30 A 46/2023

Rubrum

č. j. 30 A 46/2023 - 106 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Jana Čížka a Mgr. Karla Černína, Ph.D., ve věci žalobkyně: obec Držovice, IČO: 75082144 sídlem SNP 71/37, Držovice zastoupená advokátkou Mgr. Lucií Novou Knoll sídlem Helceletova 235/9, Brno proti žalovanému: Magistrát města Prostějova sídlem nám. T. G. Masaryka 13/14, Prostějov zastoupený advokátem Mgr. Matyášem Ritterem sídlem Riegrova 376/12, Olomouc za účasti: Ing. F. N. zastoupený advokátkou Mgr. Barborou Klouda Jestřábovou sídlem Hlinky 57/142a, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného – územnímu souhlasu ze dne 16. 3. 2023, č. j. PVMU 53389/2023 61 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného, územní souhlas ze dne 16. 3. 2023, č. j. PVMU 53389/2023 61, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. 2 30 A 46/2023

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 15 870 Kč k rukám její zástupkyně Mgr. Lucie Nové Knoll, advokátky.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, kterým je územní souhlas ze dne 16. 3. 2023, č. j. PVMU 53389/2023 61.

2. Žalovaný vydal územní souhlas na žádost osoby zúčastněné na řízení (dále jen „stavebník“) podle § 96 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 403/2020 Sb. (dále jen „stavební zákon“). Jeho předmětem je umístění části stavby ZTV pro RD v lokalitě sv. Floriánek, Držovice (ZTV = základní technická vybavenost; pozn. soudu), a to pouze pro část stavby SO 05 – Veřejné osvětlení na pozemku parc. č. 212 v k. ú. Držovice na Moravě, obec Držovice. Předmětem záměru je realizace veřejného osvětlení budoucí místní komunikace obsluhující uvažované rodinné domy v lokalitě.

3. Žalobkyně uvádí, že je obcí, na jejímž území se nachází umístěný záměr, a jejíž územní plán danou plochu reguluje. Je také vlastníkem pozemků parc. č. 878/1 a 880/1 pod pozemními komunikacemi, které bezprostředně mezují s pozemkem, na němž byla stavba umístěna. Žaloba 4. Žalobkyně v prvé řadě namítá nepřezkoumatelnost územního souhlasu. Z jeho odůvodnění nelze seznat, zda a jakým způsobem žalovaný posuzoval splnění podmínek vymezených v § 96 odst. 1 a 2 stavebního zákona a jak dospěl k závěru, že záměr podstatně nezmění poměry v území. Z oznámení stavebníka není seznatelné, jaké technické zařízení má být umístěno, jeho světelně-technické parametry, a zejména potenciální účinky i na budoucí zástavbu (které fakticky má sloužit). Není tedy zřejmé, jak žalovaný mohl posoudit splnění podmínek pro vydání územního souhlasu. Výkres koordinační situace, který správní orgán ověřil, není dle žalobkyně zpracován v souladu s vyhláškou stanovící podmínky pro zpracování projektové dokumentace, neboť není dostatečně a přehledně okótován, a nelze tak zjistit umístění stavby a odstupové vzdálenosti od hranic pozemků.

5. Veřejné osvětlení je součástí širšího záměru, kterým je vybudování dopravního a technického napojení lokality, kde se uvažuje o výstavbě rodinných domů. Žalobkyně nemá výhrady proti výstavbě rodinných domů v lokalitě označené 9-SO (smíšené obytné), nesouhlasí však s navrženým způsobem organizace dopravy, s připojením a výstavbou nové pozemní komunikace. Stavebník tak se pokouší vlomit do území tzv. salámovou metodou, neboť na základě územního souhlasu může vybudovat pouze řadu sloupoví, které bude osvětlovat pole. Žalobkyně byla zvoleným postupem vyloučena z možnosti hájit racionální rozvoj a uspořádání poměrů v území. Umístění stavby mělo být posouzeno v kontextu celého záměru a žalovaný měl umožnit dotčeným vlastníkům hájit práva v územním řízení, nikoliv postupovat zjednodušenou formou územního souhlasu. Územní souhlas představuje zjednodušený proces umístění záměru do území, který je primárně určen pro záměry nekonfliktní, u nichž se nepředpokládá střet s veřejnými zájmy ani zásah do práv 3 30 A 46/2023 vlastníků okolních nemovitostí. Jestliže záměr může imisemi ovlivnit své okolí (např. hlukem, světlem apod.) a tento vliv není jen marginální, nelze bez dalšího dospět k závěru, že se poměry v území podstatně nezmění. Takový záměr nelze umístit pomocí zjednodušeného procesu v podobě územního souhlasu, ale je nutné vést řádné územní řízení.

6. Dále žalobkyně namítá, že k oznámení nebyl připojen souhlas vlastníka pozemku p. č. X, ačkoliv mají být kabely veřejného osvětlení napojené ze stávajícího sloupu nadzemního vedení nízkého napětí, který je ve vzdálenosti menší než 2 m od sousedního pozemku. Stavební práce se tak mohou dotknout vlastnického práva tohoto vlastníka. K oznámení nebyl připojen ani souhlas vlastníka elektrické distribuční sítě EG.D, a.s. Chybí také stanoviska vlastníka pozemních komunikací, souhlasná závazná stanoviska a vyjádření dotčených orgánů, zejména orgánu ochrany zemědělského půdního fondu (dále jen „ZPF“) či souhlas s vynětím půdy ze ZPF.

7. Dále žalobkyně namítá, že umístěním záměru dojde k podstatné změně poměrů v území (§ 96 odst. 1 stavebního zákona). V současné době je pozemek využívaný jako orná půda, po provedení stavby ale budou uprostřed pole stát stožáry veřejného osvětlení, což znemožní nebo ztíží hospodaření se zemědělskou půdou, a to bez souhlasného stanoviska nebo souhlasu orgánu ochrany ZPF. Stavba také vytváří nové nároky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu. K plnění jejího účelu se totiž vyžaduje napojení na rozvodnou síť nízkého napětí a vybudování pozemní komunikace, kterou bude osvětlovat.

8. Konečně žalobkyně namítá podjatost pověřené úřední osoby Ing. K., vedoucího odboru stavebního úřadu. Poukazuje na skutečnost, že územní souhlas vydal vedoucí odboru v rozporu s běžnou praxí úřadu, a to již dne následujícího po podání oznámení stavebníka. V této souvislosti odkázala také na sérii článků týkající se povolování a posuzování několika stavebních záměrů žalovaným a odměňování jeho pracovníků. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Záměr byl umístěn ve vzdálenosti větší než 2 metry od hranice pozemků žalobkyně a stavebníka; souhlas žalobkyně proto žalovaný nevyžadoval. Stavebníkem doložená dokumentace je dostatečná a je z ní patrné umístění stavby. Byly splněny podmínky stanovené v § 96 odst. 1 stavebního zákona, neboť se stavbou nemění podstatně poměry v území. Záměr je v souladu s územním plánem. Veřejné osvětlení je běžnou stavbou, která nevyvolává zvýšené nároky na stávající infrastrukturu. Územní souhlas sice odkazuje nesprávně na § 103 odst. 1 písm. e) stavebního zákona, ačkoli má být správně uvedeno písm. f); jde však jen o překlep. Pokud jde o namítanou podjatost pověřené úřední osoby, podle žalovaného nezakládají skutečnosti uvedené žalobkyní důvod podjatosti. Popis instalovaných svítidel je podle žalovaného obsažen v dokumentaci stavby. K oznámení byly přiloženy veškeré nezbytné náležitosti a přílohy, přičemž souhlas orgánu ochrany ZPF se v případě umístění stožárů nadzemního osvětlení nevyžaduje. Stanovisko stavebníka 10. Stavebník navrhuje zamítnutí žaloby. Souhlasí s vyjádřením žalovaného a dodává, že stavba veřejného osvětlení udržuje po celé délce odstup 2 m od hranice s pozemkem p. č. X. Úsek, na který poukazuje žalobkyně není součástí umístěné stavby. Pokud jde o požadavek na doložení stanoviska vlastníků veřejných komunikací, je podle stavebníka podstatné, že jde o místní komunikaci III. kategorie, která nemá ochranné pásmo, a nevyžaduje tedy 4 30 A 46/2023 souhlasné stanovisko vlastníka. Pokud jde o stanovisko k odnětí půdy ze ZPF, uvedl stavebník, že podle stanoviska orgánu ochrany ZPF, které doložil k žalobě, není vynětí půdy nutné ani nebylo vyžadované. Vynětí ZPF je řešeno v rámci celého projektu na celou plochu přípravy území. Stavba je v souladu s územním plánem obce Držovice, jak dokládají stanovisko a vyjádření orgánu územního plánování, která stavebník soudu předložil. Námitka podjatosti pověřené úřední osoby je podle stavebníka opožděná, neboť nebyla vznesena bez zbytečného odkladu. Ústní jednání 11. Účastníci řízení setrvali během jednání na svých stanoviscích. Stavebník a jeho zástupkyně se z jednání telefonicky omluvili. Soud jednal v jejich nepřítomnosti.

12. Soud provedl dokazování leteckým snímkem se zakreslením parcel katastru nemovitostí, kterou přeložila žalobkyně, a souhlasem orgánu ochrany ZPF ze dne 6. 6. 2023, který předložil stavebník. Podmínky řízení a rozsah soudního přezkumu 13. Soud nejprve ověřil splnění podmínek řízení.

14. Proti územnímu souhlasu vydanému podle § 96 stavebního zákona nelze uplatnit žádné řádné opravné prostředky ve správním řízení. Jde však o správní akt, který je rozhodnutím správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., a lze tedy přímo proti němu podat žalobu u správního soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 17. 9. 2019, čj. 1 As 436/2017-43, č. 3931/2019 Sb. NSS). V daném případě byl územní souhlas žalobkyni doručen dne 30. 3. 2023 a žaloba byla podaná dne 17. 5. 2023, tedy před uplynutím dvouměsíční žalobní lhůty podle § 72 odst. 1 s. ř. s. Žaloba je tedy přípustná, včasná a splňuje i všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde o žalobu věcně projednatelnou.

15. Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. platí, že kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Aktivní procesní legitimace k podání žaloby se tak odvozuje od žalobního tvrzení o dotčení práv (či „právní sféry“) žalobce napadeným rozhodnutím, které musí být logické, důsledné a myslitelné. V daném případě dovozuje žalobkyně dotčení svých práv jednak z toho, že jako územní samosprávný celek je oprávněna hájit zájmy svých občanů a zájem na rozvoji území obce v souladu s územním plánem. Dále odvozuje aktivní legitimaci od vlastnictví sousedících pozemků, které mohou být stavbou rovněž dotčeny.

16. Uvedená tvrzení jsou podle soudu dostatečným podkladem k založení aktivní procesní legitimace. Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/11, N 76/69 SbNU 291, zdůraznil, že „územní samosprávné celky mají právo na samosprávu při rozhodování o rozvoji svého území“ a že „rozhodování o rozvoji spravovaného území patří mezi základní práva územní samosprávy“. Rovněž judikatura správních soudů uvádí, že účast obcí v řízení o umístění stavby není samoúčelná, ale jejím smyslem je umožnit obci, aby i tehdy, není-li dotčena jako vlastník, mohla hájit důležité místní či veřejné zájmy. Obec jako pořizovatel územního plánu tímto nástrojem zajišťuje předpoklady pro udržitelný rozvoj území jeho soustavným a komplexním řešením, které je následně oprávněna prosazovat i v územním řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 10. 3. 2011, čj. 9 As 97/2010-46). Vyloučit v daném případě nelze ani zásah do vlastnického práva žalobkyně, a to skrze záměrem předvídanou 5 30 A 46/2023 budoucí pozemní komunikaci, která se má napojit na přilehlou pozemní komunikaci ve vlastnictví obce. Soud tak nemá nejmenší důvod pochybovat o aktivní procesní legitimaci žalobkyně. Ostatně nezpochybnili ji ani žalovaný a stavebník.

17. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání územního souhlasu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by musel přihlédnout i bez námitky, soud neshledal. Dokazování soud neprováděl, neboť vycházel z obsahu předloženého správního spisu, který poskytuje dostatečný podklad pro posouzení věci. Posouzení věci 18. Podle § 96 odst. 1 stavebního zákona místo územního rozhodnutí stavební úřad vydá územní souhlas, pokud je záměr v zastavěném území nebo v zastavitelné ploše, poměry v území se podstatně nemění a záměr nevyžaduje nové nároky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu. Územní souhlas nelze vydat v případech záměrů, pro které je vyžadováno závazné stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.

19. Podle § 96 odst. 3 stavebního zákona oznámení záměru obsahuje kromě obecných náležitostí údaje o požadovaném záměru a identifikační údaje dotčených pozemků a staveb. K oznámení oznamovatel připojí a) souhlas k umístění stavebního záměru podle § 184a, b) souhlasná závazná stanoviska, popřípadě souhlasná rozhodnutí dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů nebo tohoto zákona, popřípadě rozhodnutí podle § 169 odst. 3 a 4, nebo nepostupuje-li se podle § 96b odst. 2, c) stanoviska vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury k možnosti a způsobu napojení nebo k podmínkám dotčených ochranných a bezpečnostních pásem, d) souhlasy osob, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být umístěním stavebního záměru přímo dotčeno; souhlas s navrhovaným záměrem musí být vyznačen na situačním výkresu; souhlas se nevyžaduje v případech stavebních záměrů uvedených v § 103, pokud nejsou umístěny ve vzdálenosti od společných hranic pozemků menší než 2 m, e) jednoduchý technický popis záměru s příslušnými výkresy.

20. Podle § 96 odst. 4 stavebního zákona je-li oznámení záměru úplné a je-li záměr v souladu s požadavky uvedenými v § 90, vydá stavební úřad územní souhlas do 30 dnů ode dne podání oznámení. Oznámení záměru se neprojednává v územním řízení podle § 87. O námitkách osob podle odstavce 3 písm. d) se nerozhoduje. Na vydávání územního souhlasu se nevztahují části druhá a třetí správního řádu. Územní souhlas obsahuje identifikační údaje o oznamovateli, popis záměru, identifikační údaje o pozemku nebo stavbě, na nichž bude záměr uskutečněn. Ustanovení § 92 odst. 1 se použije přiměřeně. Územní souhlas nabývá právních účinků dnem doručení oznamovateli. (…) Územní souhlas se doručuje oznamovateli spolu s ověřeným situačním výkresem; dále se doručuje vlastníkovi pozemku nebo stavby, pokud není oznamovatelem, osobám uvedeným v odstavci 3 písm. d), dotčeným orgánům, a jde-li o stavbu podle § 15 nebo 16, také stavebnímu úřadu příslušnému k povolení stavby.

21. Podle § 96 odst. 5 věty druhé stavebního zákona dojde-li stavební úřad k závěru, že oznámení nebo záměr nesplňuje podmínky pro vydání územního souhlasu, nebo mohou být přímo dotčena práva dalších osob kromě osob uvedených v odstavci 3 písm. d), ledaže by s tím tyto osoby 6 30 A 46/2023 vyslovily souhlas, rozhodne usnesením o provedení územního řízení; toto usnesení se oznamuje pouze oznamovateli a nelze se proti němu odvolat.

22. Územní souhlas podle § 96 stavebního zákona představuje zjednodušenou formu umístění záměru v území, která nahrazuje územní rozhodnutí při splnění zákonem stanovených podmínek. Judikatura přitom zdůrazňuje, že územní souhlas je určen pro skutkově a právně jednodušší, nekonfliktní záměry. V rozsudku ze dne 14. 1. 2015, čj. 6 As 189/2014-38, č. 3189/2015 Sb. NSS, uvedl, že „územní souhlas je zjednodušený proces umístění záměru do území, který je primárně určen pro záměry nekonfliktní, u nichž se nepředpokládá ani střet s veřejnými zájmy, ani zásah do práv vlastníků okolních nemovitostí“ (srov. též rozsudek ze dne 20. 6. 2019, čj. 9 As 131/2019-64).

23. Z § 96 odst. 1 stavebního zákona plyne, že územní souhlas lze vydat při kumulativním splnění tří podmínek: a) záměr je v zastavěném území nebo v zastavitelné ploše, b) poměry v území se podstatně nemění a c) záměr nevyžaduje nové nároky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu. Nestačí tedy pouze formální zařazení mezi záměry uvedené v § 96 odst. 2 stavebního zákona. I záměr, který pod některý z těchto případů typově spadá, musí současně splňovat obecné podmínky podle odstavce 1. Jak dovodil NSS v již citovaném rozsudku čj. 6 As 189/2014-38, podmínku nepodstatné změny poměrů v území nelze ztotožňovat toliko s dodržením veřejnoprávních hygienických limitů. To je pouze předpokladem povolení záměru vůbec, nikoli samo o sobě důvodem pro použití zjednodušeného postupu. Výraznější nárůst hluku, prašnosti, znečištění či jiných imisí zatěžujících okolí, zejména obytnou zástavbu, představuje podstatnou změnu poměrů v území, a proto vylučuje vydání územního souhlasu.

24. Podstatou územního souhlasu je právě absence potřeby vést standardní územní řízení. Pokud z podkladů vyplývá, že záměr může okolí ovlivnit způsobem, který není pouze marginální, je třeba vést územní řízení, v němž mohou vlastníci dotčených nemovitostí uplatnit námitky a v němž stavební úřad posoudí, zda záměr nebude zatěžovat okolí v míře nepřiměřené místním poměrům. Je-li z podkladů patrné, že záměr může okolí podstatně ovlivnit a změnit poměry v něm, nelze jej umístit územním souhlasem, nýbrž je nutné vést řádné územní řízení.

25. Další nutným předpokladem pro vydání územního souhlasu je doložení zákonem požadovaných souhlasů a stanovisek. Podle § 96 odst. 3 stavebního zákona musí být k oznámení připojeny mimo jiné souhlasy osob, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo může být záměrem přímo dotčeno. Právě existence souhlasu odůvodňuje použití zjednodušeného postupu bez plnohodnotného projednání námitek. NSS k tomu v rozsudku ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 92/2008-76, č. 1816/2009 Sb. NSS, uvedl, že územní souhlas zakládá práva žadateli a přímo se dotýká práv dalších osob, přičemž osoby dávající souhlas pouze svolují k zásahu do svých práv. Nelze proto připustit, aby stavební úřad vydal územní souhlas v situaci, kdy existuje reálně myslitelná možnost přímého dotčení práv dalších osob, jejichž souhlas nebyl doložen. Podle § 96 odst. 5 stavebního zákona má stavební úřad v takovém případě rozhodnout o provedení územního řízení.

26. Současně platí, že územní souhlas musí být přezkoumatelně odůvodněný. Po usnesení rozšířeného senátu NSS čj. 1 As 436/2017-43 lze územní souhlas napadnout žalobou podle § 65 s. ř. s. Rozšířený senát vyšel z toho, že k naplnění formálního znaku rozhodnutí postačuje, je-li závazné určení práv vtěleno do písemného aktu správního orgánu, k jehož vydání je dána zákonná kompetence při splnění zákonem stanovených podmínek, které je 7 30 A 46/2023 správní orgán povinen posoudit. Z toho podle rozsudku NSS ze dne 2. 10. 2024, čj. 3 As 63/2023-57, plyne požadavek, aby územní souhlas obsahoval alespoň stručné, avšak konkrétní údaje, z nichž je zřejmé, proč stavební úřad považoval zákonné podmínky pro jeho vydání za splněné. Pouhý odkaz na příslušná ustanovení zákona však nepostačuje, neboť soudu ani dotčeným osobám neumožňuje zjistit, z jakých skutkových a právních úvah stavební úřad vyšel. Je třeba alespoň rámcově vysvětlit, proč stavební úřad dospěl k závěru, že byly v konkrétní věci naplněny podmínky pro využití zjednodušeného režimu územního souhlasu.

27. Pro přezkum nyní posuzovaného územního souhlasu je tedy určující, zda stavební úřad z předloženého oznámení a obsahu správního spisu mohl bez důvodných pochybností dovodit splnění všech podmínek § 96 stavebního zákona. Pokud by některá z těchto podmínek splněna nebyla, popřípadě její splnění z územního souhlasu a správního spisu nevyplývá přezkoumatelným způsobem, nebyly dány zákonné předpoklady pro použití zjednodušeného postupu podle § 96 stavebního zákona.

28. V projednávané věci je předmětem územního souhlasu umístění veřejného osvětlení na pozemku stavebníka. Z dokumentace stavby plyne, že se stavba skládá z 9 stožárů veřejného osvětlení o výšce 5 m s LED svítidly, rozvaděče a kabelového zemního vedení k jednotlivým stožárům. Délka výkopu od rozvaděče po nejvzdálenější stožár osvětlení bude činit cca 285 m a stožáry budu umístěny v ose souběžné s hranicí stavebního pozemku a pozemku p. č. 878/1, na němž se nachází pozemní komunikace. Vzdálenost stožáru umístěného nejblíže k hranici obou pozemků má přesahovat 3 m od této hranice.

29. Veřejné osvětlení má vzniknout jako první část širšího záměru, kterým je vybudování základního technického vybavení v lokalitě sv. Floriánek v ploše, kterou územní plán Držovic vymezoval (v době vydání napadeného územního souhlasu) jako plochu zastavitelnou 9-SO (smíšené obytné). Celý širší záměr přitom mimo veřejného osvětlení zahrnuje vybudování dalších dílčích záměrů, a to SO 01-KOMUNIKACE (tj. pozemní zpevněná komunikace), SO 02-SPLAŠKOVÁ KANALIZACE, SO 03-DEŠŤOVÁ KANALIZACE a SO 04-VODOVOD. Jde tedy o širší záměr, jehož cílem je vybudovat dopravní (pozemní komunikace) a infrastrukturní (elektrické vedení, kanalizace vodovod) napojení uvažovaných budoucích rodinných domů v dané lokalitě. Po jeho realizaci by měla vzniknout nová místní komunikace vedoucí souběžně s ulicí Olomoucká na přilehlém pozemku p. č. 878/1, na niž byl měla být nově vzniklá komunikace dopravně napojená.

30. Soud musí dát žalobkyni za pravdu v tom, že za dané situace nelze na veřejné osvětlení pohlížet jako na izolovanou stavbu, ale jako na integrální součást širšího záměru, kterým je vybudování dopravního a infrastrukturního napojení celé lokality, v níž by budoucnu mohly vzniknout rodinné domy. Účelem veřejného osvětlení, jak plyne z dokumentace záměru, není osvětlovat ornou půdu, která se zde nyní nachází, a to snad kvůli lepší viditelnosti nebo zvýšení zemědělských výnosů. Je zde umístěno s tím, že bude osvětlovat plánovanou budoucí pozemní komunikaci, která bude tvořit veřejné prostranství a dopravní napojení lokality určené k výstavbě rodinných domů. Zvolené umístění veřejného osvětlení tak jednoznačně předurčuje budoucí umístění samotné veřejné komunikace, která bude muset být situovaná tak, aby na ni dopadalo světlo ze stožárů.

31. Umístěný záměr sice tvoří jen dílčí, a svým rozsahem i povahou spíše marginální, část širšího záměru. Zároveň ale předpokládá a předurčuje, že ke změnám v území dojde nejenom umístěním veřejného osvětlení, ale i dalších souvisejících stavebních objektů, které 8 30 A 46/2023 na něj mají logicky navazovat. Jinak by ostatně vybudování veřejného osvětlení bylo zcela bezúčelné. Úzký vztah všech částí širšího záměru proto musí nalézt odraz i v tom, jakým způsobem se má hodnotit samotný záměr a zákonem stanovené podmínky pro vydání územního souhlasu. Nelze na něj pohlížet izolovaně, ale jako na součást širšího, již nyní stavebníkem deklarovaného stavebního záměru, který zahrnuje i další výše zmiňované stavební objekty.

32. Stavebníkovi nelze obecně upřít možnost, aby požádal o vydání územního souhlasu či územního rozhodnutí pouze pro určitou část širšího stavebního záměru. Samotné rozdělení záměru na více dílčích stavebních objektů proto ještě nezakládá nezákonnost. Takový postup však nesmí vést k tomu, že se stavebník vyhne posouzení skutečných územních dopadů celého funkčně souvisejícího záměru. Smyslem judikatury zapovídající tzv. procesní parcelaci, resp. salámování záměrů, je zabránit tomu, aby oddělené projednávání záměrů nebo jejich částí vedlo k mírnějšímu procesnímu režimu, k vyloučení dotčených osob z účasti na věci či k tomu, že správní orgán neposoudí vlivy záměru jako celku. Krajský soud v Brně již např. v rozsudku ze dne 2. 11. 2023, č. j. 62 A 32/2023-131, popsal, že procesní parcelace spočívá v odděleném posuzování staveb nebo jejich součástí, které spolu funkčně či jinak souvisejí. Nepřípustná je tehdy, vede-li k obejití věcného posouzení souboru staveb a jejich skutečných dopadů. Nelze totiž striktně oddělovat posuzování účinků jednotlivých staveb na sousední nemovitost nebo zákonem chráněné hodnoty, ale je třeba tyto vlivy hodnotit komplexně. Tyto úvahy platí nejenom pro povolování staveb, ale i pro jejich umísťování v území.

33. Obdobnou logikou ostatně přistupuje judikatura i k tzv. salámové metodě v procesu EIA. Připouští sice členění záměrů, avšak zapovídá takové účelové dělení, které by vedlo k obejití posouzení skutečných vlivů celku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2021, čj. 1 As 236/2018-86, č. 4292/2022 Sb. NSS, bod 35). Tento obecný princip je použitelný i při posouzení, zda jsou splněny předpoklady pro zjednodušený postup formou územního souhlasu.

34. V nyní posuzované věci proto není vadou, že stavebník formálně požádal o územní souhlas toliko pro stavbu veřejného osvětlení, byť se takový krok může jevit jako nesmyslný. Při posouzení oznámení se však musí zohlednit, že stavba nepředstavuje samostatný a územně izolovaný záměr, ale je ve skutečnosti jen jednou částí více objektů širšího záměru zahrnujícího pozemní komunikaci, kanalizaci, připojení k elektrické distribuční síti a vodovod. Veřejné osvětlení svým umístěním a provedením předjímá polohu a řešení dalších stavebních objektů. Za takové situace nelze podmínky § 96 stavebního zákona hodnotit pouze ve vztahu k tomuto užšímu záměru. Takový postup by nepřípustně redukoval posouzení na formálně oddělenou část záměru a obcházel by potřebu komplexního posouzení, zda celý soubor staveb podstatně nemění poměry v území, nevyvolává nové nároky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu a nezasahuje do práv vlastníků okolních nemovitostí.

35. Při aplikaci uvedených východisek na tento případ dospěl soud k závěru, že podmínky plynoucí z § 96 odst. 1 stavebního zákona zjevně splněny nebyly. Zaprvé proto, že nejde o záměr, který nevyžaduje nové nároky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu. Umístění veřejného osvětlení předurčuje i umístění pozemní komunikace, kanalizace, elektrického vedení a vodovodního vedení. Tyto stavby samy o sobě představují veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, a navíc také samy vyžadují vybudování a napojení na infrastrukturu, např. pozemní kanalizace vyžaduje napojení na dešťovou kanalizaci. Stěží 9 30 A 46/2023 pak může obstát názor, že umístěný záměr v kontextu širšího záměru nevytváří žádné nové nároky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu.

36. Stejně tak nelze souhlasit s názorem, že umístění záměru nevyvolá podstatnou změnu poměrů v území. Umístěním místní komunikace s veřejným osvětlením a sítěmi technické infrastruktury by mělo dojít k zastavění významné části stavebního pozemku. Tím se podstatně změní způsob jeho využití a vůbec využití celé lokality v ploše 9-SO. Mělo by vzniknout přímé dopravní napojení na souběžnou pozemní komunikaci (ul. Olomoucká), a do lokality tedy bude přivedena automobilová doprava. Bude omezena možnost dosavadního zemědělského využití pozemku a změní se i odtokové poměry. I kdyby vzal soud v úvahu pouze vystavění 9 sloupů veřejného osvětlení, nelze přehlédnout, že nutně dojde k omezení a ztížení zemědělského využití dotčeného pozemku v důsledku vzniku pevné překážky a vzniku ochranného pásma podzemního vedení. I to představuje podstatnou změnu poměrů v místě.

37. Minimálně dvě z kumulativních podmínek plynoucích z § 96 odst. 1 stavebního zákona tedy v tomto případě nebyly neplněny. Je také patrné, že veřejné osvětlení v kontextu širšího záměru nepředstavuje jednoduchý a zjevně nekonfliktní záměr. Žalobkyně s odkazem na znění územního plánu zpochybňuje umístění záměru, resp. zvolený způsob organizace dopravy a jejího napojení na stávající souběžnou pozemní komunikaci. A v tomto ohledu jí lze přisvědčit v tom, že předpokládané vybudování nové pozemní komunikace umístěné souběžně s již existující pozemní komunikací na Olomoucké ulici se nejeví z pohledu rozvoje a účelného využití území jako ideální. Tato otázka vyžaduje projednání v územním řízení. Žalobkyně je navíc vlastníkem pozemku pod Olomouckou ulicí, na kterou se má nová pozemní komunikace napojovat. Přitom k napojení na stávající pozemní komunikaci se podle § 10 odst. 4 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 217/2022 (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), vyžadovalo stanovisko vlastníka komunikace vyšší kategorie nebo třídy, což je s ohledem na stanovisko obce k širšímu záměru rovněž problematické.

38. Umístění celého širšího záměru tedy vyvolává celou řadu otázek a budoucích problémů, kterým se nelze jednoduše vyhnout tím, že bude záměr rozčleněn na dílčí části, které budou projednány izolovaně a umístěny do území samostatně. Soud v této souvislosti zdůrazňuje, že není jeho úkolem v tomto řízení posoudit, zda jsou splněny podmínky pro připojení budoucí místní komunikace plynoucí ze zákona o pozemních komunikacích nebo zda je celý širší záměr v souladu s územně plánovací dokumentací. Existence relevantních pochybností a připomínek žalobkyně je však dostatečným důvodem k závěru, že umístěný záměr nelze považovat za nekonfliktní a skutkově i právně jednoduchý.

39. Soud proto dospěl k závěru, že podmínky pro vydání územního souhlasu plynoucí z § 96 odst. 1 stavebního zákona nebyly splněny. Bylo vadou, pokud žalovaný pohlížel na dílčí záměr, který byl předmětem oznámení, izolovaně a bez ohledu na vlivy a dopady celého širšího záměru na okolí. Žalobkyni (jakož i případným dalším potencionálním účastníkům řízení) bylo tímto postupem znemožněno uplatnit námitky a připomínky k umístěnému záměru veřejného osvětlení v kontextu celého širšího záměru.

40. Soud ovšem nevnímá napadený územní souhlas jako nepřezkoumatelný. Žalovaný zjevně posoudil záměr izolovaně a soustředil se pouze na dopady a vlivy, které může v území vyvolat umístění veřejného osvětlení. Z tohoto hlediska je tedy pochopitelné a přezkoumatelné, byť nikoliv správné a zákonné, pokud považoval podmínky pro vydání 10 30 A 46/2023 územního souhlasu za splněné, neboť nepřihlížel k širším souvislostem záměru. Jak však již bylo uvedeno, způsob posouzení záměru bez ohledu na jeho širší kontext v tomto případě není souladný se zákonem a je vadný. Žalobní bod, resp. soubor žalobních námitek týkajících se nesplnění podmínek podle § 96 odst. 1 stavebního zákona, je důvodný.

41. Soud navíc nad rámec nutného odůvodnění dodává, že by měl vážné pochybnosti o zákonnosti územního souhlasu, i kdyby pohlížel na umístěný záměr zcela izolovaně. V této souvislosti je třeba zmínit, že mezi hlavní cíle územního plánování patří zajištění udržitelného rozvoje území soustavným a komplexním řešením účelného využití a prostorového uspořádání území, ochrana hodnot území a krajiny, hospodárné využívání zastavěného území a ochrana nezastavěného území (§ 18 odst. 2, 4 a 5 stavebního zákona). Umístění osamoceného veřejného osvětlení uprostřed pole, které nemá žádný zjevný účel, rozhodně nelze označit za smysluplné a účelné využití území, které by bylo citlivé k hodnotám území a krajiny. O umístění takového záměru by bylo možno uvažovat např. tehdy, pokud by stavebník tvrdil konkrétní vážný důvod potřebnosti veřejného osvětlení v poli. Takový důvod by měl žalovaný následně posoudit a zhodnotit, zda je souladný s územně plánovací dokumentací a také s cíli a úkoly územního plánování, a to při zohlednění všech kolidujících veřejných či soukromých zájmů. To však není tento případ, neboť stavebník netvrdil nic jiného, než že veřejné osvětlení je součástí širšího záměru. Za dané situace záměr neodpovídá zásadám a cílům, na nichž je vystavěno územní plánování a umísťování staveb v území.

42. I přes shora zjištěnou nezákonnost územního souhlasu se však soud musel zabývat dalšími uplatněnými žalobními body, ve vztahu k nimž zjištěné nedostatky územního souhlasu nebrání soudnímu přezkumu.

43. Žalobkyně namítala absenci závazných stanovisek a vyjádření dotčených orgánů a provozovatelů sítí.

44. Podle § 32 odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích platí, že v silničních ochranných pásmech lze jen na základě povolení vydaného silničním správním úřadem a za podmínek v povolení uvedených umisťovat a provádět stavby, které podle zvláštních předpisů vyžadují povolení, souhlas nebo ohlášení stavebnímu úřadu. Rozsah silničního ochranného pásma přitom stanoví § 30 odst. 2 zákona o pozemních komunikací podle jejího typu, třídy a kategorie. Podle vyjádření žalovaného zasahuje záměr do ochranného pásma III/449 34 Prostějov – spojovací (ul. Olomoucká), avšak jen marginálně jedním stožárem, přičemž není ohrožen veřejný zájem na ochraně tělesa této pozemní komunikace. Podle stavebníka nejde vůbec o silnici III. třídy, ale o místní komunikaci III. kategorie, pro niž se ochranné pásmo nestanoví.

45. Soud nemá dostatek podkladů k tomu, aby posoudil, jaký typ, třídu a kategorii přilehlá komunikace představuje a zda existuje její silniční ochranné pásmo. Správní spis k této otázce neobsahuje žádné relevantní listiny. Aniž by však soud detailně zkoumal její povahu, lze konstatovat, že povinností žalovaného bylo v daném případě posoudit již při vydání územního souhlasu, zda nedojde ke konfliktu záměru s ochranným pásmem pozemní komunikace. V případě, že ochranné pásmo existuje, a záměr do něj zasahuje, je oprávněn o povolení zásahu rozhodnout pouze a výlučně silniční správní orgán. Žalovaný nemá věcnou působnost k tomu, aby rozhodnutí silničního správního úřadu nahrazoval vlastními úvahami. 11 30 A 46/2023 46. V daném případě bylo tedy úkolem žalovaného posoudit, zda došlo k zásahu do silničního ochranného pásma, a v případě pozitivní odpovědi, vyzvat stavebníka podle § 96 odst. 5 stavebního zákona k doplnění oznámení. Nic takového však žalovaný neučinil a v odůvodnění územního souhlasu ani ve správním spise nejsou zachyceny vůbec žádné úvahy, na základě nichž žalovaný dospěl k závěru, že se povolení silničního správního úřadu v tomto případě nevyžaduje. Nadto v podkladech obsažených ve správním spise chybí i jakékoliv údaje relevantní pro posouzení otázky, o jaký typ, třídu a kategorii pozemní komunikace se v tomto případě jedná, ale i k otázce, jaká je vzdálenost záměru od ní. Územní souhlas je tedy v této části nepřezkoumatelný.

47. Pokud jde o souhlas nebo vyjádření orgánu ochrany ZPF, je třeba vycházet ze zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění zákona č. 261/2021 Sb. (dále jen „zákon o ochraně ZPF“). Stavebník v tomto případě předložil společně s oznámením záměru pouze vyjádření orgánu ochrany ZPF ze dne 7. 3. 2023 vydané podle § 7 odst. 4 zákona o ochraně ZPF. Toto vyjádření však nenahrazuje souhlas orgánu ochrany ZPF s odnětím půdy ze ZPF podle § 9 odst. 1 a § 10 zákona o ochraně ZPF, bez něhož nelze záměr povolit. Souhlasu k odnětí půdy ze ZPF není třeba pouze u záměrů uvedených v § 9 odst. 2 zákona o ochraně nebo u záměrů, které nezasahují vůbec do zemědělské půdy. V projednávané věci je zřejmé, že i umístěním veřejného osvětlení k odnětí zemědělské půdy pro nezemědělské účely dochází, byť není z obsahu spisu zřejmé, v jakém rozsahu. Žalovaný proto měl zkoumat, zda záměr vyžaduje i souhlas orgánu ochrany ZPF nebo na něj dopadá výjimka. Za tímto účelem si mohl vyžádat vyjádření samotného orgánu ochrany ZPF (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, čj. 51 A 13/2024-34). To však neučinil, a napadený územní souhlas je i z tohoto důvodu zčásti nepřezkoumatelný. Skutečnost, že orgán ochrany ZPF vydal pro účely umístění celého širšího záměru souhlas s trvalým odnětím půdy ze ZPF ze dne 6. 6. 2023, který doložil stavebník v řízení před soudem, není pro posouzení věci relevantní, neboť k tomu došlo až po vydání napadeného územního souhlasu.

48. Obdobně lze souhlasit i s námitkou o absenci stanoviska vlastníka veřejné technické infrastruktury (v daném případě distributora elektrické energie) k možnosti a způsobu napojení nebo k podmínkám dotčených ochranných a bezpečnostních pásem podle § 96 odst. 3 písm. c) stavebního zákona. Není sporu o tom, že záměr v tomto případě vyžaduje napojení na distribuční elektrickou síť. Stavebník v tomto případě přiložil k oznámení pouze smlouvu o připojení k distribuční soustavě ze dne 13. 2. 2023. Tato smlouva však stanovisko provozovatele plně nenahrazuje, neboť upravuje jen soukromoprávní vztahy mezi stavebníkem a distributorem ale není z ní patrné, zda je připojení možné způsobem předvídaným dokumentací záměru a nevyjadřuje se k podmínkám ochranných a bezpečnostních pásem.

49. Soud tedy shrnuje, že shledal napadený územní souhlas zčásti nepřezkoumatelným, neboť není zřejmé, na základě jakých úvah a podkladů dospěl žalovaný k závěru, že záměr nevyžaduje povolení silničního správního úřadu § 32 odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích, souhlas orgánu ochrany ZPF s odnětím půdy ze ZPF podle § 9 odst. 1 zákona o ochraně ZPF, případně stanoviska provozovatelů veřejné technické infrastruktury podle § 96 odst. 3 písm. c) stavebního zákona.

50. Žalobkyně dále namítá, že k oznámení nebyl připojen souhlas vlastníka pozemku p. č. 353, ačkoliv se stavební práce mohou dotknout jeho vlastnického práva. Soud v této souvislosti konstatuje, že žalobkyně není vlastníkem uvedeného pozemku, a ani to netvrdí. Uplatněná 12 30 A 46/2023 námitka přitom nemá žádný vztah k ochraně jejích subjektivních práv, resp. žalobkyně nevysvětlila, jak se její vlastní právní sféry dotýká skutečnost, že může být záměrem zasaženo vlastnické právo jiné osoby. Žalobkyně, byť je územním samosprávným celkem, nevystupuje v řízení o žalobě jako veřejný žalobce, ale pouze k ochraně vlastních subjektivních práv, tj. v daném případě práva na samosprávu a svých vlastnických práv. Nemůže se tedy účinně dovolávat údajné nezákonnosti, která mohla mít za následek „pouze“ porušení subjektivních práv jiných osoby (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 29. 5. 2019, čj. 2 As 187/2017-264, č. 3903/2019 Sb. NSS, Dobřejovice vs. Čestlice, bod 39, a navazující rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2020, čj. 2 As 187/2017-327, bod 53). Námitka tedy není důvodná.

51. Žalobkyně rovněž namítá, že z oznámení stavebníka, resp. dokumentace záměru není seznatelné, jaké technické zařízení má být umístěno, a že výkres koordinační situace není řádně okótovaný. S touto námitkou soud nesouhlasí a není mu zřejmé, z jakých podkladů žalobkyně vycházela. Předložený správní spis obsahuje jednak obecný textový popis záměru v technické zprávě veřejného osvětlení (D.1-1), ale pak i přesný popis a technické parametry svítidel v části výpočet osvětlení komunikace (D.1-7). I ověřený výkres koordinační situace stavby veřejného osvětlení obsahuje přesný popis a nákres trasy vedení a umístění jednotlivých stožárů veřejného osvětlení, a to včetně zřetelných a čitelných kót vzdálenosti každého jednotlivého sloupu, ale i vedení od hranice stavebního pozemku. Tvrzení žalobkyně je proto nepravdivé a námitka nedůvodná.

52. Důvodnou soud neshledal ani námitku týkající se podjatosti pověřené úřední osoby, vedoucího odboru stavebního úřadu. Důvody podjatosti spatřuje žalobkyně v nestandardním postupu, který spatřuje v tom, že o žádosti rozhodl vedoucí odboru, a to hned druhý den po podání oznámení. Poukazuje dále na to, že se vedoucí odboru v minulosti potýkal s podněty k jeho osobě stran podjatého či nestandardně vstřícného postupu vůči některým stavebníkům.

53. Důvodem vyloučení úřední osoby může být podle § 14 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) pouze její poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupců, a to jen v případě, že lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na takový poměr zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti.

54. Žalobkyně v tomto případě přednesla dílčí okolnosti a skutečnosti, které by ve svém souhrnu teoreticky mohly být indicií k tomu, že zde určitý poměr oprávněné úřední osoby k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům existuje. Okolnost, že o věci rozhodl vedoucí odboru, a to hned druhý den po podání žádosti se skutečně může jevit jako nestandardní. Pouhá indicie nebo podezření však nemůže postačovat jako důvod vyloučení úřední osoby, a tím méně ke zrušení napadeného rozhodnutí, pokud poměr oprávněné úřední osoby k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům není prokázán s dostatečnou mírou jistoty. Vysvětlení postupu oprávněné úřední osoby v tomto konkrétním případě totiž může být poměrně jednoduché. Vedoucí odboru ve vyjádření k žalobě konkrétně uvedl, že věc vyřídil sám s ohledem na vysoké pracovní vytížení podřízených pracovníků. V tom mu správní řád ani jiný právní předpis nebrání. Tím méně mu lze vytýkat, že ve věci oznámení stavebníka postupoval bezodkladně.

55. Soud vnímá, že ve veřejném prostoru kolují podezření o „nestandardním“ fungování stavebního úřadu a o tom, že žalovaný může jít „na ruku“ určitým stavebníkům, na což 13 30 A 46/2023 poukazuje žalobkyně. Sama okolnost, že žalovaný mohl postupovat v této nebo i v jiných souvisejících a nesouvisejících věcech nezákonně (viz např. rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2018, čj. 29 A 88/2018-47, ze dne 12. 12. 2023, čj. 31 A 87/2018-281, rozsudek NSS ze dne 25. 6. 2021, čj. 8 As 277/2019-48), však neznamená, že je oprávněná úřední osoba podjatá. K takovému závěru by musel být prokázán poměr oprávněné úřední osoby k věci, účastníkům řízení nebo jejich zástupcům. To se v tomto konkrétním případě neprokázalo, resp. žalobkyně existenci takového poměru ani netvrdí a omezila se na pouhé podezření. Námitka proto není důvodná. Závěr a náklady řízení 56. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto rozhodnutí žalovaného zrušil pro nezákonnost [§ 78 odst. 1 s. ř. s.] a zčásti pro nepřezkoumatelnost [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Současně soud vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem soudu [§ 78 odst. 5 s. ř. s.]. Bude-li stavebník na posouzení a projednání oznámení záměru trvat, rozhodne žalovaný usnesením podle § 96 odst. 5 věty druhé stavebního zákona o provedení územního řízení. V něm posoudí žádost v kontextu celého širšího záměru.

57. Soud neprováděl dokazování navrženými důkazy, neboť vyšel toliko z obsahu správního spisu, který je pro posouzení věci dostačující. Žalobkyně jednak navrhovala jako důkaz listiny, které jsou součástí správního spisu. Jeho obsahem se ale v řízení před správním soudem dokazování neprovádí. Další žalobkyní předložené listiny (územní plán, výpis z katastru nemovitostí, přehled sousedních pozemků, veřejný registr půdy, články z veřejných zdrojů, evidence žádostí přijatých žalovaným, zprávy veřejného ochránce práv) zachycují skutečnosti, které jsou buď nesporné, nemají pro posouzení věci žádný význam anebo jsou zachycené již ve správním spisu. Jejich provedení by tedy bylo nadbytečné. Pokud jde o důkazy označené stavebníkem, soud provedl jako důkaz souhlas orgánu ochrany ZPF ze dne 6. 6. 2023. Zbylé listiny soud neprovedl pro nadbytečnost, neboť skutečnosti v nich zachycené nejsou pro posouzení věci relevantní (usnesení Krajského úřadu Olomouckého kraje o delegaci věci ze dne 30. 1. 2023, závazné stanovisko orgánu územního plánování ze dne 19. 4. 2023), resp. jsou již součástí správního spisu (vyjádření orgánu ochrany ZPF ze dne 7. 3. 2023).

58. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a proto jí soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Žalobkyní důvodně vynaložené náklady řízení se skládají ze zaplacených soudních poplatků za podání žaloby a návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši 3 000 Kč a 1 000 Kč. Náklady spojené se zastoupením žalobce advokátem soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif). Podle přechodného ustanovení v čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb. platí, že za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší advokátovi odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky. Za právní služby poskytnuté před 1. 1. 2025, tedy náleží odměna vypočtená podle advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024, na později poskytnuté služby dopadá advokátní tarif ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb.

59. Žalobkyni náleží náhrada za dva úkony právní služby uskutečněné před 1. 1. 2025, tj. celkem 6 200 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby), podle § 7 bodu 5, 14 30 A 46/2023 § 9 odst. 4 písm. d), a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, k čemuž náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024. Za jeden úkon právní služby uskutečněný v roce 2026 žalobkyni náleží náhrada ve výši 4 620 Kč [účast u ústního jednání podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 5, a § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu], k čemuž náleží paušální náhrada hotových výdajů v celkové výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Náhradu nákladů řízení v celkové výši 15 870 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám její zástupkyně ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.).

60. Osobě zúčastněné na řízení soud neuložil žádnou povinnost a nejsou dány ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by jí bylo možné přiznat náhradu nákladů řízení. Náhrada nákladů řízení jí proto nenáleží.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno, 25. května 2026 Mgr. Milan Procházka předseda senátu