručení, v níž se ručitel (žalovaný) zavázal uspokojit žalobce (věřitele), jestliže dlužník (společností , právnická osoba, ) nesplní jakýkoli splatný závazek včetně jeho příslušenství z leasingové smlouvy, včetně vyúčtování a vyrovnání z důvodu předčasného ukončení smlouvy s příslušenstvím a smluvnímu pokutami. Žalobce vypověděl smlouvu dne 7. 9. 2023 z důvodu neplnění splátkového kalendáře, prodlení se zaplacením části třetí splátky a čtvrté splátky. Výpověď byla nájemci doručena dne 11. 9. 2023, vozidlo zabaveno dne 25. 9. 2023 a následně prodáno třetí osobě s tím, že kupní cena byla zohledněna ve finančním vypořádání. To bylo nájemci doručeno 21. 6. 2024 a byl v něm zavázán zaplatit žalobci částku 732 911 Kč nejpozději do 5. 7. 2024. Vyúčtování bylo podrobně rozvedeno v žalobě. Protože nájemce neuhradil na dluh ničeho, vyzval žalobce dopisem ze dne 1. 8. 2024 opraveným dopisem ze dne 15. 8. 2024 k plnění ručitele do 31. 8. 2024. Protože ani ručitel nic nezaplatil, žalobce mimo jistiny požaduje i úroky za prodlení od 1. 9. 2024 do zaplacení v zákonné sazbě 12,75 % ročně. Žalovaný vůči žalobě vznesl tytéž námitky jako ve svém odvolání. Ujednání v případě předčasného ukončení leasingové smlouvy považuje žalovaný za rozporné s dobrými mravy, neboť i přes výpověď smlouvy je nájemce povinen uhradit žalobci veškeré platby podle smlouvy, a tedy celý jeho zisk. Vznesl též námitku místní nepříslušnosti s ohledem na ujednání účastníků ve smlouvě podle § 89a o. s. ř.

6. Soud prvního stupně ve věci rozhodl napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění uvedl, že dne 25. 5. 2023 žalobce uzavřel se společností , právnická osoba, , (IČO , IČO, ) leasingovou smlouvu, podle které žalobce společnosti (nájemci) poskytl specifikované osobní vozidlo s tím, že nájemce bude žalobci hradit pravidelné měsíční leasingové splátky po dobu 60 měsíců. Současně žalobce uzavřel s žalovaným smlouvu o ručení, v níž se žalovaný zavázal, že pokud nájemce primárně nesplní vůči žalobci své platební povinnosti plynoucí z leasingové smlouvy, učiní tak žalovaný. Nájemce řádně a včas leasingové splátky nehradil, v důsledku čehož žalobce smlouvu vypověděl, a protože nájemce neuhradil žalobci peněžitá plnění spojená s vyúčtováním předčasného ukončení smlouvy, vyzval žalobce žalovaného ručitele, aby mu dluh za nájemce uhradil, k čemuž však i přes žalovanému doručenou předžalobní výzvu nedošlo. Žalovaný coby ručitel žalobci nezaplatil částku 732 911 Kč a s touto částkou se ocitl dnem 1. 9. 2024 v prodlení. K námitce místní nepříslušnosti vznesené žalovaným soud uvedl, že podle § 89a o. s. ř. nemohl žalobce s žalovaným ručitelem, který není podnikatelem, platně sjednat prorogační doložku zakládající místní příslušnost Městského soudu v Brně. Námitka tedy nebyla shledána důvodnou s tím, že zdejší soud je soudem místně příslušným. Soud neshledal, že by leasingová smlouva ve spojení s jejími všeobecnými smluvními podmínkami byla stižena neplatností pro její neurčité či nesrozumitelné ujednání. Leasingová smlouva coby zvláštní typ smlouvy není právně upravena v civilním kodexu či v jiném právním předpisu. Leasingová smlouva je v rozhodovací praxi považována za nepojmenovanou neboli inominátní smlouvu (§ 1746 odst. 2 o. z.) a vysvětlil podstatu finančního a operativního leasingu a odkázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, uveřejněného pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Žalobce v dané věci po žalovaném coby ručiteli uplatňuje souhrn dílčích pohledávek plynoucích ze sjednaného leasingového vztahu, přičemž součástí smluvního ujednání bylo, že tato ujednání nezanikají ani skončení smlouvy. Soud přitom na podkladě konkrétně zjištěných skutečností neshledal, že by požadavek žalobce vůči žalovanému na zaplacení nákladů spojených s předčasným zánikem smlouvy, poplatku za vypracování finančního vypořádání z důvodu předčasného ukončení smlouvy, poplatků za zaslání upomínky či odstoupení od smlouvy, za sjednanou smluvní pokutu podle smluvních podmínek, za uskladnění předmětu leasingu po skončení smlouvy do doby jeho prodeje či za náklady spojené s oceněním předmětu leasingu bylo možné považovat za ujednání, která se příčí dobrým mravům. Žalobce poskytuje finanční leasing za účelem svého zisku, přičemž sjednané podmínky smlouvy mezi žalobcem a nájemcem nelze jako celek považovat za dvoustranné právní jednání, které by mělo být stiženo absolutní neplatností. Soud v těchto skutkových poměrech neshledal, že by smlouva svým nastavením vykazovala extrémní nevyváženost. Nelze ani souhlasit s námitkou, že by žalovaný byl v postavení spotřebitele, neboť smlouvy, jejichž prostřednictvím fyzická osoba poskytuje zajištění dluhů podnikatele vyplývajících z jeho podnikatelské činnosti nelze považovat za smlouvy spotřebitelské. To, že smlouvy, jejichž prostřednictvím fyzická osoba poskytuje zajištění dluhů podnikatele vyplývajících z jeho podnikatelské činnosti, nelze považovat za smlouvy spotřebitelské (Soudní dvůr Evropské unie ve věci C-45/96 Bayerische Hypotheken und Wechselbank AG proti Edgarovi Dietzingerovi v rozsudku ze dne 17. března 1998, Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5279/2014), dle něhož se na ručitele při zajišťování podnikatelského hlavního závazkového vztahu nevztahují ustanovení zákona týkající se spotřebitele. Žalovaný nezaplatil žalobci dluh z leasingové smlouvy, za jehož splnění ručil, ocitl se v prodlení se splněním peněžitého závazku a podle § 1970 o. z. je mimo jeho jistiny povinen zaplatit žalobci i úroky z prodlení v sazbě 12,75 % ročně podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto je mu žalovaný povinen nahradit náklady řízení vzniklé zaplacením soudního poplatku 36 646 Kč a paušální náhradu 1 200 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., § 1 odst. 3 písm. a) až c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 4 úkony po 300 Kč (předžalobní výzva, žaloba, příprava na účast na jednání a účast na jednání soudu).

7. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: dopisu žalobce ze dne 14. 6. 2024 adresovaného společnosti , právnická osoba, (IČO , IČO, ), nadepsaného „Vyúčtování a vyrovnání z důvodu předčasného zániku leasingové smlouvy číslo: , IBAN, “, potvrzení o doručení vyúčtování do datové schránky žalovaného dne 21. 6. 2024, smlouvy o ručení uzavřené účastníky dne 25. 5. 2023, žalobcovou výpovědí leasingové smlouvy č. , IBAN, ze dne 7. 9. 2023. Poté se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně popsanými v jeho rozhodnutí a rekapitulovanými shora, na něž pro stručnost odkazuje.

8. Podle § 1746 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), zákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv se použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv (odst. 1). Strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena (odst. 2).

9. Podle § 2018 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), kdo věřiteli prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník věřiteli svůj dluh nesplní, stává se dlužníkovým ručitelem. Nepřijme-li věřitel ručitele, nemůže po něm nic žádat (odst. 1). Ručitelské prohlášení vyžaduje písemnou formu (odst. 2).

10. Žalobce a společnost , právnická osoba, (IČO , IČO, ) uzavřeli dne 25. 5. 2023 leasingovou smlouvu podle druhého odstavce citovaného ustanovení občanského zákoníku. Předmětem smlouvy byl leasing, finanční pronájem automobilu , jméno FO, -, jméno FO, s následnou koupí najaté věci. Žalobce předal vozidlo společnosti , právnická osoba, (IČO , IČO, ) do užívání, společnost se zavázala hradit žalobci pravidelné splátky podle jejich podrobného rozpisu ve splátkovém kalendáři, který byl přílohou smlouvy. Svou smluvní povinnost porušila, splátky nesplácela tak, jak bylo dohodnuto, a proto žalobce smlouvu vypověděl v souladu s podmínkami v ní ujednanými. Pro případ předčasného ukončení smlouvy stanovila smlouva způsob vypořádání stran, podle něhož žalobce provedl písemné vyúčtování („Vyúčtování a vyrovnání z důvodu předčasného zániku leasingové smlouvy číslo: , IBAN, “), které žalovanému doručil do datové schránky dne 21. 6. 2024. Přestože žalobce požadoval zaplacení dluhu ve výši 732 911 Kč do čtrnácti dnů od doručení vypořádání, dodnes nebyl společností uhrazen. Žalobce proto písemně dne 15. 8. 2024 vyzval k jeho zaplacení žalovaného ručitele, který převzal ručení za závazek písemnou smlouvou opakovanou k důkazu (odstavec 7.), a to do pěti dnů od doručení výzvy (doručena dne 26. 8. 2024 do datové schránky). Ani žalovaný dlužnou částku nezaplatil. Proti vlastnímu vypočtení žalovaný námitky nevznesl, výhrady měl proti způsobu vypořádání, který byl ujednán ve smlouvě a který považoval za rozporný s dobrými mravy, neboť do něj byly zahrnuty i splátky leasingu po odebrání vozidla.

11. Podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, sjedná-li si leasingová společnost (pronajímatel) ve smlouvě s leasingovým nájemcem pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných po odstoupení od smlouvy, není výkon tohoto práva v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy (po odebrání vozidla leasingovému nájemci). Je-li právním důvodem pro plnění ve splátkách smlouva, vzniká věřiteli právo na plnění sjednaných splátek dnem vzniku (účinnosti) smlouvy, která toto právo na dílčí plnění zakládá (pokud jeho vznik neváže na další právní skutečnost – např. převzetí předmětu leasingu nájemcem), nikoli až dnem splatnosti jednotlivých splátek. Právním důvodem vzniku pohledávky, představující souhrn splátek splatných po dni účinnosti odstoupení od smlouvy, je ujednání stran smlouvy o majetkovém vyrovnání pro případ odstoupení od smlouvy, které není v rozporu s dispozitivním ustanovením § 351 obch. zák.

12. Z citovaného právní věty rozhodnutí Nejvyššího soud vyplývá, že námitky žalovaného nejsou důvodné. Způsob konečného vypořádání stran leasingové smlouvy je v souladu s uvedeným rozhodnutím. Jestliže rozhodnutí bylo vydáno v době účinnosti obchodního zákoníku, má odvolací soud za to, že nová úprava zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nepřinesla žádné změny, které by měly vliv na posouzení ujednání smlouvy o konečném vypořádání, jehož podstata a obsah zůstávají nadále shodné a judikát, ačkoli se týká poctivého obchodního styku, je možné použít i v této věci. Konečně obdobné závěry z hlediska dobrých mravů obsahuje i stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 9. 2010 k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu („Leasingové smlouvy, resp. obchodní podmínky obsahují často dohodu stran, že leasingový pronajímatel má právo na úhradu všech sjednaných leasingových splátek (do nichž je třeba započíst i případnou akontaci). Tato dohoda shora uvedeným zásadám odpovídá a není v rozporu s dobrými mravy“).

13. Jde-li o námitku odvolatele týkající se jeho postavení spotřebitele v právním vztahu a o námitku týkající se věcné nepříslušnosti soudu, odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, které bylo shrnuto shora v 6. odst., s jehož argumentací se ztotožnil.

14. Vzhledem k uvedenému odvolací soud nepovažoval odvolání žalovaného za důvodné a věcně správný I. výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě vyhověno, podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

15. Odvolací soud podle téhož ustanovení potvrdil i II. výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, na jehož odůvodnění, které bylo rekapitulováno shora (6. odst.), pro stručnost odkazuje. O námitce místní nepříslušnosti měl soud rozhodnout samostatným usnesením v průběhu řízení. Neučinil-li tak, nejedná se o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v řízení plně úspěšný, a proto mu přísluší náhrada nákladů ve výši 600 Kč, které mu vznikly podle § 151 odst. 3 o. s. ř. jako účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, v paušální výši po 300 Kč určené podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. v souvislosti se dvěma učiněnými úkony, vyjádřením k odvolání a účastí na jednání soudu. Jiné náklady žalobci v odvolacím řízení nevznikly.