29 A 100/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph.D., a Mgr. Petra Pospíšila v právní věci žalobce: O. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3/5, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2014, č. j. JMK 112374/2014, sp. zn. S-JMK 112374/2014/ODOS/Ša, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí obsahu rozhodnutí žalovaného

1. Rozhodnutím ze dne 1. 9. 2014, č. j. OD/63332/2014-4, uložil Městský úřad Židlochovice (dále též „městský úřad“), žalobci podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“), pokutu ve výši 2 500 Kč.

2. Městský úřad rozhodl, že se žalobce dopustil správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu tím, že jako provozovatel vozidla r. z. X nezajistil, aby při užití jeho vozidla v Židlochovicích na ulici Nádražní byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, když blíže neustanovený řidič, který užíval v tu dobu žalobcem provozované vozidlo, překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci o více než 20 km/h, a to v místě, kde je nejvyšší stanovená rychlost 50 km/h tak, že jel rychlostí 81 km/h (resp. 78 km/h dle toleranční odchylky měření). Tím došlo k porušení povinnosti stanovené v § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 téhož zákona.

3. Vzhledem k tomu, že se správnímu orgánu nepodařilo vypátrat osobu, kterou žalobce označil za řidiče vozidla v době spáchání přestupku, zahájil správní řízení ve věci správního deliktu provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. V řízení o správním deliktu městský úřad dospěl k závěru, že žalobce svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty správního deliktu.

4. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

5. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce včas žalobu. Uvedl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné z důvodu nesrozumitelnosti výroku, v němž je uvedeno, že k přestupku došlo na ulici Nádražní v Židlochovicích, z čehož nebylo možné seznat, v jakém směru vozidlo jelo a jaké je v předmětném úseku komunikace dopravní značení. Ulice Nádražní zasahuje i mimo obec a z rozhodnutí nevyplývá, ve které části ulice byla rychlost měřena a zda měla obecní policie oprávnění v daném úseku měřit rychlost. Protiprávní jednání dle žalobce nebylo dostatečně určeno.

6. Na podporu svého tvrzení žalobce odkazoval na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010-56, a na usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73. Také citoval komentářovou literaturu k trestnímu řádu, poukazující na nutnost náležitého vymezení skutku, včetně místního a časového určení.

7. Dále žalobce namítal absenci důvodů k zahájení a vedení řízení o správním deliktu s ohledem na skutečnost, že žalobce oznámil městskému úřadu jméno i adresu pobytu řidiče, který řídil vozidlo v době údajného spáchání přestupku. Přestože neoznámil datum narození řidiče, měl městský úřad pokračovat v plnění své povinnosti dle § 125h odst. 5 zákona o silničním provozu.

8. Za pochybení městského úřadu považoval žalobce také výzvu k doplnění data narození řidiče, kterou úřad adresoval zástupci žalobce a nikoliv žalobci samotnému s ohledem na to, že plná moc byla předložena před zahájením správního řízení a dle § 33 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), si účastník může zvolit zmocněnce. Na plnou moc ze dne 12. 6. 2014 mělo být pohlíženo jako na plnou moc dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jenž opravňuje vystupovat jménem účastníka, ovšem nikoliv přijímat písemnosti.

9. Městský úřad postupoval v rozporu s § 125h odst. 5 zákona o silničním provozu, protože bezdůvodně nepokračoval v šetření přestupku, kdy mohl být oznámený řidič předvolán nebo mohl být žalobce jako provozovatel vozidla vyzván k doplnění údaje o datu narození řidiče. Žalobci nebylo zřejmé, že ve výzvě k zaplacení určené částky ze dne 9. 6. 2014, měl městský úřad pod pojmem „osoba řidiče“ nejen jméno, ale i datum narození. Žalobce tedy dovozoval, že byl městský úřad pasivní, co do postupu vůči oznámenému řidiči, čímž došlo k nezákonnému projednání správního deliktu provozovatele vozidla.

10. Žalobce se neztotožnil s názorem městského úřadu, že odvolání nemělo náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 správního řádu. Ve výzvě k odstranění vad podání ze dne 17. 9. 2014 nebylo uvedeno, jaké údaje či náležitosti měly být doplněny. Navíc se žalobce domníval, že odvolání mělo veškeré náležitosti dle uvedeného ustanovení, naopak postrádalo náležitosti dle § 82 odst. 2 správního řádu, k jejichž doplnění žalobce vyzván nebyl a považoval tedy za nadbytečné v tomto ohledu své podání doplňovat. K povinnosti správních orgánů, vyzvat odvolatele k doplnění odvolání, uvedl žalobce rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2009, č. j. 1 As 4/2009-53, a ze dne 4. 1. 2011, č. j. 2 As 99/2010-67, z nichž dovodil, že došlo ze strany městského úřadu k zásadní procesní vadě. V této souvislosti bylo odkázáno i na rozsudek zdejšího soudu, sp. zn. 33 A 12/2014, přičemž v daném případě došlo k uspokojení žalobce z identického důvodu.

11. S ohledem na shora uvedené žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí městského úřadu, zrušil.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

12. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že žalobce v podaném odvolání neuvedl žádné konkrétní výhrady, i přes výzvu k doplnění odvolání. V napadeném rozhodnutí nebylo tedy možno na žalobcovy výhrady reagovat. Žalobní námitku, že žalobce nebyl řádně vyzván k doplnění odvolání, označil žalovaný za nedůvodnou i proto, že žalobcův zástupce ve správním řízení, společnost FLEET Control, s.r.o., vystupuje často v řízeních před správními orgány; má tak s nimi bohaté zkušenosti a náležitosti odvolání jsou mu z této činnosti známé.

13. Výrok rozhodnutí nebyl neurčitý, protože městská policie nemá oprávnění k měření rychlosti mimo obec. K měření tedy muselo dojít v obci, čemuž odpovídala i skutečnost, že ke změření rychlosti došlo stacionárním zařízením. Není pochyb o tom, že zařízení je umístěno v obci na jednom konkrétním místě.

14. Žalovaný rovněž nesouhlasil s názorem žalobce, že by absentovaly zákonné důvody k zahájení a vedení řízení o správním deliktu. Městský úřad učinil nezbytné kroky ke zjištění osoby řidiče, nicméně bezvýsledně. Neztotožnil se ani s názorem, že písemnosti měly být doručovány přímo žalobci, nikoliv jeho zmocněnci, protože šlo o postup dle § 37 odst. 3 správního řádu.

15. Na základě výše uvedeného žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Posouzení věci soudem

16. Zdejší soud, v souladu s § 51 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), bez nařízení jednání, přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí městského úřadu, včetně řízení předcházejících jejich vydání, a shledal, že žaloba není důvodná.

17. Žalobce vymezil tři okruhy žalobních námitek, s nimiž se krajský soud postupně vypořádal. Nejprve bylo namítáno, že ve výroku rozhodnutí městského úřadu nebylo přesně specifikováno místo měření rychlosti vozidla, tudíž nebylo zřejmé, zda byl změřen v obci či mimo obec. Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, vyplývá, že v „rozhodnutí trestního charakteru (…) je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným (…), jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě.“ Krajský soud ovšem má za to, že v nyní projednávaném případě správní orgány těmto požadavkům dostály.

18. Ve výzvě k zaplacení určené částky ze dne 9. 6. 2014, č. j. 63332/2014-1, je v popisu přestupku jako místo uvedeno výslovně: „v Židlochovicích na ul. Nádražní 528“. Místo měření na ulici Nádražní 528 je také zmíněno v Záznamu o přestupku, jehož součástí je i fotodokumentace z tohoto místa. Podle výrokové části rozhodnutí městského úřadu se žalobce dopustil daného správního deliktu: „Automatizovaným technických prostředkem používaným při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích bez obsluhy bylo zjištěno, že dne 7. 6. 2014 v 18:19 hodin v Židlochovicích, na ul. Nádražní blíže neustanovený řidič (…) překročil nejvyšší povolenou rychlost (…), kdy v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/hod., jel rychlostí 81 km/hod., resp. 78 km/hod.“. Místo, čas a způsob spáchání přestupku ze všech těchto údajů vyplývají s dostatečnou určitostí. Jasně z nich plyne, že žalobcovo vozidlo jelo nepovolenou rychlostí v úseku Nádražní ulice v Židlochovicích, kde mohl jet maximálně rychlostí 50 km/h. Z rozhodnutí je proto více než jasné, že se žalobce daného přestupku dopustil v obci. Toto dále vyplývá i ze skutečnosti, že rychlost byla změřena automatizovaných technickým prostředkem bez obsluhy, jenž je stacionární (nikoliv přenosný). Navíc žalobcova argumentace neobstojí i z toho důvodu, že silniční komunikace mimo obec nejsou označovány názvem ulice. Tedy z určení „Nádražní ulice v Židlochovicích“, jako místa přestupku, je proto zjevné, kde k měření rychlosti došlo.

19. Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010-56, nemohl zdejší soud posoudit v jeho prospěch, protože řeší odlišnou situaci, jak vyplynulo i ze samotné žalobcem citované části, kde Nejvyšší správní soud poukazoval na možnost, že přesné místo - umístění značky mohlo být uvedeno i na jiném místě ve správním spisu. V nyní přezkoumávaném případě upřesnění místa měření má nejen oporu ve správním spisu, do nějž žalobce mohl nahlédnout, ale také v dokumentu, který byl přímo žalobci zaslán městským úřadem. Zdejší soud se naopak opřel o novější rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j. 1 As 155/2014-36, který se zabýval téměř totožnou situací a obdobně ji posoudil. Uvedenou žalobní námitku tak krajský soud shledal nedůvodnou.

20. Žalobce dále namítal, že chyběly zákonné důvody k zahájení a vedení řízení o správním deliktu. Ze správního spisu zdejší soud zjistil, že městský úřad dne 9. 6. 2014 vyzval žalobce k zaplacení určené částky z důvodu překročení nejvyšší povolené rychlosti vozidla, jehož je žalobce provozovatelem, nebo k uvedení osoby, jenž v uvedenou dobu vozidlo řídila. V reakci na tuto výzvu bylo městskému úřadu zasláno vyjádření o osobě řidiče od zmocněnce žalobce včetně plné moci, jež žalobce zmocněnci udělil „pro veškeré úkony, žádosti, návrhy, podání, nahlížení do spisu, odvolání, vzdání se práva odvolání, doručování písemností a to pro celé řízení ve všech stupních tohoto řízení, tj. včetně řízení u odvolacího orgánu a všech stupňů správního soudu“ a bylo v ní uvedeno i číslo případu (označeno jako spisová značka).

21. Z této plné moci jasně vyplývá vůle žalobce být v řízení zastupován společností FLEET Control, s.r.o., čemuž odpovídá i následná komunikace zmocněnce se správními orgány ve prospěch žalobce. Správní orgány tak měly ode dne oznámení zastoupení žalobce zmocněncem (předložen průkaz plné moci) povinnost doručovat písemnosti žalobci prostřednictvím tohoto zmocněnce. Skutečnosti, že by žalobce nechtěl být ve správním řízení zastupován tímto subjektem, nenapovídá ani vyjádření žalobce v rámci správní žaloby v nynějším případě. Soud tedy neshledává v postupu správních orgánů pochybení, které by mělo za následek zkrácení žalobce na jeho právech.

22. Městský úřad učinil nezbytné kroky ke zjištění osoby řidiče, avšak bezvýsledně. Ačkoliv žalobce poskytl vozidlo k řízení osobě, která mu musela být známa, a která v době spáchání skutku měla dle sdělení žalobce vozidlo řídit, žalobce správnímu orgánu neposkytl dostatečnou identifikaci řidiče. Městský úřad nebyl pasivní, co do postupu vůči oznámenému řidiči, avšak v důsledku nedostatečných identifikačních údajů o řidiči, tuto osobu v centrální evidenci obyvatelstva nedohledal. Proto následný postup vůči žalobci jako provozovateli vozidla byl v souladu s právními předpisy a nemohlo tak dojít k nezákonnému projednání správního deliktu provozovatele vozidla.

23. Podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností bezodkladně po zjištění nebo oznámení přestupku vyzve provozovatele vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky, pokud dle písm. a) jsou splněny podmínky podle § 125f odst. 2 (porušení bylo zjištěno automatizovaným tech. prostředkem bez obsluhy; vykazuje znaky přestupku; nemá za následek dopravní nehodu), dále dle písm. b) není totožnost řidiče vozidla známa nebo není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku a dle písm. c) je porušení možné projednat uložením pokuty v blokovém řízení.

24. Krajský soud tak považuje za nedůvodnou námitku, že městský úřad měl pokračovat v řízení o přestupku řidiče, jehož označil žalobce ve vyjádření ze dne 16. 6. 2014. Z důvodu chybějícího data narození řidiče, způsobujícího nemožnost přesné identifikace osoby, městský úřad postupoval vyzváním žalobce k doplnění údajů a následně interním dohledáváním osoby v evidenci obyvatel. Žalobce byl ve správním řízení od počátku zastoupen. Přestože jeho zástupcem nebyl advokát, ale obecný zmocněnec, jednalo se o osobu velmi často vystupující v této roli a v typově podobných případech. V podstatě šlo o zásadní náplň činnosti zmocněnce. Tento zmocněnec tedy musel vědět, že správní orgány při zjišťování přestupce potřebují takové informace o řidiči, jež jim umožní nespornou identifikaci takové konkrétní osoby. Soudu je z vlastní činnosti známo, že v jiných skutkově obdobných případech tento zmocněnec neshledával v poskytnutí data narození problém a byl schopen ho poskytnout bez dodatečného vyzvání.

25. V případě, že se správnímu orgánu nepodaří provozovatelem vozidla oznámenou osobu nalézt a kontaktovat, je tímto splněna podmínka § 125h odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu a v souladu s touto úpravou bylo řízení proti údajnému řidiči odloženo. Vzhledem k tomu, že v daném případě byly splněny i zbývající dvě podmínky shora citovaného ustanovení, bylo zahájeno řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. V postupu městského úřadu nelze shledat nedostatek, proto soud nemohl dát žalobci za pravdu.

26. Podle § 37 odst. 3 správního řádu nemá-li podání předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu.

27. Podle § 4 odst. 2 správního řádu má správní orgán povinnost poskytnout dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné.

28. S ohledem na posledně citovanou právní úpravu se krajský soud dále zabýval námitkou, že žalobce byl nesprávně poučen ve výzvě k doplnění odvolání. Krajský soud ve shodě s právním názorem Nejvyššího správního soudu, vyjádřeného v jeho rozsudku ze dne 25. 3. 2015, č. j. 1 As 155/2014-36, zde opět připomíná, že žalobce byl ve správním řízení od počátku zastoupen obecným zmocněncem velmi často vystupujícím v této roli a v typově podobných případech. Opět nelze než očekávat, že taková osoba měla rozumět tomu, jakou povinnost jí, resp. jejímu zmocniteli správní orgán prvního stupně ukládá, a jaké budou důsledky nesplnění této povinnosti. Pokud se účastník správního řízení nechá zastupovat osobou, která vystupuje jako obecný zmocněnec v typově obdobných správních řízeních opakovaně, nemůže s úspěchem namítat, že z výzvy, aby doplnil, čeho se podaným blanketním odvoláním domáhá, a co navrhuje, nepochopil, co má doplnit, a jaké dopady bude mít nesplnění této výzvy. I přes nevhodně zvolenou formulaci výzvy, naplnil městský úřad svým postupem požadavek přiměřenosti poučení o právech a povinnostech dotčené osoby podle § 4 odst. 2 správního řádu (viz obdobně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j. 1 As 155/2014-36).

29. Žalobce odkazoval na podporu své argumentace na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2011, č. j. 2 As 99/2010-67, dle kterého je „konkrétním vyjádřením obecné zásady poučovací povinnost správního orgánu poučit účastníka řízení o následcích neodstranění nedostatků podání ve lhůtě (přiměřeně) stanovené pro jejich odstranění (viz § 45 odst. 2 správního řádu). Pokud tedy správní orgán ani nevyzval stěžovatele k odstranění vad odvolání, ve které by jinak byl povinen stěžovatele poučit o následcích nerespektování této výzvy, jednal rovněž v rozporu se zákonnými pravidly správního procesu, jejichž těžištěm je zásada poučovací.“ Tento rozsudek ovšem na posuzovanou věc nedopadá, protože městský úřad žalobce k odstranění vad vyzval. Nelze z něj dovozovat právní neúčinnost výzvy k odstranění vad odvolání, obzvláště s ohledem na výše uvedené zkušenosti žalobcova zmocněnce. V této souvislosti se zdejší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j. 1 As 155/2014-36, jenž dospěl k obdobným závěrům jako krajský soud.

30. Soud také nemůže přisvědčit názoru žalobce, že jeho podání mělo základní náležitosti dle § 37 odst. 2 správního řádu a chyběly pouze náležitosti odvolání dle § 82 odst. 2 správního řádu. Po přezkoumání správního spisu a sporného podání soud shledal, že z tohoto podání skutečně nebylo patrno, co se navrhuje, což je jeden ze základních požadavků na úkony účastníků řízení vůči správním orgánům. Městský úřad tedy správně poučoval i pro nedostatek náležitostí stanovených v § 37 odst. 2 správního řádu, přičemž žalobce byl v tomto ohledu skutečně nečinný a své odvolání nijak nedoplnil. Žalobní námitka je na základě uvedených skutečností nedůvodná.

V. Závěr a náklady řízení

31. Soud tedy shledal žalobcovy námitky neopodstatněnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

32. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 12. prosince 2016 JUDr. Zuzana Bystřická, v.r. předsedkyně senátu