28 Co 90/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň Mgr. Jitky Múčkové a JUDr. Radky Semelové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 81 854,62 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. března 2025, č. j. 34 C 345/2024-97,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 76 545 Kč od 27. 6. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 76 545 Kč od 12.4. 2024 do 26. 6. 2024, potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 14 463,70 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta , tituly před jménem, , Anonymizováno, , , tituly za jménem, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 9 617,80 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta , tituly před jménem, , Anonymizováno, , , tituly za jménem, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 76 545 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 5 309,62 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 63,72 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 772,38 Kč, úroku 9 % ročně z částky 80 885,62 Kč od 16. 12. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení 15 % ročně z částky 81 854,62 Kč od 16. 12. 2023 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žalovaný je povinen naradit žalobkyni náklady řízení ve výši 10 443,08 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (III. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze do části II. výroku, v níž soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 76 545 Kč od 12. 4. 2024 do zaplacení a do souvisejícího III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podala odvolání žalobkyně. Namítla, že soud prvního stupně pochybil, pokud žalobkyni nepřiznal nárok na zákonný úrok z prodlení z poskytnuté jistiny. Povinnost vrátit tuto jistinu žalovanému vznikla na základě výzvy žalobkyně v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 25. 3. 2024, které bylo žalovanému odesláno dne 27. 3. 2024. S přihlédnutím k době, v níž se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovanému, i k lhůtě ke splnění dluhu, stanovené v této výzvě, se dne 12. 4. 2024 žalovaný dostal do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení. Žalovaný nadto v řízení před soudem netvrdil ani neprokazoval, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž žalovaný jako spotřebitel nese břemeno tvrzení a důkazní o svých možnostech jistinu spotřebitelského úvěru vrátit. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud část II. výroku změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 76 545 Kč od 12. 4. 2024 do zaplacení.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně, které mu bylo doručeno dne 5. 5. 2025, nevyjádřil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně žalobou, která byla soudu doručena dne 26. 7. 2024, domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 81 854,62 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 63,72 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 772,38 Kč, 15% zákonného úroku z prodlení ročně z částky 81 854,62 Kč od 16. 12. 2023 do zaplacení a 9% úroku ročně z částky 80 885,62 Kč od 16. 12. 2023 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o půjčce na refinancování č. , Anonymizováno, uzavřené dne 21. 12. 2022 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 84 000 Kč. Žalovaný neplnil své smluvní povinnosti, nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně ke dni 15. 12. 2023 úvěr zesplatnila. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou ze dne 6. 3. 2024 s účinností ke dni 12. 3. 2024 postoupena žalobkyni. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení před soudem prvního stupně byl nečinný.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně porušila svou zákonnou povinnost podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovaným jako spotřebitelem řádně neprověřila jeho úvěruschopnost. Pokud při posouzení měsíčních výdajů žalovaného vycházela z částky životního minima a normativních nákladů, které pouze formálně porovnávala s údajně deklarovanými, avšak nedoloženými výdaji žalovaného, jedná se o posouzení zcela nedostatečné, bez bližšího zkoumání skutečných výdajů žalovaného ve vztahu k počtu sjednaných splátek a jejich výši. Z uvedeného důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatná (k tomu viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 OPR Finance proti GK) a poskytnutím finančního plnění z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného, které je povinen vydat. Žalovanému byla poskytnuta částka 84 000 Kč, dosud vrátil 7 455 Kč a zbývá mu tak uhradit žalobkyni 76 545 Kč ve lhůtě odpovídající možnostem spotřebitele, která bude dohodnuta účastníky řízení nebo určena soudem. Mezi účastníky k takové dohodě nedošlo. S ohledem na nezjištěnou finanční situaci žalovaného soud uložil žalovanému podle § 160 o. s. ř. povinnost zaplatit dlužnou jistinu do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že nárok na případný úrok z prodlení žalobkyni vznikl až v případě prodlení žalovaného s úhradou dluhu v takto stanovené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Ve zbývajícím rozsahu není žaloba důvodná, proto ji soud zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na poměr úspěchu stran v tomto sporu (žalobkyně byla úspěšná ze 70 %, žalovaný pak z 30 %) přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 443,08 Kč představující 40 % jejích nákladů řízení vzniklých zaplacením soudního poplatku a zastoupením advokátem.

7. Předmětem odvolacího řízení bylo posouzení otázky, zda žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení z nevrácené jistiny úvěru. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru z důvodu nesplnění povinnosti původního věřitele před uzavřením této smlouvy řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně proti tomuto právnímu závěru v podaném odvolání ani nebrojila.

8. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 25. 3. 2024 a výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem ze dne 11. 6. 2024 s podacím lístkem z 12. 6. 2024, z nichž vyplynulo, že žalovaný byl ve vyrozumění o postoupení pohledávky datované dnem 25. 3. 2024 informován o novém věřiteli, kterým se stala žalobkyně, a zároveň byl vyzván, aby veškeré úhrady dluhu z předmětné úvěrové smlouvy poukazoval žalobkyni s tím, že o aktuální výši dluhu a o konkrétním bankovním spojení pro jeho úhradu se má žalovaný informovat u žalobkyně telefonicky nebo e‑mailem na kontaktech v této listině označených. Výzvou k plnění ze dne 11. 6. 2024, která byla dne 12. 6. 2024 podána k poštovní přepravě, byla žalovaný vyzván k úhradě dluhu z předmětné úvěrové smlouvy, vyčísleného částkou v celkové výši 94 415,34 Kč, nejpozději do 26. 6. 2024. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

10. Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za to, že v návaznosti na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je namístě posoudit nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., který je ustanovením speciálním k obecné úpravě bezdůvodného obohacení v § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“). Postihem věřitele, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost věřitele, v důsledku čehož je smlouva o úvěru absolutně neplatná, je ve smyslu § 87 shora citovaného zákona ztráta zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Bezdůvodné obohacení představuje v daném případě rozdíl mezi částkou 84 000 Kč, která byla žalovanému z neplatné smlouvy o úvěru poskytnuta, a částkou 7 455 Kč, kterou žalovaný žalobkyni dosud vrátil. Zbytek dlužné jistiny úvěru ve výši 76 545 Kč by tak měl žalovaný podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni v době přiměřené jeho možnostem. Z citovaného ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak vyplývá povinnost dlužníka vrátit zbytek dlužné jistiny úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Při určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ je dle názoru odvolacího soudu důležité, zda je ve smyslu § 87 odst. 2 tohoto zákona o tuto dobu plnění spor a kdy tu naopak spor není, přitom je třeba při posuzování této otázky respektovat princip rovnosti stran před soudem a kontradiktornosti řízení. Na pojem „spor“ je nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita žalovaného „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V poměrech posuzované věci žalovaný v řízení před soudem prvního stupně ani v době před zahájením řízení tento spor o přiměřenou dobu plnění nenastolil, neboť byl po celou jeho dobu zcela nečinný. Návrh na určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ podle § 87 odst. 2 citovaného zákona mohou u soudu vnést obě strany, věřitel i spotřebitel. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení získané na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, však prospívá právnímu postavení spotřebitele, protože prodlužuje splatnost odpovídající pohledávky věřitele. Je to tedy spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit tento dluh, a k těmto tvrzením navrhnout důkazní prostředky. Taková skutková tvrzení vycházejí ze subjektivních poměrů, jež jsou známy spotřebiteli, avšak věřitel je zpravidla nezná. Skutkové zjištění, že není přiměřené možnostem spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu nebo v delším čase určeném věřitelem, musí vyplývat z výsledků dokazování nebo jinak v řízení procesně přípustným způsobem vyjít najevo a není na soudu, aby bez podkladů ve zjištěném skutkovém stavu hodnotil možnosti spotřebitele splnit tento dluh na základě vlastních domněnek (v podrobnostech viz JÄGER, Marek. Záhada splatnosti pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Právní rozhledy, 2022, č. 23-24, s. 808-812). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný, než on sám nedisponuje potřebnými informacemi týkajícími se jeho majetkových poměrů a jeho schopnosti předmětný dluh splácet. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel, jenž musí své právo aktivně u věřitele uplatnit a tím „spor“ vyvolat. Lze si jen těžko představit, že by soud měl, např. v případě zcela pasivního dlužníka, v řízení bez dalšího (bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny. V daném případě žalovaný nesdělil žádné informace ohledně svých poměrů v době, kdy byl žalobkyní vyzván k plnění; žádné skutečnosti v tomto směru netvrdil ani v řízení před soudem prvního stupně, a spor o to, zda doba k plnění uvedená žalobkyní v její výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak vyvolán nebyl.

12. V kontextu shora uvedených skutečností se proto odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný se dosud nedostal do prodlení s plněním svého dluhu a že žalobkyni z tohoto důvodu nenáleží nárok na zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny. Absentuje-li spor mezi účastníky o přiměřenou dobu plnění podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb., je tak při posouzení otázky prodlení dlužníka a na ně vázaný vznik nároku na zaplacení úroku z prodlení třeba vyjít z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě podle obecných ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. Odvolací soud dospěl k závěru, že za takovou výzvu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení) lze v projednávané věci považovat až předžalobní výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem ze dne 11. 6. 2024, neboť žalobkyní označené vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 25. 3. 2024, od něhož odvozuje počátek prodlení žalovaného, je po obsahové stránce velmi obecné a neobsahuje žádné konkrétní informace o aktuální výši dluhu z předmětné smlouvy o úvěru ani v něm nebyla žalovanému dána desetidenní lhůta k plnění, jak žalobkyně tvrdila v odvolání. Předžalobní výzva byla podána dne 12. 6. 2024 poště k přepravě; při úvaze, že tato listina jako jednostranné hmotněprávní jednání se mohla do tří pracovních dnů ode dne jejího odeslání dostat do sféry dispozice adresáta, pak s ohledem na žalobkyní požadovanou úhradu dluhu do 26. 6. 2024 byl žalovaný od data 27. 6. 2024 v prodlení a žalobkyni vzniklo podle § 1970 o. z. právo požadovat po žalovaném vedle plnění i úrok z prodlení, jehož výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

13. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 76 545 Kč od 27. 6. 2024 do zaplacení. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud určil třídenní lhůtu k plnění, a to s ohledem na výši plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, jakož i délku prodlení žalovaného, přičemž neshledal žádný důvod stanovit lhůtu k plnění delší či stanovit plnění ve splátkách. Zbývající odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení 15% úroku z prodlení ročně z částky 76 545 Kč od 12.4. 2024 do 26. 6. 2024, pak odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

14. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanoveni § 142 odst. 2 o. s. ř. Při hodnocení míry úspěchu stran v projednávané věci odvolací soud v souladu s judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017) přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (10. 3. 2025), kdy žalobkyně požadovala celkem zaplacení částky 108 856,77 Kč a úspěšná byla co do částky 84 629,41 Kč, a dospěl k závěru, že ve sporu byla více procesně úspěšná žalobkyně (77,7 %), která tak má po vzájemném poměření procesního úspěchu a neúspěchu nárok na náhradu 55,4 % svých nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně před soudem prvního stupně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 3 275 Kč a náklady vzniklé právním zastoupením, tj. odměna advokáta za čtyři úkony právní služby po 4 380 Kč (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, podání ve věci samé a účast na jednání soudu) podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v platném znění (dále jen „a. t.“), paušální náhrada hotových výdajů ve výši 900 Kč za první tři úkony po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2024, paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon za 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném po 1. 1. 2025, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 3 962,70 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Celkem náklady řízení žalobkyně činí částku 26 107,70 Kč, z níž žalobkyni přísluší náhrada v rozsahu 55,4 %, tj. částka 14 463,70 Kč.

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Vyšel z hodnoty žalované pohledávky ve výši 22 271,44 Kč, představující odvoláním žalobkyně požadovaný úrok z prodlení kapitalizovaný k datu vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (20. 3. 2026). Z této částky bylo žalobkyni přiznáno 19 880,72 Kč, což odpovídá 89,3 % celkového odvoláním požadovaného nároku. Vzájemným poměřením jejího procesního úspěchu a 10,7% neúspěchu tak žalobkyni přísluší náhrada 78,6 % jejích nákladů řízení. Žalobkyni v odvolacím řízení vznikly náklady zaplacením soudního poplatku za odvolání ve výši 2 871 Kč a zastoupením advokátem, tj. mimosmluvní odměna za dva úkony právní služby po 3 420 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), určená podle § 8 odst. 2 a. t. z tarifní hodnoty 57 408,75 Kč coby pětinásobku hodnoty ročního plnění, neboť předmětem odvolacího řízení bylo opětující se plnění na dobu neurčitou (podání odvolání a účast na jednání odvolacího soudu dne 20. 3. 2026), náhrada hotových výdajů za dva tyto úkony po 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. účinného od 1. 1. 2025 a náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. ve výši 1 625,40 Kč. Celkem tak náklady odvolacího řízení žalobkyně představují částku 12 236,40 Kč, z níž jí přísluší náhrada v rozsahu 78,6 %, tj. částka 9 617,80 Kč.