31 A 90/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. v právní věci žalobce: P. N., zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 10. 2014, č.j. JMK 112373/2014, sp.zn. S-JMK 112373/2014/ODOS/St, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 14. 10. 2014, č.j. JMK 112373/2014, sp.zn. S-JMK 112373/2014/ODOS/St, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 11.228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jaroslava Topola, advokáta se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně dne 15. 12. 2014 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného č. j. JMK 112373/2014, sp. zn. S – JMK 112373/2014/ODOS/St, ze dne 14. 10. 2014, včetně souvisejícího rozhodnutí správního orgánu prvého stupně ve všech výrocích, Městského úřadu Židlochovice, č. j. OD/59460/2014-9, ze dne 3. 9. 2014. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle ust. § 125f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. V jednotlivých žalobních námitkách uvedl žalobce následující. Předně namítl, že není za porušení povinností řidiče odpovědný, neboť porušení pravidel silničního provozu řidičem nebylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy dle ust. § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu. Podle žalobce byla rychlost v napadené věci měřena zařízením Ramer AD9T, u kterého správní orgán nijak neprokázal, že by bylo používáno bez lidské obsluhy, ani tuto skutečnost nekonstatoval a žalobce namítá, že zařízení Ramer AD9T je užíváno nikoli bez lidské obsluhy, neboť nejde o samostatně fungující jednotku a není schopen fungovat samostatně, bez asistence lidské obsluhy. Podle žalobce nepovažoval za automatizované technické prostředky zařízení, které ráno strážník přiveze na místo měření, někde jej umístí, po celou dobu měření u něj stojí a obsluhuje jej (byť pro vyfocení vozidla nemusí obsluha stisknout žádné tlačítko), neboť v případě měření rychloměrem Ramer AD9T jej obsluha nastavuje, ustavuje do správné polohy, vybírá měřící stanoviště, apod., tedy riziko pochybení je velké. Dále žalobce namítl nesprávnost provedení měření, neboť fotografie z měřícího zařízení nijak neprokazuje, že bylo měřeno vozidlo žalobce a neexistuje žádná indicie, ze které by bylo možné jednoznačně seznat, že bylo měřeno právě vozidlo žalobce. Následně žalobce namítl procesní pochybení spočívající v absenci výzvy k doplnění odvolání. Správní orgán prvého stupně vyhotovil dne 27. 6. 2014 písemnost „Výzva k odstranění vad podání“, č. j. OD/59460/2014-6, ve které uvedl, že odvolání nemělo dle ustanovení § 82 odst. 2 správního řádu náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 správního řádu, s čímž se žalobce neztotožňuje s názorem správního orgánu, a namítl, že správní orgán v předmětné výzvě neuvedl, o jaký údaj či jakou náležitost má žalobce odvolání doplnit. Odvolání však neobsahovalo náležitosti dle ust. § 82 odst. 2 správního řádu. K jejich doplnění však žalobce nebyl vyzván, a proto považoval za nadbytečné doplňovat odvolání dle ust. § 82 odst. 2 správního řádu, když správní orgán dal najevo, že odvolání bude považovat za vadné z důvodu absence náležitosti dle ust. § 37 odst. 2 správního řádu. K povinnosti správního orgánu vyzvat odvolatele k doplnění odvolání o jeho odůvodnění odkázal žalobce mj. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2009, č. j. 1 As 4/2009 – 531 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2011, č. j. 2 As 99/2010 – 67. Žalobce brojil i proti absenci zákonných důvodů k zahájení a vedení řízení o správním deliktu, neboť na výzvu správního orgánu oznámil jméno řidiče vozidla, avšak nikoli v 15denní lhůtě určené k úhradě částky. Správní orgán odmítl k tomuto oznámenému řidiči přihlédnout s odvoláním na ust. § 125h odst. 6 silničního zákona. Žalobce zastává názor, že tento postup správního orgánu byl chybný a krátil žalobce na svých právech, tj. na právu, aby se žalobce vyhnul postihu tím, že bude postihnut řidič vozidla za spáchaný přestupek, neboť lhůta dle ust. § 125h odst. 6 silničního zákona ve spojení s § 125h odst. 3 silničního zákona není lhůta propadná a žalobce oznámil správnímu orgánu totožnost pachatele přestupku dříve, než správní orgán věc přestupku odložil. Sdělení provozovatele (žalobce), je pak nutné považovat za oznámení přestupku, neboť žalobce fakticky správnímu orgánu oznámil, kdo údajný přestupek spáchal. Správní orgán tak měl povinnost zahájit řízení proti řidiči vozidla, tj. oznámenému přestupci. K tomu se žalobce odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 345/2001 ze dne 6. 6. 2011: „správní orgán má právo a povinnost zahájit řízení, jakmile nastane skutečnost předvídaná zákonem, bez ohledu na to, jak ji zjistí, a dále i principem legality, podle něhož je příslušný orgán povinen stíhat všechny delikty, o nichž se dozví; naopak se v něm neuplatní zásada dispoziční, dle které je účastník oprávněn nakládat předmětem řízení“. Ostatně, též dle ust. § 67 zákona o přestupcích správní orgán zahájí řízení o přestupku na podkladě oznámení fyzické osoby. V závěrečné námitce žalobce namítl nesrozumitelnost výroku rozhodnutí, kterou odvozoval od nedostatečného určení místa spáchání přestupku, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010-56, na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. ledna 2008, č. j. 2 As 34/2006-73. Žalobce tvrdil, že místo protiprávního jednání nebylo dostatečně určeno a nelze tak ani přezkoumat, zda jednání řidiče vozidla bylo skutečně v rozporu s právními předpisy, a proto je dán důvod pro zrušení rozhodnutí soudem bez jednání dle ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním doručeným krajskému soudu dne 23. 1. 2015 a uvedl, že žalobce v podaném odvolání žádné konkrétní námitky neuvedl, byť byl správním orgánem prvního stupně vyzván k doplnění blanketního odvolání, což neučinil. Námitku nedostatků výzvy k odstranění vad považoval žalovaný za nedůvodnou, neboť jednak byl žalobce v řízení před správními orgány zastoupen zástupcem, který ve správních řízeních pravidelně vystupuje a dále na obsahově stejnou výzvu, kterou vydal správní orgán v řízení o odvolání proti prvnímu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, reagoval žalobce doplněním důvodů pro odvolání a podle žalovaného mu tak bylo jistě zřejmé, k čemu je správním orgánem prvního stupně vyzýván. Podle žalovaného nejsou důvodné ani ostatní námitky žalobce. Použité zařízení lze chápat jako automatizovaný technologický prostředek, záměrný kříž fotografie neobsahuje s ohledem na jinou technologii měření rychlosti, výrok napadeného rozhodnutí není neurčitý, neboť místo měření nelze identifikovat číslem popisným nemovitosti, ale je možné ho identifikovat na základě fotografie a na ní zachycené stavby mostu a přechodu pro chodce. V případě charakteru lhůty dle § 125h zákona o silničním provozu žalovaný s odkazem na dotčené ustanovení setrval na závěru, že se jedná o lhůtu propadnou. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s. ř. s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba je důvodná. Pro posouzení důvodnosti žaloby byla klíčová námitka směřující do porušení procesních práv žalobce v souvislosti s výzvou na odstranění vad odvolání. Podle § 82 odst. 2 správního řádu musí odvolání mít náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 a musí obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Není-li v odvolání uvedeno, v jakém rozsahu odvolatel rozhodnutí napadá, platí, že se domáhá zrušení celého rozhodnutí. Odvolání se podává s potřebným počtem stejnopisů tak, aby jeden stejnopis zůstal správnímu orgánu a aby každý účastník dostal jeden stejnopis. Nepodá-li účastník potřebný počet stejnopisů, vyhotoví je správní orgán na náklady účastníka. Citované ustanovení jasně vymezuje náležitosti odvolání, a to tak, že odvolání musí a) mít náležitosti uvedené v § 37 odst. 2, b) musí obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, c) v jakém rozsahu ho napadá a d) v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Absence jakékoliv z uvedených náležitostí vede k povinnosti správního orgánu odstranit vady podání ve smyslu § 37 odst. 3 správního řádu, dle kterého nemá-li podání předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu. K uvedenému se konstantně vyjadřuje Nejvyšší správní soud a na některé z rozsudků případně poukazuje žalobce. V rozsudku ze dne 6. 3. 2009, č. j. 1 As 4/2009-53, Nejvyšší správní soud uvedl, že „Podle § 82 odst. 2 správního řádu musí mít odvolání náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 správního řádu a musí obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Není-li v odvolání uvedeno, v jakém rozsahu odvolatel rozhodnutí napadá, platí, že se domáhá zrušení celého rozhodnutí. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že náležitosti odvolání jsou ve správním řádu explicitně vyjádřeny. Tedy každé podání, které má být posouzeno jako odvolání (přičemž správní orgán je dle § 37 odst. 1 správního řádu povinen posuzovat podání podle skutečného obsahu), musí vedle základních náležitostí každého podání stanovených v § 37 odst. 2 správního řádu obsahovat i specifikaci rozhodnutí, proti kterému směřuje, dále rozsah, v němž jej napadá, tj. uvedení výroků, které jsou napadány, a dále konkrétní skutečnosti, z nichž se dovozuje nesprávnost právního či skutkového posouzení věci nebo vady řízení (odvolací důvody). Žalovaný se tedy mýlí, pokud v kasační stížnosti konstatoval, že odvolání musí obsahovat pouze náležitosti stanovené v § 37 odst. 2 správního řádu. Správní řád (č. 500/2004 Sb.) přijal jinou konstrukci odvolacího přezkumu, než kterou znal předchozí správní řád (č. 71/1967 Sb.). Zvýšil totiž odpovědnost účastníka řízení za rozsah odvolacího přezkumu, neboť jeho dispozici svěřil, v jakém rozsahu a z jakých hledisek má být rozhodnutí správního orgánu I. stupně přezkoumáváno - s výjimkou skutečností, které je povinen zkoumat bez ohledu na obsah odvolání (srov. č. 1580/2008 Sb. NSS). Podle § 89 odst. 2 správního řádu totiž odvolací orgán přezkoumá soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy, správnost napadeného rozhodnutí však přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, nevyžaduje-li veřejný zájem jinak. Vzhledem k tomu, že odvolání je podáním ve smyslu § 37 správního řádu, a s ohledem na § 93 odst. 1 správního řádu, podle nějž se pro řízení o odvolání použijí obdobně ustanovení hlav I až IV, VI a VII druhé části správního řádu, je nutno uzavřít, že nemá-li odvolání některou z náležitostí vyplývajících z § 37 odst. 2 a z § 82 odst. 2 správního řádu, je správní orgán povinen postupovat podle § 37 odst. 3 správního řádu tak, že pomůže odvolateli nedostatky odstranit nebo jej k jejich odstranění vyzve a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu (shodně též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. 2. 2008, č. j. 54 Ca 1/2008 - 30, publikovaný pod č. 1578/2008 Sb. NSS).“ Na uvedený rozsudek navázal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 1. 2011, č. j. 2 As 99/2010-67, kde uvedl, že „

18. Podle ustanovení § 82 odst. 2 správního řádu „odvolání musí mít náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 a musí obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Není-li v odvolání uvedeno, v jakém rozsahu odvolatel rozhodnutí napadá, platí, že se domáhá zrušení celého rozhodnutí“. V případě odvolání stěžovatele přitom absentovalo jak vymezení rozsahu, v jakém je rozhodnutí správního orgánu napadáno, tak uvedení toho, v čem je spatřován rozpor s právními předpisy či nesprávnost rozhodnutí či předcházejícího řízení. V odvolání nebylo explicitně vyjádřeno ani „co se navrhuje“ jakožto obecná náležitost podání (§ 37 odst. 2 správního řádu).

19. Je tak zcela evidentní, že odvolání stěžovatele nebylo bez vad nejen co do rozsahu napadení rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ale neobsahovalo i další esenciální náležitosti podání (odvolání). Pokud za této procesní situace správní orgán I. stupně nevyzval stěžovatele k odstranění vad podání ve smyslu ustanovení § 37 odst. 3 správního řádu a pokud následně žalovaný bez dalšího rozhodl, došlo ke zjevnému porušení procesních pravidel správního řízení.

20. Tuto vadu správního řízení, která bezpochyby mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí žalovaného, není možné zhojit tím, že stěžovatel byl ve správním řízení zastoupen právním zástupcem (advokátem). Správní řád v tomto smyslu nerozlišuje postup správních orgánů za situace, kdy je podáno imperfektní podání účastníkem řízení samotným nebo prostřednictvím jeho právního zástupce (slovy městského soudu „osobou znalou zákona“).“, a dále pokračoval s tím, že „

22. Teprve pokud by k odstranění vad podání ve lhůtě stanovené správním orgánem podle § 37 odst. 3 správního řádu nedošlo, může být přistoupeno k rozhodnutí o odvolání i bez znalosti důvodů podání odvolání či konkrétních námitek. Účastníku řízení (ať už je zastoupen právním zástupcem či nikoli) však musí být ze strany správního orgánu dána možnost vady podání v přiměřené lhůtě odstranit.“ Skutková situace v souzené věci je ze správního spisu zcela zřejmá. Správní orgán prvního stupně nejprve ve věci rozhodl rozhodnutím ze dne 25. 6. 2014, proti kterému brojil žalobce blanketním odvoláním ze dne 26. 6. 2014. Správní orgán prvního stupně dne 27. 6. 2014 vyzval žalobce k odstranění vad podání s tím, že bylo podáno odvolání, „které nemělo dle ustanovení § 82 odst. 2 správního řádu náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 správního řádu.“ Na tuto výzvu reagoval žalobce doplněním odvolání ze dne 30. 6. 2014, ve kterém uvedl důvody odvolání. Žalovaný napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost a vrátil věc zpět správnímu orgánu prvního stupně. Ten ve věci opětovně rozhodl dne 3. 9. 2014. Žalobce opětovně podal blanketní odvolání, na které správní orgán prvního stupně opětovně reagoval výzvou ze dne 17. 9. 2014 k odstranění vad podání s tím, že bylo podáno odvolání, „které nemělo dle ustanovení § 82 odst. 2 správního řádu náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 správního řádu. Proto správní orgán vyzývá zmocněnce v souladu s ustanovením § 37 odst. 3 správního řádu, aby ve lhůtě 5 dnů od obdržení výzvy odvolání doplnil.“ Na tuto výzvu již žalobce (ani jeho zástupce) nereagoval a žalovaný ve věci rozhodl tak, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil a k odvolání přistoupil tak, že v něm nebyly uvedeny důvody, ze kterých je rozhodnutí napadáno. Ve vyjádření postup žalovaný odůvodňoval jednak reakcí žalobce na obsahově stejnou výzvu a dále tím, že byl žalobce v řízení před správními orgány zastoupen zástupcem, který ve správních řízeních pravidelně vystupuje. Ani jeden z uvedených důvodů ale není relevantní. Postupem, kdy žalobce nebyl vyzván k doplnění náležitostí odvolání podle § 82 odst. 2 správního řádu, žalovaný, resp. správní orgán prvního stupně zatížil řízení zásadní procesní vadou, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Skutečnost, že na výzvu ze dne 27. 6 2014 reagoval žalobce doplněním důvodů, na základě kterých napadá odvoláním napadené rozhodnutí, nemá žádný dopad na řízení o odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 3. 9. 2014. Zrušením ve věci prvního rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo odvolací řízení proti tomuto rozhodnutí ukončeno a důvody, které žalobce uplatnil proti tomuto rozhodnutí nelze přenášet do řízení o odvolání proti v pořadí druhému rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, neboť se jednalo o samostatné odvolací řízení, skončené vydáním rozhodnutí žalovaného. Nelze tak dovozovat z reakce žalobce v předcházející části řízení nic, co by mělo mít vliv na rozhodování žalovaného o podaném odvolání proti v pořadí druhému rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Jakkoliv je zřejmé, že se jedná v případě podávání blanketních odvolání zástupcem žalobce (ve správním řízení), který opakovaně vystupuje ve správních řízeních o přestupcích nebo jiných správních deliktech v dopravě, o ucelenou a zjevnou procesní taktiku, nelze akceptovat flagrantní neplnění základních povinností správních orgánů vyplývajících jim ze zákona jen proto, že se jedná o dlouhodobé procesní obstrukce, nadto v situaci, kdy je porušení povinností založeno nesprávnou formulací výzvy správního orgánu prvního stupně, která tak jako tak byla ve věci vydána. Zásadní pro věc je ten fakt, že samotná výzva ze dne 17. 9. 2016 vůbec žalobci nevytýkala absenci náležitostí odvolání uvedených shora sub b) až d). Výzva správního orgánu prvního stupně ze dne 17. 9. 2016 byla chybná, neboť byla vydána v rozporu s § 37 odst. 3 správního řádu, a je proto nezákonná. Primární nezákonnosti, resp. porušení procesních předpisů se dopustil správní orgán prvního stupně a od nezákonnosti jeho procesního postupu nelze odvíjet negativní důsledky pro žalobce, spočívající v projednání jeho odvolání v omezeném, minimálním rozsahu. Skutečnost, že byl žalobce v řízení zastoupen zástupcem, u něhož lze očekávat znalost procesních předpisů, není důvodem pro rozdílné zacházení, případně pro jiný standard procesních práv účastníka řízení. Zcela jasně to uvedl Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku ve věci sp. zn. 2 As 99/2010 a zdejší soud se nemá důvod od uvedených závěrů jakkoliv odchýlit. O to víc je na pováženou, že žalovaný ponechal bez adekvátní procesní reakce zřejmé pochybení správního orgánu prvního stupně, ačkoliv si nutně musí být ze své úřední činnosti vědom toho, že činnost společnosti Fleet Control s.r.o. jako zástupce účastníků ve správních řízeních provázejí obecně procesní obstrukce jako typická procesní taktika směřující jednak ke zdržování jednotlivých řízení, nebo případně k vytváření situací příhodných pro procesní pochybení správních orgánů, která jsou následně namítána v řízení před soudy. Vadu, ke které došlo činností správního orgánu prvního stupně, bylo přitom možné zhojit jednoduchým procesním úkonem. Nad rámec uvedeného je třeba konstatovat, že v případě výzev na odstranění vad podání není správné, pokud správní orgány pouze uvedou ve vztahu k chybějícím náležitostem odkaz na příslušné zákonné ustanovení. Naopak z výzvy musí být jasně patrno, které náležitosti považuje správní orgán za absentující, a zároveň z výzvy musí být patrné, jakým způsobem mají být tyto náležitosti doplněny, případně jak mají být vady odstraněny. Součástí výzvy by mělo být i poučení o následcích neuposlechnutí. Podle názoru zdejšího soudu tak žalovaný rozhodl o podaném odvolání, aniž by respektoval procesní pravidla daná správním řádem a aniž by žalobci byla poskytnuta příležitost a prostor pro odstranění vad podání – podaného odvolání. Postup, který žalovaný zvolil, tedy rozhodnutí o odvolání bez znalosti konkrétních námitek, resp. důvodů pro podání odvolání, byl proto zcela předčasný, neboť nemohlo dojít k odstranění vad podání ve lhůtě stanovené správním orgánem podle § 37 odst. 3 správního řádu, když ze strany správního orgánu nebyla žalobci dána možnost vady podání v přiměřené lhůtě odstranit. Tuto vadu považuje soud za vadu mající vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Jelikož žalobci nebyla dána možnost uplatnit v odvolacím řízení jakékoliv námitky, tak soud se již ostatními žalobními námitkami nezabýval, neboť primárně leží přezkum zákonnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně na žalovaném. Soud nemůže předjímat obsah případných důvodů odvolání, a proto, pokud by přistoupil k vypořádání jednotlivých žalobních námitek, mohl by žalobci upřít právo na přezkum jeho námitek správním orgánem, tedy žalovaným, s možností případné další obrany v řízení před správním soudem. S ohledem na absenci důvodů odvolání, kterou soud přičítá nezákonnosti výzvy ze dne 17. 9. 2016, směřují žalobní námitky fakticky proti obsahu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. V případě vypořádávání těchto námitek by zdejší soud plně nahrazoval činnost žalovaného, k čemuž není příslušný. S ohledem na vše shora uvedené nezbylo zdejšímu soudu nic jiného, než zrušit žalobou napadené rozhodnutí z důvodů zásadních procesních vad, které mají vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí (§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.). V dalším řízení je žalovaný vázán shora uvedenými právními názory zdejšího soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V řízení úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proto soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů za právní zastoupení za dva úkony právní služby (příprava a převzetí věci, podání žaloby) dle ustanovení § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. tedy 9.300 Kč. Dále náleží žalobci náhrada nákladů za paušální náhradu výdajů podle ustanovení § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb. za tytéž dva úkony právní služby, tj. 900 Kč a částka 3.000 Kč za zaplacený soudní poplatek. Celkem tedy náhrada nákladů řízení představuje spolu s DPH částku 11.228 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 31. srpna 2016 JUDr. Jaroslava Skoumalová předsedkyně senátu