30 Af 36/2025

Plný text

č. j. 30 Af 36/2025 - 110 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a Mgr. Jana Čížka ve věci žalobce: R. H. zastoupeného advokátem Mgr. Jakubem Hajdučíkem sídlem Sluneční náměstí 2588/14, 158 00 Praha proti žalovanému: Generální finanční ředitelství sídlem Lazarská 15/7, 117 22 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 7. 2025, č. j. 58360/25/7700-00124-804534 takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 7. 2025, č. j. 58360/25/7700-00124-804534, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci jako náhradu nákladů řízení částku 21 405 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Jakuba Hajdučíka, advokáta, a to do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. 2 30 Af 36/2025 Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žádostí podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“) ze dne 23. 2. 2025 žalobce požádal Odvolací finanční ředitelství (dále jen „povinný subjekt“) o zaslání rozhodnutí tohoto orgánu ze dne 31. 1. 2022, č. j. 3792/22/5200-10422-711621. Povinný subjekt žalobci částečně vyhověl a v odpovědi ze dne 5. 6. 2025 mu požadované rozhodnutí poskytl – ale anonymizované a se začerněnými částmi, které podle povinného subjektu obsahovaly údaje, jež by mohly vypovídat o majetkových poměrech daňového subjektu. V této neposkytnuté části požadovaného rozhodnutí tak povinný subjekt odmítl žalobcovu žádost rozhodnutím ze dne 5. 6. 2025, č. j. 15413/25/5100-41453-713295 (dále jen „rozhodnutí o odmítnutí žádosti“).

2. Odvolání žalobce proti citovanému rozhodnutí o odmítnutí žádosti zamítl žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví (dále též „odvolací rozhodnutí“ nebo „napadené rozhodnutí“). Proti němu brojí žalobce u Krajského soudu v Brně žalobou podanou dne 23. 9. 2025.

II. Argumentace žalobce

3. Žalobce navrhuje napadené rozhodnutí zrušit, neboť je nepřezkoumatelné a nezákonné. Žalovaný totiž činí rozporné závěry. Na jednu stranu říká, že cílem žalobcovy žádosti je kontrola veřejné moci a náhled na řešení dané problematiky. Na stranou druhou ale dodává, že žalobce žádá o poskytnutí informace týkající se správy daní konkrétní osoby. Žalovaný tedy vychází z předpokladu, že žalobce zná totožnost daňového subjektu, kterého se dotýkalo požadované rozhodnutí. To však žalovaný dovozuje jen z toho, že žalobce znal spisovou značku požadovaného rozhodnutí – to je ale veřejně dostupný údaj (např. na stránkách www.nssoud.cz), plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu, který se přezkumem požadovaného rozhodnutí zabýval. Závěr o tom, že žalobce znal totožnost daňového subjektu, tak je fabulací a nemá oporu ve spise.

4. Žalovaný vedle toho vykládá pojem majetkových poměrů podle § 10 InfZ tak široce, že to prakticky znemožňuje kontrolu finanční správy a jejích rozhodnutí. Žalovaný opomněl, že při anonymizaci informací musí povinné subjekty postupovat restriktivně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, č. j. 2 As 132/2011-121; nebo ze dne 10. 10. 2003, č. j. 5 A 119/2001-38). Totéž plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06. Nemůže tak obstát závěr, že správní orgán může zakrýt většinu svého právního posouzení věci s odkazem na ochranu majetkových poměrů. Tím je zcela jistě zmařen účel poskytování informací a veřejné kontroly. Své posouzení postavil žalovaný na rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2018, č. j. 10 As 289/2017-37, který se ale týkal jiné situace – žadatel chtěl jmenný seznam právnických osob, kterým byla doměřena DPH v roce 2014, včetně výše doměřené daně. Žalobce ale nechtěl konkrétní majetkové informace o konkrétní osobě, nýbrž anonymizované rozhodnutí, které přezkoumával Nejvyšší správní soud. Navíc tyto informace klidně mohly zaznít v samotném rozsudku Nejvyššího správního soudu, který je dostupný komukoliv. Žalovaný se neřídil definicí majetkových poměrů, jak ji vysvětlil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2008, č. j. 5 As 53/2007-85. V již citovaném rozsudku č. j. 2 As 132/2011-121 Nejvyšší správní soud uvedl, že ani seznam veškerých 3 30 Af 36/2025 pohledávek, které správní orgán eviduje vůči nějaké osobě, nepodléhá omezení § 10 InfZ. Izolovaná informace o tom, že má nějaký daňový subjekt uhradit daň, nemůže jeho práva ohrozit.

5. V obdobných situacích by měl žalovaný provést test způsobilosti informace o jedné dani odhalit majetkové poměry dotčené osoby. Správní orgán by si měl obstarat přehled o majetkových poměrech dotčené osoby a následně odpovědět na otázku, zda poskytnutí jednoho rozhodnutí může tyto poměry odhalit. Žalobce nyní žádá jen obecné informace o aplikaci práva.

6. Žalovaný též měl před odmítnutím žádosti provést test proporcionality a měl se vypořádat s přiměřeností zásahu do práva žalobce na informace, potažmo veřejného zájmu na kontrole činnosti veřejné správy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10).

7. V replice nad rámec žalobní argumentace žalobce uvádí, že žalovaný mění svá původní tvrzení. Nejdříve říkal, že motivací žalobce k žádosti je náhled na řešení problematiky, kterou se požadované rozhodnutí zabývá. Ve vyjádření k žalobě ale uvádí, že žalobci jde o zjišťování informací o konkrétní osobě. Zároveň krajský soud může rozhodnout formou informačního příkazu a případná anonymizace osobních údajů v požadovaném rozhodnutí tomu nebrání.

8. V navazujícím vyjádření žalobce uvádí, že se tématu daní odborně věnuje, publikuje články a má postavení tzv. hlídacího psa. Jeho roli by proto měl vzít žalovaný v potaz a měl tomu přizpůsobit poskytnuté informace. Zároveň žalobce poukázal na to, že jiné orgány mu své rozhodnutí (anonymizované) poskytly.

III. Argumentace žalovaného

9. Žalovaný navrhuje podanou žalobu zamítnout. Žalobce požadoval konkrétní rozhodnutí a znal jeho číslo jednací – tím identifikoval konkrétní daňový subjekt, a to i když neuvedl jeho jméno. Nejde o obecnou žádost o informace, ale o cílený požadavek na informace o konkrétní osobě. Při poskytování informací o konkrétní osobě, která není účastníkem řízení, si musí žalovaný počínat obezřetně a musí chránit práva této osoby. Žalovaný anonymizoval ty údaje, které by mohly vést k identifikaci daňového subjektu, a tím i k odhalení jeho majetkových poměrů. Mezi tyto údaje patří výše doměřené daně, skutkový stav, právní kvalifikace a aplikace právních norem na konkrétní případ. Tyto údaje vypovídají o majetkových poměrech daňového subjektu (§ 10 InfZ) a žalovaný je poskytnout nemůže. Vhled do majetkových poměrů konkrétní osoby může poskytnout i zdánlivě obecná informace o tom, že je subjekt plátcem daně z nemovitých věcí, a tedy vlastní nějakou nemovitost. Navíc podstatné informace z požadovaného rozhodnutí obsahuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2025, č. j. 2 Afs 354/2024-44, který jej přezkoumával. Kontrolu rozhodování provádí soudy a žalovanému uniká, jak by k této kontrole mělo přispět poskytnutí požadovaného rozhodnutí.

10. Žalovaný závěrem zmínil, že v případě úspěchu podle něj nemá žalobce nárok na náhradu nákladů řízení, protože je sám advokátní koncipient a zastoupení advokátem k sepisu žaloby nepotřeboval. 4 30 Af 36/2025 IV. Posouzení věci krajským soudem 11. Soud rozhodl ve věci samé bez jednání za podmínek § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť žádná ze stran jednání nepožadovala. Žalobce sice navrhoval ve svém vyjádření ze dne 14. 3. 2026 určité důkazy nad rámec obsahu správního spisu, návrh na provedení důkazů před správním soudem podle § 71 odst. 1 písm. e) s. ř. s. však nelze sám o sobě považovat za nesouhlas s rozhodnutím bez jednání ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2016, č. j. 7 As 93/2014-48, č. 3380/2016 Sb. NSS). Žalobce nepodmiňoval svůj souhlas s rozhodnutím bez jednání provedením navržených důkazů – výzvu soudu ze dne 16. 10. 2025, aby se vyjádřil k možnosti rozhodnout věc bez jednání, ponechal žalobce úplně bez reakce a žádnou jasnou vůli ohledně jednání neprojevil (tím se nynější věc liší od situace řešené v rozsudku ze dne 7. 4. 2022, č. j. 10 Afs 176/2020-58).

12. Soud provedení navržených důkazů neshledal potřebným, protože i bez jejich provedení dospěl k závěru o nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Žalobce k důkazu navrhoval sdělení Státního úřadu inspekce práce a Krajského soudu v Ústí nad Labem, aby prokázal, že jiné orgány svá rozhodnutí bez problému poskytují (byť anonymizují osobní údaje). Spor však není o to, že žalovaný vůbec nechce požadované rozhodnutí poskytnout – jde jen o míru anonymizace. Navržené důkazy nemohou přinést nic nového. Totéž platí pro navrhovaný důkaz profilem žalobce na serveru DAUC, kterým se žalobce snaží prokázat, že v daňové problematice publikuje odborné články a svědčí mu ochrana veřejně publikujících osob. I tento důkaz je ale irelevantní. Vztahuje se totiž k námitce, kterou žalobce v žalobě vůbec neuplatnil. Svým postavením tzv. hlídacího psa začal argumentovat až v reakci na vyjádření žalovaného a po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání žaloby (§ 72 odst. 1 s. ř. s.). Zároveň je tento důkaz nadbytečný. Důvod částečné anonymizace požadovaného rozhodnutí spočíval v tom, že některé údaje odkrývají majetkové poměry třetí osoby podle § 10 InfZ. Tato výjimka přitom platí bez ohledu na to, zda je žadatel požaduje ve prospěch veřejné debaty nebo čistě jen ze soukromého zájmu. Žalobcovo postavení opravdu nehrálo roli.

13. Žaloba je důvodná. Právní úprava a judikatura 14. Nejprve je třeba obecně říci, že správní rozhodnutí zcela jistě představuje informaci, o kterou lze žádat podle InfZ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2006, č. j. 8 As 34/2005-76). Některé jeho části však mohou podléhat výjimkám z informační povinnosti.

15. Podle § 10 InfZ informace o majetkových poměrech osoby, která není povinným subjektem, získané na základě zákonů o daních, poplatcích, penzijním nebo zdravotním pojištění anebo sociálním zabezpečení povinný subjekt podle tohoto zákona neposkytne.

16. Svoboda projevu a právo na informace (vedle práva pokojně se shromažďovat, práva petičního a práva svobodně se sdružovat a práva podílet se na správě věcí veřejných), patří podle Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), mezi základní politická práva. Podle čl. 17 odst. 1 až 5 Listiny svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny a každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu; cenzura je nepřípustná. Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit 5 30 Af 36/2025 informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.

17. Jde tak o jeden z případů výhrady zákona ve smyslu čl. 4 odst. 2 Listiny, podle něhož mohou být meze základních práv a svobod upraveny pouze zákonem, a navíc jen za podmínek stanovených samotnou Listinou (omezení tohoto práva proto nemůže být provedeno podzákonným právním předpisem).

18. Jako výkladové pravidlo pro zákonem stanovená omezení základních práv a svobod platí podle čl. 4 odstavce 4 Listiny, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Ústavní soud v této souvislosti mnohokrát judikoval, že rozsah omezení základních práv a svobod je třeba z těchto důvodů vykládat restriktivně.

19. Výkladem pojmu majetkové poměry v kontextu InfZ a poskytování informací se Nejvyšší správní soud zabýval několikrát. V rozsudku ze dne 25. 6. 2008, č. j. 5 As 53/2007-85, Nejvyšší správní soud řešil stěžovatele, který se postupem podle InfZ domáhal základních osobních údajů osob, kterým finanční úřad v roce 2005 částečně nebo zcela prominul příslušenství daně, a výše prominutého příslušenství. Nejvyšší správní soud tam vysvětlil, že majetkové poměry fyzických a právnických osob tvoří zejména jejich příjmy, které mohou být peněžité, ale i naturální, vlastnictví bytů, nebytových prostor a jiných nemovitých věcí, peněžních prostředků, pohledávek, majetkových práv apod. Za majetkové poměry fyzických a právnických osob lze za daných okolností považovat nejen aktiva, nýbrž i pasiva, a je bez významu, zda má daná osoba tyto závazky vůči soukromoprávním subjektům či vůči státu. Přitom Nejvyšší správní soud řekl, že když jde o údaj vypovídající i jen částečně o majetkových poměrech daňového subjektu (v řešené kauze výše prominutého příslušenství), je to důvodem pro neposkytnutí informace: Údaj o daňových subjektech, jímž bylo prominuto příslušenství daně, identifikovaných jménem, příjmením, datem narození, bydlištěm a údaj o částkách, které těmto subjektům byly prominuty, bezpochyby podává obraz o jejich majetkových poměrech, byť se jedná o obraz částečný a neúplný.

20. Podobnou situací se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 7. 2018, č. j. 10 As 289/2017-37, kdy se žadatel domáhal poskytnutí seznamu právnických osob, kterým byla doměřena DPH v roce 2014 včetně její výše. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že pod výluku podle § 10 InfZ spadá i taková informace, a to ze dvou důvodů. Za prvé, daň z přidané hodnoty zásadně vypovídá o obratu daného subjektu a jde o podstatnou informaci z pohledu jeho hospodaření. Za druhé, ačkoliv jde o dílčí informaci (o jedné dani), tak ale složením těchto dílčích informací by si mohl tazatel vytvořit komplexní představu o majetkových poměrech dané osoby.

21. Z této judikatorní linie poněkud vybočuje Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, č. j. 2 As 132/2011-121. Ten se však týkal skutkově poněkud odlišné situace – šlo o uložené pokuty, jež byly pouze vymáhány postupem dle daňového řádu, nikoliv o „ryzí“ daňové informace. Žadatel po úřadu městské části hl. m. Prahy požadoval informaci o tom, zda jím označená společnost, tedy právnická osoba, uhradila pokuty uložené jí stavebním úřadem, jaké kroky úřad činil k jejich případné exekuci a jaké všechny 6 30 Af 36/2025 pohledávky vůči této společnosti eviduje. Úřad odmítl informace poskytnout s odkazem na to, že jde o informace o majetkových poměrech zjištěné při správě daní. Nejvyšší správní soud uvedl, že výjimku z obecného pravidla poskytování informací podle § 10 InfZ je nutno vykládat restriktivně. Jako příklad informací, které podléhají popsané výluce, pak Nejvyšší správní soud uvedl, že z informace o výši daně z příjmů lze dospět k představě o výši příjmů této osoby, z informace o tom, zda určitý subjekt uhradil daň z nemovitostí, a v jaké výši, lze zjistit, zda je vlastníkem nemovitosti a zjistitelná je zároveň její přibližná hodnota a parametry, atd. Avšak informace o tom, zda byly uhrazeny či vymáhány uložené pokuty, za informaci o majetkových poměrech Nejvyšší správní soud nepovažoval. Ba nepovažoval za takovou informaci dokonce ani souhrn všech pohledávek, které úřad eviduje vůči dané společnosti. Zdůvodnil to tím, že samotné poskytnutí informace, jaké všechny pohledávky (včetně pohledávek fiskálních) eviduje úřad vůči určité obchodní společnosti, žádným způsobem nevypovídá o majetkových poměrech této společnosti, neboť z nich nelze zjistit žádné podstatné informace o jejím hospodaření, o stavu jejího majetku apod. Skutková zjištění 22. Soud nejprve stručně nastíní skutkový stav, jak vyplynul z napadeného rozhodnutí (neboť skutkové závěry správních orgánů žalobce nezpochybňuje), a to jen v rozsahu potřebném pro následné právní posouzení věci.

23. Soud již výše uvedl, že žádost podal žalobce povinnému orgánu v únoru 2025 a požadovanou informaci vymezil velmi jednoduše takto: „Ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, si Vás tímto dovoluji požádat o rozhodnutí shora uvedeného orgánu ze dne 31. ledna 2022, č. j. 3792/22/5200-10422-711621.“ 24. V obecné rovině je nutné přiblížit, čeho se požadované rozhodnutí týkalo. Šlo o rozhodnutí povinného subjektu jako odvolacího orgánu o odvolání proti prvostupňovému platebnímu výměru. Tím daňová správa doměřila fyzické osobě daň z příjmů fyzických osob za rok 2018, protože daňový subjekt neuvedl příjem získaný směnou nemovitých věcí. V době podané žádosti požadované rozhodnutí prošlo soudním přezkumem a Nejvyšší správní soud je svým rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, č. j. 2 Afs 354/2023-44 zrušil a vrátil celou kauzu zpět daňovým orgánům. Lze tu zmínit, že žádost podaná žalobcem v únoru 2025 zřejmě má časovou návaznost právě na vyhlášený rozsudek Nejvyššího správního soudu, což ostatně sám žalobce přiznává – z citovaného rozsudku č. j. 2 Afs 354/2023-44 údajně zjistil spisovou značku požadovaného rozhodnutí.

25. Po prvotním nevyhovění žádosti a zrušení původního rozhodnutí odvolacím orgánem, pak povinný orgán žalobci částečně vyhověl. Požadované rozhodnutí mu poskytl, ale anonymizoval osobní údaje v něm obsažené a dále začernil některé pasáže, které podle něj vypovídají o majetkových poměrech daňového subjektu, jehož se požadované rozhodnutí týká. Porovnáním anonymizované verze a úplného znění požadovaného rozhodnutí krajský soud zjistil, že povinný subjekt začernil například výrok rozhodnutí, právní základ případu, značnou část vypořádání se s odvolacími důvody a značnou část stručného shrnutí skutkového stavu. Napadené rozhodnutí je přezkoumatelné 26. Nejprve se soud musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Její příčinou může být buď nesrozumitelnost, nebo nedostatek důvodů. V obou případech 7 30 Af 36/2025 však platí, že je potřeba s tímto institutem zacházet obezřetně a vyhradit jeho užití pouze těm případům, kdy vady odůvodnění reálně brání soudu v tom, aby napadené rozhodnutí přezkoumal (ve vztahu k soudním rozhodnutím srov. k nesrozumitelnosti rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013-25, bod 19, k nedostatku důvodů pak usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016-123, č. 3668/2018 Sb. NSS, body 29–30). Zejména je nutno zdůraznit, že správní orgán, stejně jako soud, není povinen vyvracet jednotlivě každou dílčí námitku, pokud své rozhodnutí jako celek logicky a přesvědčivě odůvodní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08, N 26/52 SbNU 247). Rozhodnutí obou stupňů přitom tvoří jediný celek a navzájem se doplňují (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012-47).

27. Žalobce své námitky stran nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí formuloval tak, že žalovaný činí protichůdné závěry. Na jednu stranu přiznává, že žalobci jde o obecnou kontrolu, na stranu druhou ale říká, že chce žalobce zjišťovat majetkové poměry konkrétní osoby. Přitom ale nemá důkazně vůbec podloženo, že by žalobce znal identitu daňového subjektu, kterého se požadované rozhodnutí týká.

28. Podle krajského soudu je ale napadené rozhodnutí přezkoumatelné. Žalovaný na str. 5 svého rozhodnutí uvádí, že žalobce se domáhá informace o majetkových poměrech konkrétního daňového subjektu. Tím ale podle krajského soudu žalovaný nezamýšlel říci, že žalobcovým skutečným či jediným cílem je právě jen zjistit informace o majetkových poměrech adresáta požadovaného rozhodnutí. Žalovaný chtěl jen vysvětlit, že požadované rozhodnutí se týká konkrétní osoby a sdělení celého jeho obsahu žalobci by v konečném důsledku mohlo vést k tomu, že žalobce přinejmenším zčásti odhalí majetkové poměry této osoby. To krajský soud považuje za srozumitelné vysvětlení úvah žalovaného. Jejich správností se bude zabývat níže. Žalovaný anonymizoval příliš 29. Jádrem sporu je otázka, zda povinný subjekt při anonymizaci žalobcem požadovaného rozhodnutí nepostupoval příliš extenzivně a „nezačernil“ i pasáže, s nimiž měl žalobce právo se seznámit.

30. Krajský soud na úvod zdůrazňuje, že v případě poskytování informací podle InfZ platí obecné pravidlo – informace se až na výjimky poskytují. A výjimky z tohoto pravidla je nutné vykládat restriktivně. Tohoto základního schématu se žalovaný nedržel, neboť si zřejmě mylně vyložil judikaturu Nejvyššího správního soudu. Stručně by se dal omyl žalovaného vystihnout tak, že podle judikatury může v závislosti na okolnostech představovat informaci o majetkových poměrech i dílčí částka příjmů či výdajů daňového subjektu, např. výše určité daně za určité zdaňovací období. Žalovaný však z toho – již bez opory v judikatuře – dovodil další dalekosáhlé důsledky. Mylně se domnívá, že informací o majetkových poměrech může být např. samotný fakt, že daňové orgány vyměřily daňovému subjektu určitý typ daně (i bez udání konkrétní částky), že daňový subjekt vlastní nějakou (byť konkrétně neidentifikovanou) nemovitost apod. To vedlo v daném případě ke vskutku absurdnímu výsledku, kdy žalovaný anonymizoval s odkazem na ochranu majetkových poměrů mj. i ustanovení právních předpisů, podle nichž v daném případě rozhodoval. Takto vskutku princip proporcionality, který má své místo i v oblasti svobodného přístupu k informacím, naplnit nelze. 8 30 Af 36/2025 31. Krajský soud na úvod pro pořádek uvádí, že žalovaný odůvodnil anonymizaci požadovaného rozhodnutí dvěma důvody. Za prvé, anonymizoval osobní údaje daňového subjektu, kterého se požadované rozhodnutí dotýká. Proti tomu žalobce nic nenamítal a krajský soud se k tomu proto vyjádří pouze stručně. Povinný subjekt postupoval správně a osobní údaje daňového subjektu skutečně nemá podle § 8a InfZ poskytovat, proto mu v této části není co vytknout. Totéž platí pro osobní údaje dalších osob, které se v požadovaném rozhodnutí vyskytují.

32. Za druhé, povinný subjekt anonymizoval výrok a poměrně rozsáhlé části textu požadovaného rozhodnutí, protože podle něj na tyto pasáže dopadá výjimka podle § 10 InfZ. A na to se krajský soud zaměřil.

33. Shora citovaná judikatura už vysvětlila, co se pod pojmem majetkové poměry skrývá. Stejná judikatura poskytuje též odpověď na otázku, co je takovou informací, která může majetkové poměry třetí osoby odkrýt. Žalobce nemá pravdu v tom, že zákaz poskytnutí informace platí jen tehdy, pokud by taková informace odkryla majetkové poměry jako celek. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 As 53/2007-85, jasně uvedl, že i částečná a neúplná informace o majetkových poměrech spadá pod výjimku podle § 10 InfZ a takovou informaci poskytnout nelze. Stejně tak se k tomu přihlásil Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 10 As 289/2017-37, kde uvedl, že ačkoliv žadatel chce údaje o jedné dani (DPH), tak složením informací o jiných daních by mu vznikla komplexní představa o majetkových poměrech jiné osoby.

34. V těchto kauzách by však poskytnutím informace mohl tazatel propojit konkrétní osoby s jejich majetkovými poměry. Judikaturu citovanou v předchozím bodě vytvořil Nejvyšší správní soud na skutkovém základě, kdy někdo požaduje informace o dani a zároveň informace umožňující identifikovat daňový subjekt. Pokud by na to finanční správa přistoupila, pak by žadatel mohl ztotožnit konkrétní (jménem či názvem) určenou osobu a její daňovou povinnost, majetek, závazky apod. A to je podle Nejvyššího správního soudu nepřípustné. Stejně tak je nepřípustné, aby se žadatel například u finanční správy dotazoval na osobu, kterou by označil (např. jménem a datem narození) a ptal se, zda s ní nejsou vedena nějaká řízení, zda náhodou něco nedluží státu na dani apod. Zjednodušit to lze tak, že podle InfZ nelze u finanční správy „rybařit“ a zjišťovat, kdo kolik zaplatil na daních a jaké závazky má vůči státu či jiným subjektům.

35. Žalovaný vychází z mylného předpokladu, že žalobce požaduje informace o konkrétním daňovém subjektu. To proto, že požádal o rozhodnutí označené číslem jednacím. S tím ale krajský soud nesouhlasí. Rozhodnutí je individuální správní akt, kterým se vždy rozhoduje o právech a povinnostech konkrétně určené osoby (účastník řízení). Jakákoliv žádost vedená snahou získat určité rozhodnutí se bude dotýkat konkrétní osoby. To ale neznamená, že se žadatel dotazuje na tuto konkrétní osobu, nebo že zná její totožnost a poskytnuté informace si s ní může spojit.

36. Podle § 8a InfZ má žalovaný povinnost osobní údaje anonymizovat. Z anonymizovaného rozhodnutí není bez dalšího jasné, kdo byl účastníkem řízení a koho se rozhodnutí týká. Žadatel sice dostane konkrétní rozhodnutí o konkrétním účastníkovi řízení, on ale jeho totožnost nezná. Ze spisu v nynější věci zároveň neplynou žádné skutečnosti podporující předpoklad, že by snad žalobce totožnost daňového subjektu znal. Jak sám uvedl, o rozhodnutí požádal poté, co se seznámil s rozsudkem Nejvyššího správního soudu z řízení, v němž bylo požadované rozhodnutí přezkoumáváno. 9 30 Af 36/2025 37. Nebylo tedy ničím prokázáno, že si žalobce může spojit informace z požadovaného rozhodnutí s konkrétní osobou. Potud se žalobcův případ odlišuje od kauz řešených Nejvyšším správním soudem pod č. j. 5 As 53/2007-85, a č. j. 10 As 289/2017-37. Nicméně zákon stojí na tom, že údaje o majetkových poměrech osoby, která není povinným subjektem a které povinný subjekt získal mj. na základě zákonů o daních, se neposkytují nikdy. Žalovaný tedy v principu správně – i přes provedenou anonymizaci osobních údajů daňového subjektu dle § 8 InfZ – přikročil též k anonymizaci údajů o majetkových poměrech podle § 10 InfZ. Zvolil však příliš radikální cestu.

38. Ochrana majetkových poměrů podle § 10 InfZ spočívá v tom, že se chrání informace získané na základě zákonů o daních, poplatcích, penzijním nebo zdravotním pojištění anebo sociálním zabezpečení. V daňovém řízení typicky půjde o informace získané daňovou kontrolou, z daňových hlášení nebo z místního šetření – výše deklarované daně, uplatněné a vyčíslené výdaje, výše doměřené daně, neuznané výdaje, konkrétní majetek apod. Stojí za povšimnutí, že jde zároveň o údaje, které mohou samy o sobě stěží nějak přispět k veřejné diskuzi či kontrole daňových orgánů.

39. S odkazem na zásadu restriktivního výkladu § 10 InfZ měl žalovaný přistoupit k anonymizaci spíše jako k „preciznímu řezu skalpelem“ než jako k „práci s motorovou pilou“. Měl tedy v požadovaném rozhodnutí anonymizovat jen konkrétní zjištění o majetkových poměrech daňového subjektu, které vypovídají o velikosti jeho majetku. Jak soud zmínil výše, požadované rozhodnutí se zabývá daní z příjmů fyzických osob a nedoplatkem na dani, který měl vzniknout tím, že daňový subjekt nepřiznal příjem získaný směnou nemovitostí. Žalovaný zcela správně anonymizoval nejen identifikační údaje samotného daňového subjektu, ale i osobní údaje dalších osob. A stejně tak i identifikační údaje nemovitých věcí (adresa, číslo popisné apod.) – v katastru nemovitostí by si totiž mohl žalobce vyhledat vlastníka a tím by zprostředkovaně zjistil identitu daňového subjektu. A konečně soud nenamítá nic ani proti tomu, že žalovaný začernil konkrétní částky doměřené daně z příjmu a cenu směňované nemovité věci, o niž v řízení šlo, neboť jde nepochybně o informace vypovídající o majetku daňového subjektu, byť jsou jen dílčí povahy.

40. Naopak níže krajský soud demonstruje na několika příkladech, co žalovaný zcela jistě s odkazem na ochranu majetkových poměrů anonymizovat neměl.

41. Za prvé, žalovaný anonymizoval výrok požadovaného rozhodnutí. Krajskému soudu uniká, jaké právo či právem chráněný zájem tím vlastně žalovaný chce ochránit. Ve výroku se nenacházejí žádné osobní údaje ani údaje o doměřené dani, jen způsob rozhodnutí odvolacího orgánu o odvolání daňového subjektu.

42. Za druhé, žalovaný anonymizoval čísla jednací a dny vydání svých rozhodnutí či jiných procesních postupů. Například jde o sdělení výsledku postupu k odstranění pochybností nebo údaje o platebním výměru (datum vydání a číslo jednací), které daňový subjekt napadl odvoláním. I zde platí, že tato anonymizace žádné zákonem vyloučené informace nechrání.

43. Za třetí, žalovaný anonymizoval celou část právního základu případu, kde v odstavcích 11-20 opisuje zákonná ustanovení. Jde de facto jen o citaci právních předpisů, které žalovaný použil pro řešení kauzy. Tyto informace rozhodně neohrožují majetkové poměry daňového subjektu. Totéž platí pro anonymizaci čísel a názvů právních předpisů, které žalovaný různě v textu též začernil. Použité právní předpisy a jednotlivá ustanovení skutečně není důvod před žadatelem skrývat. 10 30 Af 36/2025 44. Za čtvrté, žalovaný nesprávně anonymizoval též veškeré údaje, které by jen naznačily, kterého daňového období a jaké daně se požadované rozhodnutí týká. Informace o tom, že předmětem daňové kontroly bylo např. zdaňovací období roku 2017 a daň z příjmů právnických osob opravdu o majetkových poměrech daňového subjektu nevypoví nic. Naopak to pomůže se v částečně anonymizovaném rozhodnutí orientovat a alespoň v obecné rovině pochopit, o co ve sporu šlo.

45. Za páté, žalovaný rozsáhle anonymizoval též odvolací námitky daňového subjektu a odpověď na ně. Ani pro to ale nebyl důvod. Pokud námitka (nebo odpověď na ni) obsahovala nějaký chráněný údaj, pak je samozřejmě nutné tuto část začernit – ale právě jen příslušnou pasáž.

46. Rozsáhlou anonymizaci žalovaný odůvodňuje též tím, že by se v opačném případě žadatel dozvěděl o existenci závazku daňového subjektu vůči státu (doměřená daň, byť v anonymizované výši) a o tom, že nabyl konkrétní nemovitou věc. Krajský soud pomíjí, že tyto informace beztak žalobce už zřejmě zná, protože vyplývají z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 354/2023. Podstatné je, že nejde o údaje, které by bylo nutné chránit. Za klíčovou okolnost krajský soud již výše označil fakt, že žalobce nezná totožnost daňového subjektu, tedy neumí přiřadit informaci o závazku či o vlastnictví nemovitosti ke konkrétní osobě. Navíc to, že někdo vlastní nemovitou věc, lze v dnešní době snadno zjistit z katastru nemovitostí. Postačilo by proto, kdyby žalovaný nesdělil žalobci přesné údaje o vlastnictví nemovitosti – označení bytu, domu či pozemku. Dostatečné se krajskému soudu jeví začernit adresu, parcelní číslo, výměru apod. Žalobci se tak vlastně dostane jen informace, že anonymizovaný daňový subjekt vlastní nemovitost určitého typu. A to je zcela v intencích zákona.

47. Totéž platí pro argument žalovaného, že odkrytím zákonných ustanovení by žalobci osvětlil, o jaké dani rozhodoval a že má daňový subjekt nějaký příjem. To je ovšem tak obecná informace, že nemůže podléhat výjimce podle § 10 InfZ. Tato argumentace dovedená ad absurdum by mohla znamenat, že žalovaný vůbec nebude svá rozhodnutí poskytovat, protože rozhodnutí samo o sobě se vždy týká majetkových poměrů nějaké osoby. Výše citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu ale vždy chránila konkrétní subjekt a konkrétní informaci o jeho majetkových poměrech. Žalovaný naopak anonymizoval obecné části rozhodnutí týkající se anonymizovaného subjektu. Tím skutečně zašel daleko za pomyslnou čáru určující, co má § 10 InfZ chránit.

48. Výše uvedené informace proto nesplňují podmínky pro výjimku z informační povinnosti podle § 10 InfZ. Pokud by je přesto žalovaný nechtěl poskytnout, musel by jejich odmítnutí odůvodnit jiným způsobem.

49. Pro případ svého úspěchu žalobce navrhoval, aby soud přikázal žalovanému poskytnout mu požadovanou informaci podle § 16 odst. 6 InfZ (soudní informační příkaz). Tuto možnost soud zvažoval zejména proto, že na požadované rozhodnutí má žalobce nárok. Zohlednil ale, že po zrušení napadeného rozhodnutí bude muset žalovaný, potažmo povinný subjekt, požadované rozhodnutí znovu anonymizovat v souladu se závazným právním názorem krajského soudu. Jelikož krajský soud nevymezil všechny pasáže s přesností na slova, které musí žalovaný odkrýt, je vhodnější napadené rozhodnutí zrušit a dát žalovanému prostor se nad textem požadovaného rozhodnutí znovu zamyslet a anonymizovat jen to nejnutnější v intencích výše popsaného závazného názoru soudu. 11 30 Af 36/2025 50. Krajský soud se nezabýval námitkami žalobce o tom, že je v postavení „hlídacího psa“ a získané informace může využít ke své odborné činnosti, neboť v oblasti daní publikuje články. Tato námitka je opožděná, žalobce ji vznesl až ve vyjádření ze dne 14. 3. 2026.

V. Závěr

51. Na základě výše uvedených úvah shledal soud žalobu důvodnou, proto napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Jelikož v něm bude žalovaný právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), shrnuje soud své závěry přehledně takto: Platí, že žalovaný musí v požadovaném rozhodnutí chránit osobní údaje daňového subjektu a jeho majetkové poměry. Je-li ale identita daňového subjektu anonymizována, pak má žalovaný odmítnout poskytnutí pouze těch informací, které mohou zcela konkrétně odkrýt majetkové poměry takového subjektu – např. identifikace směňované nemovitosti. Údaje obecné povahy ale žalovaný poskytnout musí a text požadovaného rozhodnutí má anonymizovat opravdu jen v nejnutnějším rozsahu tak, aby dosáhl zákonného cíle.

VI. Náklady řízení

52. Žalovaný namítal, že by soud neměl žalobci (v případě úspěchu) přiznat náhradu nákladů řízení za právní zastoupení, protože je žalobce advokátní koncipient a mohl se tak zastoupit sám. To ale není důvod, pro který by soud mohl účastníkovi řízení, který byl ve sporu úspěšný, odmítnout přiznat náhradu nákladů řízení. Právo na právní pomoc je garantováno čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod každé osobě bez ohledu na to, zda disponuje právnickým vzděláním (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13). Je pravdou, že Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3819/13, nevyřkl tento názor paušálně pro všechny případy, protože zmínil toto: „Je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem v obdobných případech, jako je nyní projednávaný, využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany.“ (zvýraznění doplnil krajský soud). Šlo o případ, kdy advokát žaloval svého bývalého klienta na zaplacení odměny za zastupování – a byl zastoupen jiným advokátem. V nynější kauze ale taková osobní rovina (vztah mezi žalobcem a žalovaným) vůbec nefiguruje. Dovozovat zneužití práva na právní pomoc jen z toho, že žalobce sám je právník, zkrátka nelze: „Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s tím, že se mohl bránit sám.“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 187/06).

53. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Strana žalující měla ve věci plný úspěch, proto má vůči straně žalované právo na náhradu nákladů, které v řízení před soudem účelně vynaložila. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč a v nákladech právního zastoupení v řízení před krajským soudem. Strana žalující náklady nevyčíslila, soud proto vyšel z obsahu soudního spisu. Zástupce strany žalující učinil celkem 3 úkony právní služby ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – šlo o převzetí a přípravu zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu; tento úkon je třeba uhradit bez ohledu na to, že právní zástupce zastupoval účastníka již ve správním řízení – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 As 21/2011-52, č. 2414/2011 Sb. NSS], dvě písemná podání soudu ve věci samé, tj. podání žaloby a repliky k vyjádření žalovaného [§ 11 odst. 1 písm. d) 12 30 Af 36/2025 advokátního tarifu]. Písemná podání žalobcova zástupce ze dne 14. 3. 2026 a 8. 5. 2026 soud za úkony právní služby nepovažoval, neboť neobsahovaly žádnou novou právní argumentaci ani z nich nevyplynuly žádné nové skutkové okolnosti, jež by byly pro věc podstatné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010, č. j. 7 Afs 56/2010-59). Navíc nově vznesené námitky byly s ohledem na uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání žaloby opožděné. Za jeden úkon náleží podle § 7 bodu 5 aplikovaného na základě § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu odměna ve výši 4 620 Kč. Zástupci dále náleží paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč za každý úkon. Protože zmocněný advokát je plátcem DPH, zvyšuje se tento nárok o částku 1 065 Kč odpovídající dani ve výši 21 %, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a to na 6 135 Kč za jeden úkon, celkem tedy za všechny úkony 18 405 Kč (3 x 6 135 Kč).

54. Výše nákladů právního zastoupení za celé řízení tudíž činí 18 405 Kč a výše soudních poplatků 3 000 Kč. Celkem má strana žalovaná uhradit straně žalující částku 21 405 Kč.

55. Obecná třídenní lhůta pro splnění povinnosti uložené soudem (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) by pro účely úhrady nákladů soudního řízení správního nebyla přiměřená. Jednak proto, že rozsudky správních soudů nabývají právní moci již okamžikem doručení (§ 54 odst. 5 s. ř. s.), a jednak proto, že podle zkušeností správních soudů mají správní orgány problém takto krátké lhůty dodržet s ohledem na své vnitřní administrativní členění a nutnost schválit odeslání peněz příslušným vedoucím zaměstnancem. Proto ji soud prodloužil na jeden měsíc. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 25. 6. 2026 Mgr. Milan Procházka předseda senátu